Bezstarostně do bídy

5. 8. 2011 / Petr Tuček

Drahých potravin se nebojíme?

V přívalu děsivých zpráv o zdražování všeho, o redukci zbývajících skromných zaměstnaneckých výhod, o rozdělení úrovně zdravotní péče podle příjmů, tvrdých zásazích do kultury, školství, vědy a důchodového zabezpečení i o dalších metlách dopadajích na české občany - kteří si doposud nestydatě užívali na "mejdanu" uspořádaném pro ně předchozími vládami - by bylo milé přijít konečně s nějakou povzbuzující zprávou. Rád bych, ale nemohu.

V plejádě rozborů a predikcí v "mé" branži nedokáži nalézt žádnou optimistickou informaci, kterou bych čtenáře potěšil či mu alespoň předestřel naději na uspokojivé zítřky. Dokonce si myslím, že některá připravovaná opatření, proti kterým se již dnes zvedl občanský odpor, se budou jevit jako nepodstatná v porovnání se změnami, které lze očekávat v oblasti potravin. Již to v nedávné minulosti zaznělo: "Je moc špatné, zdražit knihy. Ale ještě horší je zdražení potravin". Myslím si to také. A dost mě překvapuje, že občanské iniciativy oprávněně protestující proti všem možným vládním atakům na životní úroveň, zdraví, vzdělání a spokojenost lidí dosud víceméně ignorují velmi reálnou hrozbu nedostatku cenově dostupných potravin. Ale vše relevantní signalizuje, že ceny potravin budou podstatně vzrůstat. A dopady na ty chudší budou dramatické.

Přitom česká průměrná domácnost vydala za potraviny a nápoje (včetně tabáku) v roce 2010 v průměru 20,7 % svých příjmů, domácnost důchodců ovšem více než 26 %, navzdory skutečnosti, že tuzemská spotřeba potravin vyjádřená ve stálých cenách loni meziročně o 1,6 % klesla. Z roku na rok se snížila spotřeba masa, mléka a mléčných výrobků, mírně poklesla spotřeba vajec i výrobků z obilovin, nižší byl konzum ovoce mírného pásma i brambor a cukru. Spotřebitel však v roce 2010 v ČR za potraviny utratil v průměru 22 500 Kč, tj. o 278 Kč víc, než v roce 2009 (lit.1).

Mezinárodní organizace očekávají zvyšování cen

Aktuální výhled vývoje světové zemědělské produkce, spotřeby, obchodu s agrárními produkty a cen zpracovaný Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) sice v preambuli připouští, že vychází z "optimistických" předpokladů, leč nikterak povzbudivou prognózu nepřináší. Obě renomované mezinárodní instituce předpokládají, že nominální ceny potravin budou vzrůstat, ale také reálné ceny budou v dekádě 2011-2020 u obilovin v průměru o 20%, resp. u masa o 50% vyšší než v období 2001-2010. Ceny všech významných skupin zemědělských a potravinářských produktů porostou. Světová agrární produkce se bude v nadcházejícím desetiletí zvyšovat o 1,7% průměrně ročně (to ovšem za "normálních" povětrnostních podmínek), zatímco v letech 2001-10 činil průměrný roční růst 2,6%. Celá velmi obsáhlá a podrobná predikce je napsána velmi opatrně a několikrát upozorňuje na to, že "je větší riziko spíše vyšších než nižších cen". Rovněž připouští, že "výkyvy sklizňových výnosů vlivem povětrnostních podmínek se v budoucnosti stanou ještě důležitějším faktorem ovlivňujícím zemědělské ceny".

Citovaný desetiletý výhled obsahuje stručný výčet faktorů, které způsobují - jak je cudně uvedeno -"proměnlivost cen". Poctivější a méně diplomatický termín by samozřejmě byl "zvyšování cen". OECD a FAO mezi tyto faktory řadí:

