První dojmy z hořkého konce Muammara Kaddáfího

21. 10. 2011 / Daniel Veselý

Naprosto šokovaný jsem shlédl hanobení mrtvoly Muammara Kaddáfího libyjskými rebely za hlasitého pokřiku "Alláh Akbar" a střelby ze samopalů -- válečného zločince, masového vraha a po neopomenutelnou dobu věrného spojence a obchodního partnera Západu. Vzpomněl jsem si přitom na hořké konce dalších bývalých klientů západních demokracií, především Spojených států -- jak byl po improvizovaném soudu zastřelen dlouholetý spojenec Bílého domu rumunský diktátor Ceausescu jako prašivý pes i se svou manželkou. Vzpomněl jsem si, jak byl irácký diktátor Saddám Husajn po klokaním procesu, kdy byl odsouzen k trestu smrti za zločiny, jež spáchal v době, kdy ještě nebyl na finanční pásce Washingtonu a Londýna, a jež nebyly tak otřesné jako ty pozdější, před oběšením ostouzen svými katy.

Není tomu tak dlouho, co byl speciálními americkými jednotkami zlikvidován Usáma bin Ládin, načež byla jeho mrtvola chladnokrevně vržena do mořských vln, aniž by veřejnosti bylo ukázáno alespoň jeho tělo a všem dohadům o existenci či neexistenci této fantomatické Nemesis učiněna přítrž. Nechci se samozřejmě přehnaně dojímat nad tím, jak tato monstra žalostně skončila svůj kdysi luxusní a poživačný život. Avšak domnívám se, že takovéto zacházení s našimi nepřáteli, jež jsme ale kdysi objímali a zahrnovali přízní, v případě bin Ládina hlavně zbraněmi a nepříliš horentními sumami, které inkasoval právě padlý Kaddáfí, není vůbec v pořádku.

Jestliže chceme sami před sebou obstát a nevypadat jako naprostí morální pokrytci, je třeba dopřát každému našemu nepříteli pokud možno co nejtransparentnější soudní proces, tedy nikoliv frašku, jakou pro ilustraci předvedl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) zejména při procesu se Slobodanem Miloševičem, nebo již zmíněný klokaní soud se Saddámem Husajnem.

Zároveň s nezáviděníhodnými osudy těchto individuí mě napadl ostrý kontrast s osudy v nejednom případě mnohem horších zločinců, kteří však na rozdíl od těch výše zmíněných požívají status mezinárodních celebrit, mají miliony dolarů a tolik vyznamenání na hrudích jako sovětští generálové; kteří píší úspěšné memoáry, přednášejí na různých fórech i půdách mnohých univerzit; prostě tvoří smetánku, dokonce i archetypální vzorce chování -- Henry Kissinger, oba Bushové, Tony Blair, Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Nicolas Sarkozy atd. Přitom by tyto "celebrity" měly dávno sedět za mřížemi a odpykávat si v nejednom případě doživotní trest podobně jako jimi vydržovaní tyrani. Spravedlnost by neměla znát kastu ani třídu.

Absurdita však dostává na frak poté, co další válečný zločinec a zároveň nositel Nobelovy ceny za mír americký prezident Obama zahájil svou sedmou válku, tentokrát v Ugandě, kde byla shodou okolností nedávno objevena panenská naleziště ropy. Australský novinář a dokumentarista John Pilger aktuálně píše, že nyní, když padla Libye, mají být americké bojové jednotky rozmístěny do jižního Súdánu, Konga a Středoafrické republiky. Cesta k podmanění Afriky je Bílému domu otevřena prostřednictvím AFRICOMu, zatímco mrtvola jiného darebáka je vláčena ulicemi jeho rodného města.

Egyptská revoluce | Libye
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.10. 2011