Úpadek českých bot
Je načase skoncovat s ekonomickým nacionalismem v České republice
Sean Hanley
An English version of this article is available in the current issue of the Electronic New Presence weekly.
Od nejnižších bulvárních novin až po nejvyšší intelektuální časopisy se v českých sdělovacích prostředcích znovu a znovu vrací jedno věčné téma: česká národní povaha. Takže by asi nemělo nikoho překvapovat, že Česká televize vysílá jednou měsíčně investigativní pořad jménem - jak jinak - Ta naše povaha česká. Nedávno se divákovi dostalo trochu fantazie o botách.
Pořad se zabývá postoji veřejnosti, politickými skandály, lidskými příběhy a všeobecně "sondami do života" z České republiky - všechno jsou to náměty, o nichž se usuzuje, že jsou hluboce objevné, co se české národní povahy týče. Občas však tento pořad odhalí náhodou trochu víc o Češích, než jeho tvůrci zamýšleli.
Stalo se to v nedávném vydání tohoto pořadu, který se věnoval poněkud neočekávanému rysu české národní situace: úpadku českých bot. Mnoho čtenářů tento námět asi překvapí. Česká republika je známá v zahraničí především tím, že vaří pivo a vyrábí automobily Škoda a nikoliv stylovou obuví.
Takoví čtenáři však zjevně nic nevědí o Tomáši Baťovi, obuvnickém králi ze dvacátých a třicátých let, o osobě, jíž se Československo dostalo nejblíže k vytvoření českého Rockefellera. Baťa a jeho syn Jan dovezli do Čech techniku hromadné výroby amerického stylu a průkopnickou "týmovou práci". Proměnili relativně malý obuvnický podnik ve Zlíně, na východě dnešní České republiky, v embryo multinacionálního koncernu. Není tedy divu, že "česká bota" vyvolává hřejivost nostalgické národní hrdosti.
Baťova nemilosrdná, avšak paternalistická verze kapitalismu vyšla po druhé světové válce velmi rychle z módy. V roce 1945 převzal Baťovy továrny stát a později byly znárodněny, i když firma sama existovala dál v zahraničí.
Avšak, jak odhalil pořad Ta naše povaha česká, čeští výrobci obuvi nejsou v současnosti příliš šťastní a vyjadřovali se otevřeně kriticky. Zahraniční konkurence zatlačuje český obuvnický průmysl do defenzívy. Nikdo dnes už nechce české boty, ani Češi. Nejsou peníze na investice a na modernizaci. Vláda by měla zasáhnout dotacemi a oživit tento průmyslový sektor.
Vlna levné obuvi, vyrobené na Dálném Východě, odrazuje české zákazníky od koupě českých bot. Avšak, jak vysvětlil jeden český výrobce bot, který byl v pořadu Ta naše povaha česká interviewován, jde o víc, než o hospodářský problém určitého průmyslového sektoru. Skutečně. Je ohrožena česká národní totožnost. Levná obuv, vyrobená ve východní Asii, vysvětloval obuvník, "neodpovídá našim zvyklostem, je nevhodná pro naše slovanské nohy."
Hodilo se pro pořad, který se zabývá národními stereotypy, že hlavními viníky v tomto případě byli údajně vietnamští trhovci, kteří prodávají levnou obuv vyrobenou v Asii za drasticky nízké ceny. Jak se zdá, tito ďábelští Orientálci odlákávají českou veřejnost, takže už neplní svou vlasteneckou povinnost platit za dražší, doma vyrobenou obuv.
A jak vám řekne mnoho Čechů bez váhání, Vietnamci jsou zcela zjevně podezřelí. Hovoří nesrozumitelným jazykem, jedí podivnou stravu a při podnikání systematicky podvádějí daňový úřad (je podivné, že tohle je přesně názor, který zastává mnoho občanů ze Západní Evropy, žijících v ČR, právě ohledně Čechů).
Aby snad nikomu neušla pointa tohoto bohulibého pořadu, jeho tvůrci se rozhodli to sami tvrdě zdůraznit. V montáži, na kterou by býval byl hrdý dr. Goebbels, ukazovaly zpomalené, z nepřímých úhlů natočené záběry, jak jde pár neslovanských bot devítek z ruky do ruky. To bylo podbarveno orientálně znějící hudbou, signalizující zlovolné nebezpečí. Ano, bylo to podtrženo velmi jasně: za každým párem falešných bot číslo devět se skrývá žluté nebezpečí...
Představil jsem si televizní diváky po celé české zemi, jak se s hrůzou chytají opěradel svých křesel, dívají se na vlastní prsty u nohy a vyměňují si znepokojené pohledy vlasteneckých obav. Bezpochyby má Obranu slovanských nohou přesně na mysli i bývalý český premiér Václav Klaus, když nyní hovoří o tom, že je nutno odložit vstup do Evropské unie a a znovu prosadit vlastenectví a "český národní zájem".
Rozhodl jsem se provést určitý výzkum. Zjevným počátečním bodem byl Zlín, který není příliš daleko od chaty rodičů mé manželky na moravském venkově. Zlín je živé město s mnoha modernistickými úřady z cihel a ze skla a dosud působí jako průmyslové město z dvacátých a třicátých let.
