"Zoufalství a nespoutanost inspirují naději"

25. 10. 2011

Jedním z důvodů proč je mezi příslušníky hnutí Occupy tolik bílých je jeho anarchická kultura, která může působit jako luxus úspěšných; ale jiná věc je beznaděj chudých, mezi nimiž jsou nepřiměřeně zastoupeni černí a hnědí. Během velkých pochodů je v každém případě kladen důraz na "99 procent" těch, kteří většinou nejsou chudí, a na "střední třídu", do níž účastníci pochodů touží patřit nebo se v ní udržet.

KD│ Todd Gitlin je profesorem žurnalistiky a sociologie a řídí postgraduální program studia komunikace na Columbia University. V letech 1963-64 byl Gitlin třetím předsedou organizace Studenti za demokratickou společnost (Students for a Democratic Society). Později pomáhal organizovat první celonárodní demonstrace proti válce ve Vietnamu a první americké demonstrace proti korporátní pomoci režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Je autorem čtrnácti knih a píše pro široké spektrum periodik. Rozhovor s ním vedl student Matt Bieber, mj. autor některých proslovů přednesených viceprezidentem Bidenem...

Během panelové diskuse konané minulý týden na Harvard's Kennedy School jste tvrdil, že mezi hnutím Occupy Wal Street a ostatními sociálními hnutími existuje zásadní rozdíl. Zatímco většina sociálních hnutí začíná se slabou podporou veřejnosti, hnutí Occupy začíná s potenciálně všeobecnou podporou pro svůj cíl omezit majetkovou nerovnost. Řekněte prosím o této distinkci a o tom, co může pro hnutí znamenat, více.
Neuvědomil jsem si to, dokud jsem neprobral hnutí na něž si vzpomínám, že začínala jako revolty menšin - přinejmenším jako výrazy nesouhlasu - srovnáme-li je s populací jako celkem. To platí o hnutí za občanská práva, které samozřejmě bylo populární mezi černými, ale ne mezi Američany vůbec, určitě ne na Jihu, kde začínalo. Když propuklo hnutí proti válce ve Vietnamu, reprezentovalo malou menšinu, možná o něco více než 10%. Pokud jde o hnutí za práva žen, těžko říci - možná, že je výjimkou. Hnutí za práva homosexuálů jistě nebylo vůbec hnutím populárním. Považuji tohle spíše za pravidlo než za výjimku. Snad největšími výjimkami v americké historii byly populistické hnutí a odborové hnutí proti industriálním "loupeživým baronům" (robber barons) na konci 19. století. Jenže tenkrát neexistovaly průzkumy veřejného mínění, takže vlastně nikdo neví.

Dynamika sociálních hnutí bývá komplikovaná, ale zdá se, že se frustrace a naděje v jakési chemické destilaci zkombinují a zrodí nákazu, výron, mezi lidmi kteří potřebují kolektivní sebevyjádření, protože jinak na sociální mapě chybí.

Ve hnutí Occupy je frustrace očividná, ale máme zde tu nezměrnou podivnost v politickém systému, která spočívá v tom, že znechucení plutokratickou vládou je všudypřítomné a přesto politický systém blokuje jeho pohyb, jeho dokončení, jeho plnokrevné politické vyjádření.

Takže nejde o to, že Američané jako celek schvalovali plutokraty a jejich politické intervence, ale až dosud zde chybělo přesvědčivé vyjádření tohoto pocitu. Tedy tato erupce - něco mezi (silovým) momentem a hnutím, jak to charakterizoval Marshall Ganz - je vzedmutím přiškrceného sentimentu většiny, nebo dokonce naprosté většiny Američanů.

19. září jste v časopise Chronicle of Higher Education napsal, že "Protest vyžaduje naději. Naděje je to, co je pryč." A jen pár týdnů na to tento latentní sentiment rozkvetl - a s ním patrně i určitá reálná naděje.
Hovořil jsem o chudých. Jedním z důvodů proč je mezi příslušníky hnutí Occupy tolik bílých je jeho anarchická kultura, která může působit jako luxus úspěšných; ale jiná věc je beznaděj chudých, mezi nimiž jsou nepřiměřeně zastoupeni černí a hnědí. Během velkých pochodů je v každém případě kladen důraz na "99 procent" těch, kteří většinou nejsou chudí, a na "střední třídu", do níž účastníci pochodů touží patřit nebo se v ní udržet.

Správně tvrdíte, že dnes vidíme všudypřítomný sentiment oponující majetkové nerovnosti. Jak hluboko myslíte že je ukotven?
Podle mne je tu teď cosi strukturálně mimořádného pokud jde o nezaměstnanost, dokonce i ve srovnání s nezaměstnaností ekvivalentní statistické části obyvatel - řekněme v roce 1982, kdy nezaměstnanost dosáhla 10%. Jenže pořád tu byl pocit, že je to dočasné, zatímco dnes jsem přesvědčen, že délka nezaměstnanosti je větší a počet zasažených rodin vyšší. V průměrné rodině je právě někdo buď nezaměstnaný nebo podzaměstnaný, nebo byl nedávno nezaměstnaný, nebo to očekává. Myslím, že fenomén lidí, kteří se vracejí zpátky domů, aby žili se svými rodinami, je rozšířenější.

