Vysokou školu jsem vystudoval, aniž jsem zpeněžil jedinou část svého těla

15. 8. 2011 / Miloš Kaláb

Vysokou školu technickou v Brně jsem začal studovat v r. 1948. Při nástupu do prvního ročníku jsem sice nosil brejle, ale jinak jsem byl zdráv a měl jsem dvě ledviny. Ty mi zůstaly i během studia a měl jsem je ve svém těle, když jsem přebíral diplom chemického inženýra, přestože můj otec nebyl milionářem a neměl jsem ani žádného mecenáše. Na začátku semestru jsem zaplatil zápisné 45 Kč (tehdy ještě nebyly Kčs). S kamarádem jsem bydlel nejprve v podnájmu u starých manželů v Žabovřeskách a později přímo ve vnitřním městě v Typosu. Na přednášky jsem dojížděl tramvají - inu začínal socialismus a tedy jsem jako student neměl vlastní automobil.

O prázdninách jsem si vydělával peníze u zedníků i u dlaždičů silnic. Tehdy to bylo snadné nejen pro studenty středoškolské a vysokoškolské nýbrž i pro vojáky-rekruty, když jim došly peníze. Zastavili se po službě na nějaké stavbě a zeptali se políra (nízko postaveného stavebního manažera) zdali by měl pro ně nějakou placenou práci, že jsou "švorc" (bez peněz). Stávalo se často, že je polír poslal složit vagón cihel s tím, že za to dostanou tolik a tolik peněz a vojáci se činili. Výplatu dostali rovnou od políra a tak mohli její část okamžitě utratit v nejbližší hospodě. Ve 3. a 4. ročníku jsem pracoval jako kampaňový chemik v cukrovaru za lepší mzdu při menším vynaložení tělesné námahy.

Šla léta, studia jsem úspěšně dokončil a totalitní stát mi dal umístěnku do nějakého východočeského cukrovaru. Na tři roky. Naštvalo mě to, protože měl být můj plat polovinou toho, co jsem vydělával jako kampaňový chemik zčásti díky přesčasům, kdežto já jsem si soukromě našel skvělé místo v Uherském Hradišti, kde jsem byl na letní praxi před prací na řepné kampani a tedy před posledním ročníkerm na technice. Udělal jsem nevědomky chybu, že jsem si během praxe na časté noční randění půjčoval jízdní kolo od soudruha ředitele (bývalého pana majitele malé konzervárny) a vracíval jsem se po půlnoci. Soudruh ředitel mě totiž u sebe ubytoval, když viděl, že situace v hostinci, kde jsem měl během letní praxe bydlet, vypadala superpokrokově o nějakých dalších 50 roků později - pan hospodský mě přivítal vřelým objetím a polibkem, zatímco já jsem na něco podobného od muže nebyl připraven. To byl důvod pro soudruha ředitele, že mi se svou paní nabídl pokoj i kolo k dojíždění do práce. V konzervárně pracovalo několik desítek paní a dívek. Počítače tehdy ještě nebyly a tedy jsem nemohl sedět v pokojíku a brouzdat po Internetu. Ostatně bylo randění zdravější.

Na ředitelství velkého podniku v Hradišti, který mě hodlal po skončení studia zaměstnat za vynikající plat, k němuž jsem měl mít navíc k dispozici osobní automobil, dostali zřejmě od soudruha ředitele echo, že jsem po osobní stránce asi nějaký pěkný ptáček, i když jsem svou práci v konzervárně dělal vzorně. Domnívali se, že kvůli svému častému randění asi neudělám státnici na první pokus a budu ji muset po prázdninách opakovat. Proto mě přijali do pracovního poměru až k 1. říjnu 1952.

Státnici jsem udělal v červnu a na moji zprávu ministerstvu školství o tom, že nastoupím v Uherském Hradišti do práce 1. října, mi ministerstvo pohrozilo, že nebudu-li mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele nejpozději 1. srpna, budu stíhán pro parazitický způsob života. To byla totalita a pro mě velká rána, protože se mi už předtím podařilo zbavit se umístěnky do cukrovaru ("ono to jde, když se chce") a vlastně jsem byl bez práce, jestliže bych mohl do Hradiště až v říjnu. Nakonec jsem si našel (bez "protekce") místo chemika na Výzkumném ústavu potravinářském v Bratislavě a tím byla nastartována moje životní dráha, která skončila v kanadské Ottawě.

