1. Interpretace víceméně neúspěšné kupónové privatizace v ČR je u nás doma stále do značné míry poznamenána nedostatečným (někdy zásadním) (ne)porozuměním problematice, dnes hlavně ze strany veřejnosti (a voličů). Tomu nahrává Klausův zájem neúspěchy buď nepřiznat, nebo je označit za "standardní investiční rizika". Nic nemůže být pravdě více vzdáleno.

2. Skutečností je, že nejen soukromé osoby (odborníci) a firmy ze Západu, dokonce i instituce (včetně zmíněné SEC, programu mezivládní technické pomoci jako USAID, britského KnowHow Fundu, atd.) nabízely - víceméně bez úspěchu - pomoc, anebo žádali (MF ČSFR, pak premiéra ČR) Klause o korekční opatření (viz níže). Dnes se Klaus schovává za výroky typu "k chybám vždy dochází, nikdo tehdy nevěděl nic lépe".

3. Problémy s nedostatečnou transparentností, počínaje vykazováním hospodářských výsledků až po provoz trhu cenných papírů, s dalšími nedostatky (mj. v oblasti hospodářské kriminality stále nekvalifikovaná státní prokuratura a soudy) vedou k nežádoucí situaci, kdy česke kapitálové trhy se vlastně nikdy "nezvedly ode dna" a ani nyní nedávají realistický příslib, že by plnily svou základní úlohu, kterou, jak víme, není zisk investorů, ale získávání relativně levného kapitálu pro podniky. (Tedy dlouhodobý problém, na který Blaha také upozorňuje).

V USA jsem koncem 80. a začátkem 90. let pracoval jako makléř (Series 7+ 63) a měl jsem možnost se všestranně zapojit také do mezivládních programů technické pomoci. Tuším, že již v březnu roku 1990 byla na SEC vytvořena pracovní skupina (Task Force) pro nově vznikající tržní ekonomiky. Za návštěv MF ČSFR (pak premiéra ČR) V. Klause v USA jsem také od něj slyšel výroky, které charakterizovaly celou první polovinu 90. let, značnou část transformace, tedy i privatizace, včetně kupónové.

Příklady:

1) Dotaz: "Co pro vás můžeme, pane ministře, udělat?" (Otázka na jednom lunchi pořádaném MMF). V.K.: "Umlčte (emigranta prof.) Zeleného!" (z Forthamské univerzity, ktery v Česku publikoval alternativní strategie přístupu k tranformaci a privatizaci).

2) V.K.: "We do not need soft advice for hard currency!". Toto byl základní "signál" architekta české transformace a nejmocnějšího muže v zemi, odborníka-ekonoma. Týkalo se to jak odmítnutí první půjčky na technickou pomoc od Světové banky (25 mil US$) v roce 1991, ale také paradoxně zdarma poskytovaných programů technické pomoci, včetně bankovnictví, financí, účetnictví, kapitálových trhů, obligací statních i podnikových, atd., cestou USAID. Díky Klausovi a jím vedené skupině českých "premiantů" ("Známe věci alespoň tak dobře jako Západ, nejsme rozvojová země...") USAID jednak nikdy v ČR nemohla plně rozvinout své programy - a nakonec, díky Klausově falešné "hrdosti" předčasně, na konci finančního roku 1997, v září 1997, musela svou misi v Praze ukončit. Proč? Protože fungovat bez pozvání hostitelské země nemohla a Klaus její existenci chápal jako něco, co ohrožuje jeho tvrzení (počínaje lednem 1993), že "ČR je již normální zemí s tržní ekonomikou". USAID pak pokračovala v Maďarsku a Polsku, ktere v reformách, přijímání do NATO a jiných struktur, rozhodně za ČR nezaostávaly.

