Rozpad velkých vyprávění

16. 8. 2011 / Jan Kadubec

Takže Velké Vyprávění - co to vůbec je? Je to velice módní "filosofický" termín, ale nikde není uvedena přesná definice, takže každý si může pod tím představit, co si jen ráčí. Je to tedy takový neurčitý mlhavý pojem. Ostatně skoro všichni filosofové mají v oblibě matné, neurčité, rozostřené pojmy, na nichž si bystří rozum, tam ukazují svou myšlenkovou virtuozitu, tam se prostě předvádějí.

Když tedy existuje Velké Vyprávění (Velký Příběh), logicky musí být i malé vyprávění (malý příběh). Malá vyprávění, malé příběhy, třeba jako nějaké mnišské řády, inkvizice, poutní místa, svatá zpověď, albigenští, křižácké výpravy, husitství, rekatolizace apod. - to filosofy nezajímá, to jsou malá vyprávění, přece takovýma prkotinkama se nebudou zabývat a mařit tak svůj drahocenný čas, to přenechávají historikům, ať se v tom babrají. Stejně tak nějaký například Gargantua a Pantagruel, Don Quichote, Hamlet, Balzac, Dostojevskij, Josef K., ba i Milan Kundera - to všechno jsou pouhopouhé malé příběhy, nepatrné, miniaturní, nestojící filosofovi ani za zmínku.

Filosofové ovšem myslí tím Velkým Vyprávěním (Velkým Příběhem) křesťanství jako takové, křesťanství jako celek, tedy myslí tím církev katolickou, která dávala životu společnosti i jedince smysl a zarámování. Dle většiny současných učenců způsobili tragédií, neštěstí a pohromu, ba přímo katastrofu, osvícenští filosofové, kteří už mnohem dříve než postmoderní filosofové, rozbili velké vyprávění církve katolické na cimpr campr a vrhli celou společnost a každého človíčka do chaosu, vzali mu totiž ten smysl a zarámování. Na uvolněné místo velkého vyprávění církve katolické, se nacpalo děsivé velké vyprávění o celosvětovém vítězství proletářské revoluce či árijské rasy. Ovšem snaha učenců vrátit se znovu k velkému vyprávění církve katolické se nesetkává, i přes velké úsilí, s nějakými hmatatelnými výsledky. Je to holt definitivně rozbité, rozpadlé, roztlučené, že to asi slepit už nepůjde. Nebo že by přeci jen?

Tak se podívejme trošku podrobněji na ono děsivé velké vyprávění o celosvětovém vítězství proletářské revoluce, a pak i na děsivé vítězství árijské rasy.

Vítězství proletářů, tedy jejich vládnutí, je samozřejmě děsivé nejen pro S. Komárka, nýbrž i pro většinu pravicově založených intelektuálů (i když u toho vítězství árijské rasy to není tak zřejmé, a pro některé to vůbec není děsivé, ba spíše naopak, je to příjemné pomyšlení).

Jenom představa, že by nějaký traktorista, kopáč, zedník, instalatér, dlaždič, klempíř, uklízečka či pokladní v supermarketu mohli sedět v parlamentu či senátu, nahání děs a hrůzu, strachem vstávají vlasy na hlavě a chlupy po celém těle se zježí. Copak je možné, aby takoví nevzdělanci, neúspěšní podlidé na úrovni zvířat, neboť se zajímají výlučně o svůj ekonomický prospěch a smyslový požitek, mohli o něčem rozhodovat? Těm má být volební právo dokonce odebráno, jak navrhoval S. Komárek v jednom dřívějším blogu (také na Aktuálně cz.). Ti mají poslouchat a ne do něčeho kafrat!

Vizme proslavený projev ministra životního prostředí Mgr. Tomáše Chalupy. Cituji pouze pár vět z onoho velkolepého projevu na Kongresu ODS: "...zastavit nový zákoník práce a zajistit stav, kdy ve firmách a v podnicích budou znovu vládnout jejich majitelé a ne zaměstnanci. ...svět založený na vítězích a poražených je sice krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný. My na rozdíl od socialistů věříme, že nejsou třetí cesty, že nefungují řešení, jak z vítězů dělat poražené a z poražených vítěze. Vím, že některé bitvy jsou složité a některé mimořádně složité, ale na míru složitosti těchto bitev se nás budoucnost neptá. Jsou to krutá slova, strašlivě krutá slova, ale jsou jediná pravdivá. ODS chce být stranou vítěznou a jedinou možností, jak toho dosáhnout, je že ji také vítězové povedou. Budoucností naší země, této strany i Evropy je to co funguje - je jí naše víra v kapitalismus. Děkuji za pozornost. (Hlasitý, dlouhotrvající potlesk!)"

Ale pane ministře, člověk člověku není vlkem! Když by byl vlkem, tož to naši předkové nemuseli z džungle a pralesa odcházet a začít tvořit civilizaci, to jsme tam mohli přece zůstat! Ministr Chalupa je ale ještě docela umírněný, někteří majitelé by dokonce chtěli ve své firmě či podniku zavádět tělesné tresty. No, ještěže otevřeně neprohlásil, že navrhne parlamentu ke schválení zákon o zavedení tělesných trestů, i když určitě by pro jejich oficiální zavedení byl všema deseti, a parlamentem by to bezproblémově prošlo.

