Kolem kulturních památek přece není cesta nazpátek?

7. 6. 2011 / Miloš Dokulil

Chci se předem omluvit. Nikoho bych neměl pomluvit! Jenže se mi proklatě zdá, že se tady zase jednou něco odehrává, co pořád týž scénář mívá. Někomu se přiklepne něco, co třeba chátrá. Nebo ani chátrat nemusí, ale... co kdyby to již brzy chátrat začalo? Co by se potom počalo? Takže se to pronajme (či prodá) za cenu symbolickou, raději hned všecko, jak to leží, či už běží. Neříkejme, že za korunu, anebo -- ještě před krátkým časem -- za "padoš", či za jiný groš (možná pro někoho s nějakým zálohově všimným, rozhodně zatím nikoli ještě konečným výpalným!). Vždyť zde je nutné předem zohlednit, že nový nájemce či majitel s údržbou bude své nemalé výdaje mít. A zodpovědný orgán za transakci si nechce dělat v té věci žádnou legraci.

Takto lze dát do pronájmu či odkupu objektů celou kupu. A následně si může orgán či úřad spokojeně sednout již na hřad. Má vystaráno. Až přijde jedno ráno... Že už dříve do podstřeší voda tekla? Že omítka ani nehekla, když jednou na zem nezadržitelně padla? Nuže? Co dělat? Psali o tom kdysi -- Černyševskij i Lenin. Jenže v naše časy my jinak počínáme si. Ten jinak (slušně řečeno) stav dezolátní -- a pravda padni komu padni -- je pro majitele či nájemce už od počátku chvíle kýžená. (A není v tom nutně žádná žena! Není v tom "cherchez la femme", nýbrž: teď -- konečně -- uděláme "ham"!)

Takže případný objekt hájený, jako kulturní památka také slavený, konečně dostal ránu pod pás a zlomil se mu vaz! Už přece není co zachraňovat. Leda občany, kteří by se mohli náhodou kolem ometat. Takže je v naprostém zájmu veřejnosti -- cudně již památku zlikvidovat. Nic z ní na místě nenechat. A poté (mělo by se to říkat i "posté"): konečně začít hbitě bourat. Přece nechcete někoho u toho chátrajícího objektu vidět umírat! A ať už bylo či nebylo na tu bouračku povolení, teď se musí bez prodlení... no přece bourat! Jinak řečeno: zajistit přece těm bezpečnost a zdraví, co občas kolem chodí.

Pochopitelně dobrovolní škarohlídi se okamžitě uvolní, aby křičeli na poplach, že nějaký větroplach nezodpovědně si zamanul sprovodit ze světa, co zatím osvěta ctila co památku, i když už její čas nevisel ani na drátku. Samozřejmě že i zodpovědný veřejný orgán si pár dní počká, než na místo doličné sobě zamíří. A dá si pozor, aby se více nepýřil. Asi ví, že místo doličné kdysi dávno bylo nemálo sličné. A rovněž ví, že jen o pár dní zpět navrátit se už v moci lidí není. Takže bez prodlení s daným stavem smíří se. Ne-li: k jednacímu stolu zamíří. S tím nájemcem. Aby to bylo co nejrychleji pod kobercem. A aby na daném místě konečně aspoň něco zase stálo. A na tento průšvih s památkou se -- také konečně -- zapomnělo!

Vytisknout