O domácích porodech bez předsudků

21. 10. 2011 / Jana Bradley

V poslední době se v médiích probírá téma domácích porodů. Rozhodla jsem se napsat článek k tématu. Malé zamyšlení, mé názory a zkušenosti z USA. Podělím se v něm také o jeden skutečný příběh popisující domácí porod, který málem skončil tragicky, napsala Jana Bradley.

Domácí porody se obecně setkávají s nevolí lékařské obce. Na porodní asistentky, které pomáhají u domácích porodů, je pohlíženo se skepsí, případně je na ně pořádán bezdůvodný programový hon na čarodějnice.

Existuje zjevný rozpor ve vnímání porodu lékaři a porodními asistentkami. Lékaři ze své profesní podstaty chápou porod jako potenciálně nebezpečnou zdravotní situaci, která vyžaduje preventivní intervenci, zatímco porodní asistentky považují porod za přirozenou situaci, která nepotřebuje medikamentózní pomoc a pokud je rodička zdravá, existuje jen malá pravděpodobnost, že by nebyla schopna porodit dítě bez lékařské pomoci.

Paradoxně, porody vedené lékaři občas končí císařským řezem právě proto, že díky bezpečně a medikamentózně vedenému porodu, kdy je rodící žena preventivně napojena na infuze nejrůznějších léků a hormonů a upoutána v posteli k monitorům bez možnosti přirozeně se pohybovat, se porod zpomalí nebo zastaví a dojde ke komplikacím. Všechny lékařské intervence s sebou přinášejí rizika. Epidurální anestézie zmírní nebo úplně utlumí bolest, ale zároveň často zastaví děložní kontrakce, které mají svůj účel. Žena prožívající první dobu porodní v poloze na zádech nemůže spolupracovat se svými kontrakcemi, které často ani necítí. Císařský řez se stal rutinní porodní praktikou aplikovanou u porodů, které se lékařům zdají příliš pomalé, zdlouhavé nebo potenciálně komplikované. Často lékaři nemají trpělivost nebo časové možnosti čekat na samovolný porod pacientky a císařský řez je vhodným a pohodlným řešením.

Porodní asistentky mají jiný přístup, rodící ženě poskytnou pohodlí a aktivní účast, bedlivě a trpělivě sledují postup porodu a pomáhají rodičce zvládnout kontrakce, které, ač bolestivé, jsou účelové, protože nutí ženu uchýlit se do polohy, která je jí nejpříjemnější, do polohy, která je zároveň nejefektivnější k otevírání dělohy. Je obecně známo, že když je rodící žena v pohodlném a láskyplném prostředí, porod probíhá lépe a rychleji, než když je žena pod stresem, když je v cizím, sterilním či dokonce nehostinném prostředí.

Odpůrci domácích porodů argumentují tím, že porod doma a bez přítomnosti lékaře je nezodpovědný čin, protože život matky i dítěte je v ohrožení, dostaví-li se nečekané komplikace. Laická i odborná veřejnost má tendence vnímat porodní bábu jako nějakou sousedku z vedlejší vesnice, která může nadělat víc škody než užitku. Porodní asistentky jsou vysoce vzdělané, zkušené odbornice, které disponují nejen vědomostmi, ale také schopnostmi rozeznat, kdy je porod komplikovaný a kdy je třeba rodičku dopravit do nemocnice. Jsou znalé anatomie a patologie stejně jako lékaři a v případě nutnosti umí kvalifikovaně aplikovat injekci i první pomoc.

Většina žen, které se rozhodly pro domácí porod, považuje domácí porod za jedinečný celoživotní zážitek.

Naopak ženy, které rodily v nemocnici, často mají příběhy plné negativních zkušeností a nejrůznějších komplikací, např. porod násilně vyvolaný umělým hormonem, neplánovaný císařský řez, epidurální anestezie, která způsobila problém s krevním tlakem nebo dlouhodobé bolesti hlavy, bolestivý nástřih hráze (který lékaři rutinně provádějí, zatímco porodní asistentky věří přírodě a místo nástřihu praktikují jemnou masáž perinea) a v neposlední řadě negativní zkušenost s přístupem anonymního zdravotnického personálu.

Žena se po lékařsky vedeném porodu zpravidla zotavuje několik dní nebo týdnů a bývá v poporodním nepohodlí a v bolestech. Žena, která porodila přirozeně, ať doma či v nemocnici, má ihned po porodu příliv energie a štěstí a pokud porod proběhl bez komplikací, neprožívá žádné výrazné poporodní problémy.

