"Svobodka" si zasloužila víc!

24. 10. 2011 / Jiří Tieftrunk

Kapitola "RSE a jeho československá redakce", autor Prokop Tomek.

Pro větší přehlednost chybí jako příloha knihy jmenný seznam pracovníků Československé redakce, samozřejmě s jejich pseudonymy, které používali ve vysílání a s daty jejich narození, případně úmrtí. A třeba u legendární moderátorky Růženy Jadrné (Roziny Chlumecké) ještě podrobnější vysvětlení, protože její jméno je v knize v několika variantách, což nezasvěceného čtenáře mate...

Československý odpolední hudební program nezačal na vlnách Svobodné Evropy v lednu 1965 (str. 36), ale jak je správně uvedeno v jiné kapitole knihy, až 15. února 1965. Místo uvedeného názvu "Odpoledne s hudbou" (jen pokus o překlad anglického "Afternoon Music" ?) se vžilo "Hudební odpoledne na vlnách SE" (viz str.129).

Na straně 36 je také úsměvná jazyková nešikovnost: "Redakce časopisu Student je nucena díky vnějším tlakům vydávání rozhovorů pozastavit". To mi připomíná věty typu -- "Díky nemoci zemřel".

Historie českého oddělení RFE po roce 1989 je podle mého soudu podána velice stručně a nekompletně, jako by o ní autor mnoho nevěděl (str. 45,46).

Mám za to, že důležitější, než fakt, že byla v Praze v květnu 1990 slavnostně otevřena kancelář RFE / RL, byla pro tehdejší posluchače skutečnost, že se vedení RFE / RL následně dohodlo s Českou a Slovenskou správou radiokomunikací o pronájmu středovlnných vysílačů na území naší republiky. Poté došlo k předání frekvence 720 kHz polské redakci a o něco později k ukončení vysílání na krátkých vlnách. O tom není v této kapitole ani zmínka !

Z té doby bylo vhodné ze všech přesných dat zmínit alespoň 1.srpen 1990, to je - od kdy bylo možné poslouchat "naši" Svobodnou Evropu na tuzemské frekvenci 1287 kHz. Celkový výkon vysílačů byl tehdy 900 kW.

Co z toho, že se čtenář dozví, kdy začal vysílat Severokavkazský servis RFE / RL, když chybí údaje, kdy přesně vlastně skončilo vysílání české redakce Svobodné Evropy jako součásti RFE / RL, kdy začalo vysílání Rádia Svobodná Evropa jako stanice mimo RFE / RL, kdy začalo vysílání ČR6 / RSE a - KDY, KÝM A JAKÝMI SLOVY skončilo - a tím vlastně definitivně existence českého vysílání Svobodné Evropy.

Je přesně popsáno "jak to začalo", o konci vysílání ale ani slůvko. A při tom je to historie docela nedávná... V archivech ale asi zaznamenána není...

Další neznalost je zřejmá z popisky obrázku č.4 v následující fotografické příloze. Na internetu je u tohoto známého obrázku popiska:

"Vysílače RFE v Portugalsku". A i kdyby to byl skutečně obrázek ze Španělska, měl by autor vědět, že to nejsou antény vysílačů středovlnných ! Na středních vlnách bychom toho z Pyrenejského poloostrova věru mnoho neslyšeli !

Kapitola "Slovenská redakce RSE", autor Marek Junek.

Zde snad jen jediné, hudební hodinky Ľudovíta Šebesty (Ľuda Dvorského) rozhodně nebyly "diskotéky".

Kapitola "Program na vlnách RSE", autor Marek Junek.

Nenašel jsem zmínku o pořadu "Literatura bez cenzury", což byla vlastně četba na pokračování. Patřila k mým oblíbeným, bylo to moc zajímavé poslouchání a třeba Hochmanův "Jelení Brod" v podání Mirka Patery patří k mým nezapomenutelným zážitkům. Doma jsme se při poslechu úžasně bavili a moje maminka po té útlé knížce moc toužila. Krátce po otevření hranic jsem si ji v Rakousku koupil, ale toho už se nedožila.

Ve výčtu pořadů chybí také skvělý "Historický kalendář" Dalibora Žáka.

