Církevní majetek zabavený komunistickým režimem

6. 5. 2011 / Miloslav Štěrba

Samotné použití slova "zabavený" je velmi účelové. Cožpak o továrnách, polích a domech, přírodních zdrojích, veškerých výrobních prostředcích, které v rámci znárodnění po roce 1948 přešly z rukou soukromníků do všenárodního vlastnictví lze říct, že byly zabaveny? Jak potom označíme podobné akty, které v menším měřítku prováděly a provádějí čas od času i další země světa, ve kterých žádní komunisté nevládnou? ( Nejnověji pozorujeme samozřejmost aktu zestátnění bank, které jsou nejjasnějšími symboly kapitalismu, v zemích Západu.)

Co je zabavené lze vrátit, pokud se prokáže nevina postiženého, jenže akt znárodnění vyjadřuje i další aspekty potřeby odejmout majetek původnímu uživateli. Po roce 1948 to bylo celonárodně podporované úsilí o kolektivizaci života v této zemi, o naplnění volebních cílů politické strany, o vlivu SSSR - největšího vítěze na evropských bojištích. Země revolučním způsobem reagovala na historické zkušenosti se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Za zády měla vládní strana hřbitovy plné obětí světových válek, genocidy a holocaust, což v různé míře byly produkty lpění na soukromovlastnickém vnímání reality světa. Tuto realitu se Čechoslováci pokusili zvrátit.

Do jaké míry se věc podařila víte sami nejlépe. Nicméně na jaře roku 1968 ( pouhých 20 let od okamžiku zahájení proměny země) a v jeho průběhu byla realita socialismu u nás nejpevnější, a sotva by zvítězila ve volbách politická strana, která by zrušení poválečného znárodňování zařadila do svého volebního programu. Agonie tzv. komunistických režimů po srpnové okupaci, zvláště pak zánik SSSR, otočily kolo dějinného vývoje zpět, a tak nás obklopuje realita, která ze soukromého vlastnictví učinila modlu. I proto je tak snadné používat výraz "zabavený".

Vytisknout