Porod doma je unikátní zážitek, přesto je třeba obezřetnosti, protože k závažným komplikacím může dojít nečekaně a vždy je nutné mít plán rychlého přesunu do nemocnice, kdyby bylo třeba okamžité intervence lékařů. Přestože porodní asistentky jsou schopny adekvátně posoudit nebezpečnou situaci a dopravit rodičku do nemocnice, je-li to nutné, lékaři každý takový případ nevnímají jako profesionalitu porodní asistentky, ale jako jasný důkaz toho, že porod doma je nezodpovědná záležitost.

To, že porod doma se může během pár minut proměnit v život ohrožující situaci, je nesporné a místo teoretických výroků a statistických údajů přikládám příběh o jednom domácím porodu, který se nepovedl. Článek napsala moje kamarádka (Američanka), volně jsem jej přeložila do češtiny a vynechala jsem jména, abych uchránila její soukromí. Příběh je zajímavý na všech úrovních, ukazuje romantiku domácího porodu, unikátní vztah porodní asistentky a rodičky, profesionalitu porodní asistentky, úskalí domácího porodu i despekt lékařů, kteří považují domácí porod za odsouzeníhodný hazard.

Domácí porod s nečekanými komplikacemi

Když jsem čekala první dítě a začla jsem plánovat porod, měla jsem naprosto jasno v tom, že chci rodit doma s porodní asistentkou. Měla jsem štěstí, že mé rozhodnutí plně podpořil i můj manžel, což se nestává často. Dostalo se mi báječné a láskyplné prenatální péče. Porod do vody nebyl něco, po čem jsem nutně toužila, ale přesto jsem si objednala také porodní bazén. Celé těhotenství proběhlo naprosto normálně. Byla jsem zdravá a aktivní a poslední den mého těhotenství jsem se dokonce vydala na rodinný turistický výšlap.

Můj porod začal nečekanou silnou kontrakcí v 11 večer, když jsem odpočívala na gauči a dívala se na film v televizi. V té době jsem byla již 10 dní po vypočítaném termínu porodu. V noci jsem spala přerušovaně a prožila jsem hezké poklidné ráno v kruhu rodinném, i když s pravidelnými kontrakcemi. Odpočívala jsem v houpacím křesle a maminka mi četla, zatímco sestra připravovala oběd. V poledne přišel z práce manžel a šli jsme na procházku. Procházeli jsme se naší zahradou, sbírali jsme poslední bazalku sezóny a mé kontrakce nabývaly na intenzitě. Odpoledne jsem trávila v posteli, aktivně jsem rozdýchávala porodní stahy a manžel u mě klečel a držel mě za ruku. Rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas přivolat porodní asistentky (byly dvě) a zavolat kamarádku, která měla porod fotit.

V podvečer byl náš malý dům plný lidí. Porodní asistentka mě vyšetřila, řekla, že vše je jak má být a že děloha je již 8 cm otevřená. Večer jsem trávila v intenzivních bolestech, chvíli ve vodě, chvíli venku. Připadala jsem si jako královna opečovávána všemi okolo. Byla jsem ponořena do svého světa bolestivých porodních stahů a zároveň jsem vnímala všechny tiché domácí aktivity kolem mě.Všichni si tiše povídali, chystali rodící pomůcky, starali se o mne a plnili každé mé přání.

Porodní bolesti trvaly dlouho do noci a dítě jsem porodila ve vodě. Seděla jsem naproti manželovi v bazénu, obklopena mými nejbližšími. Byl to nádherný a vzrušující okamžik, skoro jsem toužila, aby nikdy neskončil. Syn se narodil v 11 v noci, přesně 24 hodin po první náhlé kontrakci, kterou jsem ucítila předešlý večer. Všichni jsme byli v úžasu, plakali jsme a smáli jsme se, když se můj syn poprvé nadechl v mé náruči. Po pár minutách moje porodní asistentka a její pomocnice navrhly, abych vylezla z vany a v posteli porodila placentu.

Ano, placenta. V knížkách se jí většinou věnuje odstavec nebo dva. Placenta vyjde z těla sama, většinou tak lehce, že si to rodička zaneprázdněná miminkem často ani neuvědomí.

