Železná lady jako americká předvolební pouťová show

21. 3. 2012 / Tomáš Koloc

Včera jsem zhlédl film o Margaret Thatcherové Železná lady, o kterém by se (ač je to britský film) s nadsázkou dalo říct, že je to jeden z výstupů volebního týmu amerických republikánů. Také naší vládnoucí garnituře (která se zasadila o to, že například film Michaela Moora O kapitalismu s láskou nebyl do českých kin ve větší míře vůbec vpuštěn) by přišla pravicová Železná lady velice vhod -- kdyby nebyla tak hloupá.

Jde totiž o film, který v balení amerických reklamních frází jako "Chtěla jsem učinit svět lepším" opakuje stará klišé, které o Margaret Thatcherové šířili blahé paměti už její odborníci na styk s veřejností. Válka o Falklandy je zde jako už tradičně vedena pouze za svobodu obyvatel souostroví (ani slovo o nerostném potenciálu této oblasti), Margaret Thatcherová byla jedním z těch, kdo se zasloužili o pád Berlínské zdi (proti němuž ve skutečnosti protestovala) a tak dále, to vše zabalené do takových dřevních filmařských pomůcek jako je tanec železné lady s manželem Denisem, za nímž probíhá zadní projekce dokumentárních šotů z pádu komunismu ve Východní Evropě. Předvolebnost tohoto "hymnu o velkoleposti konzervativní politiky" (který je podle mého názoru britské provenience jen proto, že by ho v levicovém Hollywoodu nejspíš nikdo nenatočil) jde tak daleko, že v něm nechybí ani Maggyin monologický chvalozpěv na Reaganovu Ameriku.

Efekt dějové kostry filmu (retrospektiva vzpomínek ženy, o níž se spekuluje, že -- stejně jako její souputník Ronald Reagan /!/ -- trpí Alzheimerovou chorobou a žije duchem v minulosti, a jejích výčitek svědomí, že obětovala své manželství a mateřství politice) se navíc často dramaturgicky "rozjíždí" (například rozvrat rodiny MT je široce načatý, ale nijak nedopovězený).

Tvůrci, kteří si myslí, že v době takových filmů jako je Polanského Muž ve stínu jejich Železná lady někoho přesvědčí, buď pokládají ty, kdo přijdou do kin, za naprostý intelektuální odpad, anebo jsou sami zmasírování ideologií, již šíří, do té míry, že už nejsou schopni ani špetky kritického myšlení. Alespoň pro evropského diváka, který zná základní pozadí světové politiky 80. let, je film jednou velikou americkou kolotočářskou show s hromadou balónků na uvítání hrdinných obránců Falkland.

To pozitivní, co si z filmu odnáším, je brilantní herecký výkon Američanky Meryl Streepové, která se proměnila v dokonalou Britku (za svou roli dostala právem jediného Oskara, který film získal) a po odmyšlení vší propagandy také zamyšlení nad tím, že politici jako byla Margaret Thatcherová (jakkoli s nimi myšlenkově nesouzním) šli do politiky ještě proto, že "chtěli něco udělat". Jejich napodobeniny typu Václava Klause už jen "chtějí NĚČÍM být".

P.S. To nejdůležitější nakonec: Když mladá Maggie nastoupila do britského parlamentu, protestovali Londýňané proti politice establishmentu tím, že nosili svůj domovní odpad v pytlích ke dveřím parlamentu.

Co my na to?

Nebyl film nakonec natočen alespoň proto, abychom si z něj odnesli jeden praktický návod?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 21.3. 2012