Stovky našich odborníků z různých oborů tak nikdy nedostaly možnost školení v USA nebo v ČR a po záři 1997 o ni úplně přišy. Měl jsem možnost s mnohými těmito studijními skupinami být, ať již pocházely z jakékoliv oblasti. Obzvláště mne zajímaly bankovnictví a kapitálové trhy. Je také indikativní, že Klaus přikázal, narychlo, pozdě a nedokonale, až v květnu 1997, dát dohromady první verzi Komise pro cenné papíry (při MF ČR). Bylo to hlavně pod dojmem šoku, který prožil při pádu koruny na jaře 1997. (Komisař MF ČR si i v létě 1997 nedostatečnost opatření zčásti uvědomoval). Ale i v létě 1997 vládla v Praze nálada, kterou jsem znal ze svých pravidelných pracovních návštěv v letech 1991-1997: Na žádném ministerstvu, na žádné úrovni se nikdo neodvážil říci něco, co by nebylo v duchu názorů Václava Klause. Do jisté míry to bylo výsledkem sdíleného (nedostatečného) pochopení problematiky, včetně třeba významu trasparentnosti, právního prostředí, atd., jakož i předsudků o tom, že "rodinné stříbro" se do rukou cizinců neprodá, že český zázrak je téměř jistý, že s malou nezaměstnaností a bez bolestné restrukturalizace bude v ČR možné obnovit trvalý hospodářský růst, atd. MF ČSFR Klaus, řekl bych, m.j. nechápal a nedocenil, jak skutečné kapitalové trhy fungují a co potřebují.

K otazkam IPF (investičních privatizačních fondů): Psal jsem o tom v minulých 5-7 letech opakovaně, také na www.klaus.cz. Upozorňoval jsem na následující konkrétní skutečnosti, které implikují u V. Klause neznalost, selhání při výkonu povinností veřejného činitele, kterému byly jako MF ČSFR a premiérovi ČR tyto záležitosti svěřeny - takže může existovat důvodné podezření k zahájení vyšetřování za účelem posouzení trestního stíhání.

V průběhu roku 1991 československý denní tisk pravidelně přinášel "Poučení MF ČSFR" o nastávající (kupónové) privatizaci. To obsahovalo ministrem financí V. Klausem podepsané informace o kupónových knížkách, o tom kdo jsou DIKové, jak bude fungovat první a další kola, co jsou to "převisy" v nabídce, atd. Již tehdy mne zaujalo Klausovo tvrzení, že pouhá 4% (!!!) DIKů, tedy občanů, kteří si zakoupili kupónové knížky, půjdou cestou IPF (investičních privatizačních fondů). Klaus dokonce vysvětloval, proč bude toto procento tak malé: "Protože naši občané nedůvěřují zprostředkovatelům a dělají si raději věci sami". Přitom z praxe víme, že i mnohem zkušenější malí investoři na Západě z 60-70% jdou cestou mutual funds. (Klausovo nepochopení a závist vůči zprostředkovatelům jsou patrné i nyní - viz jeho nedávné a opakované poznámky o finančních poradenských firmách.)

Ve svých článcích jsem psal o tom, jak toto nepochopení (či jiný důvod?) spolu s následujícím selháním Klause při provádění jak nápravných opatření (viz níže), tak při plnění povinnosti dbát na standardní výkon státního dohledu, zásadním způsobem vedly k fiasku kupónové privatizace, kde de facto neregulované (a nakonec v holdingy se měnící) IPF rychle získaly většinu kupónů. Škody byly jak na straně investorů, tak hlavně na straně špatného image českých kapitálových trhu - a v tom, že tyto nikdy nebyly schopny generovat kapitál pro obnovu a expanzi podniků.