Tehdy vedl Baťa svou firmu jako svého druhu stát ve státě. Stavěl silnice, poskytoval podnikové byty, provozoval nemocnice a školy a také ovládal místní komunální úřad prostřednictvím vlastní kandidátky "baťovců", kteří volili Baťu starostou.
V roce 1990 si koupila zahraniční firma Baťa ve Zlíně některé své původní podniky, ale už nemá takovou moc jako kdysi. Provozuje však Muzeum obuvi, které založil Baťa, a tam jsem šel kvůli svému výzkumu.
Muzeum je umístěno v suterénu administrativní budovy Baťových závodů, v sedmnáctipatrovém "mrakodrapu", který postavil Jan Baťa v roce 1938 a který byl tehdy nejvyšší budovou v Evropě. Muzeum nabízí malou, dobře zorganizovanou a příjemně kosmpolitní výstavu bot během staletí: špičaté střevíčky středověkých dvořanů, české a holandské dřeváky z 19. století, ruské vesnické lýkové láptě, africké sandály ze sloní kůže, vyšívané turecké střevíčky, nemluvě o na míru vyrobených sportovních botách č. 57 pro sovětského hráče házené, a samozřejmě, spoustu bot od Bati. Velmi zajímavé a informativní.
Ale co kulturní význam Českých Bot? Anebo Slovanských Nohou?
A náhle jsem skutečně zaslechl to kouzelné slůvko, "slovanská noha". Obrátil jsem se rychle a přistoupil jsem ke skupině českých důchodců, které provázela průvodkyně, abych zachytil, co jim průvodkyně sděluje. Musel jsem slyšet špatně. Průvodkyně vysvětlovala techniku výroby obuvi v devatenáctém století a nečinila to ze zjevného slovanského úhlu. Chystal jsem se, zklamán, k odchodu, když tu jsem si povšiml dvou maličkosti v oddělení historie výroby bot.
První byl nápis, který vyrobila jakási vlastenecká společnost nebo národně založený cech řemeslníků a byl vystaven v uměle vytvořené obuvnické dílně z 19. století. Byl to seznam více než jednoho sta "nesprávných" domácích výrazů pro různé části boty, odvozených z němčiny, a jejich "správné" české ekvivalenty. Správnost byla definována podle slovníku, který napsal v devatenáctém století český nacionalistický slovníkář Josef Jungmann, který si doslova vymyslel stovky takových termínů, když nebyl k dispozici vhodně slovanský původ. Jaksi jsem měl pocit, že méně národně vášniví výrobci obuvi, kteří se nestarali o Jungmannovy neologismy, pravděpodobně prosperovali víc, protože měli české i německé zákazníky.
Druhá věc byl lis na kůži. Byl to první stroj, který byl uveden do Baťovy továrny v roce 1910. Návštěvníci byli informováni, že "sloužil po dobu 80 let", totiž do roku 1990, kdy byla továrna prodána zpět původním majitelům.
A zde mně civěly do tváře důvody úpadku české obuvi a úpadku mnoha dalších odvětví českého výrobního průmyslu: skutečnost, že pro mnoho výrobců jsou otázky národní totožnosti důležitější než podnikatelské styky s vnějším světem, a děsivá technologická zaostalost, jejíž kořeny spočívají v komunistickém období.
Česká obuv byla mýtem. V moderní době je bota jenom bota, není to součástí ničího kulturního dědictví. Oba Baťové to před padesáti léty dobře chápali. V současnosti nemusíte být naivně nadšeným stoupencem globalizace, máte-li si uvědomit, že pokusy učinit selhávající průmysl České republiky otázkou "národní povahy" nepovedou k ničemu.
V dnešním světě snad ještě existuje místo pro národní hospodářskou strategii, i když je to menší místo než kdysi. Avšak taková národní hospodářská strategie musí být mnohem chytřejší, než byla představa podpory pro "národní kapitál", která vedla k mnoha selháním programu české kupónové privatizace v devadesátých letech anebo než nynější politická móda pro státem sponsorovanou "revitalizaci" neúspěšných firem, která jde ruku v ruce s ochranářstvím a vytlačováním vietnamských obchodníků a jiných cizinců z trhu pracovních sil.
V devadesátých letech hovořilo mnoho budoucích českých průmyslníků o Baťově sociálním paternalismu a o hrdosti na český národní charakter jeho impéria, protože to pro ně byla výmluva pro přezaměstnanost v jejich nově privatizovaných podnicích, kterou financovaly úvěry ze státních bank a nikoliv zahraniční investoři. Tito průmyslníci se ale z některých Baťových činů vůbec nepoučili.
Baťa sice také občas vyjednával o daňových úlevách, ale tento Výrobce bot pro svět dostal svou firmu z hospodářských potíží uprostřed krize v meziválečné Evropě směsicí investic, inovací a občasného drastického utahování opasků (jednou snížil platy svých dělníků o čtyřicet procent, ránu zmírnil slevami ve svých obchodech).
Avšak Baťovy boty, které ve třicátých letech dobyly svět, a xenofobně zaměřený hospodářský nacionalismus, který tak komicky ilustroval pořad Ta naše povaha česká, mají alespoň jednu věc společnou. Oba jevy nyní patří do muzea.
Můžeme jenom doufat, že si tohle čeští voliči a politikové konečně uvědomí a přestanou šlapat na prsty Evropské unii, aby je její noha jednou nevykopla.
