Co (ne)devastuje demokracii v České republice

2. 4. 2012 / Marek Řezanka

V září 2011 president Klaus vystoupil ve Washingtonu s varováním, co všechno omezuje svobodu slova a před čím by měli být lidé ve střehu. Zmínil celé myšlenkové proudy, jež v češtině končí "ismy" s tím, že neoliberalismus ani konservatismus neměl na mysli. Zato mu v žaludku dlouhodobě leží enviromentalismus. "Zvláště jeho současná verze -- panika kolem globálního oteplování -- se stala nejnebezpečnějším prostředkem pro potlačování svobody a podporu rozsáhlé organizace našich životů vládami." Svůj boj za svobodu pojímá jako boj za konservativní hodnoty a názory. "Neměli bychom se stát oběťmi nových progresivních -ismů snících o změně světa a zdokonalení lidí. Měli bychom hájit naše staré dobré konzervativní názory a přesvědčení. Jak v Evropě, tak v Americe," uzavřel Klaus.

 Pročítá-li si člověk vyjádření Václava Klause, kdy v poslední době byla v České republice demokracie ohrožena, nabude dojmu, že tady to má snad z celého světa nejhorší a je zde ohroženým druhem. Těch protivníků má přitom celou řadu, navíc protivníků záludných a nebezpečných. Musí totiž čelit zastáncům Kaplického "blobu", stávkujícím lékařům, kteří si "berou lidi za rukojmí", odborářům všeho druhu, které by pan president s největší chutí přirovnal k teroristům, ale i demokratické levici jako takové. Presidenta republiky totiž velmi pohoršilo, když si Česká strana sociálně demokratická stěžovala na postup vlády v případě zrychleného schválení tzv. úsporných zákonů u Ústavního soudu. Pro hlavu státu to byl krok vedoucí ke "konci demokratického systému". "Já jsem uražen na opozici, že volá po ústavních stížnostech. Prostě máme parlamentní demokracii, a tyto věci nechť se vyřeší v Parlamentu. Nechť se použijí existující mechanismy, které máme, a když náhodou prohraji hlasování, abych se hned pokoušel soudit, to je konec světa. To je opravdu konec demokratického systému." To, že vláda předtím jaksi nepraktikovala zcela běžný postup a opozici v podstatě obešla, panu Klausovi vrásky na čele evidentně nepřidělalo. Jinými slovy, co polemizuje s jediným správným postupem vlády a hlavy státu, je aktem nedemokratickým. Svérázný pohled na problematiku demokracie.

 Co pak demokracii v ČR ničí, jsou odposlechy. S tím by se i dalo v obecné rovině souhlasit. Odposlechy se svobodou jedince nemají mnoho společného a asociuje-li se mi něco při slovu odposlech, potom film Jana Procházky a Karla Kachyni z přelomu let 1969 a 1970, Ucho. Představa neustálého strachu, že je člověk někým sledován a odposloucháván, je rozhodně děsivá. Pokud je však president Klaus zhrozen odposlechy v ČR, měl by dodat, že tu nepanují poměry, kdy kdokoli je kýmkoli odposloucháván. Že odposlechy využívají tajné služby a policejní orgány bojující s organizovaným zločinem téměř po celém světě. Co by asi být nemělo, aby se jejich přepisy stávaly nedílným doplňkem ranní kávy či čaje o páté. Takto nevedou k žádnému právnímu verdiktu, jsou vlastně bezcenné a pouze jitří nálady ve společnosti. Přitom jsou kusé, neúplné a nikdo neví, kdo rozhoduje o tom, že teď se zveřejní toto a pozítří onohle.

 Nad čím osobně žasnu, jak president republiky nevěří v slušnost lidí.  

"Ke vztahu pana Béma s panem Janouškem nemám, co bych řekl," svěřil se president republiky médiím s tím, že odposlechy nečetl a ani je číst nehodlá.

"Podle toho, co se o tom říká, mluví, tak určitě to žádné pěkné čtení není, což koneckonců mě nepřekvapuje, protože by odposlechy kohokoliv na světě žádné velepěkné čtení nebyly."

 Václav Klaus má navíc i svérázné řešení problémů s vlivem různých lobby: "Zrušme stát, omezme jeho pravomoci, zmizí lobbyisti."

