K psychologii současné tržní ekonomiky

24. 10. 2011 / Jan Mertl

Zatímco systém před rokem 1989 deklaroval altruismus a kolektivismus jako základní hodnotu, ten současný deklaruje opak, tedy individualismus a egoismus jako cestu k blahobytu. Respektive se věří tomu, že tržní mechanismus sám o sobě zajistí efektivní alokaci vzácných zdrojů -- což je ceteris paribus a v krátkém období pravda.

Ukázkou jsou například akciové trhy, které jsou schopné každý den dělat tisíce maximálně efektivních transakcí. Je ale nutno si uvědomit, že tyto tisíce dílčích efektivních transakcí vůbec nemusí v dlouhém období znamenat prosperitu, ba naopak, jak o tom svědčí pády burz a další jevy známé z tohoto světa.

Není ale žádoucí uvažovat způsobem, že selhání trhu a tendence ekonomiky ke krizím je důvodem k odklonu od tržní ekonomiky k jiným systémům. Jako požáry vzniklé v domech díky plynu či elektřině by nás neměly odradit od toho, abychom si vařili oběd v dobře vybavené kuchyni.

Jen je třeba si uvědomit, že trh je stejně jako oheň dobrý sluha, ale špatný pán a pokud ho nebudeme umět zkrotit, nadělá víc škody než užitku. Princip hledání optimální varianty tak platí nejen na mikroúrovni konkrétních transakcí, ale i na makroúrovni v nejvyšší maximě -- tedy hledání optimálního poměru mezi státem a trhem, mezi ziskem a konkrétními užitky a hodnotami.

Zatímco kolektivistický režim adoroval průměr a šeď, současný systém adoruje extravaganci a ochotu dělat věci výjimečné. To samozřejmě nemusí být na škodu -- kdyby to fungovalo. V řadě případů to však ústí k paradoxním situacím, a to dvěma základními mechanismy.

Za prvé, na trhu se hlasuje peněžními hlasy. Ty jsou v populaci nějak -- čím dál tím nerovněji - distribuované a chce-li podnikatel masově uspět, musí nabízet i slabší produkty průměrného až podprůměrného typu. V řadě případů se to dostává do konfliktu s principem kvality -- na trhu spotřebního zboží se to projevuje masivní obrátkou zboží, kdy se nevyplatí věci opravovat, jen vyměňovat. OK, možná že to je i lepší a efektivnější, vyrábět nové výrobky než stále opravovat existující, to je věc technologických postupů a posouzení výrobce. Větší problém je tam, kde je kvalita měřena jinak -- například v kultuře.

Explozivní nárůst počtu mnohadílných seriálů je ukázkovým příkladem výše uvedeného principu. Proč? Tržně se nevyplatí babrat se s kvalitní produkcí, je potřeba produkovat taková "díla", která ještě přitáhnou k obrazovce dostatečný počet diváků, aby se dala proložit reklamou a lidi to neodradilo. To je tvrdý, tržní, komerční princip, který je různě maskován, ale manažeři příslušných institucí ho dobře znají. A pokud se poukáže na problém úrovně těchto děl, je řečeno, že přece nebudeme dělat kulturu jenom pro intelektuály, a je to vyřešeno.

Za druhé, lidé opravdu nejsou hloupí a vědí, respektive cítí, že jejich hodnocení na trhu závisí na řadě věcí, které nemohou přímo ovlivnit. Konkurence zasahuje i tam, kde bychom ji přirozeně nehledali a kde ani nemá velký věcný smysl. To je propojeno s tím, že ohledně pracovního výkonu čím dál tím méně jde o to, co, v jaké kvalitě, s jakými věcnými výsledky, s jakým nasazením a prožitkem člověk dělá, ale naopak jde stále více o to, jak extravagantní či neobvyklý výkon daný člověk předvede.

Případně ještě, jak "moc maká" -- kritériem je tedy prostá kvantita "práce" bez toho, aby byl zájem o to, co je jejím konkrétním obsahem. To je spojeno s adorací mládí, zdraví, krásy, optimismu a dalších vlastností, které bychom všichni přece chtěli mít, jen realita je taková, že jejich dosažení není automatické a pro řadu lidí není ani možné. Podobně dochází také k přeceňování různých soutěží a žebříčků, které ukazují v realitě jen to, že někdo je momentálně lepší než druhý, ale nic neříkají o tom, jací jsou oba.

S tím souvisí samozřejmě i koncept lidského sebevědomí. To je jistě diferencované a různí lidé mají v tomto směru různou kapacitu. Nicméně u řady lidí je sebevědomí spojené také s tím, jak je bere jejich okolí, zda jsou adekvátně ohodnoceni, zda mají pocit, že jejich práce má smysl, zda mají přátele, zda v nich okolí nevytváří pocity viny a nedostatečnosti a podobně. To všechno ale trh neřeší -- neumí to a nedokáže to vtěsnat do racionálních postupů své alokace. Konec konců, dnešní manažer se neohlíží na pocity, ale na tvrdá čísla. A peníze jsou především technikou neosobní komunikace a motivace. I z toho výše uvedené vyplývá.

Poukáže-li se na výše uvedené aspekty, je jasné, že se ozve řada lidí, kteří to takto necítí. Je tomu tak proto, že se momentálně vezou na vlně svého úspěchu či vysokého sebevědomí a výše uvedené problémy si nepřipouštějí. To ovšem neznamená, že neexistují -- naopak, o to silněji působí výše zmíněné tlaky na ty, kteří si je už připustí. A to není důkaz jejich slabosti -- to je jen pohyb kyvadla pohybujícího se mezi eustresem a distresem, tedy mezi tím, co daný člověk chápe ještě jako motivační a pozitivní a co už chápe opačně.

