Potenciál pro revoluci v marxistickém smyslu na úpadkovém Západě neexistuje

21. 10. 2011 / Karel Dolejší

Marxistický model kapitalismu také počítal s tím, že díky nárůstu podílu fixního kapitálu (v zásadě strojního zařízení sloužícího k výrobě) relativně k podílu živé práce existuje neodstranitelná tendence poklesu míry zisku. To je pravda - ovšem jen za předpokladu relativní hojnosti tohoto fixního kapitálu nahrazujícího organizovanou, a tudíž dražší lidskou práci. Jestliže je však přírodních zdrojů již nedostatek a odbory jsou rozbity, neexistuje žádný důvod, proč by se výroba pro zisk nevrátila k masivnímu využívání lidské práce ve stylu 19. století. Už se tak ostatně dávno děje - mimo obzor pohodlného zadluženého příslušníka západní vyšší střední vrstvy se outsourcované výroby do značné míry deindustrializují.

Současná krize není nějakou další finanční krizí mezi jinými, protože financializace západních ekonomik od 70. let byla v jádru odpovědí na krizi poválečného průmyslového rozvojového modelu. Jinak řečeno, to co se nachází v osudové krizi není "kapitalismus", ale obecně průmyslová konzumní společnost postavená na politické pacifikaci širokých vrstev obyvatelstva masovým konzumem podmíněným pleněním neobnovitelných přírodních zdrojů. Západ ale už nebude mít materiální prostředky k provozování tohoto politického modelu.

Tím ovšem vzniká deficit legitimity a otvírá se prostor pro změnu politického režimu - při zachování všech podstatných rysů stávající úpadkové západní ekonomiky, která v první fázi krize pouze skrze bankroty masívně zredukuje svůj neudržitelný a nefunkční finanční systém. Z této krize legitimity ovšem automaticky neplyne žádný pozitivní alternativní princip, na němž by se nové režimy mohly profilovat. Po pravdě řečeno, možností je více a všechny jsou víceméně historicky náhodné - od nacionalistického populismu přes vojenskou diktaturu až po návrat k monarchii. Splněn musí být jen jediný předpoklad: Nové režimy nemohou už odvozovat svou legitimitu od masového konzumu, musejí přijít s něčím jiným. Čeká nás renesance ideologií všeho druhu. Bohužel.

V podmínkách krize průmyslové společnosti způsobené vyčerpáním stávajícího růstového modelu neexistuje žádná univerzální vývojová tendence - a proto se filosofové dějin marně namáhají s velkolepými scénáři dalších událostí. Změny budou otevřeny náhodě, za jediného předpokladu změny ideologických důrazů. A Západ už nemá žádné velké nosné ideje, které by světu nabídl. Například hnutí Occupy Wall Street se de facto inspirovalo kmenovou společností na Madagaskaru... Jenže to co určitým způsobem funguje v kulturně a hodnotově homogenní tradiční společnosti s neexistujícím individualismem a řadou nereflektovaných kolektivních apriori bude na kulturně a hodnotově diverzifikovaném Západě fungovat zcela jinak. Pokud to tedy vůbec bude fungovat...

Kulturní difúze je jistě logickou odpovědí na těžkou krizi vlastní kultury. Skýtá prostor pro experimenty - s důrazem na množné číslo - na veliké ploše a bez jednotné vývojové zákonitosti.

A to je zrovna tak jako testování nových ekonomických modelů v krizí stižené západní společnosti už nyní (na progresívně se rozšiřujících okrajích) možné - bez toho, že bychom (marně) sahali po marxistickém modelu revoluce, který by nemohl otevřít cestu k žádným zásadním společenským inovacím.

Vytisknout