Ekonomie, jako kdyby na přežití záleželo

26. 9. 2011

Jako už mnohokrát předtím, i zde se Greer po stránce formy implicitně hlásí k postmodernímu stylu - na což ukazuje už fakt, že titul jeho knihy je parafrází hned dvou klasických ekonomických spisů z pera Adama Smithe a Ernsta Friedricha Schumachera.

Protože značnou část esejů, které Greer průběžně zveřejňuje na svém blogu a které tvoří základ jednotlivých kapitol, už měli čtenáři Britských listů možnost číst v českých překladech, soustředím se zde především na celkovou strukturu knihy a hlavní argumenty.

První kapitola je věnována generálnímu selhání konvenční ekonomické vědy, která staví na Smithově předpokladu, že volný trh poskytuje vždy lepší přístup k lepšímu a levnějšímu zboží a službám než cokoliv jiného. Hlavní problém současné ekonomiky je tu charakterizován především jako zaslepenost vůči potenciální katastrofě. Ačkoliv ekonomové jsou svým způsobem velice talentovaní lidé, zejména pokud jde o matematické schopnosti, ve své většině zapřísáhle trvají na tom, že si lidstvo nemusí dělat naprosto žádné starosti, pokud jde o dopady neomezeného ekonomického růstu na biosféru a zdrojovou základnu, která zajišťuje naše přežití. Důvody existence této zaslepenosti jsou celkem tři: Slepý optimismus se v okamžiku, kdy dochází k nafukování investiční bubliny, ekonomům (placeným nadšenými chamtivými klienty) finančně vyplácí mnohem více než zdravý rozum; ekonomie vážně trpí důsledky předčasné matematizace; a konečně existuje falešné přesvědčení o neomylnosti trhů.

Greer si naproti tomu ze sféry politiky vypůjčuje myšlenku "systému brzd a rovnováh", který by - namísto zcela deregulovaného trhu - měl udržet šílené ekonomy na uzdě podobně, jako diktátorské politiky. Pokud nikde jinde, tedy přinejmenším zde se Greer projevuje jako Schumacherův žák. Trh není v jeho pojetí jakýsi sakrální produkt božské sociální evoluce, ale veeřejný statek, o nějž je třeba pečovat.

Další fundamentální ekonomický omyl představuje přesvědčení, "že je zboží jako zboží". Energie, zdůrazňuje Greer, však díky zákonům termodynamiky vstupuje výhradně do nevratných transakcí, po jejichž uskutečnění už zkrátka nemůže být vyměněna za něco jiného, a tedy definitivně ztrácí svou směnnou hodnotu - a dokonce přestává (v námi využitelné formě) existovat. Představa, že energie představuje zboží jako všechna ostatní, je tedy specifickým případem mylného podřazení přírodního systému lidské ekonomice, v níž lze - alespoň tedy podle abstraktních představ ekonomů - všechno donekonečna navzájem směňovat.

A ještě jiný omyl spočívá v představě, že služby poskytované ekosystémem lidské ekonomice (dýchatelný vzduch, pitná voda, úrodná půda, atd., atd.) jsou prostě čimsi "samozřejmým", co je tady "gratis". Ovšem, upozorňuje Greer, Robert Constanza při svém pokusu vyčíslit služby poskytované ekosystémem dospěl k závěru, že hodnoty takto vstupující do ekonomiky ve skutečnosti přibližně třikrát převyšují HDP globální ekonomiky. Bez služeb, které příroda poskytuje, se navíc ekonomika tak jako tak nemůže obejít - a tedy v poslední instanci příroda determinuje i objem toho, co může lidská ekonomika vůbec vyprodukovat.

Ekonomická věda ignorující funkční podřízenost ekonomiky ekosystému trpí vážnými paradigmatickými nedostatky, které jí dnes už neumožňují dále fungovat na způsob Kuhnovy "normální vědy", konstatuje Greer v druhé kapitole. Vědecký provoz v praxi vůbec nefunguje tak hladce, jak tvrdí normativní Popperovo schéma. Jeho žák Kuhn ovšem také poukázal na fakt, že paradigmatická změna neprobíhá formou nějakého průlomového objevu, po němž následuje "konverze" zastánců statu quo, jejichž privilegia, profesionální renomé i příjmy poskytované v rámci stávajícího institucionálního uspořádání plně závisejí na tom, co je právě argumentačně vyvraceno. Změna paradigmatu prostě vyžaduje, aby většina stávající generace proponentů starého paradigmatu nejprve fyzicky vymřela. Do té doby žádné fundamentální spory - v takových zlomových dobách vedené, jak ukázal Kuhn, mimovědeckými a často i velmi podlými prostředky - nutné změny nepřinesou.