 Zvláštní. Současná vláda dělá pečlivě a svědomitě vše pro to, aby stát zrušila či ho alespoň významně zredukovala, přesto (či právě proto) je ve hře čím dál více lobbyistů, kteří se na státní mršinu v posledním tažení slétávají a chtějí z ní urvat co nejvíce, a to ať svůj pohled upřeme na důchodový systém, systém sociálního zabezpečení, zdravotnictví či na policii a školství. Soukromé agentury, sociální, bezpečnostní, soukromé nemocnice, soukromé školy všech stupňů, soukromé penzijní fondy. Vše má zajistit a regulovat zisk. Problémem je, že zisk nebere na zájmy širších vrstev obyvatel žádný ohled. A hlavně, hledisko zisku je často v přímém rozporu s potřebami občanů, kteří nemají nikde žádnou garanci svých práv. Tady ale pan president ohrožení demokracii dozajista nespatřuje. Jako ho nespatřuje v prolínání jednotlivých složek moci, tj. soudní zákonodárné a výkonné a v prolínání ekonomických lobby s politikou.

 Člověk, jenž pečlivě studuje názory pana presidenta Klause na demokracii by sice byl silně otřesen zlou občanskou společností a levicově orientovanou opozicí včetně odborů, zato by byl potěšen skutečností, že v ČR zřejmě neexistuje korupce, či je marginální. O té pan president nic neví, to jenom média hrají své nebezpečné hry. Co na tom, že v žebříčku zemí podle stavu korupce figuruje ČR na hodně nelichotivé pozici.

 Mezi těmi, kdo ničí a devastují demokracii, jsou podle presidenta Klause média. Jistě, každý z pilířů demokracii může být škodlivým, získá-li přílišnou moc a marginalizuje-li vliv a funkci dalších pilířů. To platí o soudech, policii, o parlamentu, ale i o médiích. Nelze tvrdit, že by média v České republice byla vždy a za všech okolností vyvážená a objektivní.

Bohužel, tvrdit, že taková jsou, lze podle mě málokdy. Za vše bych uvedl štvavou dlouhodobou mediální kauzu proti tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí, Janu Kavanovi, který (kromě Jana Masaryka) po dlouhé době přišel s nezávislou vlastní koncepcí české zahraniční politiky, která byla mnohým trnem v oku. A tak se na něho vytahovalo kde co, div že nebyl spojován s přípravou vraždy novinářky.

 Člověk by neměl přijímat nekriticky žádné informace. Na druhou stranu by pro demokracii bylo vážnou hrozbou, kdyby média ztrácela vliv a ztrácela možnost kontroly politiků. Citelnou ránu demokracii, jež se dosud úplně nezhojila, zasadil "náhubkový zákon".  

Rozbor současné krize pohledem V. Klause nemá konkrétního viníka, samozřejmě až na všudypřítomnou EU, jejíž problémy však vyvěrají z něčeho úplně jiného než její sociální politiky, před jejímž zaplevelením president Klaus častokrát varoval. V Parlamentních listech napsal Klaus následující: "Současné problémy naší země bych rozdělil zhruba do dvou oblastí. Je to reálné hospodářské zpomalení, komplikované nutností zastavit rychlé zadlužování a z toho vyplývající sociální potíže. Ty, přes svou bolestivost řešitelné, racionálně uchopitelné a zvládnutelné jsou. Vedle toho však roste tlak na demokratický politický systém, který se odehrává především ve virtuální rovině. Média systematicky stupňují negativní emoce veřejnosti a prohlubují přirozenou frustraci různých skupin naší společnosti. Útočí na politický systém a -- vědomě nebo snad i bez vědomého záměru -- připravují půdu pro nástup sil, které chtějí využít emotivně vypjatých nálad části veřejnosti a dostat zemi na zcela jinou cestu. To se stalo hlavním nebezpečím dneška. To mnohonásobně převyšuje reálné ekonomické a sociální problémy, s nimiž se lépe či hůře potýkáme."

 Zajímavé je, jak president Klaus vidí příčiny krize opravdu, ale opravdu jinde, než jsou. Podobně jako v případě Unie nepramení z její prosociální politiky, ale naopak z likvidace sociálního státu, nelze médiím vyčítat, že by dopřávala sluchu těm, kdo vidí systémové východisko z krize. Například Milan Valach z Hnutí za přímou demokracii může marně očekávat, že by byl pozván do diskusního pořadu typu Otázky Václava Moravce či do pořadu věnovaného problémům současného světa. Ještě tak média pozvou někoho, u koho lze předpokládat, že se v nich znemožní a tím poškodí to, co měl propagovat a lidem přiblížit. Takovým přeborníkem je třeba pan S. Popelka, jenž smutně proslul svým vystoupením v pořadu Hyde Park. Problémem médií v ČR je skutečnost, že realitu zprostředkovávají občanovi značně upravenou a posunutou. Někdo je v krámu vítán denně, jiný se jim do něj nehodí.

