11. 8. 2014 / František Řezáč
V románové kronice Bergersdorf popisuje spisovatelka Herma Kennel scénu, v níž se dostaví místní vedoucí (Ortsleiter) NSDAP, aby oznámil rodině rolníka "hrdinskou smrt" jejich syna, který padl "za Vůdce a vlast" kdesi na počátku polského tažení v září 1939. Matka po zprávě propukne v pláč, pak se podívá do "svatého koutku" sednice, sejme obrázek Vůdce, který visel mezi svatými, praští s ním o zem a ve vzteku po něm dupe, křičíc:
"Der ist schuld, der ist schuld..." Ten za to může!
Jednou jsem hledal text písně Amazing Grace, a našel mezi jinými tuto verzi.
Takové myšlenky a paralely mne napadají, když čtu články jako tento. Žádný oficiální smutek a pomníky nenahradí matkám a otcům jejich děti. Možná by bylo užitečné, kdyby ti, kteří je do války vyslali, museli, tak jako ortslajtr v Bergersdorfu, předstoupit před matku s oznámením o "hrdinské smrti" za Vůdce, za vlast, za demokracii. Možná by si pak více rozmýšleli, kam a zda vůbec vojska své země pošlou. Žoldáky, nežoldáky...
Většina pohřbených na vojenských hřbitovech i pohřešovaných jsou vojáci, kteří do války museli. Neměli na vybranou. Odmítnutí znamenalo vězení nebo smrt před popravčí četou. Odmítnutí z přesvědčení nebo odporu proti režimu zasluhuje úctu větší, než poslušnost, vedoucí k "hrdinské" smrti.
Kdyby všichni chlapi světa..?
https://www.youtube.com/watch?v=RsjiSfAmEeo