Klausovo MF ČSFR počítalo, že něco přes 2 miliony občanů se stane DIKy. IPF se mohly začít formovat v říjnu 1991, měsíc před koncem období, kdy si občané mohli koupit knížku a stát se DIKy. I mladičký Kožený pracující m.j. jako poradce na MF ČSFR viděl, že otevřít si investiční fond je celkem jistý zisk (původní odhad ceny podniků v 1. vlně privatizace byl asi 160 mld. Kčs. Očekávalo-li se, že pouhé 2 miliony občanů se stanou DIKy, znamenalo to 80 tisíc v kupónech na jednoho DIKa. Přitom malá privatizace naznačovala, že odhady ceny podniků byly - obecně - spíše nižší). Z návrhů Klausových zákonů také musel vidět, jak jsou děravé. I mě byla tato kalkulace v létě a v září 1991 jasná. Nepočítal jsem ale s tím, jak děravé zákony i předpisy vlastně jsou - a že Klaus neudělá žádná nápravná opatření.

Protože Klaus hrubě nepochopil a podcenil preferenci drobných investorů pro fondy, protože obecně, jako totalitní ekonom (?), nedocenil význam právního prostředí a efektivního státního dohledu, jím připravené a prosazené zákony, konkrétně o IPF, byly "děravé" a dohled (viz Komise pro cenné papíry vytvořená až v létě 1997) neexistoval. K tomu navíc počítal-li Klaus (a s ním zbytek vlády, který Klausovi-odborníkovi, jenž 30 let tržní ekonomiku studoval, věřil), že do fondů vstoupí jen 4% z 2 mil. DIKů, tedy 80 tisíc DIKů, došlo kvůli (ve světě protizákonným) "garancím desetinásobného zisku" ze strany Koženého k tomu, že (diky MSPNM ČR T. Ježkem na poslední chvíli prosazeného prodloužení lhůty k nákupu kupónových knížek z konce listopadu 1991 až do ledna 1992 a frontám občanů, kteří kvůli uvedeným "garancím" a mlčenlivosti Klausova MF ČSFR naráz projevili zájem o to stát se DIKy) k tomu, že místo pouhých asi 800 000 občanů, kteří vlastnili kupónovou knížku koncem listopadu, koncem ledna jich již bylo plných 8 milionů. Bežné nezákonné jednání Koženého a jeho zjištění, že mu v Klausově ČR vše projde, vedlo k "demokratizaci" kupónové privatizace v ČR, tedy k tomu, co se vysvětlovací kampani Klausova MF ČSFR nedařilo. Bohužel, Klausova neschopnost a nepřipravenost kvalitnějších zákonů a dohledu umožnily Koženému a jiným kapitál často nelegálně vyvézt, trvale poškodit trhy a přispět k tomu, že stovky miliard Kč, neuvěřitelných 36% úvěrů bankovního sektoru, je špatných a bude si vyžadovat léta dotací z kapes daňových poplatníků.

Místo Klausova ujišťování o tom, že cestou IPF půjdou 4% DIKů, jich svěřilo své kupóny fondům plných 72% z více než 8 milionů . Klausem způsobené nepochopení (jiní uvádějí snad i jiné důvody, viz níže), podcenění problematiky a toho, jak kapitálové trhy fungují, jak se drobný investor chová (preferuje fondy) a jaká je, i v demokratické zemi, dohlížecí role státu, tak bylo znásobeno tím, že doslova přes noc se místo "okrajového problému" kupónů/akcií DIKů v investičních privatizačních fondech objevilo monstrum 70x větší. Místo 80 000 ve skutečnosti 72% z 8, 1 milionu, tedy více než 5,8 milionu DIKů skončilo ve fondech. Samotný Kožený kontroloval svými Harvardskými fondy plných 20% tototo množství, celkem asi kupóny od 1,6 milionu DIKů, tedy 20x více, než Klaus predikoval pro celý sektor IPF!

To že se i dnes Klausovi daří prezentovat následné problémy IPF, respektive jejich tunelování, dopad na bankovní sektor, permanentní malátnost kapitálových trhů, děravé zákony, neexistenci nebo nedostatečnost státního dohledu (nebo alespoň kvalifikovaného self-policing), za něco jako víceméně "standardní riziko investování", to je tragédie sama o sobě.