Proto a jen proto, že konvenční ekonomie nerozlišuje a nedokáže náležitě rozlišovat mezi přírodními a lidmi vyrobenými statky, absolutizuje potenciál substituce. Pro současného konvenčního ekonoma tedy platí nejen to, že cokoliv lze směnit za něco jiného; táž osoba také současně tvrdí, že pokud něco dojde (například ropa), lze to vždy jednoduše nahradit něčím jiným (například biopalivy).

Taková představa ovšem naprosto ignoruje inherentní zákonitosti přírodních systémů, kde namísto fiktivního zákona nekonečné substituce platí Liebigův zákon - tedy pravidlo, že o celkovém objemu produkce rozhoduje ten nejméně hojný ze všech dostupných zdrojů. (Pokud, dejme tomu, máme k dispozici dostatek kukuřičného osiva, velkou výměru úrodné půdy obsahující všechny potřebné živiny i vláhu, nadbytek oxidu uhličitého nutného pro fotosyntetické procesy, a dokonce i hojnost dodatkové energie fosilních paliv nutnou k provozu příslušné mechanizace, ale kvůli špatným klimatickým podmínkám se potýkáme s nedostatkem slunečního záření, jen velmi málo záleží na tom, že všechny ostatní zdroje jsou přítomny v mimořádném nadbytku - naše úroda bude mizerná, a co hůře, nepodaří se nám ani získat plně vyzrálé osivo z této sklizně, které bychom mohli použít v další sezóně.)

Když pro nic jiného, tedy přinejmenším z tohoto důvodu je třeba rozlišovat primární ekonomiku (sestávající z přírodních procesů), která produkuje primární zboží zpracovávané lidskou činností, a ekonomiku sekundární, o níž teprve pojednávají konvenční ekonomové jako o reálné ekonomice.

Pak je tu ovšem ještě ekonomika terciální, svět financí, který se chová značně odlišně než primární a sekundární sektor ekonomiky; kromě toho, že zde fungující zpětné vazby jsou pozitivní, nikoliv negativní jako v předchozích dvou případech, je důležitý ještě také fakt, že současná monetaristická ekonomická teorie postavila celou funkční hierarchii z nohou na hlavu a zuby nehty se drží iluze, podle které tím nejdůležitějším v celé ekonomice jsou právě a jen peníze (zatímco v praxi jde pouze o subsystém řídící alokaci skutečného bohatství a měřící jeho velikost).

Třetí kapitola Greerovy knihy pojednává o metafyzice peněz, logice investičních bublin, která je ovšem také v posledku logikou celého industriálního projektu (protože ten zachází s přírodním kapitálem jako s důchodem), a konci ivestování v ekonomice, která již neroste. Čtvrtá kapitola je věnována energetice a problémům spojeným s nadcházející nutností využívat méně koncentrovaných forem energie než jsou ty, na nichž stála industriální civilizace.

V páté kapitole autor zkoumá nepříliš růžové vyhlídky "informačního věku" v nadcházejících dobách energetického nedostatku, ekonomiku kontrakce a její zákonitosti, promýšlí obrácení trendu nahrazování lidské práce prací (fosilními zdroji poháněných) strojů, další vyhlídky Schumacherovy myšlenky přiměřené technologie, důsledky nadcházejícího úpadku amerického impéria - a upozorňuje na fakt, že "přežití nelze poměřovat kritériem úspory nákladů".

Šestá a závěrečná kapitola pojednává o možných adaptacích na nadcházející krizi. Greer např. nezavrhuje trh, ale narozdíl od hayekovské mystiky spontaneity chápe trh jako veřejný statek, o který je třeba pečovat. Kromě toho nehodlá psát žádné vyhlášky o zakřivení banánů - reálná ekonomika zboží a služeb podle něj nemá být nadbytečně regulovaná - ale tvrdě by reguloval finační sektor. A konečně daně by podle něj měly zatěžovat především spotřebu nových přírodních zdrojů, zatímco spotřební daň, daň z příjmu, daň z výnosů atd. by minimalizoval či rovnou zrušil.