Změny povětrnostních podmínek a klimatu
Přetrvávající nízké a převážně dále klesající konečné neprodané zásoby u řady objemově nejdůležitějších komodit. (Jako příklad lze uvést světové zásoby kukuřice, které by na konci sezony 2010/11 stačily krýt světovou spotřebu pouze 47 dnů, což je nejméně od roku 1974. Přitom se v minulosti - mezi odborníky na mezinárodní agrární trh - považovaly zásoby hlavních obilovin zajišťující rovnováhu na trhu za odpovídající nejméně 70 dnům globální spotřeby. Tato úroveň již delší dobu neexistuje prakticky u žádné významné zemědělské komodity. (Pozn. P.T.).
Růst cen energií, ovlivňující ceny hnojiv, dopravy, zpracování půdy a agrotechniku, zejména však růst poptávky po surovinách na biopaliva. (V letech 2007 až 2009 byla na výrobu biopaliv spotřebována 4 % globální produkce cukrovky, 9 % produkce olejnin a krmných obilovin a 20 % světové výroby cukrové třtiny.)
Pohyby směnných kursů, které mají dopad na ceny domácích komodit (zde - ačkoliv není konkretně uveden - je nepochybně myšlen především další očekávaný pokles hodnoty USD)
Vzrůstající poptávka zejména v rozvíjejících se zemích (Číně, Indii, Vietnamu, atd.). Materiál mj. předpokládá vzestup poptávky v "chudých zemích" v horizontu příští dekády až o 50 %
"Tlak na zdroje", tzn. vyšší náklady na vstupy, pomalejší zavádění progresivních technologií, nezbytnost využívat méně úrodné půdy, menší možnosti zavlažování, resp. omezené možnosti dvojí úrody
Obchodní omezení, tj. dílčí či národní restrikce vývozu a dovozu umocňující růst cen na mezinárodním trhu
Vzrůstající objem spekulativních obchodů, resp.vysokou aktivitu na termínových komoditních trzích

Mimo uvedený výčet faktorů, které budou působit růst cen zemědělskopotravinářského zboží v globálním měřítku, zmiňuje prognóza OECD a FAO ještě další jev, který nepochybně vede k rozevírání "nůžek" mezi nabídkou a poptávkou na agrárních trzích. Jde o zpomalování růstu výnosů u řady významných plodin, snižování tempa růstu produktivity, zejména v sektoru obilovin a olejnin.

Lze se domnívat, že kromě uvedených vlivů, vesměs stimulujících očekávaný růst agrárních cen, působí na tyto ceny ještě řada dalších globálně či regionálně se vyskytujících faktorů, v citované prognoze neuvedených. A právě kumulace nepříznivých tendencí bude zvyšovat náklady a následně ceny potravin, pravděpodobně rychlejším tempem, než předpokládá výhled OECD a FAO.

Pokud zalistujeme ve starších prognozách vývoje světového agrárního trhu zpracovaných těmito dvěma renomovanými institucemi, zjistíme, že jejich modely budoucího vývoje byly v posledních letech vždy výrazně optimističtější než dosažená skutečnost.

Také Evropská komise zpracovala výhled vývoje agrárního trhu, který se v zásadě shoduje s predikcí OECD a FAO v tom, že ceny potravin v následující dekádě budou nadále vzrůstat. Předpokládá pokles zdrojů, zejména disponibilní půdy, vzrůst globální poptávky a zhoršení klimatických podmínek, jakož i větší výskyt chorob chovaných zvířat i nepříznivé důsledky vzestupu cen energií.

Lidí přibývá, půdy ubývá

Rozhodující vliv na budoucí vztah nabídky a poptávky po potravinách a tedy na jejich ceny bude mít úspěch či neúspěch řešení střetů protichůdných zájmů, priorit a trendů, které se v sektoru potravin vyskytují. Jakkoliv se mírně zpomalil růst světové populace z více než 80 mil. za rok v letech 2005-8 na 75,7 mil.v roce 2010, tedy na 1,092 % (lit.2), nemělo to velký vliv na trvalý pokles disponibilní výměry zemědělské půdy připadající na jednoho obyvatele. Zmenšování tohoto "teoretického políčka" které odpovídá zhruba 28 arům, je kontinuální a progresivní. Ovšem paralelně s uvedenou redukcí probíhá daleko rychlejší likvidace zemědělské půdy - nikoliv teoretická, ale reálná - zástavbou, desertisací, zasolováním, erozí apod. Zemědělské půdy prostě na Zemi nebezpečně ubývá. Řešení problému, kterým by v lepším případě bylo zúrodnění nevyužitých půd, např. v subsaharské Africe, naráží na nedostatek vody, resp. na značné energetické a tedy i finanční náklady, které by byly nutné. Zatím se jde jinou, snadnější, ale zcela nepřijatelnou cestou -- odlesňováním a likvidací deštných pralesů, spojeným s vyháněním domorodého obyvatelstva a dramatickými důsledky pro životní prostředí a biodiverzitu.

