KAUZA "HÁRO"

Řeč uměleckého jazyka a autorské právo

30. 6. 2011 / Petr Štengl

Před lety musely být v NG ve Veletržním paláci zakryty obrázky jistého umělce (jméno si teď nevzpomínám, myslím, že Vaněk? Vaněček?) jen proto, že autor na nich pužil Ladovy reprodukce, které zerotizoval tím, že tu a tam např. nějaké té selce vypadlo z dekoltu ňadro. Šlo o evidentní citaci, o posunutí významu, o jednoznačné umění. Na základě naléhání potomka pana Lady, nebo snad dokonce soudního rozhodnutí, musely být obrázky zakryty. Sám jsem před časem použil na jedné obálce PV paní Mülerovou, která však místo Švejka na vozíku tlačí před sebou přeplněný nákupní košík. Milan Kozelka veřejně v NoDu promítal mimo jiné např, obrázek idylické Ladovy krajinky, na níž jedna z malebných chaloupek měla plastová okna.

Všechny tyto věci, a domnívám se, že k nim patří i zmiňovaná kniha z produkce RR, (neviděl jsem ji však) promlouvají uměleckým jazykem. Na hony vzdáleny nějakému kupčení s reprodukcemi, jako jsou třeba vánoční pohledy s Ladovými obrázky, nebo Švejk na tričku. Uznávám, v případě knih, které jsou zbožím, se lze dohadovat, soudného člověka však ani nenapadne podezírat tvůrce citací z nějakých nekalých obchodních praktik. Protože o prachy jde především.

Domnívám se, že pan Neprakta by souhlas Revolverce neposkytl, a to ne kvůli zneužití (nebo krádeži) jeho díla, ale kvůli tomu, že je z ní evidentně patrné, jak přisluhoval svým dílem tehdejšímu režimu. Právo či bezpráví se v tomto případě ocitají zcela na vedlejší koleji.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 30.6. 2011