Zajímavá je právní konstrukce, se kterou Greer v zásadě navrhuje znárodňování korporací, pokud se dopustí vážného porušení zákona: Uznáním nikoliv jen za právnickou, ale také za "fyzickou" osobu se má dosáhnout stavu, kdy lze i korporaci "uvěznit"...

Také nedávno nečestně napadená koncepce Josepha Taintera (pojímaná coby naprosto ahistorická a poté levně zkritizovaná) patří mezi inspirační zdroje Greerovy knihy. Jedné každé energetické základně konkrétní společnosti ovšem odpovídá jiná zákonitost klesajících výnosů komplexity, což kritikové "raději" přehlížejí. A tak se z koňského hřbetu nedala dlouhodobě udržet např. státní jednotka o velikosti Čingischánovy říše (i když menší se udržet daly), zatímco s říční dopravou a železnicemi, tedy na úkor fosilní energie, už mohl vcelku efektivně dlouhodobě fungovat i tak velký státní celek jako USA (ale zase už ne někdejší britské impérium). Pro každou "energetickou základnu" (aby porozuměli i natvrdlí marxisté) tu tedy máme jiný mezní užitek sociální komplexity - ale to že je hranice pokaždé jinde ještě neznamená, že hranice neexistuje. Lidová moudrost praví, že "žádný strom neroste do nebe", a jenom faustovské fantazie vedou k vymýšlení abstraktních myšlenkových konstrukcí, ve kterých žádné meze zkrátka neexistují.

Ostatně u Greera je celé "tainterizování" bezesporu jen speciálním případem "toynbeeizování", tzn. upozorňuje především na fakt, že plně zrutinizovaná civilizace, jež přestala být kreativní a donekonečna opakuje to co se osvědčilo kdysi dávno v úplně jiných historických podmínkách, vlastně svůj proces adaptace k prostředí dávno ukončila a je tedy dříve či později odsouzena k zániku. (Nebo vyjádřeno ve spenglerovské terminologii: Exploze komplexity coby odpověď na osudové výzvy je spolehlivým znakem přechodu od kultury k pouhé zmrtvělé civilizaci. To ostatně symptomaticky potvrzuje i mimořádně hořká ironie, neboť kreativitu dnes donekonečna vzývají a veřejné modloslužby na její počest pořádají zpravidla právě jedinci, kteří osobně jsou zcela schematičtí, rutinní a netvůrčí.)

Ale zpět k Tainterovi: Zákon klesajících výnosů komplexity se neprojevuje v celém sociálním tělese současně a se stejnou intenzitou, ale zasahuje nejdříve právě ty sektory, které jsou již komplexitou nadprůměrně přetíženy. S ohledem na společnost, v níž žijeme, bychom tedy mohli očekávat, že se na meze komplexity narazí nejprve např. ve finančním sektoru... Kromě toho od jisté fáze snaha postupovat metodou "Čím ses pokazil, tím se naprav" vede ke vzniku pozitivní zpětné vazby a tím k maximálnímu vyostření krize - takže přestat problémy "řešit" může být nakonec ještě tou nejlepší odpovědí.

Není vůbec těžké pochopit, proč se Greer na okraji tématu krize komplexity nakonec obrací k lokalizaci a diverzifikované individuální adaptaci jako ke vhodným odpovědím na krizi dnešní doby - ti kdo po vzoru dob klasické průmyslové moderny stále ještě uvažují jedině ve velikých všezahrnujících schématech totiž přitom ignorují fakt, že dnes už nedisponujeme přebytkem zdrojů, který by umožňoval provádět další masivní výkony velkoplošného sociálního inženýrství slibující uniformní řešení pro každého.

***

Greerova kniha prosazuje nový model ekonomie založený na integrální hodnotě ekologie, který by už nezahrnoval záměnu peněz za skutečné bohatství. Ekonomika, v jejímž centru by stál přírodní kapitál - "suroviny" podporující lidský život - by měla vyvinout nový a produktivnější vztah k planetě, na níž žijeme.

Zda se to podaří je ovšem empirická otázka. Každopádně v greerovské optice může každý sám za sebe pracovat na jiné a snad i lepší budoucnosti neuvězněné v současných antinomiích.

Alternativou je zde "čekání, až se trhy stabilizují" nebo "čekání, až vědci odstraní všechny naše obtíže s přírodním prostředím" (přičemž se sami omezíme na tahanice kolem mechanismů přerozdělování a kontroly v systému, který v podstatě vůbec nechceme měnit, ani překonat vlastní jednostrannou závislost na něm)...

Vytisknout