 Je pozoruhodné, jak se president republiky distancuje od období, kdy jeho vztyčený prst nedoporučoval české demokracii "opatrnickou politiku bank" ani rozlišování peněz na "čisté a špinavé". Od období, kdy kupónová privatizace vytvořila nové opory systému, nešlo však o nové Bati, ale o Mrázky, Kožené či Krejčíře. Od období, jež by se dalo charakterizovat jako klasická konzumní společnost, v němž se kladl důraz na spotřebu a jehož symbolem v ČR byl právě Klaus.

 V novoročním projevu nám  president vzkázal, abychom nebyli vůči sobě nedůvěřiví. "Horší je, že dále prohlubujeme nedobrou společenskou atmosféru. Vytváříme si vysoký stupeň vzájemné nedůvěry a z prestižně politických důvodů si navzájem blokujeme i ty věci, o kterých vědí všichni, že se udělat musí. Neumíme si nacházet politické lídry. Každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme, než podpoříme. Každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou. Závidíme si a nepřejeme si. Vím, že neříkám věci nové a originální, ale právě teď je asi cítíme více než dříve."

 Jak nádherně dvojsmyslné. Ano, kdyby občané nebyli navzájem podezíravými a neblokovali ty věci, o nichž všichni vědí, že se udělat musí, čelila by vláda již dávno masivnímu nenásilnému odporu, který by ji s nejvyšší pravděpodobností donutil odstoupit a vypsat volby nové. Navíc se vyjasnilo, kdo že to fouká proti větru a koho že se snažíme odsunout stranou. Nejen "nejlepšího ministra školství", J. Dobeše, nejen jeho pravou ruku L. Bátoru, nejen šéfa ABL V. Bártu. Ale přímo samotného nejlepšího presidenta všech dob, V. Klause.

 Ten neopomněl "svým" občanům popřát něco málo i před svátky velikonočními: "Nepomůže nám ani konstatování, že jsme se v minulé dekádě měli chovat jinak, zvláště v období let rychlého ekonomického růstu, kdy jsme utráceli tolik, že místo abychom si vytvořili rezervy na horší časy, náš státní dluh raketově vzrůstal. Nemá však smysl lkát nad rozlitým mlékem, vymlouvat se na minulost, nebo dokonce hledat viníka, na kterého se všechno svede. Teď před Velikonocemi bych řekl, obětního beránka. Jednak ho nenalezneme, jednak tím budeme ztrácet drahocenný čas a energii. Pitváním se v chybách minulosti má význam pouze tehdy, dokážeme-li se z nich poučit pro přítomnost a budoucnost. A to je také to hlavní, co nás dnes musí zajímat."

 Klausův problém je, že mnozí toho viníka hledají -- a dokonce ho i nacházejí, a to v Čechách i v zahraničí. K jeho smůle jeho samého. Pro jeho přezíravý postoj k občanské společnosti, lidským právům, Ústavě ČR, k odborům, k levicové opozici, k člověku jako takovému. Pro jeho bagatelizaci korupčních poměrů v ČR.

 Pokud měl kdy Klaus něco společného s V. Havlem, pak možná touhu vyrovnat se v očích lidí postavení T. G. Masaryka. V. Havel si z něho snažil brát jeho vztah k Evropě a částečně k sociálním otázkám, V. Klaus se pak vzhlédl v jeho schopnosti "jít proti proudu". Ono ale velmi záleží na tom, jaký ten proud je. Masaryk se často stavěl proti veřejnému mínění, když byl přesvědčen, že toto mínění nemá pravdu, ať se jednalo o otázku pravosti rukopisů či o proces s Hilsnerem.

 Proti tomu Klaus se staví proti proudu evropskému, proudu integračnímu a proudu, který se snaží skloubit otázky udržitelnosti životního prostředí a sociální problematiku. Nevšiml jsem si například, že by ho znepokojovalo, zda v ČR není pošlapáváno právo např. v kauze J. Kájínka, bez ohledu na jeho osobu, tj. zloděje a člověka, který se nedobrovolně ozbrojoval. Hilsner ostatně také nebyl žádné kvítko, a T. G. M. se netajil skutečností, že lidi jeho ražení rád nemá. Ale hájil jeho právo, v něž věřil. Žádné úsilí o obnovu procesu, žádná snaha, jak se dobrat toho, kdo mohl mít zájem na smrti podnikatele Š. Jandy a proč.

 V. Klaus je v ČR i v zahraničí až démonizován. Trochu mě v zájmu objektivity mrzí, že v tomto kontextu zapadne konsistentní Klausův odpor vůči porušování mezinárodního práva, jeho odsouzení "humanitárního bombardování" a jeho postoj k presidentu Benešovi, na něhož by se plivat rozhodně nemělo.