Zděšení z toho, že by se proletáři dostali k moci, je tedy oprávněné. Hrůza z toho, že by těch 95 procent pracujících mohlo vládnout nad zbývajícími pěti procenty, je prostě nepředstavitelně strašně děsivá hrozba. Já bych se dokonce odvážil tvrdit, že na jednoho ušlechtilého jedince pracuje tisícovka neušlechtilých dělníků, tedy že ani nejde o 5 procent, nýbrž o pouhé jedno promile. Totiž inteligence, tedy ti sluhové a přisluhovači, také patří k proletariátu, také dnes o ničem nerozhodují, akorát slouží a plní příkazy. Bylo jim přece vždy naprosto lhostejné, zda sloužili církvi, šlechtickým feudálům, buržoasii, dokonce i "komunistickým" papalášům za tzv. socialismu, a dnes ti samí slouží kapitalismu. Proč se tedy intelektuálové obávají vlády proletariátu, vždyť i proletářům mohou sloužit stejně. Obávají se, že by vládnoucí proletariát platil méně? To je oprávněná obava, ti předcházející platili určitě více, no tak se trošku uskrovní, no a co? Menší půst je zdraví prospěšný. Takovému intelektuálovi se nelíbí to ani ono, nemá totiž jistotu, že bude přijat do exkluzivního klubu nadčlověků, ale zároveň nechce být ani proletářem, chce být nad proletářem, a zároveň chce být aspoň takovým menším nadčlověkem.

Kdo pobírá mzdu, je otrok, takže všichni ti redaktoři jsou pouhými zaměstnanci majitele, slavné pop hvězdy slouží průmyslu zábavy, atd. Intelektuálové sloužící režimu byli, jsou a budou vždy pouze slouhové, proč si to nepřiznají? Kvůli tomu, že pobírají vyšší a někdy i vysoké mzdy a mají subjektivní pocit, že nejsou otroky?

Tedy ta obrovská masa pracujících by vládla pouze jednomu jedinému promile nadřazených, ušlechtilých, urozených, těm, co mají lepší schopnosti v myšlení, jsou kreativnější, zajímají se o metafyzické hodnoty a kvality a o transcendentní statky a samozřejmě vyznávají křesťanskou morálku. Stručně řečeno - jde o nadvládu nad miniaturní skupinkou nadlidí.

Takže byla by nastolena hrůzostrašná diktatura, hrůzovláda, kde by 999 jedinců poroučelo diktátorsky jednomu. Strašná hrozba, že? Bylo by to obrovské porušení lidských práv, zničení Demokracie a Svobody a i Humanity!

A jsme u Velkého Příběhu-samozřejmě taky děsivého, tedy u celosvětového vítězství árijské rasy. Vítězství árijské rasy se nekonalo. Velké Děsivé Vyprávění zpackal a naprosto znemožnil jeden knírkatý kancléř. Ten měl v plánu, že vládnout bude pouze úzká skupinka nadlidí germánského původu. Lidé, ač třeba také nadlidé, ale z jiné rasy, neměli šanci. Takže ono děsivé velké vyprávění o tom, že malá hrstka nadlidí bude vládnout celému světu se neuskutečnilo. Fakt se neuskutečnilo? Pokud vynecháme třídění na rasy, tak se to přece uskutečnilo dnes, vždyť to vidíme na vlastní oči.

Takže bych se vůbec nerozpakoval prohlásit, že Velké Vyprávění Kapitalismu existuje. Jsem tedy opačného názoru než postmodernisté prohlašující, že velká vyprávění už neexistují. Tvrdím, že dnes existuje také velký příběh, velké vyprávění, které určuje rámec a místo a smysl společnosti i jedince. Velké vyprávění, velký příběh kapitalismu existuje i přesto, že se dnešní filosofové zabývají pouze malým vyprávěním a malými příběhy kapitalismu.

Proč to tak dělají? Postmoderní filosofové velká vyprávění kapitalismu rozbili na malé nevýznamné kousíčky, dekonstruovali jej, raději se pitvají v titěrnostech, dopodrobna popisují malinké miniaturní příběhy všelijakých sexuálních vyprávění, detailně popisují malé příběhy svobodné matky, pocity bloumajícího turisty po ulicích velkoměsta, příběhy narkomana apod., to jsou dnešní náměty postmoderních filosofů. Velké vyprávění je nezajímá. Jsou schopni napsat obsáhlé eseje na téma, že namísto tvrdého trestajícího Vaterlandu, zvolna vyrostl pečující a místy dusivý Mutterland.

Dělají to proto, abychom nevěděli, kde je nahoře a kde je dole, kde je napravo a kde nalevo, co je vepředu a co je vzadu - prostě zmatení, chaos, nikdo neví, ba ani netuší, o co vůbec jde, no a to je pro vládnoucí přímo opojná situace, mohou si bez problémů dělat vše, co se jim zamane.

Filosofové jsou proto dnes už pouze terčem posměchu. No, není divu. Plně a dokonale nahrazují už dosloužilý a skončivší surrealismus, který také sehrál úlohu v oblbování a gumování mozků. Pokud to byla dadaistická sranda, smál jsem se upřímně, ale jakmile se to začalo brát vážně...

Naprosté znevážení je vidět zřetelně přímo i na pojmu filosofie (= láska k moudrosti), když redaktoři, tedy inteligenti, dělají rozhovory tímto stylem: Jaká je filosofie vašeho podniku? Jakou máte filosofii designu? Jak funguje vaše filosofie podomního obchodu? Jaká je filosofie údržby veřejných záchodků?

Holt, filosofové vykládají svět furt a furt a furt - ale uskutečnit nějaké změny k lepšímu, to nechávají pořád na Pánubohu! Sami se nijak neangažují, jsou to apologeti stávajícího pořádku, někteří z nich dokonce touží po navrácení feudální minulosti, ale změnit svět? To ne!

Vytisknout