Stav světa: Německá strategie

14. 3. 2012

Pokud je tomu tak, otázka zní, zda se znovu vynoří historické vzorce německé strategie, nebo přichází něco nového. Je samozřejmě ještě stále možné, že starý poválečný model může být zachráněn. Ať už je tomu jakkoliv, budoucnost německé strategie je nepochybně nejdůležitější otázkou v Evropě a dost možná i na celém světě.

Původ německé strategie

Před rokem 1871, když bylo Německo rozdrobeno na mnoho malých států, nepředstavovalo pro Evropu hrozbu. Sloužilo spíše jako nárazníková zóna mezi Francií na jedné a Ruskem a Rakouskem na druhé straně. Napoleonovo tažení za nadvládou nad Evropou tento status Německa poprvé změnilo, když překonalo bariéru a vyprovokovalo vzestup silné německé entity v podobě Pruska. Prusko se stalo nástrojem vytvoření sjednoceného Německa v roce 1871 - a tím se geopolitika v Evropě změnila.

To co bylo bažinou státečků se stalo nejen sjednoceným státem, ale také ekonomicky nejdynamičtější zemí v Evropě - a navíc zemí s největší pozemní armádou. Německo bylo rovněž ze své podstaty ohroženo. Protože mu chyběla skutečná strategická hloubka, nemohlo odolat koordinovanému útoku Francie a Ruska. Takže jádrem německé strategie bylo předejít vzniku aliance mezi Francií a Ruskem. Nicméně v okamžiku, kdy mezi těmito dvěma zeměmi neexistovalo spojenectví, bylo Německo vždy v pokušení vyřešit problém lépe kontrolovaným a bezpečnějším způsobem, to jest porážkou Francie a tím odvrácením hrozby aliance. To byla strategie, kterou Německo volilo po větší část trvání své existence.

Německý dynamismus nevyvolal účinek, který si Německo přálo. Místo aby hrozba sjednoceného Německa Francii a Rusko rozdělila, svedla je dohromady. Bylo jim jasné, že bez aliance je Německo vyřídí jednoho po druhém. Francie a Rusko v mnoha ohledem z existence ekonomicky dynamického Německa profitovaly. Nejen že stimulovalo jejich ekonomiky, ale také poskytovalo alternativu k britskému zboží a kapitálu. Nicméně ekonomické přínosy vztahů s Německem neodstranily strach z něj. Myšlenka, že ekonomika ovládá rozhodování států, je pro vysvětlení jejich chování nedostačující.

Německo čelilo strategickému problému. Na začátku 20. století spojila Trojdohoda podepsaná v roce 1907 Rusko, Francii a Velkou Británii. Pokud by v jimi zvoleném okamžiku současně zaútočily, mohly by tyto země Německo zničit. A tak se jedinou možnou obranou Německa stalo zahájit válku v jím zvoleném okamžiku, porazit jednu z těchto zemí a vypořádat se s ostatními, až se mu to bude hodit. Během 1. i 2. světové války Německo nejdříve udeřilo na Francii a pak se obrátilo proti Rusku, zatímco udržovalo Británii mimo hru. Tato strategie v obou válkách selhala. V 1. světové válce nedokázalo Německo porazit Francii a ocitlo se ve zdlouhavé válce na dvě fronty. Ve 2. světové válce Francii porazilo, ale nedokázalo porazit Rusko, což Angloameričanům poskytlo čas k protiútoku na západě.

Svázání Německa s Evropou

Po 2. světové válce bylo Německo rozděleno. Ať už byly prvotní záměry vítězů jakékoliv, stalo se zřejmým, že znovuvyzbrojené Západní Německo bude mít zásadní význam, pokud má být vůči SSSR praktikována politika zadržování. Pokud mělo být Německo znovuvyzbrojeno, bylo třeba podpořit růst jeho ekonomiky - a z toho vyplynul německý ekonomický zázrak. Německo se znova stalo nejdynamičtější částí Evropy.

Nyní šlo o to předejít návratu Německa k autonomní národní strategii, jak proto, že by nedokázalo samo odolat sovětským jednotkám na východě, tak proto, což bylo ještě důležitější, že Západ nemohl tolerovat návrat k rozdělující a nebezpečné politice v Evropě. Klíčem k vyřešení tohoto problému bylo svázat Německo vojensky a ekonomicky se zbytkem Evropy. Jinak řečeno, rozhodující bylo zajistit, aby se německé a francouzské zájmy shodovaly, protože napětí mezi Francií a Německem představovalo od roku 1871 jednu roznětek předchozích evropských válek. Samozřejmě že tento projekt zahrnoval i další západoevropské země, ale německo-francouzské vztahy byly nejdůležitější.

Po vojenské stránce byly německé a francouzské zájmy spojeny pod hlavičkou NATO, a to i poté, co Francie za Charlese de Gaulla odešla z vojenské části aliance. Po stránce ekonomické bylo Německo s Evropou svázáno díky vzniku sofistikovanějších mnohostranných ekonomických organizací, jež se nakonec vyvinuly v Evropskou unii.

