Ironie jako nástroj autorovy sebeobrany

5. 1. 2012 / Jiří Jírovec

Jste jednoduchej a primitivní chudák

Z dopisu čtenáře

Díky článku Silvestrovské varování před komunisty jsem se na stará kolena stal primitivním chudákem. Přestože jsem současně "jednoduchej", tak místo zloby namítám, že každá nadávka odráží do značné míry i primitivnost jejího autora.

Zmíněný článek není dokonalý a dokonce obsahuje jednu závažnou chybu, na niž mě upozornila jedna čtenářka: "Asi vás nepotěším, ale musím upozornit, že v dětské říkance má být správně nikoli hračka ale značka."

Bohumil Hrabal popsal v Postřižinách převratnou dobu zkracování. Dnešní doba není o nic menší a má svoje ideály, od nichž se odstřihuje. Velkolepý státní pohřeb byl nutnou předehrou, na jejímž pozadí nezaniklo poslání památky státníka do Němec. Vše se v prach obrátilo a pár ovadlých věnců jsme poslali ekologicky přijatelným způsobem po Labi, které posloužilo jako řeka zapomnění. Jenže, jak Hrabal naznačil pumpičkovou scénou, má všechno svoje meze.

Jan Čulík se pozastavil nad údajnou českou neschopností pochopit ironii Češi už nepoznají, co je ironie??

František Marčík mu to ve svém článku K ironii naopak vyvrací:

"Na základě několika čtenářských reakcí činíte obecný závěr, který navíc nezobecňujete na patřičnou výchozí populaci (tedy "čtenáře deníku BL"), ale na českou populaci jako takovou".

Oba mají svoji pravdu. Jan Čulík svůj závěr nevydává za statistický průzkum. Pouze reaguje na obraz, který představuje redakční korespondence. Řekněme, že redakce dostává v průměru 10 dopisů na (čtenější) článek a z nich je 1 (tedy 10%) negativní. Změní-li se počet negativních reakcí na 5, pak to je statisticky významný posun proti normálu.

Čulíkovo zobecnění lze považovat za přijatelné v rámci "básnické licence". Je celkem jasné, že čtenáři poslali určitý signál a stejně jasné je, že by nedávalo smysl, aby napsal: Dostali jsme 5 negativních reakcí na článek, který v ČR prakticky nikoho nezajímá, protože jej otevřelo a možná ani nedočetlo 0.05% české populace.

Článek, který jsem napsal, odráží moje hluboké přesvědčení, že pokud někdo chce bojovat proti předsametovému zlu, musí to dělat důsledně. Padni, komu padni, jak ještě nedávno říkával Nečas. Zásadový boj nelze rozmělňovat do odstínů šedi nebo, tu a tam, dokonce barvou. Víc než kdy jindy je třeba úderné černi.

Můj návrh na označení skutečných nepřátel kapitalismu v publiku Menšíkových Silvestrů je samozřejmě stejně absurdní, jako (opatrně projevený) nátlak jistého ministra, aby policie vyšetřila, zda kondolence poslaná do KLDR není zločinnou propagací komunistických idejí, které jsme si doma uzákonili jako zrůdné. Na jedné straně máme ústav pro správnou interpretaci dějin vedený oddanými novosoudruhy a na druhé straně necháme ČT, aby šířila "komunistický mor" předstíraného veselí.

Bez jakékoli ironie dodávám, že diskreditaci předcházejícího režimu pokládám za podvod, jehož smyslem je relativizovat posametové zlodějny a demolici solidární společnostiu. Přítomnost zákonů kriminalizujících minulost samozřejmě omezuje opravdovou svobodu slova a činí z ironie základní prvek sebeobrany autora. Je to absurdní, ale co vlastně v ČR není?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 5.1. 2012