Tradice je léty prověřená záležitost, většinou shrnující nejlepší dary každého národa. Romové by měli udržet především svůj jazyk čistý a v základě nepodléhající okolním vlivům. A poté i svou "romipen", hrdost a sebeúctu, která jim zaručovala rovnováhu fyzické i duchovní -- vnější i vnitřní krásy. Rovněž bych doporučila návrat k úctyhodným tradicím romských řemesel: k práci s kovem, kamenem, dřevem a proutím, obohacené i novodobými řemesly. Republika si začíná zoufat nad nedostatkem zručných lidí -- domnívám se, že učňovské školy by romské žáky uvítaly a ubylo by nám příštích dlužníků. Rozloučit by se Romové měli co nejrychleji právě s dluhy a s novodobou tradicí lichvářů ve vlastních řadách.

Odpovím stručně: měli by si udržet smysl pro rodinu, pro solidaritu s jejími členy. Nemělo by to však znamenat automatické uplatňování majetkových práv ze strany těch členů rodiny, kteří je chtějí jen využít ke svému prospěchu, aniž by vyvinuli dostatečné úsilí k nalezení vlastního a na nikom závislého řešení. Po lopatě: pokud si najde mladý Rom ženu, s níž chce žít, tvrdě pracuje a přitom vychovává děti, neměl by na jeho životní úrovni, které dosáhl vlastním přičiněním, parazitovat kdokoliv z jeho rodiny. Je-li vychován řádně, ví, co se sluší a patří, rád pomůže. Nemůže to však dělat na úkor své užší rodiny, protože by ztratil motivaci i společenskou pozici, kterou si namáhavě vydobyl.

Udržet by si měli mezigenerační vazby. Je krásné vidět dospívající děti, které pomáhají svým prarodičům. No, ono to není jen mezi Romáky, ale také mezi ostatními národnostmi. Dále úplně například vymizely cikánské Vánoce. Ty jsem snad naposledy viděla před pár lety na Slovensku. Byly to nejkrásnější Vánoce v mém životě. Romové by měli přestat pořádat divoké večírky, které nakonec stejně skončí bitkou.

Tradice jsou nedílnou součástí historie a kultury každé společnosti a nedají se dělit na pozitivní a negativní. Jsou obohacením každodenního "vnitřního" života příslušníka jakékoliv skupiny. Velkou devizou Romů je jejich muzikálnost, bohatá tradice lidového uměleckého projevu (nejen hudebního). Pokud vnímáme jako součást tradice způsob života, soudržnost příbuzenských svazků, rodinné role a strategie (postavení žen, výchova dětí apod.), pak lpění na jejich uchování může být v moderním světle přítěží. Pro mladé lidi je důležité vzdělání, zdravé sebevědomí, vůle k samostatnosti, vytrvalost a cílevědomost -- vlastnosti, které výchova romského dítěte většinou neaktivuje, chybí i motivace ze strany majority. Přesto znám řadu mladých Romů, kteří ctí tradici, ale zároveň se dokázali díky vlastnímu úsilí prosadit, získat si respekt u svých nejbližších i v prostředí "nepřátelské" majority.

Tradice nemůže zůstat rigidní. Historie zná doby, kdy každému minoritnímu etniku, které žilo na území jiných národů, umožňovaly specifické tradice uchránit si svou kulturu, jazyk, bezpečí, základní životní standard a často i zdravý rozum v dobách hrůz a protivenství. Bývalo to žití v určité separaci, ať už dobrovolné nebo nedobrovolné a na sobě více či méně nezávislé. Když nebyly zrovna války nebo pogromy, dobře bylo, každý ať si dělá co chce, když neobtěžoval toho druhého a neporušoval zákony majority. A pak přišly moderní národní a federativní státy, étos welfare state. A s tím vymoženosti jako JEDNOTNÝ pohled na lidská práva a povinnosti, humanismus (alespoň formální), občanská solidarita a sounáležitost propagovaná na širším než etnickém nebo náboženském principu. Křehká demokracie. A tradice? Ať romská či jiná, má nezrušitelné právo zůstat právě díky demokracii a humanismu. S jedinou podmínkou -- nemůže jít proti tomu étosu, zákonům ani domluveným zvykům státu. Jinak by ten jednotný zranitelný étos ztratil smysl a taky by přišel nevyhnutelný konflikt, jinak to ani nejde. Umění je tedy asi udržet tradici na tenké hranici mezi osobitou kulturou a sociokulturním separováním se. Toto umění pak vyžaduje, aby se i tradice vyvíjely a nezůstávaly zcela rigidní. Ony totiž tradice vždy vznikaly za jiných podmínek a jsou přeci přirozeně zvyklé se přizpůsobovat, aby život byl k žití. Už několik tisíc let.

