Projev Jana Kavana na propalestinském shromáždění na Václavském náměstí 22. září 2011

23. 9. 2011 / Jan Kavan

Pro tuhle chvíli není důležité, zda žádost nejdříve projedná RB a až později VS OSN, či zda půjde nejdříve o žádost o neplnohodnotný status jako má dnes např.Vatikán a teprve později o žádost o plné členství v OSN.

Než se k té problematice vyjádřím, dovolte mi nejdříve malou osobní odbočku, i když ji dělám nerad. U nás si, bohužel, někteří politici a některá média zvykli identifikovat kritiku politiky současné pravicové izraelské vlády a podporu myšlence palestinského státu s antisemitským postojem. Je to samozřejmě neobyčejná blbost, ale nemohu ji zcela ignorovat. A tak si dovolím upozornit, že můj otec pocházel ze židovské rodiny, jeho matka a prakticky všichni jeho příbuzní zahynuli v Osvětimi a dalších koncentrácích. Můj otec bojoval u Dunkirku s dalšími židovskými českými důstojníky. V 50. letech byl odsouzen k 25 letům vězení, mj. i za vymyšlený sionismus. To by snad mohlo stačit.

Je to právě proto, že holocaust tak tragicky zasáhl do osudů mé rodiny, že se celý život důsledně stavím proti všem formám diskriminace, rasismu či represe proti etnickým či jiným menšinám. A je to právě proto, že jsem příslušník národa, který byl během posledních 70 let dvakrát okupován, že jsem se vždy stavěl důsledně za práva každého národa bojovat proti okupaci jeho území, tak jak to definují i rezoluce RB OSN. Toto právo nelze upírat samozřejmě ani Palestincům. I prezident Obama prohlásil, že "sen o demokratickém židovském státě nemůže být splněn permanentní okupací."(K židovskému státu se ještě vrátím.)

Nedávno jsem dostal dopis, který svým přátelům rozeslal bývalý palestinský ministr zahraničí Nabil Šás, který je dnes jedním z hlavních palestinských vyjednavačů. Nabil v něm píše, že smyslem žádosti, kterou v OSN zítra přednese prezident Abbás, je získat mezinárodní podporu "pro náš boj za osvobození od izraelské okupace, za získání nezávislosti". "Je to krok směrem k našim legitimním právům a aspiracím". Šás uznává, že členství v OSN nezajistí realizaci těchto cílů, ale bude mezinárodně legitimizovat palestinský stát a jeho hranice. Poskytne tak další nástroje pro nenásilný boj proti okupaci a dá Palestincům pocit jistého úspěchu v jejich mnohaletém boji za svobodu. Šás zdůrazňuje, že je to politicky, právně i morálně zcela legitimní krok. A je mu současně jasné, že žádost o plnohodnotné členství nemůže nyní uspět, neboť by byla vetována. Palestina by však v mezidobí přijala i status srovnatelný s Vatikánem, členství v Mezinárodním trestním tribunálu, v Mezinárodním měnovém fondu i v řadě agentur OSN. Palestina získá jistě podporu nadpoloviční většiny členských států OSN a jsem přesvědčen, že i více než potřebné dvě třetiny hlasů. To samo o sobě bude výmluvnou a jednoznačnou mezinárodní podporou.

Jen na okraj podotýkám, že jsem si samozřejmě vědom, že ne všichni Palestinci jsou přesvědčeni o potřebě tohoto kroku. Někomu záleží na tom, kdo bude takovýto stát reprezentovat, jiným vadí, že případným uznáním samostatné Palestiny se zkomplikuje myšlenka případného jednoho společného státu Palestinců i Izraelců apod. To jsou však vnitřní otázky, které si musí Palestinci vyřešit sami bez vnějšího vměšování.

Československo bylo jedním z prvních států, které uznaly Palestinu -- a tak je v Praze již od roku 1988 velvyslanectví Palestiny. Vždy jsem byl na tuto skutečnost hrdý. O to smutnější se rýsuje pravděpodobnost, že ČR bude patřit k menšině států, které v OSN nyní palestinskou žádost nepodpoří. Stejně jako Izrael, Mikronésie, Šalamounovy ostrovy, Palau, USA a některé další státy. Právo Palestinců na vlastní stát, podle posledních průzkumů, podporuje např. 86% Němců, 82% Francouzů, 71% Britů apod. Mám na mysli občany, ne vlády. Srovnatelné statistiky z ČR neexistují, ale postoj vlády je známý. Jsem však velmi potěšen, že palestinskou žádost podpořila i ČSSD.

Palestinská žádost o uznání Palestiny v hranicích z roku 1967, tedy před Šestidenní válkou, není nijak radikální nebo maximalistická. Vychází z rezoluce RB OSN č.242 z 22. listopadu 1967. Prezident USA Barack Obama tyto hranice podpořil několikrát, např. ve svém projevu z 19.května 2011, kdy zdůraznil, že Palestinci musí mít právo si sami vládnout ve svém suverénním státě. Nezávislou Palestinu podpořil i loni ve svém projevu ve VS OSN a samozřejmě předloni v Káhiře, kde prosazoval i zmrazení výstavby nelegálních izraelských osad na okupovaném palestinském území. Tyto osady kritizovala ostře i OSN, ale Izrael je buduje i nadále.

Dnes se Barack Obama vyslovuje proti jednostrannému vyhlášení palestinského státu a žádá, aby Palestinci svůj stát vyjednali s Izraelem. (Blíží se americké volby. A možná má pravdu Zbigniew Brzezinski, který napsal, že Obamovi poradci a úředníci jsou schopni jeho zahraničně-politické představy úspěšně dovést až do slepé uličky. Ale není na mně a jistě ne dnes to komentovat či hodnotit.)

Také souhlasím s prezidentem Obamou, že k "míru nevedou žádné zkratky" a že je nutné o míru jednat. Palestinci jsou ochotni jednat, ale chtějí, aby Izrael nejdříve zastavil výstavbu ilegálních osad a přijal myšlenku dvou států, které budou existovat vedle sebe v míru v hranicích z roku 1967. To jsou podmínky, které plně odpovídají tomu, co veřejně hlásali američtí prezidenti Clinton i Obama, ale izraelská vláda je odmítla.

Izrael chce jednat jen z pozice silnějšího. Navíc žádá, aby Palestinci uznali Izrael jako "židovský stát". To by znamenalo, že statisíce Arabů žijících dnes v Izraeli by se stali druhořadými občany. Princip apartheidu by byl i oficiálně posvěcen. Tento požadavek nechápu. Dovedu si představit bouři nevole (řečeno mírně), kterou by vyvolal třeba Hamás, pokud by navrhl založení Palestinského islamistického státu, tedy státu založeného na náboženských kritériích. Jsem rád, že ho žádná palestinská frakce nenavrhuje. Proč by měli přijmout náboženský princip židovského státu? Ať vedle sebe existují dva demokratické státy, kde bude zaručena svoboda náboženského vyznání, a občané si budou před zákonem zcela rovni.

Chtěl bych věřit, že i v ČR budeme mít jednou vládu, která bude ochotná se za tyto normální demokratické principy jasně a jednoznačně postavit. Do té doby bude tahle povinnost na nás, na občanech. Na vás. A nebudeme to mít jednoduché. To však není důvod se o to nesnažit. Pravda je na naší straně.

Vytisknout