Dala jsem mé novorozeně do náruče mé sestry, omotala jsem si kolem těla ručník a přesunula jsem se do ložnice. Byla jsem nabitá energií a štěstím a přesně jsem následovala instrukce mé porodní asistentky. Chvíli jsem se snažila placentu vytlačit, ale marně. Pak jsem zkoušela stimulaci bradavek a kojení, doufajíc, že to pomůže. Nepomohlo. Porodní asistentka navrhla zkusit polohu hlubokého dřepu. Připadala jsem si jako Amazonka, zvesela se snažící vytlačit placentu, protože byl nejvyšší čas zbavit se jí a byla jsem přesvědčena, že s trochou soustředěného úsilí se mi to povede. Nepovedlo. Asistentka mě položila na záda a dala mi injekci Pitocinu (umělý hormon vyvolávající děložní stahy). Placenta stále nikde. Začínala jsem se cítit velmi slabá a věděla jsem, že hodně krvácím. V jedné chvíli jsem slyšela jak asistentka žádá, aby jí někdo podal odměrnou nádobu - a rychle.

Její obvyklá klidná a mírumilovná energie se měnila v energii velmi vážnou a urgentní a já jsem začla vnímat, že něco je moc špatně. Nálada v ložnici se změnila z relaxovaných poporodních momentů v rostoucí alarmující paniku, protože všechni si byli vědomi reality. Byla jsem ve stavu ohrožení života. Pak už si vše pamatuji jen matně. Pamatuji si, když mi asistentka řekla, že se pokusí vytáhnout placentu manuálně a upozornila mě, že to bude bolet, a moc. Tu bolest nelze popsat slovy, ani nejhorší porodní kontrakce se jí nevyrovnají. Křičela jsem, vyla jsem jako zvíře a pak jsem upadla do bezvědomí. Probrala jsem se zmatená a vystrašená, viděla jsem plačící obličeje mé rodiny a v dálce jsem slyšela jejich prosby, ať neodcházím, ať žiju, pro svého novorozence. Můj obličej už neměl barvu, ležela jsem nehybně a všichni si mysleli, že umírám. Nikdo z nás nechápal, co se děje. Byla přivolána rychlá sanitka. Asistentka mi dala injekci Metherginu, zabalili mě a než jsem se nadála, byla jsem na nosítkách. V sanitce jsem byla při vědomí a cítila jsem se trochu lépe, dokonce jsem dávala instrukce, jak se dostat nejrychleji do nemocnice. Netušila jsem, kolik opovržení a despektu se mi v nemocnici dostane od lékařského personálu, který mi zachrání život. I dispečer, který poslal sanitku, si v telefonu neodpustil poznámku "A proč rodila doma?"

Za sanitkou jela autem porodní asistentka i všichni členové rodiny. Moji maminku za mnou nepustili, dokud na oddělení registrace nevyplnila veškeré mé administrativní údaje, včetně informace o pojištění. Maminka byla frustrovaná, zoufalá a obávala se, že zatímco marní čas vyplňováním tisíců nemocničních registračních formulářů, její dcera umírá.

V porodnici se mě ujala chladná a cynická lékařka, zeptala se mě na pár otázek a informovala mě, že bude muset provést manuální extrakci placenty. Požádala jsem o lék proti bolesti, ona stroze řekla, že na lék není čas a násilně do mě vrazila celé předloktí a já prožívala mnohem větší bolest, než když se o totéž pokoušela má porodní asistentka. Připadala jsem si brutálně znásilněná lékařkou a myslela jsem si, že umírám. Porodní asistentka byla celou dobu u mne a sledovala utrpení, kterým procházím.

(Později jsem se dozvěděla, že inkriminovaná lékařka pohrdá porodními asistentkami a je hlasitým odpůrcem domácích či přirozených porodů a na každou rodičku, která příjde do porodnice kvůli komplikaci u domácího porodu, je velmi nepříjemná.)

Lékařce se podařilo vytáhnout placentu a já zůstala v nemocnici tři dny, dostávala jsem transfuze krve a byla jsem neustále poučována lékařským personálem o mém neuváženém jednání. Když jsem se vrátila domů, následovalo dlouhé období rekonvalescence. Byla jsem velmi slabá, v důsledku obrovské ztráty krve. O dva týdny později jsem byla opět převezena do nemocnice, kvůli náhlému silnému krvácení. V mé děloze zůstal kousek placenty, který ruka lékařky minula. Zbytek placenty byl odstraněn kyretáží.