Nejdříve je nutno se pozastavit nad tím, co to vlastně jsou "romské tradice". Jde o rodinnou soudržnost? Úctu ke stáří? Po dvaceti letech života částečně v a částečně s romskou komunitou mohu odpovědět jediné: NEVÍM. Vše, co se může prohlašovat za "romské tradice", lze najít i v majoritní společnosti, když přijde na věc. Jsme přesvědčena, že řešením romské otázky a tak zvaného romského problému není to, s čím z "romských tradic" se rozejít a co si ponechat, ale především, hlavně a naprosto bezpodmínečně by měl každý Rom ve svém srdci uznat, že je ROM. Že je z romského otce a romské matky. Že v jeho žilách proudí krev s tisíciletou historií, o které nic neví a mnohdy vědět ani nemůže. Každý Rom by měl akceptovat, že se zde, tady a teď ocitnul jako ROM a tento svůj osud přijmout. Teprve až jej přijme se vší pokorou a úctou ke svým předkům, a to včetně chyb, kterých se tito předkové dopustili -- včetně té úžasné skutečnosti, že přes všechny nástrahy, spojené s tisíciletým putováním a tisíciletou perzekucí se on či ona mohli teď a tady narodit, a to jako Romové, teprve potom je možno začít přemýšlet, co dál... Zatím ještě Romové mají problém přijmout to, že jsou. Mají problém s tím, aby přijali svůj osud. Až to udělají, určitě se náhle otevře cesta, po které se má dále jít.

Od části tradic se distancujme, udržitelnému rozvoji překážejí. Věřím, že existují hodnoty dvojího typu, kdy některé z nich jsou z hlediska trvale udržitelného rozvoje prostě hodnotnější. Určitě je lepší hodnotou vzájemný respekt než orientace na zisk, která produkuje závist a tím nenávist, a časem společnost dostane do problémů. Věřím, že tradiční romská kultura má z hlediska dobrých hodnot co nabídnout. Věřím ale taky, že některé tradice musí prostě projít vývojem. A od některých se již v praxi distancovat. Od kterých?

1) Tradice kočování. Tak tahle tradice by měla být považována jen za historickou vzpomínku a rozhodně by se neměla v žádném případě oživovat do praxe...

2) Úcta ke stáří ANO, ale tradičně v našem romském pojetí se toto většinou aplikuje jako podřízenost starším. To, že je někdo starší a životem protřelejší, ještě neznamená, že budu akceptovat jeho názory a stanoviska, které jsou dle mého pohledu scestné a hloupé.

3) Žena v tradičním pojetí jest rodičkou, matkou a hospodyní. Její role je submisivní. Její nároky a potřeby nejsou respektovány. Její kariéra, vzdělání a sebeuplatnění bývá v tradičním pojetí spíše okopírované z islámu, než že by to korespondovalo s dobou a časem. Nacházíme se v 21. století. Čest výjimkám, ale je jich málo a není to obvyklé. Silné osobnosti s vlastním životním stylem nejsou u romských žen tak markantní, jak by bylo záhodno. Pár jich znám, ale je to nedostačující, a tím pádem si uvědomuji, že to leží v nás a naší společnosti. V nás je chyba, kterou omlouváme tradiční kulturou.

4) Diskriminace a nesnášenlivost k homosexuálům.

5) Silně zakořeněná fixace na velkorodinu. To nás také separuje od hlavního vývojového proudu. Tím pádem si vlastně tvoříme mikrosvět, ve kterém žijeme, a ten představuje naši obranu proti okolním vlivům. Poplatné době za časů Marie Terezie to ano, ale dneska? Rodina je rodina, to chápu a vnímám ji tak. Ale nejsem na ni fixovaný, jen ji důstojně respektuju.

Úcta k ověřeným tradicím a právu na sebeurčení je v obecné rovně na místě. Problém vidím v tom, že se někdy nerozlišuje význam pojmů národ, národnost a nerozlišuje rozdíl mezi integrací minorit (zapojením do celku) a asimilací minorit (rozplynutím v celku). Žijeme v moderní civilizaci, která rozrušila některé tradiční vazby. Existují však hodnoty, které přetrvávají. Péče o tradice a také vlastní slovesnost, jazyk a některé prvky životního stylu nejsou proto jen věcí vymírajícího muzeálního folkloru.