Dodnes si pamatuji slogan, kterým byl uváděn. Například:

"Je 15.února, připomeňme si lidi a události, kterými se toto datum zapsalo do historického kalendáře. Připomeňme si je pro poučení, pro výstrahu i pro naději".

Kapitola "Hudební vysílání SE", autor Filip Pospíšil.

Autor se hned v úvodu kapitoly kostrbatě omlouvá slovy:

"Omezený rozsah dostupných a probádaných pramenů stejně jako prostor a čas věnovaný této studii neumožňuje zpracování otázky hudebního vysílání RFE v šíři a hloubce, kterou by si toto historické téma nepochybně zasloužilo..."

Já jsem si po jejich přečtení řekl: "Když neměl prostor, čas, ani dostatek pramenů, proč se do toho pouštěl ? Proč si vedoucí kolektivu Marek Junek nenašel někoho schopnějšího?

A Filip Pospíšil začíná tápat už na straně 133, kde nesprávně interpretuje zkratku AFN. Pokud jde o hudební pořady, mám za to, že je zřejmě nikdy neslyšel (jen ty archivní pásky), a to je zoufale málo. Proto uvádí jejich názvy v angličtině, tak jak je vyčetl někde v amerických archivech. Je třeba alespoň zmínit, že oblíbené polské hudební "Rendez-vous o szóstej-dziesięć" snad více než Jan Tyszkiewicz proslavila Barbara Nawratowicz. Její pravidelnou větu na rozloučenou mám dodnes v paměti:

"I to już na dzisiaj wszystko, po tej stronie sznurka, żegna was i całuje Barbara Nawratowicz !"

(Jan Tyszkiewicz měl také pořady "Godzina bez kwadransa" a "Klub przebojów".)

Hudební odpoledne československé redakce Svobodné Evropy nezačalo 15.února 1965 orchestrálkou, kterou hrál Duane Eddy. Ta Eddyho skladba, kterou má autor na mysli, nebyla v té době ani na gramofonové desce, navíc autor zkomolil kytaristovo křestní jméno ! (Rozina Jadrná po několika letech svoji znělku změnila, což už zmíněno není, stejně jako melodie, kterou se loučívala.)

Stejně tak není pravda, že si Ľudo Dvorský vybral jako znělku orchestrálu "Nivram" z repertoáru skupiny The Shadows. To si pan Pospíšil popletl. A Ľudo Dvorský své nedělní pořady z Ameriky nevysílal. Pouze je v předstihu nahrával a pásky pak byly dopravovány letecky do Evropy. V jednom ze svých pořadů nám prozradil, že nahrává ve studiu bez oken, takže ani neví, jaké je venku počasí. A přece dokázal vytvořit atmosféru zasněžené Ameriky nebo třeba babího léta v New Yorku...

A když už byla vzpomenuta epizoda s Matuškovou písní "Divoký koně", měl autor kapitoly citovat její text přesně. Opsal jej odněkud s chybami a ani se nenamáhal si píseň pro kontrolu poslechnout...

Citáty z archivů tehdejších bezpečnostních složek jsou sice zajímavé, ale obávám se, že současnému čtenáři mnoho neřeknou, nebo jim neporozumí úplně. Mělo být více upozorněno na chyby v nich a měly být více doplněny vysvětlujícím komentářem...

Tvrzení, že se z dopisů dochovaly jen útržky, a že je tak není možné plně využít k rozboru, u mne neobstojí. Sám jsem do Svobodné Evropy pod značkou mnohokrát psal, mám zápisky a myslím, že je nás takových více. Chtělo to jen trochu více zapátrat a oslovit ty správné lidi, kteří vše pamatují. Značky "Horoucí srdce", "Láďa z Polabí", "Kocour Felix", "Sokol" a další si z hudebního vysílání samozřejmě pamatuji.

Pro lepší pochopení měl autor čtenářům lépe objasnit, kdo to byl (je) Binny Laney, stejně jako třeba uvést na pravou míru zkomoleninu přímé adresy do hudebního vysílání Svobodné Evropy. "RFE, čs. musí, Munchen 72" bylo správně "RFE, CS Music, München 22" - a divili byste se, kolik pohlednic a koresponďáků na tu adresu bez problémů došlo !

A pošta fungovala i naopak, já jsem dostal v roce 1976 ze svobodné Evropy do poštovní schránky QSL lístek (potvrzení o příjmu) jako pohlednici se Zvonem svobody a s nápisem "Rádio Svobodná Evropa" ve všech pěti jazycích... A nebyl jsem sám.