Hlavními poškozenými totiž nejsou ani tak původni DIKové, ale celý kapitálový trh, jeho nedůvěryhodnost, nevýkonnost - a to, že dosud neplní svůj základní úkol ve vztahu k podnikům.

Vím, že z americké strany, kanály přes americké velvyslanectví, misi USAID v Praze atd. od okamžiku, kdy Kožený (a po něm dalsi IPF) zahájil kampaň s "garancí" zisků, se oficiální a odborná místa USA obracela na MF ČSFR, později na premiéra ČR, s upozorněními na tento zásadní problém a s poukazy na to, že podle ve světě běžných praktik a zákonů jsou jakékoliv takové "garance" nezákonné. Z Klausova MF ČSFR (a později z jeho úřadu ve Strakově akademii) přicházely standardní reakce: "Toto je naše specifikum. Nelze uplatňovat standardní hlediska." Šlo o to "vytvořit domácí kapitálové skupiny", se kterými se také populární architekt transformace nechal často vidět a fotografovat (Kožený, Motoinvest, atd.). Cituje své Desatero přechodu od komunismu Klaus odmítal i ex post nápravná legislativní a regulační opatření, která by tyto věci dodatečně ošetřila (protože, bohužel, podle Klausem prezentovaných a prosazených zákonů třeba "garance" Koženého, piráta z Prahy, nebyly nezákonné).

V minulosti jsem se opakovaně pozastavoval nad tím, že doposud nikdo v ČR, původně snad z nedostatečného pochopení problematiky, později spíše ze strachu před odvetou, nevyvolal v Parlamentu vyšetřování toho, zda nedošlo k trestně stíhatelnému selhání V. Klause při výkonu funkce MF ČSFR a pak premiéra ČR. Do jaké míry toto selhání, třeba právě v kauze investičních privatizačních fondů, kde bylo největší a svým 72% podílem na kupónové privatizaci (a dopadem na kapitálové trhy počínaje rokem 1992) nejzávažnější, bylo způsobeno nedostatkem odbornosti, neochotou přijmout a neodmítat kvalifikované nabídky pomoci zvenčí (ať na mezivládní úrovni nebo na soukromé), neochotou provést ex post korekce a nápravná opatření, atd. Někteří jsou toho názoru, že původně malá účast československých občanů na kupónové privatizaci (ke konci listopadu 1991 pouhých 800 tisíc občanů), mohla být součástí plánu Klausova MF ČSFR a koalice ODS + ODA, které ovládaly MF ČSFR a MSPNM ČR, a tak odměnit příznivce a nomenklaturní kádry, neboť při menší účasti na každého DIKa připadá úměrně větší podíl privatizovaných podniků. Ale již samotná skutečnost, že Klaus věci stran IPF tak zásadně nepochopil, připravil děravou legislativu, nepostaral se o standardní dohled a odmítal nápravná opatření, by k řádnému vyšetřování, včetně veřejných slyšení, v normální demokratické zemi již dávno postačovaly.

To že k ničemu podobnému ve věci tak zásadní dosud nedošlo není dobrým indikátorem toho, jak se věci i dnes chápou a co to znamená pro budoucnost. Řekl bych, že synergické úsilí investigativní žurnalistiky, odborníků na kapitálové trhy a právo doma a v cizině, spolu s iniciativním přístupem veřejného blaha dbajících členů třeba i pravostředových demokratických stran v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, by mohlo k uvedenému vyšetřování vést. Přitom by primárním cílem neměla být jakákoliv pomsta nebo potrestání kohokoliv, ale především dosažení situace, kdy veřejnost má možnost dozvědět se, co se stalo, jak měly a mají i tyto věci fungovat. A tak napomoci lepšímu fungování institucí státní spravy a budování základů lepší a zdravě prosperující společnosti.