Všichni, kteří jsme byli přítomni u mého porodu, jsme se později setkali a snažili jsme se zpětně analyzovat celý porod a kde se stala chyba. Porodní asistentka přiznala, že kdykoliv se v minulosti dostala do situace, kdy musela placentu manuálně vytáhnout, vždy se jí to bez problémů podařilo. Když cítila jak vrostlá do dělohy je moje placenta, okamžitě věděla, že ji nebude moci vytáhnout celou, pokud nechce riskovat natržení dělohy. Věděla, že je nutný lékařský zákrok, kyretáž a transfuze krve, proto okamžitě volala záchranku. Řekla, že tento porod ji složil na kolena. Přesto svoji nervozitu, svůj strach a obavy neukázala a po celou dobu porodu jednala kompetentně a profesionálně.

Doufám, že příběhy jako ten můj nikoho neodradí od domácího porodu, který vřele doporučuji, za předpokladu, že rodička je zdravá, jako jsem byla já. Chtěla jsem se podělit o svůj příběh, především abych ukázala, jak velmi důležité je rozumně plánovat a být připraven na případné komplikace, jinými slovy, když rodit doma, tak jedině v blízkosti zdravotnického zařízení. Kdybych nebydlela jen pár minut od nemocnice, možná bych umřela. Vzdálenost od nemocnice hrála významnou roli v mém rozhodnutí rodit doma. Na závěr bych ráda zdůraznila, že přes všechny komplikace a hospitalizaci jsem si vzpomínku na narození mého syna doma s láskou uchovala. Můj domácí porod považuji za nejkrásnější zážitek mého života.

Epilog

Když jsem otěhotněla podruhé a začala jsem plánovat porod, vůbec jsem nepochybovala o tom, že to bude opět domácí porod a se stejnou asistentkou. Manžel mě opět podpořil v mém rozhodnutí a prenatální péče byla přátelská a báječná. Nicméně s pokračujícm těhotenstvím jsem začala mít pochybnosti a obavy a hledala jsem informace o vrostlé placentě (placenta accreta).

S porodní asistentkou i s lékařem, se kterým spolupracuje, jsme konzultovali pro a proti a pravděpodobnost stejného problému. S přibližujícím se termínem porodu jsem začla trpět zvýšeným krevním tlakem, dítě se jevilo velmi malé a množství plodové vody bylo taky menší než by mělo být. S lékařem a asistentkou jsme dospěli k rozumnému rozhodnutí, že pokud podle statistik existuje 30tiprocentní šance opakované do dělohy hluboko prorostlé placenty, porod doma by byl velmi nerozumným rozhodnutím. Tak jsem pár týdnů před porodem vzdala můj sen o dalším domácím porodu a začala jsem se připravovat na porod v nemocnici. Krátce před termínem porodu se dítě přestalo vyvíjet, porod byl uměle vyvolán, ale jinak naprosto přirozený. Asistovala porodní asistentka i lékař.

Hodinu po narození dcery jsem musela podstoupit kyretáž dělohy, protože ta opět odmítla vydat placentu a nepomohly ani vyvolané kontrakce ani ruka lékaře. Tentokrát jsem pokus o manuální extrakci placenty absolvovala až po injekci proti bolesti. Lékař postupoval úplně stejně jako moje porodní asistentka u minulého porodu. I tentokrát jsem ztratila spoustu krve. Po čtyřech dnech a několika transfuzích krve jsem odcházela domů, opět slabá a bledá, ale spokojená s porodem v nemocnici, který jsem původně nechtěla, ale nic jiného mi nezbývalo.

Já jsem osobně domácí porod nezažila a nikdy jsem po něm netoužila. Dokonce jsem byla skeptická i k nemocničním porodům jen s porodní asistentkou, bez přítomnosti lékaře. Chtěla jsem mít jistotu, že rodím pod dozorem odborníka a v bezpečí zdravotnického zařízení.