Je zarážející, že v kapitole není ani zmínka o pravidelném společném tříhodi-novém nočním víkendovém hudebním vysílání všech pěti redakcí RFE. To vysílání mělo samozřejmě svůj název a znělku. Rovněž není zmíněna členka naší redakce paní Ludmila, která svého času připravovala pořady zaměřené na francouzskou populární hudbu a francouzskou hitparádu.

A napadá mě ještě podotknout, že aktuální britský nebo americký singlový žebříček hrávala námi milovaná Rozina už ve středu, zatímco v hudebních časopisech vycházel až koncem týdne. Informace totiž dostávala z redakcí dálnopisem v předstihu...

Kapitola "Reakce komunistické moci v Československu na vysílání RFE", autor Prokop Tomek.

Očekával jsem, že autor seznámí čtenáře s fungováním monitorovací služby Československého rozhlasu. Bohužel, dověděli se pouze to, že existovala, a že se bulletiny kopírovaly v omezeném počtu exemplářů pro vybraný okruh funkcionářů a pro některá média (pravděpodobně Rudé právo). To mi přijde zoufale málo.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl mezi těmi, kteří dostali možnost tu vilku se zahradou na Pankráci v sedmdesátých letech navštívit. Na zahradě několik přijímacích antén, před vchodem na letním sluníčku paní vrátná něco pletla, u nohou jí seděl hlídací pes...

Prošli jsme z ulice přes branku na předzahrádku, pozdravili jsme a vešli dovnitř. Nenápadná pražská vilka, ale to uvnitř ! Několik profesionálních komunikačních přijímačů firmy RFT, každý v ceně osobního auta a velikosti úzké skříně. Už tehdy s přesným, zatím jen mechanickým digitálním displejem... Přijímače byly propojeny se studiovými stolními magnetofony...

To bylo ve vyvýšeném přízemí. O patro výše se do textové podoby prováděly přepisy toho, co už bylo natočeno. Na určená místa odcházelo šestnáct exemplářů.

Pamětníci si jistě ještě vybaví, že se mnohdy stalo, že Rudé právo uveřejnilo "z ničeho nic" článek na nějaké téma, o kterém se před tím v domácích médiích mlčelo. A stalo se tak jen proto, že dva dny před tím bylo stejné hospodářské či politické téma probíráno třeba v "Událostech a názorech" Svobodné Evropy.

Stranický tisk pak dostal rychle za úkol věc komentovat a "uvést na pravou míru", (samozřejmě bez jakékoliv zmínky o Svobodné Evropě), protože soudruzi věděli, že lidé "Svobodku" poslouchají, a že se o tom tématu mezi nimi hned bude mluvit a diskutovat...

Nejvyšší stranické a státní orgány potřebovaly vědět, co vysílá ideologický nepřítel, aby mohly okamžitě reagovat. Právě k tomu sloužil monitoring Československého rozhlasu.

O rušení zahraničního vysílání pro Československo napsal autor na straně 179 toto: "Výkyvy ve výkonnosti rušiček způsobovalo počasí. V posled-ním týdnu ledna 1953 klesla účinnost rušení vlivem atmosférických podmínek na pouhých 25 %."

A mně nezbývá, než mu doporučit, aby jako historik o technických aspektech rušení rozhlasového vysílání raději nepsal. A pokud tak přesto chce učinit, aby se před tím doučil fyziku, hlavně kapitolu o šíření elektromagnetických vln.

Potom se mu nestane, že si splete atmosféru s ionosférou a nebude čtenáře mást.

Nelze se tedy divit, že v knize naprosto chybí popis principu rušení, tedy popis trasy signálu z vysílačů Svobodné Evropy k přijímači a z rušiček k přijímači.

Stačilo několik vět a k tomu jednoduchý obrázek, aby i čtenář-laik pochopil, proč někdy naladil "Svobodku" bez rušení a jindy nikoliv. Starší členové Československého DX klubu (třeba předseda Václav Dosoudil) by panu Tomkovi problematiku určitě rádi dokonale objasnili, a navíc by se dověděl, že rušičky měly své identifikační znaky, takže se dalo výměnou informací mezi členy klubu z celé republiky vytušit, odkud která vysílá...

