1. 4. 2013 / Igor Daniš
Rovnakosť a totálne informovanie
Rok pred rokom 1984 od 1.apríla 84-ročný Milan Kundera napísal: "Ale naneštěstí i román je zpracován: termity redukce, která neredukuje jen smysl světa, ale též smysl děl. Román (jako ostatně celá kultura) se ocitá čím dál víc v rukou médií; a média, tito agenti planetárního sjednocení, amplifikují, i regulují proces redukce; distribuují do celého světa stejné simplifikace, stejná klišé, ta, která jsou s to být přijata největším množstvím, všemi, celým lidstvem. A záleží málo na tom, že se v rozličných mediálních orgánech projevují rozličné politické zájmy. Za tímto rozdílem povrchu vládne společný duch. Stačí zalistovat politickými týdeníky americkými či evropskými, levicovými i pravicovými, od Time ke Spieglu: všichni mají stejné vidění života odrážející se ve stejném pořadí, v jakém je složen jejich obsah, ve stejných rubrikách, ve stejných žurnalistických formách, ve stejném slovníku, ve stejném stylu, ve stejném uměleckém vkusu a stejné hierarchii toho, co považují za důležité a co považují za bezvýznamné. Obecný duch masových médií skrytý za jejich politickou rozličností, to je duch naší doby. Ten duch mi připadá protikladný duchu románu." (Časť "Zneuznávané dědictví Cervantosovo" v knihe "Umění románu").
Pokojne môžeme konštatovať, že žijeme v rovnakom svete. Navyše od roku 1984 sa svet globalizoval a nielen hierarchia hodnôt, obsah masmédií sú rovnaké, ale všetci, ľudia sami od seba, chcú byť rovnakí, viesť sa na tzv. víťaznej vlne, hľadať čo najširší menovateľ, nevybočiť z radu, vyhnúť sa kritike, že nemašírujú v rade, čo môže zapríčiniť negatívnu odozvu čitateľov a sponzorov a následný pád do hlbín stratovosti. Hovoriť a písať rovnako sa stalo nevyhnutnou požiadavkou doby, bez nej sa vyraďujete z hry, zo spoločnosti, dostávate mimo hru, do priestoru zabudnutia. A nemyslím teraz len na žurnalistiku a politiku, ale na celé pole umenia a kultúry. Ale ktovie, možno to vždy, počas dejín bolo rovnaké.
1. dubna je Milanu Kunderovi 84 let, pozn. red.