Když jsem po mnoha životních zákrutách dorazil na vědeckou stáž do Ottawy, mluvilo se na pracovišti o kapitalismu a socialismu a já jsem přispěchal se svou troškou do mlýna, abych si postěžoval, jaké bezpráví na mně spáchalo československé ministerstvo školství příkazem (umístěnkou) pracovat 3 roky v jakémsi cukrovaru. Na to se mě kanadští kolegové ptali, jaké školné jsem během vysokoškolského studia platil. To jsem nechápal. Školné? Neplatil jsem žádné, cožpak se nestuduje na kanadských univerzitách zdarma stejně jako v Československu? Ne. Nestudovalo se a nestuduje se. To se na oplátku divili Kanaďani, zdali se někde na světě neplatí na univerzitách školné. Ano - třeba zrovna v Československu. V Kanadě bych prý školné platit musel, ale mohl bych možná s trochou štěstí dostat částečnou podporu zvanou "bursary". Ten, kdo by mi ji poskytnul, by měl právo poslat mě do práce až na 5 roků tam, kde by to jeho zájem vyžadoval. Upozornili mě na to, že v Kanadě nebylo ani pomyšlení, že by se snad někdo mohl této povinnosti vyhnout. Ostatně, každý absolvent univerzity, kterému by se nabízela jakákoliv práce, by byl šťasten, ať by byla kdekoliv, zejména, kdyby byla zajištěna na 3-5 roků. Cožpak nevím o nezaměstnanosti? Byl jsem v jiné zemi a se stížnostmi na socialismus to začínalo být pochybné. Což tak svoboda slova - třeba se vyjádřit nepěkně o hlavě státu? Zavřeli by mě za to? Ne. Prý mohu klidně říkat, co chci, ale proč bych to dělal? Raději ať si dávám pozor na to, co říkám o svých nadřízených nebo i o spolupracovnících, je-li mi drahé moje vlastní místo. Začínal jsem chápat, co je kapitalismus, ale šlo to obtížně.

A opět šla léta, až jsem se dožil odchodu do penze, v níž občas čtu Britské listy. Zaujala mě v nich zpráva o tom, kterak se nyní - 45 roků po mém prvním setkání se západním vysokým školstvím - doporučuje ve Skotsku studentům, kteří nemají peníze na studium, aby prodali jednu ledvinu, protože ta zbývající jim k životu plně postačí. Získané peníze by dali univerzitě podle své volby a to by jim umožnilo vystudovat. Kdepak umývat nádobí v restauraci, převracet hamburgery ve fástfúdu, roznášet v hospodě pivo! Peníze jsou v ledvině! Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych mohl výhodně prodat kus svého těla a získané peníze třeba investovat do podílových fondů nebo ještě lépe za ně koupit losy lotérie a vyhrát miliony. Možná, že to jednou bude nutné jako přilepšení k penzi. Vždyť jedna studentka v MfD prohlásila, že jsou penze "socialistickým přežitkem". Její příspěvek jsem četl na vlastní oči.

Když říkám, že v době mého mládí byla jiná situace, že studenti neplatili školné, ale velká část jich pobírala stipendium, někteří krajané mě obviňují z toho, že trvám na vadných nostalgických stařeckých pocitech, protože se v tehdejší době nedostal každý zájemce na medicínu. Jako by se dnes dostal? Jako by se v Kanadě dostal? Píši přece o penězích! Co bych byl mohl dělat v minulosti za jiné politické situace, kdybych byl býval poučen dnešními znalostmi?

Ledviny se tehdy netransplantovaly a nebyla po nich poptávka, ale v kapitalismu je v některých zemích (ne v Kanadě) předmětem obchodu lidská krev. Ta se na rozdíl ledvin regeneruje, jako třeba vlasy. Univerzity by tedy mohly legitimně radit studentům, jak poctivě přijít k penězům. A kdybych státnici skutečně na první pokus neudělal? Rozhodl bych se studovat do poslední kapky krve?

Možná byl týdeník Květy (21/2011) inspirací pro univerzitní pracovnici Roffovou. Její studenti smířeni s prodejem své vlastní ledviny by měli vážné konkurenty v Pákistánu, kde se dá ledvina získat za ekvivalent pouhých 48 tisíc Kč. Méně drastickým způsobem výdělku pomocí vlastního těla je třeba dát si na ně vytetovat reklamu. Na pivo, na internetový vyhledávač kvalitních restaurací nebo na něco podobně výnosného.

Závidět bych mohl svým kolegyním, protože podle Květů se již několik mladých žen pokusilo zpeněžit své panenství. Jedna dokonce požadovala milion korun. Zatím žádný muž nenabídl na prodej své panictví, a proto není jeho cena známa. I toto jsou ale jednorázové akce podobně jako prodej ledviny. Mám za to, že by je z morálních důvodů ani univerzitní pracovnice Sue Rabbitt Roffová nedoporučovala. V jiném čísle Květů jsem se dočetl, že se obnovuje tradice kojných - chudých žen kojících za úplatu děti úspěšných podnikatelek. Odměna není vysoká, ale mléko se po dlouhou dobu obnovuje a tedy peníze aspoň "kapou". Tato zisková činnost je ale vyhrazena ženám, které prodělaly těhotenství. V této souvislosti je mnohem výnosnější pronajmout vlastní dělohu a stát se surogátní (nájemní) rodičkou.

Zatímco se studentka v klidu učí, připravuje se porodit dítě pro bohaté občany, tedy ženy i muže, kteří vlastního potomka mít nemohou. Má-li zatím ve Skotsku stačit na studium prodej jediné ledviny, snad by bylo jedno úspěšné surogátní mateřství stejně výnosné. Vlastně ještě lepší - muž by už druhou ledvinu prodávat nemohl, takže by byl odsouzen k jedinému akademickému titulu - na rozdíl od svých podnikavých spolužaček. Obě moje vlastní ledviny mi ještě stále dobře fungují - snad se tedy dožiji uskutečnění své fikce. Vývoj pokračuje mílovými kroky. Bude-li mi dosud fungovat a bude-li o ni zájem, možná sám jednou nabídnu za úplatu část své šedé kůry mozkové.

Vytisknout