Respekt k tradicím neznamená romský nacionalismus jako zrcadlovou podobu nacionalismu majorit. Soužití kultur je v globální éře doslova existenční povinností. Dnešní kritika multikulturalismu bývá jen reakcí na jeho dnešní neefektivní podobu. ČR existuje jako stát budovaný na občanském principu, ne na etnickém -- občané Jarda, Nguyen i Dežo tu mají mít stejná práva (a povinnosti) i v rámci tolerance vůči různým životním stylům. Uvedu příklad. Mizí hranice a další bariéry volného pohybu osob. To ale neznamená, že nomádský způsob života řeší problém a že obnovení kočování může zbavit lidskoprávních problémů některé minority. Myšlenka, že lidé bez tzv. domicilu (domovského práva), mohou být zbavováni občanských práv, je hrozivá. Neméně hrozivá je představa ghett a táborů budovaných jako rezervace pro nepřizpůsobivé. Romové žijí a budou žít s námi a mezi námi -- jde o to, aby byli schopni sami důstojně získávat prostředky na svůj život. Vzdělání emancipuje Romy pro všechny profese, ale jistě renesance tradičních řemesel může být v postindustriální společnosti zajímavou šancí. Na druhou stranu: i když širší rodinné vazby jako obrana před nefunkční sociální sítí státu mohou být někdy solidaritou za hranicí legality, hodnota rodiny, láska k dětem a úcta k starším představují věci, které mohou inspirovat i ostatní. Předávání ryzího obsahu pojmu "paťiv" dalším generacím Romů může být morálním poselstvím.

Každý, kdo někdy jednal s Romy, musel postřehnout, že mají vyšší emoční inteligenci, že jsou schopni silné empatie a umí strhávat ostatní. Proto Romové sklízí úspěch např. v oblasti hudby, tance -- ale mohou být velmi úspěšní i v oblasti sociálních služeb apod.

Co se především musí měnit a taky už mění, je vztah k ženě -- dnešní Romka přeci není jen nějaká "džuva", dobrá tak k rození dětí a poslouchající slepě muže. Odejít do nenávratna by myslím měly zbytky kastovních přehrad a patriarchální chování romských elit. Ale i specifický nános nové doby -- kaž­dodenní běžná kriminalita z ghett, která už má rysy určité negativní tradice.

Nemyslím, že tradice mohou být špatné či dobré. Tradice provázejí život člověka odněkud někam. Aby člověk poznal svůj cíl, řídí se jimi. Jde o takovou pomůcku, jak naplnit svůj život, když patříte k nějaké úzké skupině. Romové měli od nepaměti rozvinutou vysokou duchovní kulturu, na niž se vážou všechny další normy a hodnoty. I když jsou Romové heterogenní skupinou, základ mají stejný. Jenom kvůli tradicím dokázali Romové překonat těžká období vlastní historie.

Co v dnešní době škodí Romům, a nejenom jim, je konzum. Tedy přehnané nakupování, zadlužování se pro něco, co ve skutečnosti nepotřebují nebo o čem si myslí, že si tím vyřeší problémy (nebankovní půjčky atd.). Prostě negativní dopad reklamy a trhu.

Na druhé straně jsou vlastně Romové trochu nuceni okolím žít život "chudého boháče" a dokázat gádžům "podívejte se, i my jsme lidi". Ale na úkor toho, že se dostanou ještě do větší chudoby. Není se co divit, vždyť téměř celý svět dnes spadl do dluhů. Lidi obecně podléhají materializmu. Romská kultura se nachází pod tlakem této společnosti, státu, ale i globalizace, která ovlivňuje zároveň i českou kulturu a tradice.

Tak jak všechna společenství, i to romské prochází vývojem a přizpůsobuje se. Bohužel to co se dnes Romům především nabízí je nezaměstnanost, půjčky, bezdomovectví, šedá ekonomika, rasismus a xenofobie. Proto se zdá navenek, že romské tradice upadají, nebo že jsou překážkou integrace do společnosti. To je jenom alibistické vysvětlení situace, jak společnost ve skutečnosti Romy odmítá a odmítat bude.

Mnoho Romů se romské tradice snaží v dnešní době udržet, bojuje za své tradice a zároveň i o lepší postavení v té to společnosti. Romské tradice jsou proto důležité, ať už se zdají být gádžům nebo některým Romům v dnešní době zastaralé, zbytečné nebo protintegrační. Naše tradice určují naši kulturu, naši identitu, což většinová společnost několik set let neumí pochopit. A já věřím, že díky tradicím Romové překonají i tohle neblahé období, způsobené agresivitou dnešního trhu a rasovým útlakem.