Jak kdysi poznamenal jiný (už zesnulý) člen DX klubu Viktor Jaroš:

"Člověk už hodně pamatuje, všechno zná, ale nikdo se ho na nic neptá".

A to je hlavní nedostatek této knihy o Svobodné Evropě. Autoři sice pročetli mnoho archivních materiálů, ale pamětníků se jaksi zapomněli zeptat. Asi si mysleli, že to není zapotřebí.

V přehledu zahraničních rozhlasových stanic vysílajících do Československa měl být alespoň jednou uveden jejich správný název. Tedy - například nikoliv Řím a Paříž, ale RAI - Radiotelevisione Italiana a RFI - Radio France Internationale.

A vůbec také není zmíněna paradoxní situace, že v protikladu se snahou rušit zahraniční krátkovlnné rozhlasové vysílání dostali lidé v Československu od začátku sedmdesátých let možnost koupit si za rozumnou cenu poměrně kvalitní tranzistorové přijímače sovětské výroby, které umožňovaly velmi dobrý příjem na krátkých vlnách. Byly to přijímače typu VEF, Selena a Spídola.

Rozhodně tedy nelze obecně tvrdit, že vysílání bylo kvůli rušení špatně dostupné. To snad platilo jen v silně zarušených velkých městech. Chtělo to jen tu správnou touhu po informacích, trochu času a trpělivosti. Mám tu zkušenost, že kdo chtěl, ten poslouchal a slyšel.

Na straně 197 působí nedůvěryhodně tvrzení, že píseň Josefa Laufera "Dopis Svobodné Evropě" vydalo na gramofonové desce ministerstvo vnitra. Mám za to, že pokud píseň vyšla na desce, tak to byl Supraphon nebo Panton.

Můj výčet chyb a toho, co v knize chybí, určitě není úplný, záleží samozřejmě na tom, do jakých podrobností je účelné zacházet. Kniha "Svobodně !" přináší samozřejmě i dost zajímavého čtení. Ani každodenní posluchači například nevěděli nic o sporech Čechů a Slováků ve společné redakci, ve vysílání se to neprojevilo. A kapitola "Balony svobody nad Československem" připomíná dobu, kterou dnes už pamatuje málokdo...

Jeden z autorů, Prokop Tomek, se v rozhlase vyjádřil, že bychom se měli k odkazu Svobodné Evropy chovat s úctou. Plně s ním souhlasím, jen si kladu otázku, jestli při kompilaci knihy, o které právě píšu, bylo té úcty opravdu dost. Fakta, která výše předkládám, snad vysvětlují, proč si ji kladu.

Mám i přes snahu autorů prostě pocit, že si jako dlouholetý posluchač dnes už legendární "Svobodky" budu ty krásné chvíle na nejnižších krátkovlnných pásmech ve společnosti Roziny, Ľuda, Honzy Douby, Slávy Volného, Karla Jezdinského a mnoha a mnoha dalších, připomínat raději svými zápisky, nahrávkami a vzpomínkami než čtením knihy, kterou o nich vydal Radioservis.

Poté, co jsem napsal tuto kritiku, jsem na rozhlasových internetových stránkách objevil rozhovory se třemi autory knihy. Jejich poslechem se mi potvrdilo, co jsem tušil a v úvodu kritiky napsal.

Mgr. Filip Pospíšil, Ph.D. pamatuje vysílání Svobodné Evropy jen z 80. let, ale protože bylo podle jeho tvrzení kvůli silnému rušení neposlouchatelné, dával přednost Hlasu Ameriky. Vysílání SE tedy jako posluchač hodnotit nemůže. PhDr. Prokopu Tomkovi utkvělo z vysílání Svobodné Evropy až její nerušené vysílání v roce 1989, což je pro jakékoliv hodnocení žalostně málo.

Mgr. Marek Junek, Ph.D. přiznává, že Svobodnou Evropu před rokem 1989 nikdy neslyšel. Byl mladý a rodiče byli orientováni na zprávy z rakouských médií. U něj si neodpustím poznámku, že jako autor náplně internetové stránky a jako vedoucí Katedry středoevropských studií FF UK by měl vědět, že "na otázky se neptáme". Otázky klademe a očekáváme na ně odpovědi.

Vytisknout