Po 2. světové válce spočívala západoněmecká strategie na třech pilířích. Za prvé, bylo třeba se ve spolupráci s aliancí, která fakticky podřizovala armádu velení NATO, ubránit Sovětskému svazu. To omezovalo německou svrchovanost, ale současně také odstranilo pocit, že Německo představuje hrozbu. Za druhé, přizpůsobit ekonomiku zbytku Evropy, přičemž se usilovalo o prosperitu, která by nepodrývala prosperitu ostatních zemí. Za třetí, vykonávalo vnitřní politickou svrchovanost, obnovilo svá národní práva bez toho, aby pro Západní Evropu představovalo hrozbu. Po pádu Sovětského svazu bylo toto uspořádání rozšířeno tak, aby zahrnulo i východoevropské státy.

Tato strategie fungovala dobře. K válce se Sověty nedošlo. Nedošlo ani k zásadnímu konfliktu v Západní Evropě a určitě ne k takovému, jenž by byl svou povahou vojenský. Jakmile bylo východní Německo plně reintegrováno se západním, evropská ekonomika obecně sílila, a německá ekonomika zvlášť. Po znovusjednocení byla německá vnitřní svrchovanost zajištěna. A co bylo nejdůležitější, Francie zůstala spojena s Německem prostřednictvím Evropské unie a NATO. Rusko, nebo to co z něj po kolapsu Sovětského svazu zbylo, bylo relativně v bezpečí, dokud Německo zůstávalo součástí evropských struktur. Historicky daný strategický problém, jemuž Německo čelilo, se zdál být vyřešen.

Evropská ekonomická krize

Po roce 2008 se situace zkomplikovala. Formální vztah Německa k NATO zůstal intaktní, ale bez sdílené hrozby Sovětského svazu se aliance štěpila podle divergentních národních zájmů svých členů. Německo se soustředilo na Evropskou unii a celý blok se ocitl pod intenzivním tlakem, jenž zpochybnil předchozí vzájemné přizpůsobení evropských zemí. Německo Evropskou unii potřebovalo. Potřebovalo ji z důvodů, které existovaly už od 2. světové války: Jako základ svých vztahů s Francií a jako prostředek zajišťující, že národní zájem nevyvolá ten typ konfliktů, které existovaly v minulosti.

Potřebovalo ale Evropskou unii ještě z jiného důvodu. Německo je druhým největším světovým exportérem. Vyváží do mnoha zemí, ale Evropa je kriticky důležitým zákazníkem. Zóna volného obchodu, která je základem Evropské unie, představuje současně i základ německé ekonomiky. Protekcionismus, ale zejména evropský protekcionismus, Německo ohrožuje, protože kapacita jeho továren výrazně přesahuje domácí spotřebu. Oceňování v eurech napomáhá německému exportu a bruselské předpisy zase poskytují Německu další výhody. Evropská unie tak jak existovala mezi roky 1991 a 2008 byla pro Německo kriticky důležitá.

Nicméně unie už nefunguje tak jako kdysi. Ekonomická dynamika v Evropě přinesla mnoha zemím podstatné nevýhody a ekonomická krize v roce 2008 vyvolala v Evropě dluhovou a bankovní krizi.

V tom nejširším smyslu existovala dvě možná řešení. Jedním bylo, aby země v krizi zavedou úsporná opatření a nalezly zdroje nutné k odstranění problémů. Druhým bylo, aby prosperující části Evropy odepsaly dluhy a ušetřily tyto země od břemene úspor. Vybráno bylo zjevně řešení, které je vzájemnou kombinací obou, ale přesná podoba zůstává i nadále předmětem složitých jednání.

Německo potřebuje ke svému přežití Evropskou unii, a to jak z politických, tak z ekonomických důvodů. Problémem ale je, že není jasné, zda se může podařit najít stabilní ekonomické řešení podporované politickými systémy v Evropě.

Německo je připraveno sanovat další evropské státy, pokud přijmou úsporné programy a pak podniknou kroky jež zajistí, že úspory budou v nutné míře skutečně zavedeny a krize se nebude opakovat. Z německé perspektivy je zdrojem krize fiskální politika zemí v potížích. Proto tedy německou podmínkou pro odepsání dluhů je, že evropští byrokraté silně naklonění německé politice budou v podstatě řídit finance zemí, jež obdrží pomoc zachraňující je před bankrotem.

To by znamenalo, že politické systémy těchto zemí nebudou moci kontrolovat ani daně, ani rozpočet. Byl by to útok na demokracii a národní suverenitu. Samozřejmě, byl tu značný odpor potenciálních příjemců pomoci, ale také některých zemí, jež v tom vidí značné posílení německé moci. Pokud přijmete německý pohled na věc, který tvrdí, že dluhová krize je výsledkem nezodpovědného utrácení, pak zní německý návrh rozumně. Pokud přijmete pohled Jihoevropanů, kteří považují krizi za důsledek samotné koncepce Evropské unie, pak to co Německo prosazuje je uvalení německé nadvlády prostřednictvím ekonomiky.