Ekonomické bubliny teď už splaskávají déle jak dekádu. Myslím, že se stává normálním zažívat splasknutí bubliny nikoliv jako podivný pád meteoru atmosférou, ale coby rutinní rys fungování politické ekonomie. A to podrývá jednohlasnost, kterou předtím někteří lidé patrně cítili - že pokud se budou prostě chvíli držet sedadel a zatnou zuby, přejedou rozbitý úsek silnice. Jenže tyto rozbité úseky už dnes tvoří celou silnici.

Teď tuto zkušenost zkombinujte s dalšími protoapokalyptickými pocity z globálního oteplování, celkového úpadku Ameriky, a pak přidejte nepředvídatelnou, ale psychicky mocně působící zkušenost s Arabským jarem. Je to tahle směs beznaděje a divoké inspirované naděje, která ve vzájemné reakci směřuje k proměně.

Tolik o tom, kolik se toho dá vůbec vysvětlit. Pokud by nedošlo k této erupci, diskutovali bychom o tom, proč k ní nedošlo, a nalezli bychom pro to spoustu dobrých důvodů. Zde narážíme na meze proroctví.

Dotkl jste se očividného pochopení skutečnosti, že Amerika je v úpadku. Můžeme pozorovat, jak se to odráží v rétorice některých prezidentských kandidátů. Dnes se jejich apely týkající se americké síly zdají být poněkud ambiciózní, zatímco kdysi měly funkci připomínky toho, kdo jsme (nebo kdo jsme si mysleli, že jsme). Nyní nám připomínají, kým jsme kdysi byli, a kým bychom se znova mohli stát.
Ano. Myslím, že to je úplně přesné.

Promluvme si teď o tom, jak je hnutí Occupy zobrazováno v médiích. Nejste zrovna někdo, kdo by měl nějak hluboký respekt ke kapacitě mainstreamových médií pochopit něco takového.

Jeden z rysů hnutí, který je patrně podceněn, ke škodě jeho účastníků, je to čemu říkáte "teorie samoorganizace, nebo přímé demokracie", která je ve hře při shromážděních. Řekněte něco o tom, co demonstrace hnutí Occupy odlišuje od protestů se standardnějšími politickými cíli.

Je dost zajímavé, že po čtyřech týdnech jsme se ocitli právě v tomto bodě, a někteří novináři začínají chápat, že tento fenomén má v sobě cosi nového a že pokud tomu mají porozumět, musejí přijít novinkám na kloub.

Myslím že ze začátku měli žurnalisté sklon jednat jako obvykle. Poslat reportéra, vybrat si fotogenické, barevné lidi - kteří obecně vypadají jako marginálové - bizarně vyhlížející, anebo se ptát lidí, které si víceméně náhodně vyberete, oč jim jde, a dostanete disparátní odpovědi.

Kdybych za přečtení každého takového článku dostal jeden hrozen, mohl bych je za pár let nadrtit a dát do kádě a získat velmi značné množství obstojného vína. Tohle je norma. Je pozoruhodné, jak slabá je kolektivní paměť žurnalismu a jak plytce přistupoval k hnutím v minulosti. Je to jako kdyby každé sociální hnutí bylo "nové", až na to, že bezprostředně se jedná o to, proč je právě tohle "podobné" nebo "nepodobné" hnutím let šedesátých?

Skutečnost že sociální hnutí jsou standardním rysem moderní společnosti nebyla dosud vstřebána. Jinak řečeno, sociální hnutí není něco, co se nedokáže stát politickou stranou nebo organizací nebo na druhé straně módním výstřelkem. Pokaždé když propukne sociální hnutí, je to jako kdyby předtím žádné neexistovalo, a tak se objevují předvídatelné příběhy, které by zrovna tak mohly být naprogramovány počítačovým algoritmem - o bizarnosti a nekoherenci a kverulanství, jako kdyby to že hnutí není registrovanou organizací znamenalo selhání spíše než jednoduše známka toho, čím je - jeho identity. Takže mediální pokrytí hnutí Occupy začalo právě takto.

Prvním zlomem byl jiný předvídatelný moment tohoto stručného příběhu, jmenovitě neobratnost a zneužití na straně policie - takže nejprve pepřový sprej a nějaké takové divoké reakce. Murdochův New York Post uvedl v editorialu, že by bylo lepší, kdyby policie nasadila vodní dělo. To napsali po zatýkání na Brooklynském mostě, což byla druhá erupce policejního násilí. Můžete to skutečně najít online - Nate Silver to vyhledal, pokrytí vzrostlo.

Zatčení se chovali nenásilně a o jejich nenásilnosti existovala dokumentace. Tyto incidenty byly zachyceny na video. Bylo velice těžké tvrdit, že jde o divoké pouliční ztřeštěnce. A myslím, že tehdy se opět cosi změnilo. Možná ještě předtím, ale nejpozději 5. října, když se k vnitřnímu hnutí přidalo hnutí vnější sestávající z posil přivolaných víceméně konvenčně organizovanými skupinami - odbory, komunitními organizacemi, MoveOn, lobby, profesními sdruženími a tak dále. Tyto skupiny představovaly podstatnou část účastníků newyorských pochodů z 5. října. A pak už to nebylo jen pár set lidí v parku, ale deset patnáct tisíc lidí, kteří vypadali jako 99% Američanů.

Dost žurnalistů od té doby dává pozor a lépe hnutí zkoumá, s určitou zvědavostí spíše než s předsudkem, o co tady jde.

Celý článek v angličtině: ZDE

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 25.10. 2011