Má rodina pochází ze Slovenska, oba prarodiče z otcovy strany byli vážení Romové na Staré Turé. Naše rodina je romsky velká a družná, ale zároveň prakticky asimilovaná -- vlastně všichni máme neromské partnery a žijeme a pracujeme roztroušeně v Čechách, na Slovensku nebo zahraničí.

Své romské kořeny jsem objevila před několika málo lety po obnovení kontaktů s rodinou, které po rozvodu mých rodičů na dvacet let ustaly... Když jsem si potvrdila, že jsem opravdu Cikánka, nechala jsem naplno projevit svůj hluboký zájem o romskou problematiku.

Jsem nejstarší z pěti sourozenců. O rok mladší bratr je moje druhá polovina, o 13 let mladší sestra je občas víc dcera než sestra a další dva nevlastní bratři od mého otce jsou strašně milí a šikovní kluci. Užívám si, že je nás tolik!

To bylo vždycky vtipné. Spolužáci nikdy nevěděli, kam mě mají zařadit. Pár dětských hloupých narážek na můj vzhled si pamatuju dodneška. Ale to byla spíš záležitost vymezování v dětském světě -- děti jsou svým způsobem kruté ke všem, kteří jsou jiní a je jedno, jestli máte brýle, nadváhu nebo jinou barvu. Jinak jsem neměla s odlišností ve vzhledu a vnímání světa nikdy velké potíže. Dodneška se ovšem setkávám s nejistým přístupem -- obzvlášť tady v Nizozemí je to zábavné, národy i rasy se tu namíchaly v opravdu barevném koktejlu a je proto běžné se ptát na původ. Nemá to ale zabarvení jako často u nás. No a když se mě někdo zeptá, moje romské kořeny ho překvapí, ale reakce jsou příjemné. Být Cikán tu není stigma. Já se ke svému původu hrdě hlásím -- tady i doma.

Nepocházím z tradičního romského prostředí, proto se mi těžko se vůči němu vymezuje ve smyslu, co je v romském a neromském prostředí stran motivace více inspirující... U mě bylo vzdělání přirozená cesta, po které jsem šla a ke které mě doma vedli -- možná odpověď na první část otázky. Co se týče prostředí a jeho vlivu -- vnímám velký rozdíl mezi vnitřní motivací a stimulací vycházející zvenku. Ale nevím, asi bych váhala to zobecnit. Někdy může být právě ta stimulace při nepříznivých podmínkách větší pohon než pohodlná cesta zázemí rodiny, která od vás vzdělání očekává. Ale chce to kuráž a vůli a cílevědomost. Držím palce všem, kteří se touhle cestou vydají!

Kulturní management jsem objevila v nabídce oborů, které nabízela Masarykova univerzita -- a neváhala jsem ani vteřinu. Pro mě to je geniální obor rozkročený od teorie umění, přes praktické kulturně-organizační předměty až k managementu a ekonomii obecné i neziskové. I média, ve kterých jsem se pohybovala, do toho zapadají. Doporučuji jeho studium všem lidem z neziskového sektoru, dodá souvislosti a může dopomoci k profesionalizaci. A mé budoucí zaměstnání? Spojené s romskou problematikou, ideálně. Několik potenciálních možností existuje, necháme to zatím otevřené...

Víte, práce vedoucí vysílání je sice prestižní, ale jako většina vedoucích postů taky nevděčná. Ale nevyměnila bych ji za nic. Rádiový svět mi byl domovem skoro tři roky a know-how, které jsem tam získala, nebylo zadarmo. Stály za ním hodiny práce o víkendech, po nocích, občas i se slzami vyčerpání padajícími do klávesnice... Bavily mě změny, neoficiální prostředí i nutnost mít přehled o všem. Naučila jsem být připravená na cokoliv.

Do smrti ve mně zůstane 25. červen 2009. Byl to pátek, v pět ráno mi zazvonil telefon, do kterého ranní moderátorka roztřeseným hlasem oznámila: "Promiň, že tě budím... zemřel Michael Jackson." Jeden z nejnáročnějších pracovních dnů v mém dosavadním životě -- začalo pravé šílenství, jaké znají všichni lidi z médií. Stane se něco podobného a vy potřebujete OKAMŽITĚ zajímavý(!) materiál na celý den. Musíte překopat celé vysílání, připravit speciál na víkend, sehnat odborníky, kteří se vám k tomu vyjádří. Totální adrenalin a práce, která když skončí, můžete udělat jediné -- jít se opít na Michaelovu věčnou památku a oslavu faktu, že jste to přežili. Po téhle zkušenosti jsme si dělali s kolegy legraci, že kdo se nudí, může připravovat nekrolog Madonny, bude se hodit. Dej jí Bůh dlouhý život, ale jednou to určitě přijde.

Ano, pracovala jsem jako redaktor v novinách, spolupracovala na projektu studentského serveru, v rádiu jsem pracovala i jako reportér a redaktor ve zpravodajství. Nemůžu opomenout psaní pro Romano hangos, samozřejmě. Média jsou tvrdá škola, ale pochopila jsem díky ní, jak fungují zevnitř a co chtějí od těch, se kterými spolupracují i to, jak s nimi pracovat zvenku. A to je know-how, které bych chtěla uplatnit v romské problematice.

Ano, jsem v kontaktu například s Vojtou Lavičkou, bývalým členem Gipsy.cz, který moderuje v pražské televizi Metropol. Přítomnost vzdělaných a kultivovaných Romů, kteří se hlásí ke svému původu, prospěje ve všech branžích. V médiích, která disponují obrazem, zvukem a svou mocí, dvojnásob.

Pracovní stáž bylo rozhodnutí využít finanční pomoc univerzity a naučit se v praxi něco za hranicemi naší malé země. Taky touha načerpat znova trochu nových stimulů, užít si odlišnosti a v neposlední řadě i projít zkušeností produkční práce, která je podle mě pro kulturní management klíčová. Nutno podotknout, že produkce je nelehká práce plná plánování, organizování, žehlení kostýmů a potřeby předvídat situace, které se nakonec odehrají zcela jinak. Anebo zkuste vysvětlit ambicióznímu choreografovi, že jeho naprosto přesná umělecká představa o tom, jak má vypadat scéna pro jeho představení, je finančně nereálná - někdy je to náročné. Ale dává mi to hodně. Mimo jiné taky vědomí, že jakkoli náročná práce v Čechách už bude vždycky jednodušší jenom proto, že lidi, se kterými komunikujete, mluví stejným jazykem. Člověk si uvědomí krásu samozřejmostí, až o ně přijde!

České velkoměsto je proti tomu nizozemskému pořád dost jednotvárné -- v tom, kolik ras a národů tu potkávám dnes a denně. Ale to je dáno historicky odlišnou zkušeností. Obecně si tu užívám, že lidi se navzájem neřeší, nikdo na nikoho neciví na ulici, můžete se extravagantně oblékat nebo hlasitě telefonovat v tramvaji a přesto vám nikdo nevěnuje pozornost -- to je super. Na druhou stranu vám každý ochotně pomůže a všichni mluví anglicky, to jsou taky body pro Nizozemí. Abych ale nebyla jednostranná: Holanďani jsou uzavřenější, rezervovanější a někdy -- pro ženu s cikánským srdcem -- i trochu nudní. Uvědomila jsem si tu, že slovanská srdečnost a romská bezprostřednost jsou vlastnosti, kterých bychom si doma měli cenit, jsou naše a jsou jedinečné. Můj vzkaz všem -- buďme hrdí na to, kdo jsme!