Půda se stává jednou z nejhledanějších komodit a její cena vzrůstá. Tendence je stejná, jako u každého jiného zboží. Rostoucí cena půdy logicky zvyšuje ceny za její nájem, a promítá se do nákladů na zemědělskou výrobu. Jenže vzrůstající ceny zemědělských produktů zvyšují potenciál finančních výnosů z jednotky plochy a tím také poptávku po půdě. Lidnaté země v jihovýchodní Asii s vysokou hustotou osídlení a nedostatkem půdy již několik let řeší tento deficit nakupováním nebo dlouhodobým pronájmem zemědělské půdy v zahraničí. Podobně si však zajišťují budoucí zásobování potravinami pro své obyvatelstvo také mnohé vyspělé země, včetně evropských. "Podle údajů Světové banky roste skupování zemědělsky využitelných ploch závratným tempem. V roce 2009 bylo ve světě skoupeno 45 mil. ha. Kupci pocházejí hlavně z Číny, Saudské Arábie, států Perského zálivu, Jižní Koreje, Velké Británie a Indie. Polovina skoupených ploch se nachází v Africe, ale také v Indonésii, Filipinách, Brazílii, Argentině a Paraguai". (lit.3.)

Výstižně např. ilustruje poklesové tendence v disponibilitě zemědělské půdy v Evropě zpráva presidenta SAFER André Thavenota (lit.4) ve které se uvádí: "Každým rokem ztrácí francouzské zemědělství 78 tis. ha zemědělské půdy. Půda se tak stává podobnou hodnotou, jako zlato či stříbro. Francie ztratila od roku 1960 do roku 2010 přes 7 mil. ha půdy. Opatření na ochranu zemědělské půdy jsou jen velmi málo účinná."

K faktorům, které v kumulaci přispívají k růstu cen potravin, patří - mimo výše uvedených - také např. globální úbytek včel. Podle "ad hoc skupiny o ochraně včel" svolané z iniciativy Evropského parlamentu v červenci t.r. je v uplynulých deseti letech zřetelný trvalý trend úhynu včel, oslabení včelstev a snížení plodnosti královen. Pokud je podle FAO zhruba 35 % produkce potravin ve světě závislých na opylení včelami, pak je tento vývoj velmi vážný. V EU se odhadují ztráty včelstev v poslední dekádě na 20-25 %, ale v některých zemích až 85 %. (lit. 5)

K zvyšování deficitu zdrojů výživy náleží též akcelerující úbytek ryb ve světových mořích a všeobecné zmenšování tzv. přirozených zdrojů výživy. Doprovodným trendem je pak pokračující přechod obyvatelstva mnoha asijských, jihoamerických i afrických zemí na model tzv. euroamerického způsobu výživy, tedy přechod k červeným masům a bílému pečivu, tj. k potravinám energeticky náročnějším. Paralelně - ve spojitosti s tímto jevem a také v důsledku katastrofálních neúrod působených zejména meteorologickými anomáliemi - dochází k odchodu vesnického obyvatelstva do měst, což názorně ilustruje akcelerace urbanisace ve světovém měřítku, zejména ovšem v rozvojových zemích (lit.2). Tento odchod lidí od půdy a samozásobení zvyšuje významně nároky na dopravu, skladování a distribuci potravin - a tedy spotřebu energií a tzv. ekologickou stopu.

Aktuální hrozbou pro objemově dostatečnou a jakostní zemědělskou produkci v mnohých významných zemích je zvyšující se výskyt nových, dosud neznámých chorob a škůdců. Ten je připisován zvyšující se intenzitě mezinárodního obchodu.