Je těžké si představit ohromnou ztrátu suverenity ve prospěch Německem dominované byrokracie EU, ať už by byly ekonomické náklady jakékoliv. Je také těžké představit si, jak Německo odepisuje dluhy bez nějaké kontroly silnější než pouhé sliby; i když je Evropská unie pro Němce životně důležitá, veřejné mínění by to nedovolilo. A nakonec, je těžké si představit, jak by mohli Evropané v dlouhodobém výhledu překonat neshody v této záležitosti. Tato záležitost musí být rozhodnuta, pokud né během této finanční krize, pak za té příští - a vždy je tu nějaká další krize.

Alternativní strategie

Mezitím se základní evropský rámec vzniklý v roce 1991 změnil. Rusko zůstává jen stínem Sovětského svazu, ale stalo se předním exportérem zemního plynu. Německo na tomto zemním plynu závisí, i když hledá alternativy. Rusko nutně potřebuje technologie, jichž má Německo nadbytek. Německo si kvůli obavě z nestability nepřeje další emigraci. Nicméně vzhledem k ubývající populaci musí něco podniknout.

Také ruská populace klesá, ale i tak má země nadbytek dělníků, jak nezaměstnaných, tak podzaměstnaných. Jestliže dělníci nemohou být přivedeni do závodů, pak mohou být továrny přisunuty za dělníky. Stručně řečeno, mezi ruskou a německou ekonomikou existuje podstatná synergie. Přidejte k tomu, ž se Němci cítí být pod silným tlakem Spojených států, aby se zapojili do akcí, z nichž touží být vynecháni, zatímco Rusové vidí v Američanech ohrožení vlastních zájmů, a jsou na stole politicko-vojenské zájmy, které mají Německo i Rusko společné.

NATO je silně rozdrobené. Evropská unie je pod hrozivým tlakem a nad evropskými zájmy převážily zájmy národní. Schopnost Německa využívat Evropskou unii pro vlastní ekonomické cíle se nevytratila, ale v dlouhodobém výhledu už na ni nelze spoléhat. Z toho tedy plyne, že Německo musí uvažovat o alternativní strategii. Takovou strategii představují jeho vztahy s Ruskem.

Německo není agresívní mocností. Základem jeho nynější strategie jsou vztahy s Francií v kontextu Evropské unie. Nynější francouzská vláda prezidenta Nicolase Sarkozyho je jistě těmto vztahům oddána, avšak francouzský politický systém, podobně jako u dalších evropských zemí, je pod silným tlakem. Nadcházející volby ve Francii mají nejistý výsledek, a ty následující budou ještě hůře předvídatelné. Ochota Francie věnovat se vztahům s Německem, které má ve vzájemném obchodu masivní přebytek, je neodhadnutelná.

Nicméně německé strategické zájmy nespočívají nutně na vztazích s Francií, ale na vztazích buď s Francií nebo Ruskem, aby se zabránilo obklíčení nepřátelskými mocnostmi. Pro Německo jsou vztahy s Ruskem stejně tak dobré jako vztahy s Francií. Ideální situací by byla francouzsko-německo-ruská trojdohoda. V minulosti existovaly pokusy o takovou alianci, ale její slabá stránka spočívá v tom, že by Německu přinesla příliš mnoho bezpečnosti a umožnila by mu chovat se asertivněji. Za normálních okolností Francie a Rusko Německu oponovaly, ale v tomto případě je jistě možné pokračovat buď v alianci francouzsko-německé, nebo ustavení aliance rusko-francouzské. Jistě je možná i aliance trojčlenná.

Nynější německou strategií je uchovat Evropskou unii a vztahy s Francií za současného přiblížení Ruska Evropě. Problémem této strategie je, že se jiné evropské země včetně Francie obtížně vyrovnávají s německou obchodní politikou. Pokud by Německo v Evropské unii čelilo neřešitelné situaci, druhou strategickou volbou by byla trojčlenná aliance, s modifikovanou Evropskou unií nebo snad mimo její struktury. Pokud se Francie rozhodne že má odlišné zájmy, jako ideu Středomořské unie, pak se stane reálnou možností německo-ruské spojenectví.

Takové spojení by mělo potenciál zvrátit mocenskou rovnováhu ve světě. Spojené státy jsou nyní dominantní mocností, ale kombinace německé technologie a ruských zdrojů - myšlenka, o níž v minulosti mnozí snili - by se stala globální výzvou. Samozřejmě, na obou stranách existují ošklivé vzpomínky, a ustavit důvěru v tom nejhlubším slova smyslu by bylo těžké. Ale i když aliance závisejí na důvěře, nemusí to být nutně důvěra hluboce zakořeněná.

Německá strategie je tedy dosud svázána s paradigmatem EU. Nicméně pokud se toto paradigma stane neudržitelným, bude třeba najít jiné strategie. Rusko-německé vztahy již existují a prohlubují se. Německo o nich uvažuje v kontextu Evropské unie, ale pokud EU zeslábne, Rusko se stane její přirozenou alternativou.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout