V posledních dnech se hovoří o úprku investorů z eurozóny, a protože jsme v Česku, tak česká média zdůrazňují především úprk investorů z českých bank a podniků. Koruna padá. Příznačné je, že padá vůči padajícímu euru, které padá vůči dolaru. Začíná to trochu připomínat dětské rozpočítadlo, končící obvykle závěrem, kdo že vlastně musí z kola ven. Hovoří se o fatálních potížích jihu eurozóny, o soumraku eura, o potvrzení letitých teorií o dvourychlostní Evropě, o nemožnosti sjednocení ekonomických přístupů severu a jihu. Německo se dokonce chystá na vyvlastnění soukromých bank, tedy na opatření, které by ještě před pár lety patřilo do říše pohádek.

Ve Spojených státech se začíná potvrzovat, že masivní úvěrové dotace do určitého kolabujícího průmyslového odvětví, nic neřeší a nastartují jen další a další požadavky. Automobilky GM a Chrysler, které dostaly celkovou dotaci více než 17 mld. USD opět hrozí zrušením desítek tisíc pracovních míst, pokud nedostanou další dotace v odhadované výši 22 mld. USD. Prakticky to je stejné, jako když si člověk vezme půjčku s naivní nadějí, že přijde zázrak, který ho finančně opět postaví na nohy a zázrak pochopitelně nepřijde, takže shání další peníze, aby zaplatil původní dluh. Naskočí tak na jakýsi tobogán, který (jak jinak) může vést jen a jen dolů.

Evropská komisařka Kroesová upozorňuje na možnost využití tzv. řízené likvidace bank, vykazujících největší míru rizikových úvěrů, které již přešly do stadia "toxických" aktiv. Namísto další a další finanční injekce se paní komisařka přiklání k metodě amputace neodvratně zasažené tkáně. Svébytným způsobem uvažuje i ekonom Václav Klaus, když přirovnává současnou ekonomickou krizi ke chřipkové epidemii, která je sice zatím na vzestupu, kterou ale nelze nárazově potlačit, zastavit, ani zamezit jejímu šíření. Je možné a účelné pouze počkat, až sama, poslušná přírodních zákonů, překoná svůj zenit a odezní.

Z hlediska zvyklostí přírody to možné je, ale nabízí se otázka, kolik pak za touto epidemií zůstane mrtvých, kolik trvale postižených a neschopných dalšího smysluplného života. Chřipka po první světové válce zabila desítky milionů lidí. Přirovnání to je sice zajímavé, ale jde z něj docela hrůza. Ve světle toho, jak se situace vyvíjí, může mít ale pravdu i paní Kroesová, i profesor Klaus.

To vše den za dnem ukazuje, že jde opravdu do tuhého. Ať chceme či nechceme, krize přišla a zabydluje se i v naší české kotlině. A soudě podle toho, co sebou tato nezvaná návštěvnice přináší, zabydluje se na dost dlouhou dobu. Je tedy možná na místě zamyslet se, jak dalece jsme (nebo nejsme) na případné nemalé potíže připraveni.

Osobně jsem přesvědčen, že český člověk připraven není. Ono smíření se stavem věcí, které charakterizovalo dobu před listopadem 1989, dávno z našich lidí vyprchalo. Popřevratový nesporný vzestup totiž trval příliš dlouho.

Pozvolna, ale zcela důsledně stoupaly osobní nároky, formovaly se nové představy o způsobu života, o životním stylu i o tom, co je či není pro život nezbytné. Za těch dvacet let se do aktivního života zapojila další generace, která již postrádá jakékoli obranné mechanizmy proti špatným životním podmínkám, proti osobnímu pádu do nedostatku a existenčních potíží.

Do spotřeby dnešního člověka se dostalo něco, co by se dalo nazvat "prestižním faktorem", projevujícím se nákupem spotřebních předmětů, či dokonce služeb s cílem nikoli pouze uspokojit konkrétní potřebu, ale především reprezentovat (nebo alespoň předstírat) určité postavení.

Tento přístup dokázal u značné části našich spoluobčanů poměrně rychle a výrazně oslabit obranné reflexy v oblasti rizik osobního zadlužení, zdeformovat přístup k osobní odpovědnosti i k budoucnosti vlastní rodiny. Myslím si, že dnešní člověk (a nejen našinec) bude po tvrdém nástupu osobních problémů spíše čekat, že je někdo vyřeší, že přijde nějaký zázračný zlom, který vše napraví. Sám se snažit nebude. Nebude se zkrátka cítit kompetentní řešit své vlastní problémy. A bude krajně nespokojený. Se současnou vládou, pak s vládou, která přijde po ní, se svým osudem, se svojí rodinou.

Prohloubí se sociální problémy, v masovém měřítku se budou objevovat osobní a rodinné tragedie, zformují se nové, mnohem tvrdší přístupy k cizincům, k menšinám, ale i k bohatším jedincům. Znovu se bude konstituovat to, co marxistická ideologie nazývala třídními antagonizmy. Zvýší se míra kriminality, výrazně se rozšíří paralelní ekonomika, ve které má tato země své národní zkušenosti. Oslabí se právní vědomí, vztah k právu a jeho dodržování. Jako východisko z problémů se objeví zaklínadlo "nutnosti změny společenských poměrů" a raději nedomyslet, kdo se může této nové a skvělé příležitosti chopit a postavit se do čela nespokojených a radikalizovaných davů.

Jsem, bohužel, přesvědčen, že tohle všechno skutečně přijde. Neodvratně. A nic na tom nezmění žádný balíček různých zdařilých, či méně zdařilých opatření. Změnit to, co člověk vytvořil (nebo totálně pokazil) může zase jen člověk. Budeme ale toho opravdu schopni?