Můj první porod byl vedený lékařem a byl sérií kalamit souvisejících s léky a jejich vedlejšími účinky. Napojena na monitory a infuze, znecitlivělá epidurální anestézií, jsem porodila a neměla jsem hezkou zkušenost. Chtěla jsem přirozený porod a lékař se mi vysmál. Řekl mi, že v době lékařské technologie je naprostá pošetilost chtít prožívat bolest a můj přístup přirovnal k masochismu. Řekl mi, že jsem iracionální a že si zbytečně hraju na hrdinku. Že se chovám jako pacient u zubaře, který odmítá novokain a chce si prožít bolest při vrtání zubu. Připoutal mě na lůžko, zapojil k monitorům a řekl mi, že až dostanu rozum a změním názor, ať ho zavolám. Po pár hodinách jsem ho skutečně zavolala a on se smál, že věděl, že bez epidurálu nevydržím a že ať si z toho nic nedělám, že takových hrdinek, jako jsem já, je spousta. Nechala jsem lékaře a zdravotnický personál, aby vedli můj porod a rezignovala jsem. Následoval nepovedený epidurál, prudká změna krevního tlaku, bolesti hlavy, nový epidurál a na závěr křeče v končetinách. Nepamatuji si, kolik infuzí jsem dostala, bylo mi to jedno a v konečném důsledku jsem se radovala z narození mé dcery a na porodní peripetie jsem ihned zapomněla. Po porodu jsem byla na vozíku odvezena na pokoj a několik dní jsem se z porodu zotavovala.

Druhé těhotenství už jsem nechtěla být v péči žádného lékaře. Na porod doma jsem si netroufala, ale porod vedený lékařem jsem v žádném případě nechtěla. Zvolila jsem si porodní asistentku a plánovala jsem přirozený porod bez lékařských intervencí.

Na poslední prenatální prohlídce (pár dní po termínu porodu) mě asistentka napojila na monitor a řekla mi, že už mám nepatrné kontrakce a že během pár hodin se porod určitě rozběhne. Doporučila mi, abych si dala lehkou večeři a relaxační sklenici vína a až kontrakce zesílí, abych s nimi spolupracovala, měnila polohy, byla ve sprše nebo ve vaně a nespěchala do nemocnice, kde mi hrozí, že mě zdravotnický personál připoutá k posteli a dopadnu jako minule. Dala mi instrukce, co mám dělat a řekla mi, že budeme v telefonickém kontaktu, že za dobu dlouholeté praxe po telefonu pozná, kdy je nejvyšší čas jet do nemocnice. Žertovala, že až nebudu schopna vyslovit souvislou větu, bude mě brát vážně a v případě jakýchkoliv komplikací nebo pochybností ať ji ihned kontaktuji.

Prožila jsem hezkou první dobu porodní, v domácím prostředí, obklopena rodinou a blízkou kamarádkou. Kontrakce jsem rozdýchávala venku na zahradě a ve 3 ráno jsem telefonicky kontaktovala moji porodní asistentku, protože kontrakce nabývaly na intenzitě. Přistihla jsem se, že tajně doufám, že do porodnice dojet nestihnu a porodím doma. Najednou mě lákal domácí porod, protože jsem se doma cítila pohodlně a věděla jsem, co mě čeká v nemocnici. Kdyby moje porodní asistentka měla licenci k domácím porodům, dokážu si představit, že ji po telefonu prosím, abychom se setkaly u mě doma a ne v nemocnici, do které se mi vůbec nechtělo. Porodní asistentka mě telefonicky instruovala, abych se přesunula do nemocnice, kde mě zdravotní sestry vyšetří, zhodnotí situaci a dají jí vědět, v jakém stádiu se nacházím. Do nemocnice jsem přijela na poslední chvíli a porodní asistentka byla během desíti minut na místě a asistovala u porodu. Bez jakýchkoliv lékařských intervencí jsem porodila zdravé dítě a chtěla jsem ihned odejít zpátky domů. Do poporodního pokoje jsem odešla po svých a byla jsem nabitá adrenalinem. Bylo mi doporučeno, abych v nemocnici zůstala 24 hodin a rozhodnutí jsem respektovala, přestože jsem toužila být doma.

Když jsem den po porodu odcházela z nemocnice, zdravotní sestry na recepci mi řekly, že věděly, že v nemocnici nevydržím. Řekly mi, že ze zkušeností vědí, že ženy, které rodí s Tinou (jméno mé asistentky), jsou pár hodin po porodu na nohou a z nemocnice utečou druhý den.

Kdybych ještě jednou rodila, možná bych si zvolila domácí porod, i kdybych si za něj měla zaplatit. Bydlím 5 minut od nemocnice, mám za sebou dvě nekomplikovaná těhotenství a zážitek z domácího porodu v mém životním příběhu chybí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.10. 2011