S tradicemi je to jako s vírou. Věřím a chovám se tak, abych nikoho neomezoval či neobtěžoval a v případě, že mohu pomoci, pomohu. Mechanické chození do kostela nedělá z člověka dobrého věřícího a stejně tak mechanické vykonávání určitých postupů nelze ztotožňovat s tradicí. Romské tradice bych nyní definoval jako jisté rituály, které zaručují oslavu či setkání rodiny, nic víc.

Krásným příkladem je křest dítěte. Neumím si představit romskou rodinu, která nedá pokřtít svůj přírůstek. Jenže -- umí aspoň jeden z celé široké rodiny odříkat otčenáš? Už vůbec nemluvím o tom, že pro Romy by bylo hezké umět ho odříkat i v romštině. Na pohřbech je to stejné. Všichni se chtějí důstojně rozloučit, ale nejsou schopni se s farářem ani pomodlit. Krize mezi Romy je vyvolána ztrátou sebeúcty. Romové ztratili vše, na čem si dřív naši předci tolik zakládali, a to se odráží i ve společnosti. Neromská společnost nás naučila, že být dobrý rovná se být bohatý a že je jedno, jakou cestou se k bohatství dostanu. Morální bohatství bývá ve společnosti vnímáno jako přítěž.

Hlavní příčinu destrukce Romů vidím ve špatné komunikaci mezi námi Romy. Dříve bylo běžné (tradiční), že se širší rodina scházela minimálně jednou týdně. Na výchovu dětí tak měli vliv prarodiče i další členové širší rodiny. Rodiče dítěte dbaly na to, aby jejich potomek neudělal ostudu a oni se za něj nemuseli před širším příbuzenstvem stydět. Rodinná výpomoc, ať už s finanční či pracovní, byla běžnou součástí romského života. V dnešní době jsme zpřetrhali kontakt s rodinou a vídáme se jen na svatbách, křtinách a pohřbech. Návštěva příbuzenstva bývá mnohdy vnímána negativně a jsou situace, kdy se začínáme za své příbuzné i stydět. Jsme součástí společnosti, kde žijí individualisté, kteří svůj svět zasvětili mamonu. Bohužel se to odrazilo i na obyčejném životě nás, Romů.

Hovoříme-li o tradicích, máme na mysli předávání celku poznání, schopností, obyčejů a mravů kultury nebo skupiny. Lze jen těžko vymýšlet, co ze stavby, která drží pohromadě, odebrat. Romské rodiny i jednotlivci se také mezi sebou v míře "tradičnosti" a ve zvycích velmi liší. Je tedy těžké říci, co je vlastně romská tradice. Pojmu to tedy tak, že popíšu, co je mi u Romů, se kterými se znám, sympatické a někdy později i to, co bych si naopak jen těžko uměla představit jako vzorec pro sebe nebo svou rodinu.

Úplně nejvíc obdivuji, že se Romové starají o své rodiče, když jsou staří a to, že Romové umírají často doma a ne v nemocnici. Jistě, jde o takové klišé, které se, když se o Romech mluví, často opakuje. Ale to nic nemění na skutečnosti, že je ve velké míře pravdivé a že starat se o umírajícího či nemohoucího člověka nesmírně vyčerpává. Umírat v nemocnici je smutné a neosobní, umírat doma přirozené. Proto patří můj obdiv všem těm, kteří tuto službu svým rodičům prokáží.

Další, pro mě sympatický fenomén představuje solidarita. Konkrétně například to, že když nějaká rodina přijde o bydlení, příbuzní ji ubytují třeba i na několik měsíců. I vzájemné půjčování oblečení a dalších věcí v rámci rodiny bývá u většiny Romů samozřejmostí.

Obdivuji i to, jak jsou Romové zvyklí trávit čas společně. Z toho pak vyplývá, že mateřství je pro romské ženy vyloženě pozitivní změnou. Děti si od mala zvykají na řadu svých příbuzných: tety, strýce, straší sourozence a bratrance i sestřenice. Pro matku pak není problém odejít na chvíli s klidným srdcem z domova bez dítěte, které mezitím zůstane v péči příbuzných. V případě rodin otec -- matka -- dítě to chodí samozřejmě úplně jinak. To vše vyplývá z faktu, že v řadě romských rodin přetrvávají zbytky tradiční společnosti. To s sebou nese určitě i jisté aspekty, které někdo může vnímat negativně. Nějak si dnes ale na ty diskutabilní stránky tradičního života nemohu rozpomenout. Snad někdy příště.