Naše české perspektivy nejsou růžovější

Ministr zemědělství Fuksa v květnové televizní debatě "Máte slovo" vyslovil názor, že zvýšení DPH na potraviny se v maloobchodních cenách nepromítne více než 1 %. V červnových "Otázkách Václava Moravce"-zřejmě s ohledem na nejistotu, jaké bude definitivní zvýšení DPH - řekl, že se neodrazí vyšší měrou, než 25 % z daňového přírůstku. Diskretně nehovořil o aktuálním růstu spotřebitelských cen v prvém pololetí 2011 a skromně se vyhnul propočtu dopadů domácího zdražení všeho (zboží, služeb, energií), což se v kumulaci promítne do celkového - zatím nikým neodhadnutého - vzestupu životních nákladů. A asi proto, že byly televizní rozhovory časově limitovány, nepadla ani zmínka o očekávaných změnách ve Společné zemědělské politice EU, která rozhodně ovlivní cenové poměry na evropském a tudíž i domácím potravinovém trhu. Nu, a ani o výše uvedených prognózách relevantních mezinárodních organizací, které s pravděpodobností hraničící s jistotou očekávají zrychlující se vzestup cen na mezinárodním agrárním trhu. Myslím, že je chyba, když se v takto sledovaných vzkazech veřejnosti neřekne vše. Ale asi nebyl čas.

Na české zemědělství a produkci potravin působí všechny uvedené globální tendence a cena potravin by na našem trhu vzrůstala i tehdy, pokud by na domácí scéně nedošlo k žádným změnám. Tento kýžený stav však zdaleka nenastane. České zemědělství a potravinářství, které se dlouhodobě zmenšuje a chřadne a rostoucí měrou čelí přívalu tvrdých, nezřídka neférových ran, nespravedlnosti, ignoranci ze strany parlamentu, vlády i veřejnosti, nekoncepčnosti a diskriminaci, čekají další zásahy. Jejich důsledkem nutně bude jeho pokračující útlum, ale také zvýšení nákladů a cen. A snad proto, aby si náš spotřebitel odvykl na "přejídání" a "život nad poměry", budou tyto změny umocněny zvýšením DPH na potraviny.

Všeobecné zvýšení DPH zdraží zemědělcům a potravinářům také vstupy. Velmi pravděpodobný je vzrůst cen půdy a následně nájmů, nejen v důsledku předčasného souhlasu vlády s prodejem půdy cizincům (který bude mnohem jednodušší než v zemích EU15).

Připravované změny společné zemědělské politiky EU signalizují snížení transferu unijních rozpočtových prostředků do zemědělství, ale také dosud nezažehnané riziko pokračování určitého stupně diskriminace nových členských zemí v čerpání subvencí. Přesto, že podoba budoucí společné zemědělské politiky (SZP) ještě není definitivní, z dosavadních jednání je zřejmá nechuť "starých zemí" poskytnout zemím z EU12 stejné podpory, jaké mají dosud členské země EU15 - navzdory tomu, že jim při vstupu do EU byl tento příslib dán. Zemědělcům z nových členských zemí tedy hrozí, že "dvourychlostní" a nespravedlivá Evropa přetrvá a zemědělství nových členských zemí, tedy i ČR, bude i v dalších sedmi letech znevýhodněno, s negativními důsledky pro konkurenceschopnost našich potravin. Specifickým rizikem pro ČR je snaha relevantních orgánů EU zavést tzv. "zastropování" přímých plateb, tzn. omezit jejich poskytnutí v závislosti na velikosti podniku. Protože v ČR převažují velké zemědělské subjekty, mohlo by přijetí tohoto záměru připravit české zemědělství o několik miliard Kč z evropských fondů ročně.

Růst požadavků evropské veřejnosti na bezpečnost potravin, environmentální aspekty agrární produkce a na "blaho chovaných zvířat" (animal welfare) se pravděpodobně také promítne v inovované SZP podmíněním poskytování části podpor splněním přísnějších environmentálních kritérií. Již dnes realizace oprávněných požadavků na agrotechniku omezující půdní erozi znamená zvýšení výrobních nákladů a tedy buď snížení rentability zemědělské produkce, nebo nárůst cen domácích zemědělských výrobců. Ovšem také všechna ostatní zpřísnění uvedených kriterií logicky vedou k vzestupu nákladů a cen. To by bylo jistě přijatelné, pokud by stejné požadavky a limity byly uplatňovány rovněž v konkurenčních, zejména zámořských zemích.

