4.1.2. Citace

Citace je možno rozdělit na tzv. citace autorské a citace neautorské. Citacemi autorskými rozumíme citace autorských děl, uměleckých výkonů, zvukových a zvukově obrazových záznamů, a rozhlasového a televizního vysílání. Citace neautorské jsou potom jakékoli jiné citace -- např. citace výroku určitého politika, který nemá umělecké či vědecké kvality. Zatímco citace neautorské nejsou právně regulovány (leda nepřímo právem na ochranu osobnosti), úpravu citací autorských nalézáme explicitně zakotvenou v §31 autorského zákona. Podle tohoto ustanovení do práva autorského nezasahuje, kdo užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle [§31, odst. 1, písm. a)], užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovém konkrétním účelem [§31, odst. 1, písm. b)] či užije dílo při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, a nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu [§31, odst. 1, písm. c)].

Zákon pro všechny tři typy citací vyžaduje uvedení jména autora (nejde-li o dílo anonymní) nebo uvedení jména osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost (což může být případ citovaného díla audiovizuálního, viz §63, odst. 4), a dále uvedení názvu díla a pramene. Uvedení těchto údajů o citovaných dílech postačí až v závěrečných titulcích filmu. Podstatné je, že pro využití citační licence zákon vždy předpokládá, že vznikne nové původní dílo, v němž bude jiné dílo citováno. Není tedy možné dovolávat se této zákonné výjimky, pokud by film sestával pouze ze série citací jiných děl, aniž by sám měl povahu samostatného jedinečného díla audiovizuálního. Dále je při citování třeba dbát osobnostního práva autora na nedotknutelnost díla podle §11, odst. 3 autorského zákona. To konkrétně zmanená, že citace sice nemusí být doslovná, ale nesmí jí být měněn obsah a smysl citovaného díla, citovaná část díla ani nesmí být násilně vytržena z kontextu zbytku díla.

V audiovizuálním díle tedy mohou být citována jakákoli díla jiná: literární, hudební, audiovizuální, dramatická apod. Citovány mohou být ale také zvukové (§78) a zvukově obrazové (§82) záznamy, rozhlasové a televizní vysílání (§86) či umělecké výkony (§74). Podmínkou je kromě uvedení výše zmíněných základních údajů o citovaných dílech i odůvodněnost rozsahu citace. Tu je třeba posuzovat případ od případu. Zákon nehovoří o žádném počtu vteřin, písmen, not či jiných měrných jednotek citovaného díla, které by umožnily se bez posouzení všech okolností případu prostou matematickou kalkulací dobrat závěru o oprávněnosti nebo neoprávněnosti citace. Proto v hraničních případech, kdy není jisté, zda rozsah citace je objektivně odůvodnitelný, je vhodné nespoléhat na §31 autorského zákona a vyžádat si svolení k citaci od držitele práv k citovanému dílu.

4.1.3. Nepodstatné vedlejší užití díla

Nepodstatné vedlejší užití díla je koncept relativně nový a do českého autorského zákona se dostal až novelou č. 216/2006 Sb. Po této této novelizaci stanovuje autorský zákon v §38c, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo náhodně užije dílo v souvislosti se zamýšleným hlavním užitím jiného díla nebo prvku. Nepodstatné vedlejší užití díla je vlastně zvláštním případem citace, od níž se liší "náhodností― užití díla nebo jeho části v jiném díle. Podle Šalomouna lze takovou náhodností rozumět jednak opravdovou náhodu, se kterou tvůrce nepočítal, ale také užití díla, které je ve vztahu k vytvářenému dílu podružné.

Na rozdíl od citace nevyžaduje autorský zákon v tomto případě identifikaci názvu, autora ani pramene díla. V audiovizuální produkci půjde například o situace, kdy v pozadí určité kamerou snímané scény hraje magnetofon populární píseň (dílo hudební, eventuelně ve spojení s dílem slovesným), na stěně visí určitý obraz (dílo výtvarné) nebo se na horizontu rýsují obrysy Tančícího domu (dílo architektonické).

4.1.4. Parodie a satira

Z teoretického hlediska je vhodné mezi parodií a satirou rozlišovat, a neužívat těchto pojmů jako synonym. Parodií rozumíme přímý komentář obsažený v jednom autorském díle a týkající se druhého autorského díla. Satirou rozumíme komentář obsažený v autorském díle a týkající se společnosti jako celku či obecného společenského jevu (z autorova pohledu zpravidla negativního).

Z těchto definic je zjevné, že autor satirického díla v zásadě nezasahuje do autorských práv jiných osob (nicméně může zasahovat do jejich všeobecných práv osobnostních), zatímco autor parodického díla naopak vždy -- ať již oprávněně, nebo neoprávněně -- zasahuje do autorských práv jiné osoby, neboť za účelem komentáře jejího díla využívá prvků tohoto díla. Nejsou samozřejmě vyloučeny případy, kdy parodické dílo bude obsahovat prvky satiry, a naopak. Vyjma autorských děl jsou krom toho často parodovány rovněž ochranné známky.

