Kvantová teorie celebřiti, aneb O zkracování perspektiv

15. 3. 2012 / Karel Dolejší

A co platilo v oblasti materiální činnosti zavazovalo i ve sféře ducha. Lidé jako Dante, ale ještě i Baudelaire, ovlivnili dvěma třemi knihami celé generace. Za života jim ovšem z dnešního hlediska mnoho platné nebylo, že psali sub specie eaternitatis; cynik by zde nejspíš připojil Keynesův bonmot, že v dlouhodobé perspektivě jsme všichni mrtvi, přičemž co přijde po smrti, může nám býti ukradeno. Nicméně je tomu opravdu tak, jak stojí psáno: Velké osobnosti minulých dob svou slávu a vliv z větší části již nesklidily, přesáhla jejich fyzickou existenci a v tomto smyslu se ony samy stávaly nesmrtelnými.

Leč dosti snivého dumání, pospěšme svižně k dnešku. Namísto osobností obdivuhodných výkonů doceněných teprve na sklonku života či dokonce po něm máme dnes specialisty na synchronní plavání v prostředí zábavního a reklamního průmyslu. Nějaké dvě tři knihy, to už dnes přece vůbec nic neznamená, "význam a vliv" se získává nepřetržitou reiterací vlastní přítomnosti ve světle reflektorů. Teprve ten, kdo je schopen dlouhodobě, víceméně nesčetněkrát zopakovat příslovečných Warholových patnáct minut slávy, získává své místo mezi osobami, pro něž jistý moravský dialekt vynalezl nádherný novotvar celebřiťa. "Význam a vliv" ovšem zůstává napořád jakoby neviditelnou pupeční šňůrou spojen s nepřetržitou publicitou. Když není jiná šance, musíte se vynořit alespoň ve víkendové příloze, abyste slavnostně oznámili zrušení bazénu a postavení sauny - jinak přijdete o svůj status. Jakmile by publicita definitivně vyschla, je zároveň definitivní konec i s tó celebřiťó.

Až sem ovšem sahaly pouhé předběžné poznámky; teď se teprve dostávám k opravdu zajímavým věcem. Zdá se, že celebrita během své kariéry prodělává určitý diskrétní vývoj, který v jistém okamžiku akceleruje - pak teprve kukla pouhého smrtelného těla puká, dochází ke kompletní proměně v celebřiťu, jež o sobě se stoprocentní jistotou ví, že je na světě nejkrásnější, nejchytřejší, nejneporazitelnější... no prostě nadčlověk a bůh.

Filosof a neurolog Sam Harris si všímá mechanismu, jak celá ta zázračná proměna zřejmě funguje: Japonský mistr aikida Janagi Rjúkchen byl svými žáky natolik obdivován, až uvěřili, že je dokáže porazit pouhou silou své energie čchi, aniž by se jich musel fyzicky dotknout. V rámci utvrzování tohoto přesvědčení spolu obě strany patrně dosti dlouho hrály velmi zajímavou hru, z níž jedna soustavně vycházela jako bůh, kdežto druhá jako naprostý blbec.

Takto to zřejmě fungovalo bez potíží poměrně dlouho. Mistr Rjúkchen kolem sebe záměrně šířil auru neporazitelnosti, žáci ji poslušně přijímali a padali jako bezduchá telata po nárazu na elektrický ohradník. Až pak jednou - těžko přesně říci, kdy se to stalo - přišlo "vítězství" N+1, po němž mistrovi definitivně v hlavě cosi přeskočilo a on prostřednictvím svých obdivovatelů uvěřil vlastní propagandě, načež přestal rozlišovat mezi zdáním které šířil a skutečným stavem věcí. Od tohoto okamžiku, kdy se mu podvod podařil tak dokonale, že podvedl i sám sebe, byl mistr Rjúkchen odsouzen k potupné porážce - byla to už jen otázka času.

Když Rjúkchen zvyklý porážet soupeře pouhou čchi vyzval k boji soupeře, který s ním jeho hru nehrál a přál si zvítězit, skončil během několika krátkých okamžiků velmi zle. Naráz se celý jeho status neporazitelného mistra aikidó jevil jako to, čím také skutečně byl - jedna velká investiční bublina nafukovaná důvěrou žáků a později i vlastní nade všechny přirozené meze, dokud potupně nesplaskla.

S celebritami všeho druhu, které se kvantovým skokem vyvolaným vítězstvím, lichotkou či mediálním štěkem N+1 proměnily v celebřiti, to dopadá vesměs stejně. Najednou něco už opravdu přeženete, lak odprýskne, nálada se změní, do módy přijde jiný typ, a je utrum; můžete si pak místo bazénu postavit třeba Bělomorkanal, nevytáhne to už ani psa z boudy.

Vnitřní mechanismus vzestupu a pádu celebřití prostřednictvím nadýmání důvěrových bublin je už víceméně jasný. Horší je to ovšem s popisem investujícího prostředí. Pokud není profesionální klakou, jako třeba proslulá hradní partička přicmrndávačů, musíte se někdy docela namáhat, abyste objevili, proč se vlastně dotyční tak snaží. A stává se kupodivu, že přes veškeré vynaložené úsilí nakonec stejně neobjevíte žádnou zjevnou výhodu či přínos, které by jim obdivné očichávání krepové růže ze střelnice přinášelo. Zdá se, že jistá část obdivovatelů leze svým idolům do zadku jaksi s autentickým svatým zápalem, mají prostě pocit, že jsou na světě právě a jedině proto; tato bohulibá činnost je podle jejich názoru ve vezdejším slzavém oudolí jejich hlavním posláním a povinností. Také teď cítíte, že je přítomno jakési neproniknutelné věčné mystérium, hádanka, jakou by snad ani nějaký Zweistein nedokázal rozlousknout? Já tedy rozhodně ano - a pokorně před ním umlkám.

Vytisknout