Za dlouhá staletí existence v diaspoře donutil život Romy k obrannému chování. To jim umožnilo -- s větší či menší úhonou -- přežít až do dnešní doby. Stručně lze říci, že tradice Romů spočívá v tom, co jim umožnilo přežít v průběhu staletí při jejich putování z pravlasti Indie. Vše ostatní jsou stereotypy, které se v průběhu této doby o Romech vytvořily. Nemají s tradicí nic společného.

Co to tedy bylo, co umožnilo Romům přežít? Šlo o potravu, která musela být spotřebována okamžitě po přípravě, nedala se uchovávat. V teplých orientálních krajinách to platí dodnes. Tuto tradici si Romové uchovávají. Jen neradi se smiřují s potravou z ledničky. Nikdy nebyli válečníci, lovci ani rolníci. To se při putování z místa na místo ani nedalo. Přesto museli potravu nějak získat. Obstarávali ji ve svém okolí. Nepochybně i drobnými krádežemi, polním a lesním pychem. Takto sehnat potravu jimi nebylo považováno za krádež. Byl to imperativ přežití. Platil ještě před válkou u našich Romů žijících ve venkovských společnostech. Okolní sedláci ho do jisté míry i tolerovali. Ztrátu nějaké slepice či brambor na poli sedláci přežili bez většího reptání. Romové se ale už tehdy do venkovských společností zařazovali. A sice jako kováři (tradiční romské řemeslo), obchodníci s koňmi, nádeníci na polích, podomní řemeslníci (opravy nádob, hrnců, broušení nožů, kotláři -- cínování kotlů v restauracích, korytáři). Prostě poskytovali služby sedlákům v řemeslech, která jim byla blízká. Tento dobrý integrační proces přerušila válka -- a po válce sodoma a pohroma. Romové, tentokrát už téměř výhradně jen slovenští, obsazovali uvolněné prostory v pohraničí. Už ne na venkově, ale v průmyslových centrech, kde jim samo většinové obyvatelstvo neposkytovalo zrovna dobrý příklad. Romové ztráceli hodně ze svých tradic. Vznikaly stereotypy, o nichž se dnes píše a slyšíme je na každém kroku.

A ještě něco k těm tradicím. Romové věřili na posmrtné duše svých zemřelých. Ta tradice ve velkých pohřbech, vartování u mrtvého, setrvává i ve městech. Hádání z ruky představuje jen přetrvávání duchařských tradic -- a nepochybně i snahu žen získat nějakou korunu k obživě rodiny. S tím souvisí i stolování. Všimněte si, že Romové vždy na talíři ponechávají alespoň malý zbytek jídla. Je to pro jejich zemřelé.

Romové museli žít odděleně, stále tu zůstávají staleté bariéry. Už ne jen tím, že nikdo není vpuštěn do romské komunity a nikdo se jen tak beze všeho z této komunity nedostane. Nyní už to přerostlo do izolace geografické. Přineslo to jeden skvělý a jeden naprosto negativní výsledek: Romové si uchovali svůj jazyk, slovně si dál předávají své pohádky, příběhy laděné do jejich myšlení. Nemají knihu jako Židé, ale mají svůj jazyk. To je naprostý zázrak! Zaplatili za to ovšem tím, že se do většinové společnosti jen tak nedostanou, že jejich soužití s většinou je těžké. Ztráty tak vznikají na obou stranách!

Kdo mě pozorně přečetl, bude už vědět, co je možno považovat za tradici a co je stereotyp vypěstovaný dobou. Pravda, zbývá tu ještě jedna věc: kultura chudoby, která je Romům šoupána do bot a která jim dává do vínku v moderní době prostředky ke snadnějšímu přežití. Budiž. Dlužno ovšem poznamenat, že to není jen kultura chudoby Romů, ale i jiných sociálně postižených. A rozhodně to není kultura většiny členů romské pospolitosti. Toto konstatování snad usnadní orientaci, co je možno přijímat jako dobré a co špatné. Tedy alespoň pro rozumného člověka.

Snad jsem alespoň trochu přispěl k orientaci ve vnímání toho, co čteme v básních Karla Jaromíra Erbena, Karla Hynka Máchy, v pohádkách o kocourovi Mikešovi a v učebnici pro druhou třídu ZŠ o Romech. Lze to vnímat různě. Neměla by v tom být nenávist. Ale povědomí o historii našich zemí a o Romech jako součásti té historie.