Projevem takového pohybu kyvadla je řada jevů, které se ve společnosti množí a které jsou právě výsledkem tlaku na efektivitu. Platí totiž, že propojením společenských mechanismů efektivity a peněžní alokace lze dosáhnout extrémního tlaku na jednotlivé lidi -- to platí jak v zaměstnání, kde finanční ohodnocení je jedním z rozhodujících motivačních nástrojů, které mají manažeři k dispozici, ale i v životních osudech lidí. Příkladem může být popularita různých soutěží typu Miss apod.

Původní, eticky obhajitelný záměr soutěže a prezentace schopností jednotlivých dívek se v současné době pohybuje na úplně jiné motivační bázi -- bázi životní šance a výrazné diferenciace příslušných soutěžících od běžné, šedivé a nezajímavé populace. Tlak tímto způsobem vytvářený je extrémní, nelze se pak divit, že to způsobuje řadu potíží od extrémní rivality mezi soutěžícími až po problémy s mentální anorexií, které jsou vyvolány přesně onou psychologickou konstrukcí za každou cenu vyhovět ideálu krásy a zdravím, který přináší tolik kýžený úspěch. Ukazuje se tak, že vedlejší efekty exponované konkurence mohou být tragické. To už ale řadu ekonomů nezajímá s poukazem na to, že to je přece individuální problém toho konkrétního člověka, který se nějak rozhodl. Neodpovídá to však na otázku, do jakých rozhodovacích dilemat ten člověk má být stavěn a do jakých už ne.

Motivační strategie jsou pochopitelně velmi složité. A určitě neplatí, že si lidé vzájemné v interakci spontánně pravidla vyregulují tak, aby se nepoškodili. Podíváme-li se do historie, vidíme například, že konkurence na pracovním trhu vedla v 19. století k explozivnímu nárůstu pracovní doby, což málokdo vydržel dlouho (ale krátkodobě v konkurenci překonal ty, kteří nebyli ochotni k takové oběti). Dnes tkví náročnost práce primárně v jiných věcech, než je délka pracovního dne, ale mechanismy jsou stále stejné.

Klíčovým problémem jsou v této situaci pravidla hry a specifikace toho, co bude v dané společnosti ještě chápáno jako přijatelné. A samozřejmě také systémy distribuce zdrojů, protože ti, kteří nebudou mít reálnou možnost se k nim dostat tak, aby tato cesta byla pro ně dlouhodobě schůdná, budou následně postupně sociálně vylučováni se všemi důsledky, které to má. Jinak řečeno: nesmíme zapomínat na to, že tržní ekonomika vytváří i neviditelné, ale o to silnější tlaky, které působí na psychiku lidí a není primárně jejich slabostí, že jim mohou podlehnout, stejně intenzivně je nutno se zabývat také tím, jak tyhle tlaky fungují a jestli je jejich existence vůbec žádoucí a prospěšná.

Podobným mechanismem lze vysvětlit také řadu jevů, které zdánlivě s penězi a trhem nesouvisí. Souvisí však nepřímo a vyplývají převážně z úzkosti a rizika ztráty sebevědomí lidí, kteří vidí a nebo tuší, že trh je nezatřídí tak, jak by si sami přáli nebo jak by potřebovali vzhledem k tomu, co chtějí v životě mít a zažít. Případně rovnou vidí, že to tak fakt je a že třídění trhem je odsuzuje do role a pozice, která je nedůstojná a nepříjemná. Takto lze tedy vysvětlit explozivní nárůst počtu plastických operací, popsaných listů papíru ve formě knih a článků, ale možná i snahu se zviditelnit v televizi či rozhlase, která už je jen vzdáleně spojena se zdravou touhou něco hezkého ukázat a podělit se o to s ostatními. Na této vlně pak "jedou" i bulvární média, která pracují už výhradně se zviditelňováním, a to ještě převážně nedobrovolným.

Většina úvah tohoto typu končí -- poměrně logicky -- konstatováním, že společnost je prohnilá a blíží se katastrofa. Při pohledu na současnou fiskální situaci vyspělých zemí se to samozřejmě nabízí i v případě tohoto článku. Navíc bohužel platí, že lidstvo spontánně nekonverguje k blahobytu a štěstí, ale k válkám, veřejným popravám, kde bylo vždy dost diváků, a ke koncentračním táborům, kde práce bohužel nikoho neosvobodila.

Tahle úvaha tak ale skončit nechce. Zato chce -- při vědomí výše zmíněného -- apelovat na zdravý lidský rozum, který by nám měl napovědět, že konflikt mezi trhem a státem, mezi prestiží a běžnou činností, mezi konkurencí a spoluprací a mezi člověkem a penězi ve skutečnosti neexistuje, respektive lze ho překonat, jenom -- a to zejména v české kotlině -- si ho, bohužel, pravidelně exponujeme ve snaze o tzv. čistá řešení. Žádná taková nejsou. Jediné, co je a co by se mělo začít respektovat, je člověk a jeho reálné potřeby, problémy, pocity a priority. A umožnit lidem, aby si mohli své potřeby reálně naplnit tak, jak to je pro ně schůdné a možné. Opustit teorii o tom, že každý si za svůj osud může pouze sám a hledět taky na to, jaké reálné podmínky, prostředí a motivace jsou vytvářeny, pro jaké vztahy je vytvořen prostor a jak se lidé skutečně chovají. A systémově do ekonomiky zabudovávat mechanismy, jejichž výsledkem bude skutečný nárůst osobního štěstí, racionální redistribuce primárního tržního rozdělení zdrojů a reálná šance na úspěch a vztahy pro každého, kdo o to bude stát, a nikoli pouhý nárůst HDP, indexu PX-50 nebo rychlosti peněz v oběhu.

Vytisknout