 Jenomže, a to je marné, těžko se zůstává objektivním, když president Klaus soustavně napadá právo lidí na stávku a na názor. Obvinit odbory z lobování a tím je kriminalizovat, je skutečně silnou kávou. Lékaři, zdravotnický personál, studenti, učitelé, řidiči MHD a mnozí další. Ti všichni ohrožují demokracii podle V. Klause. Demokracii, v níž se nediskutuje a v níž je to dobré zjevné a nezpochybnitelné.

 V těchto souvislostech pak zní Kalouskovo hřímání vůči různým hnutím, že podkopávají demokracii, poněkud směšně a falešně. Naprosto sdílím páně Kalouskovu obavu z fašizace společnosti. Ovšem tu nezapřičiňují hnutí, ale vláda, které leží v žaludku lidi typu ústavní soudkyně E. Wagnerové, ekonomky I. Švihlíkové či sociologa J. Kellera. Vláda, jež zemi nadále zadlužuje, rozvrací funkčnost sociálního, zdravotnického a vzdělávacího systému a přivádí celé skupiny lidí a domácností do neřešitelné ekonomické a sociální situace. Vláda, jejíž ministr vnitra Kubice byl od února 2008 spoluvlastníkem bezpečnostní a zpravodajské agentury SUB S.A., s.r.o., zabývající se mimo jiné bezpečnostním poradenstvím a v jehož rodině se vyskytují lidé přímo napojení na osobu pana Romana Janouška (nemluvě o jeho úloze v kampani proti ČSSD v roce 2006, kdy zveřejněním určitých dokumentů byla ČSSD bez důkazů nařčena z napojení na organizovaný zločin a použitý materiál se z hlediska materiálu důkazního stal bezcenným).

 Lidé jsou již vystřízlivělí z možnosti rozhodnout ve "svobodných demokratických volbách". Sice vykroužkovali některé politiky, např. I. Langera, který vnitru sice rozuměl, ale za něhož odešli od policie elitní vyšetřovatelé a důležité kauzy tak definitivně usnuly, ale jiní, např. pan Kubice, panové Vondra, Drobil, Kocourek, J. Drábek, J. Dobeš, V. Bárta, atd. se naopak na scéně objevili.

 Přesvědčení pana Klause, že k fungující společnosti stačí volby, tak mnoho občanů již nesdílí. I proto se dožadovali nástroje v podobě referenda -- a dočkali se návrhu, který jim ve výsledku spíše moc bere, než přidává.

 Ano, jakékoli hlasy po vnucování čehokoli -- včetně požadavku na zrušení politických stran  - jsou nebezpečné. Pak by ale mělo zaznít, že existuje hnutí, které sice k vizi bezstranické společnosti směřuje, ale nenásilně. Hnutí, které přichází s dlouhodobou koncepcí postupného přesunu moci z politických stran a parlamentu na společnost jako takovou, na lidi a na referenda. Počítá se samozřejmě s určitým vzdělanostním rozvojem, rozvojem průmyslových družstev jako ekonomické základny a se změnou hodnotového systému, kde z výsluní zmizí maximalizace zisku a důležitost peněz.

 Osobně věřím, že toto Hnutí za přímou demokracii má co nabídnout a má, o čem vést debatu. Politiky globálně neodsuzuje a nehází do jednoho pytle, ale hledá mezi nimi ty, kteří se za práva občanů budou brát více, než za své výhody. Věřím, že je čas na záchranu demokracie jako takové, a to díky systémové změně, neboť v rámci kapitalistického systému pro ni záchranu nevidím.

 V. Klaus navázal tam, kde končila léta osmdesátá. Navázal na systém, kde se vládnoucí nekritizují, kde zdravotnictví a vzdělání jsou jenom pro některé a kde o dění ve společnosti nerozhodují občané, ale mocenské elity, kde ty minulé bohužel měly na polistopadovém směřování České republiky značný vliv. Zároveň však platí, že on sám není jediným viníkem vzniklé krize, a není možné systémové selhání takto personifikovat, i když je možné tuto personifikaci chápat. Demokracie jako koncept v ČR v ohrožení bezpochyby je. Zdaleka však ne jenom v ČR, ale v celé Evropské unii. A nebude stačit, že odstoupí jeden středoevropský president, jakkoli samolibý, aby se to změnilo. Nesoustřeďujme se tedy výhradně na osoby, hledejme hloub. A možná devastaci demokracie (nejen) v ČR zabráníme.

Vytisknout