O parlamentní obstrukci

6. 11. 2011

Obstrukce je jeden z měkkých nástrojů pro vyvažování práv většiny a menšiny, píše Arnošt Kobylka.

Známe ji ze Senátu USA, kde se vládnoucí strana ani nepokusí prosadit návrh, pokud nemá dostatek hlasů na skončení rozpravy (3/5) a pokud opozice ohlásí obstrukci bodu. Reálně to znamená potřebu 60 hlasů ze 100, protože pokud má vláda jen většinu 51-59 hlasů, tak opozice je v citlivých věcech připravena neumožnit ukončení rozpravy a hlasování. Nejdelší obstrukční vystoupení mělo přes 25 hodin jednoho projevu. Podobně znají obstrukci v Británii. Znala ji i říšská rada Rakouska-Uherska (oblíbená česká taktika) a Zemský sněm Království českého (oblíbená a účinná taktika Němců).

Pokud má vláda u nás většinu jen ve Sněmovně a čistou opozici v Senátu, tak prostě nemůže prosazovat radikálně reformní program bez kompromisu s opozicí. A ten nikdy nehledala. Věřila, že Senát trvale převálcuje, ale to samo je protiústavním přehlížením jedné ústavní pojistky. Schvalovat řadu zákonů, o kterých předem vím, že neprojdou v Senátu je minimálně velmi konfliktní postup, a nikdo se nesmí divit reakci ČSSD. Ta nepřišla z ničeho nic, koalice v běžném projednávání odmítla v podstatě všechny opoziční návrhy.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.11. 2011