V daných souvislostech je podle mého názoru velmi problematický záměr českého resortního ministerstva vyjádřený jeho "Akčním plánem rozvoje ekologického zemědělství", který počítá do r. 2015 s tím, že bude 15% zemědělské půdy obhospodařováno v ekologicky šetrném režimu, resp. 20% orné půdy bude pod ekologicky pěstovanými plodinami. Pokud budou naznačeným tempem vzrůstat ceny potravin, zvýší se adekvátně také ceny produkce "bio". Ta je již v současnosti výrazně, často násobně dražší, než výrobky konvenčního zemědělství. Je to logické, protože biozemědělství je méně produktivní. Podle studie University v Leedsu (lit. 6) je tento rozdíl průměrně 55%. V období, kdy většina české populace chudne a její významný podíl se dostává do kritických existenčních podmínek, je růst podílu nabídky "bio" potravin na spotřebitelském trhu možná službou pro vysocepříjmovou skupinu obyvatelstva, ovšem pro většinu ohrožených nízkopříjmových občanů je kontraproduktivní.

Moudří posilují soběstačnost - ČR ji odmítá

Zvyšování napětí mezi světovou nabídkou a poptávkou v segmentu potravin - které může kromě uvedených trvale působících faktorů prohlubovat ještě řada dalších anomálií a excesů na mezinárodním trhu i ve světové politice a které nelze vyloučit - se více či méně dotýká všech zemí. Některé - ty bohatší - kupují a pronajímají zemědělskou půdu v zahraničí, jiné se snaží posílit vlastní agrární sektor a omezit závislost na dovozech, podporovat zemědělský výzkum a nebo zamezit či limitovat možnosti prodeje půdy zahraničním zájemcům. Česká republika ovšem ústy svého ministra zemědělství odmítá jakékoliv snahy o zvýšení soběstačnosti, důsledky zdražování potravin bagatelizuje a umocňuje razantním zvýšením DPH. Půdu nabízí zahraničním kupcům. Takováto "anti-politika" je ztěží pochopitelná.

České zemědělství přitom od roku 1989 kontinuálně a drasticky ztrácí a zmenšuje se, zdrcující většina ekonomických parametrů soustavně klesá, venkov se vylidňuje, závislost na dovozu vzrůstá a dosahuje u hlavních druhů potravin historických (a nesmírně riskantních) rekordů.

Úbytek orné půdy v posledních letech je v ČR nejvyšší ze všech evropských zemí (v kategorii orná půda a trvalé kultury dosahuje např. v období 2000-06 ročně 2.48 %, v porovnání např. s Německem 0,37%, Francií 0,24%, Polskem 0,28%, Belgií 0,27%, Rakouskem 0,33% apod.) (lit. 7).

České polistopadové vlády se všechny podepsaly na úpadku tohoto odvětví a zatímco dlouhodobé statistiky dokumentují od roku 1960 do roku 1989 vzestup českého agrárního sektoru, jeho rozvoj a zlepšování ekonomických ukazatelů, od tohoto data pokračuje setrvalá degrese.

Spotřebitelské ceny potravin vzrostly od roku 2004 do roku 2010 o 10,9 %, ceny průmyslových výrobců potravin paralelně pouze o 1,7 %. Průměrné ceny zemědělských výrobců však v roce 2010 dosáhly jen 93,5 % úrovně roku 2004, přičemž ceny vstupů do zemědělství vzrostly souběžně o 12,7 %. (lit.8).

V ranku základních potravin se stáváme závislí na zahraničních dodavatelích. Dovoz masa od roku 2000 do roku 2010 vzrostl sedmkrát, z toho vepřového třináctkrát, dovoz másla třicetkrát, sýrů a tvarohu pětkrát. Klesá soběstačnost ČR u většiny skupin potravin produkovaných v mírném pásmu. Česká vládá nicméně důvěřuje trhu.

Důsledky naznačeného vývoje mohou být pro českou společnost velmi neblahé. A myslím, že odhady pana ministra zemědělství o zanedbatelném zvýšení maloobchodních cen potravin v následujících letech nesvědčí o vysoké kvalifikaci jeho poradců.