"Zapletl jsem se přece sám od sebe a rád do tolika mezinárodních záležitostí, že určité úkoly na sebe prostě musím brát, i kdybych nechtěl. Musím přece vystupovat proti totalitním režimům či diktaturám, ať na Kubě, v Bělorusku, v Barmě či Severní Koreji, nemohu se vyhýbat tamějším disidentům, kteří nás navštíví a chtějí mne vidět, nemohu se nesetkávat s cizími politiky, s nimiž jsem něco důležitého kdysi prožil a s nimiž společně jsme se snažili zasahovat do dějin." (str. 201)

"Ale zdá se mi, že od baltských států, které už členy jsou, vede zřetelná linie na bělorusko-ruských a ukrajinsko-ruských hranicích. Rusko je evidentně samostatná entita, ohromná euroasijská říše, která má rozlohu téměř jako dvě Evropy dohromady. Tato entita by měla mít s Evropskou unií ty nejlepší partnerské vztahy, ale mluvit o jejím členství je nesmysl. To by celou unii rozviklalo a posléze rozbilo. Mimochodem: nebýt v této organizaci, stejně jako třeba nebýt v NATO, není žádná hanba." (str. 218)

"Dost se mi nelíbí, jak je pořád taháno za nos. Několik sedmiletí bylo Západu dobré jako důležitý spoluochránce jeho bezpečnosti -- nebylo pro Turecko bez rizika mít na svém území rakety namířené na Sovětský svaz -, několik desítiletí jako člen NATO sdílelo západní hodnoty, a teď, kdy nebezpečí pominulo, nám najednou není dost dobré. Fakt, že to je islámská země, bych do toho vůbec nepletl. Evropská unie není žádné náboženské společenství a islám ostatně kdysi také spoluutvářel evropskou kulturní tradici. Myslím si, že by to nadále měla být už jen technická věc: až Turecko splní všechny podmínky členství, stane se prostě členem." (str. 218)

"Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany nebo je háže do bazénů s kyselinou, nelze věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci. Je proto dobře, že je konec Saddámova režimu. Celé se to ale neudělalo nejlépe. Především samo zdůvodnění bylo pochybné: stěží lze věřit, že by Irák ohrožoval Ameriku nebo svět nějakými tajnými a v poušti zamaskovanými raketami s bakteriemi či jedy. Také se existence něčeho takového neprokázala. Proč se raději neřekla pravda, totiž že slušný zbytek světa se už nemůže dál dívat na to, jak někdo páchá genocidu? Neplatí samozřejmě, že kdykoli kdekoli někdo něco páchá, musí hned Amerika nebo demokratický svět dotyčnou zemi vojensky napadnout. Každý případ je třeba posuzovat zvlášť a velmi odpovědně. Principiálně však podle mne platí, že jsou případy, kdy je možné a správné jít nevinným lidem na pomoc i za cenu porušení státní suverenity." (str. 117)