Dvě smrti

15. 8. 2011 / Miloslav Štěrba

Ze scény odešli dva herci, přesněji, jeden herec a jedna herečka. Oba dva byli lidé apolitičtí, nikdy žádnou zvláštní filosofickou průpravou neprošli, jejich život se vinul jako břečťan po vyhládlé zdi davového šílenství. Z kořenů nenávisti pak vykvetly jasné symboly odhodlání utkat se s okolním světem, vnutit mu svoji představu o hodnotovém systému. Vzdělání se jim nedostalo v totalitní škole, nikdo je neučil vázat a nosit na ulici pionýrský šátek, nestrkal jim pod nos přihlášku ke vstupu do zaslíbeného světa. Svoji životní filosofii odpozorovali z chování rodičů, přátel, sousedů. Na rozdíl od svých vrstevníků jí zůstali věrni až do posledních chvil života.

Nabízí se hlavní téma: Čemu naši hrdinové uvěřili, že jejich postavy rozdělují národ? A je vůbec smysluplná otázka hledat problém ve vykopaném příkopu, nebo je nad slunce jasnější, že dějiny XX. století nejlépe odpovídají na položenou otázku. Dvě světové války totiž odstartovaly pekelný závod o přežití, z jedné prohry se rodila nová. Na váhu byly kladeny na jedné straně ideály a cesty k jejich naplnění, na druhé straně pak milióny zabitých a umučených, a to nejen na bojištích. Zabíjeni byli civilisté, ženy, děti. V míře dosud nepoznané. Navíc se lidstvo ocitlo před fatálním nebezpečím jaderné katastrofy se schopností zničit život na naší planetě.

Pro každou společnost je důležité vymezit mravní mantinely, najít smysl pro práci a život miliónů, v co největší harmonii s ostatními národy a společenskými skupinami. Je to úkol nadlidský pro období míru, zato neřešitelný během válečného šílenství. A po skončení poslední světové války vůbec nenastal čas na odpočinek a rekonvalescenci, hned se na nás přihnal vichr války studené, a v některých částech světa ve stínu bombardérů znovu hořeli muži, ženy a děti. U nás jsme přejali nový hodnotový systém, k jehož realizaci však ochotně nastoupily šiky leckdy všehoschopných, odchovaných divokými peripetiemi válečného zrazování a zabíjení, jak tomu obvykle bývá v revolučních dobách, kdy je teror přirozenou součástí nově se ustavujícího společenského řádu.

Kde je tu prostor pro osobní statečnost? Pro příklad ostatním, jak se vyrovnat s potřebou žít vlastní kousek vymezeného života a současně si uchovat mravní integritu? Věřit v dobro v člověku, jednat v duchu Desatera a držet se Kantova kategorického imperativu o potřebě chovat se tak, abych mohl být příkladem? Celé dějiny lidstva jsou jednou velkou propastí, kam se odkládají ideály, když překážejí. Když jsem jednotlivě postaveni před nutnost volby. A zdaleka to nemusí být volba Sofiina. Jak na tyto otázky zodpověděli svým životem naši dva zesnulí je ovšem pouze na vás, jakou uslyšíte odpověď. Pochybuji, že v sobě máte vykopaný příkop, jak nás o tom donekonečně utvrzují servilní pomocníci posledních vítězů.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.8. 2011