O zdi a plotu

15. 8. 2011 / František Řezáč

Chceme-li vyvracet mýty, neměli bychom je nahrazovat mýty jinými. V úvodu článku Mýtus... se píše m.j.:

"Východoněmecký bolševický režim byl samozřejmě represivní..." :

Byl to opravdu "bolševický" režim? Zaměňování pojmů bolševický a komunistický je typické spíše pro pravicovou publicistiku. V listopadu 1989 jsme podle jednoho z jejích mýtů "porazili bolševika". Ach, kde byli v té době bolševici? V závorce jednoho z předmětů marxismu-leninismu, který se jmenoval Dějiny VKS(b) Kdo to zmeškal či ošulil při "marxáku", může dohánět. I podle mnoha jiných pramenů, u nás např. Pamětí Václava Černého, uskutečnil Stalin ve třicátých letech faktickou likvidaci někdejší bolševické strany a nahradil ji VKS(b). Bolševici skončili v závorce, a pokud se nepřizpůsobili, byli zavřeni, fyzicky likvidováni nebo emigrovali (Trocký).

Východoněmecký režim, vzniklý jako Německá demokratická republika (NDR) na území tzv. ruské nebo také východní zóny poražené Hitlerovy třetí říše v říjnu 1949 byl výsledkem mnoha okolností poválečného vývoje. Po neúspěšných pokusech o vytvoření "nového" Německa ( Neues Deutschland ) a jeho neutralizaci, připustily vítězné velmoci na svých okupovaných územích vznik státních útvarů, které až do svého zániku (znovusjednocení) v roce 1990 byly členy soupeřících vojenských organizací NATO a Varšavské smlouvy.

Zatímco v tzv. Západním Německu se politický režim ustavil na základě svobodných voleb, byl východoněmecký režim vybudován pod kontrolou okupační velmoci SSSR podle stalinistických receptů, uplatněných v celé jí dobyté části Evropy. Jedním z triků dobyvatelů, jejichž vůdce měl v tom bohaté zkušenosti, byla likvidace nezávislých dělnických stran a vytvoření "socialistických" stran, poslušných pokynů diktátora: v Maďarsku, Polsku a také ve Východním Německu.

Jádrem prosovětské Jednotné socialistické strany Německa (SED) se staly nacisty zdecimované zbytky Thälmannovy Komunistické strany Německa (KPD) a levicově orientovaných sociálních demokratů (SPD). Jejich sjednocení na východě proběhlo už v dubnu 1946 na tzv. společném sjezdu. Po ustavení NDR se stal předsedou vlády bývalý sociální demokrat Otto Grotewohl a prezidentem komunista Wilhelm Pieck. Grotewohl byl také generálním tajemníkem SED. V roce 1950 ho vystřídal Walter Ulbricht, který byl po smrti W. Piecka zvolen po zušení funkce prezidenta předsedou státní rady NDR.

Ulbricht se stal na léta zosobněním prosovětského režimu NDR a především zkostnatělé hospodářské politiky, jež nemohla soupeřit s dravostí kapitalismu v Západním Německu. Spolková republika dokázala absorbovat nejen miliony uprchlíků a vyhnanců po válce, ale i více než půldruhého milionu utečenců z Ulbrichtova "dělnického ráje".

Stavba berlínské zdi a -- nezapomínejme -- dvojitého smrtícícho plotu po celé hranici od Baltu až k Ašskému výběžku, byla těžkou ranou propagandistické iluzi o tzv. mírovém soutěžení socialismu s kapitalismem. Její tvůrce, "liberální" stalinista Nikita Chruščov, na tento debakl sám doplatil.

Brežněv, Honecker, u nás Husák a Jakeš, to už byli jen správci konkursní podstaty, která se definitivně vyčerpala na konci osmdesátých let. Bolševici? Možná komunisté - podle jména, které si sami dali. Tak jim ho přejme!

Tihle údržbáři už na tom byli tak špatně, že i materiál na hraniční zdi a ploty museli dovážet ze Západního Německa. Všichni agenti studené války, sabotéři a diverzanti, ať skuteční či vymyšlení, byli proti nim břídilové...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.8. 2011