Vážený pane Čulíku,

Čtu si po týdnu cest opět BL a zrovna nyní i Váš dnešní článek (4.8.2003) o letní filmové škole v Uherském Hradišti, ZDE. Je mi jen strašně líto, že jsem na LFŠ letos nebyl - ale to si říkám každý rok, když už je pozdě. Kdysi dávno jsem totiž jezdil na LFŠ do Písku a moc rád bych si to zopakoval.

Takže vlastně bych neměl nic dodávat k filmům, které jsem neviděl. Zaujala mne však svým způsobem polemika s recenzí J. Hanzlíka o filmu "Lesní chodci". Chtěl bych Vás proto upozornit na malý detail, jenž jste zřejmě přehlédl.

Hanzlík dle Vaší citace totiž píše :

"(...) Mnohomluvní flákači nenajdou své štěstí nikde z jednoduchého důvodu: naplnění, které hledají, by jim mohla poskytnout jen práce."

Všimněte si, prosím, posledních dvou slov - "...jen práce". Vaše polemika s Hanzlíkem je však budována na různých přívlastcích, spojených s termínem "práce", které podsouváte Hanzlíkovi - které ovšem Hanzlík nepoužívá !

Nebudu Váš čas mařit mými pohledy na théma, nicméně jedno bych chtěl přesto připomenout. Uzavíráte-li oddíl svého článku výkřikem:

"..."Konstruktivní prací pro společnost" nezaplácnete, pane Hanzlíku, hluboký existenciální angst", pak, když už přehlédneme, že Hanzlík o žádné "konstruktivní práci pro společnost" nepíše, je nakonec dobře, že připomínáte pojem "existenční strach".

Práce totiž, jest rovněž - kromě zdroje obživy - jedním, jestli ne hlavním, z prostředků, kterým se onen existenční strach vytěsňuje. Člověk proto nachází v práci - a to nejen v tvůrčí, kde se to jaksi rozumí samo sebou, ale i kupodivu v jisté části rutinní, dalo by se říci tupé práci, svou seberealizaci. Definicemi a charakteristikami práce, což samozřejmě je velice široké théma, se ovšem není nyní možno probírat.

Proto má Hanzlík ve své interpretaci velkou pravdu - jiná věc je, že pro protagonisty filmu asi těžko následovatelnou. V případech o kterých je ve filmu - znovu připomínám, že jsem jsem jej neviděl - řeč, jsou příčiny tohoto druhu existence mnohoznačné a je-li ve hře primárně či sekundárně alkoholismus, dalo by se vše svést na jeho vliv.

Jenže i člověk, který nikdy (řekněme principiálně) nepracoval - jak se obecně chápe námezdně, za úplatu - cítí potřebu sebereflexe. Samozřejmě nikoliv ve smyslu jakéhosi zavádějícího budovatelského hesla, nýbrž jen tak, kvůli sobě samému. Práce, nebo tomu třeba říkejme "iluze smysluplné" činnosti, dělá z hovada člověka - a nedostává-li se mu jí, mnohdy jej do, v přeneseném smyslu "animálního stavu", opět vrací.

Proto se Vám, člověku, který kvůli záplavy práce snad vůbec nespí, asi nepodaří opravdu, nikoliv jen verbálně, transponovat do pocitů člověka, kterému třeba nemoc (ano, alkoholismus je nemoc), chybějící kvalifikace, nebo třeba dnes už všeobecně rozšířená nezaměstnanost brání v jeho seberealizaci a na kterého v různé formě, ale zato masivně, doléhá onen Vámi vzpomenutý existenční strach. Ani mi se to nezdaří - protože jsem se rovněž nikdy v této situaci nenacházel, ale oba asi theoreticky víme, stejně jako Hanzlík, kudy se z toho kola vychází. Jenže šedá jest každá theorie a zelený jest strom života - v tomto případě by však měly být ty barvy ale přehozeny.