Parodie mohou být vymezeny i detailněji. Např. Donaldson tvrdí, že (oprávněná) parodie je nové autorské dílo, založené na jiném, předchozím autorském díle, a to do té míry, že předchozí dílo je jasně rozpoznatelné, nicméně nové dílo si z něj nebere více, než je zapotřebí. Nové dílo přitom alespoň částečně kritizuje nebo komentuje obsah nebo styl díla předchozího, nikoli však tak, aby pravděpodobně snížilo jeho hodnotu. Tentýž autor potom zdůrazňuje, že parodie nemusí být humorná. Voorhoof definuje (oprávněnou) parodii jako nové dílo, které zesměšňuje jiné, původní dílo, nebo alespoň vytváří antagonistické, kritické a humorné napětí, pokud jde o jeho styl, obsah či formu. Z původního díla nesmí být reprodukováno více, než je zapotřebí, nové dílo naopak musí mít dostatek nových a originálních prvků, aby mezi nimi nevznikalo nebezpečí záměny. Při posuzování přípustnosti parodie je dle tohoto autora třeba posoudit dopad parodie na potenciální trh či hodnotu chráněného díla, jakož i na osobnostní práva a reputaci autora tohoto díla. Důležité je rovněž posouzení komerčních či nekomerčních záměrů autora parodie.

Šalomoun definuje parodii jednoduše jako druh odvozeného díla, který využívá prvky původního díla komickým způsobem. Užití díla parodickým způsobem není v současnosti zakotveno jako zákonná licence v autorském zákoně. Tento stav jistě není ideální a narušuje potřebnou právní jistotu, nicméně nemusí znamenat, že parodie je jako přípustná výjimka z ochrany práva autorského vyloučena. Nepřipadá mi zcela uspokojivé tvrzení, že licenci pro parodii je možno dovodit z jakéhosi obecného přirozeného práva autorského, vzhledem k neurčitosti tohoto konstatování.

Lepší se zdá být argumentace, která odkazuje k pozitivnímu mezinárodnímu právu, zejména je-li příslušná mezinárodní norma součástí právního řádu České republiky ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Takovou mezinárodní normou bude zejména čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání svobodu projevu.

D. Voorhoof v již zde zmíněném textu dovozuje, že na parodie lze nahlížet dvojím způsobem. Jednak může být parodické užití díla chápáno jako jedna z výjimek v rámci práva autorského, což je pojetí tradiční. Jednak ale samotné právo autorské může být chápáno jako soubor výjimek z nadřazeného práva na svobodu projevu, chráněného podle čl. 10 Evropské úmluvy. Právo autorské totiž ve prospěch autorů, kterým přiznává jistá absolutní práva, omezuje svobodu projevu ostatních osob, pokud jde o užití těchto děl. Přijmeme-li druhou naznačenou perspektivu, pak všechny normy autorského práva, jakožto výjimky ze svobody projevu, musí být v souladu s čl. 10. Ten připouští výjimky ze svobody projevu pouze jsou-li zakotveny v zákoně, jsou-li nezbytné v demokratické společnosti a je-li zde některý z naléhavých společenských zájmů, které ustanovení vyjmenovává.

Jelikož k naléhavým společenským zájmům patří i "ochrana pověsti nebo práv jiných―, autorské právo, chránící práva autorů, uspokojuje takový společenský zájem. Stejně tak autorské právo splňuje podmínku zakotvení na úrovni zákona (přinejmenším je tomu tak v České republice). Klíčové bude tedy posouzení, nakolik jsou jednotlivé normy autorského práva nezbytné v demokratické společnosti.

Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že nezbytnost omezení svobody slova v demokratické společnosti znamená, že je zde určitá naléhavá společenská potřeba pro dané omezení a toto omezení je současně přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. Aplikací těchto kritérií dochází D. Voorhoof k závěru, že zákaz parodie nemůže být nezbytný v demokratické společnosti -- už proto, že parodie často přispívají k politické a společenské debatě. Můžeme tedy uzavřít tak, že splňuje-li parodické užití určitého autorskoprávně chráněného díla jisté základní požadavky, vyžadované dobrými mravy obecně (§3, odst. 1 občanského zákoníku), jakož i dobrými mravy soutěže (§44, odst. 1 obchodního zákoníku) -- a mezi něž můžeme řadit např. podmínku, že nemůže dojít k vyvolání nebezpečí záměny mezi dílem původním a dílem parodickým -- pak takové parodické dílo jakožto odvozené dílo nové požívá ochrany autorského zákona a není neoprávněným zásahem do výlučných práv autora díla parodovaného.