Hrozí rozklad

13. 12. 2011 / Milan Daniel

Nejen Paul Krugman dovozuje z kumulujících se černých zpráv, že demokratický svět je v krizi. Její symptomy vnímají občané Unie bez rozdílu jako hrozbu. Lidé se začínají stahovat do sebe, snaží se zabezpečit majetek a své rodiny. Zatímco se žebříček společenských hodnot přesýpá jako zrno v mlátičce, dostává občan živící se prací, student a důchodce nakládačku od politických elit, které v podobných situacích vždycky věděly, koho vzít u huby. Drahé se stává dražším, málo dostupné méně dostupným. Pozdní snaha o demonstraci vlády práva je provázena oslabováním role státu na všech frontách. Politika se stále viditelněji privatizuje. Právo má ten, kdo si ho zaplatí.

Politici a tradiční politické strany jsou vnímány jako spolupůvodci nynějšího zla. V takových situacích se v historii vždy hledal nepřítel, aktivizovala se lůza a lidé slušní, snažící se o nalezení takové cesty, po níž by mohli jít dál se ctí, byli zesměšňováni, bylo jimi pohrdáno a v poslední fázi se stali terči, na které se mohlo házet beztrestně blátem a exkrementy.

Zlo přichází zvolna a málokdo mu na počátku přičítá váhu a potenciál. V oslabené společnosti se k němu lepí paraziti, kteří z něj získávají sílu. Až následné utkání s ním je proto obvykle krvavé.

"Kupte si zbraně a dostatek nábojů", zaznamenal jsem na jednom diskusním serveru. "Až začnou zemi terorizovat ozbrojené bandy, bude na to pozdě."

Žijeme ve zlomovém období dějin. Ne všem to dochází a jen někteří se orientují. Všichni víme, že je třeba něco udělat, ale nevíme co. Systém nabízí jen chaotické kroky, o nichž sám jen doufá, že snad mohou situaci zlepšit. K tomu, aby se tak skutečně stalo, je třeba generálka, která odstraní či napraví jeho chyby. Toho však systém sám v dnešní své podobě není schopen. Má-li ke změně dojít, musí s ní přijít ti, jichž se týkají příznaky jeho infarktu bezprostředně. Občané.

Jen občané mu mohou poskytnout transfúzi, která mu dá šanci. Jen občané, kteří se na široké frontě shodnou na principech takové politiky, jež bude hájit jejich skutečné zájmy, ne zájmy kapitálu.

Není to marné ani zbytečné. Má-li si každý z nás zachovat čest, musí zvednout jednak hlavu, jednak zadek -- a jít demonstrovat svou vůli tehdy, když je to třeba. Kdo to neudělá, podporuje vládu, z níž po skandálech odchází jeden ministr za druhým, vládu, která svým občanům lže a okrádá je, nedodržuje zákony, odmítá referendum jako projev jejich vůle. Vládu, která redukuje zdravotní péči na její karikaturu, obírá lidi o kulturu, ale současně jde na ruku velkým společnostem. Vládu, která nechává chudáky obírat exekutory a plánuje, že obyčejný člověk bude dřít do konce života.

Hrozí rozklad. Nejen života veřejného, ale i soukromého. Ohrožen je každý z nás. To však neznamená, že každý z nás je v tom sám. Jsme v tom všichni spolu, a proto musíme umět spolu také říci ne. Jen srab to neudělá.

Každý, kdo žije v této zemi, je spoluodpovědný za to, že slušné lidi nepřečíslí grázlové, že místo solidarity bude naše životy určovat sobectví a místo tolerance bude vládnout nenávist.

Občanské pozice se formují. Kdo chce, informace si najde. Potlačme, co nás rozděluje a položme důraz na to, co nás spojuje. Jde o všechno.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 13.12. 2011