Jsou u nás sůl a taky vejce nad zlato? Naši nepřátelé jsou zase jaro, léto, podzim, zima a imperialismus

15. 3. 2012 / František Jonáš

Zemědělství, tentokráte drubežářství

Před nedávnem jsem zde uvedl článek Zemědělství umírá jako sociální výdobytky naší země. Je v něm zmínka o pádu a několik řádek i o vejcích. Netušil jsem, jak rychle se stav naplní. Pan ministr Bendl a pan ředitel Státní veterinární správy Malena měli dne 6. 3. 2012 tiskovou konferenci o potravinách a i o tom, že se jsou nekvalitní (ty potraviny) a dováží se z Polska, třeba solené technickou solí -- a dováží se i nekvalitní vejce.

Svádění všeho na sousedy a třeba z Polska začíná mít tragikomický nádech kontinuity dob nedávno minulých, kdy nepřítelem tehdejšího Československa byly jaro, léto, podzim, zima a imperialismus. Nyní se zdá, že v něčem Polsko, v něčem EU, v něčem Čína a v něčem Putin a Rusko a možná i Slovensko, jsou a budou naši nepřátelé. Ještě nedávno jsme to oslazovali EU a teď si solíme technickou solí, někdo nám to osolil. Inu národe, zase "proti všem", chybí tomu maličkost: Jan Žižka, fungující Tábor a bojeschopnost obyvatel.

Vidíme, že "úspěch" v produkci vajec se vyvíjel od roku 1989 do dnešních dnů i bez větších vlivů EU, ta jen "naší" nekoncepčnosti zasadila cílený a tvrdý úder, ale s vědomím, že jsme jim cílit pomáhali my sami, teda ONI. Je třeba se kouknout do zrcadla nekoncepčnosti zemědělství, dneska vejce, zítra vepřové, pak zelenina i ovoce našich zeměpisných šířek a délek. O kvalitě raději pomlčet. Ruku v ruce s tím jde i snižování, pronikavé snižování produkce drůběžího masa, které prý mělo nahradit produkci vepřového, ale nenahradilo. Snižují se totiž produkce obou mas, když už před tím se výrazně snížila výroba hovězího masa. Drůbež taky dovážíme, nekvalitní maso křehčené vodou a často se salmonelou. Co dál? "Tož babo raď, nebo pane ministře, nebo pane premiére?" Kdo tedy je odpovědný? Samozřejmě, že lidi, lidi za všechno můžou -- a ONI jsou taky lidé, ale my nejsme jako oni.

No a o soli? To je přece u nás známé z pohádky Sůl na zlato, no zlato také nemáme, tak co s tím? Nyní se šetří, dělají se škrty, ale šetří se jen někde a něco, jak už to tak bývá mimo půdorys pohádek, byť třeba žijeme v jedné zemi, co dovedla vyrobit od jaderné elektrárny po špendlík všechno. Inu pohádka, nebo ne? Žili jsme tu a zdál se nám to děs, ale co nás to po demokratizaci a podřízení morálce penězům zavedlo až sem, do dnešní doby, kdy řešíme vejce nebo slepice anebo vše? Nejsme zase na rozcestí? Co to bylo, ty sliby, ten optimismus, ty reformy? Když jsme prohospodařovali majetky tvořené 40-60 generacemi? Byla to slepá ulička a je vidět, pardoxně ve slepé uličce se dá prohlédnout a probudit se ze sna o tom, že se nemusí vyrábět a pečení holubi budou sami lítat do huby. Kdo zaplatí škody? No lid, ten to dokáže, zní ze Strakovky, už ne tak halasně a sebevědomě jako dříve.

Začíná to však vypadat, že není špatné vyrábět a že vedle spekulací všeho druhu je i jedna pravda, že ve výrobě se tvoří hodnoty a je k tomu třeba práce, a až pak je možné prodávat vytvořenou hodnotu. Už se na to zase ve světě přichází, končí doba outsourcingů.

Vytisknout