Čas pro změnu aneb stagnace v Čechách
Pavel Tychtl
An English version of this article is here in the current issue of the Electronic New Presence.
Nedávno odpovědělo několik nevládních organizací v České republice na otázku studentky, která se zabývala jejich vztahem k vládním úřadům, že "spolupráce je dobrá a neustále se zlepšuje". Na otázku týkající se vzájemné spolupráce mezi těmito nevládními organizacemi odpověděla většina, že "v podstatě neexistuje".
Bylo jasné, že většina lidí v těchto nevládních organizacích si prostě nechce pálit prsty přílišnou kritičností vládních představitelů.
Domnívám se, že je tato reakce velmi častá. Je výmluvným rysem stavu současné veřejné debaty v České republice. I nevládní organizace, které by měly být nositeli a motivem změn a pro něž by mělo být typické, aby zaujímaly vůči skutečnosti kritický postoj, prostě brání status quo a v mnoha otázkách zaujímají velmi konformní postoje.
Veřejnou debatu v České republice často utváří nebo spíše ovládá skupina lidí, kteří si rádi říkají elity. Tento establishment je aktivní v mnoha oblastech veřejného života - od univerzitní sféry přes politickou sféru až k sféře nevládních organizací.
Mezi členy těchto elit existuje velké množství osobních svazků - přátelských i nepřátelských - a těmi jsou pak určovány profesionální styky.
Proto mnoho zaměstnanců nevládních organizací odmítá kritizovat své kamarády ve vládě, protože je znají "už dlouho" a vědí, že "se s nimi vždycky nějak dohodnou".
V mnoha případech je jasné, že nynější česká společnost pokračuje ve své maloburžoazní tradici, kdy v každém městě rozhodovala a vládla skupina nejrespektovanějších občanů.
Pokud je něco v české společnosti trvale přítomného, je to tato provinční tradice, kterou také velmi podstatně využívali komunisté - určovali pravidla "řádného" chování, jehož součástí byl způsob oblékání, veřejné vystupování, kulturní život a všeobecný životní styl.
I nejostřejší antikomunisté souhlasili s útoky režimu proti "máničkám" a jiným podezřelým individuím, pokud odpovídaly tyto útoky jejich provinčnímu vkusu.
Dnes jsou terčem útoků cizinci a přistěhovalci, kteří se odmítají asimilovat a jsou tak "nedzvořilí", že vypadají úplně jinak než místní lidi.
Je nemožné řádně pochopit české chování, pokud si nejsme vědomi této tradice "obyčejného člověka", který pln respektu naslouchá často banálním pravdám, které vycházejí z úst "respektovaných" osob. Kromě toho, "respekt" a autorita jsou obyčejně založeny na oficiálním titulu, nikoliv na osobním charismatu.
To je důvodem, proč se odehrává dnes v České republice tak málo kritických diskusí, které by vzbudily zájem kohokoliv mimo hranice českého maloměsta.
Univerzitní pracovníci v oblasti sociálních věd se také málokdy vydávají mimo známé hranice a věnují se problémům, které možná trápily českou společnost v devatenáctém století, které však sotva zaujmou někoho ve století jednadvacátém.
Jedním příkladem je diskuse - anebo spíše absence diskuse - o nacionalismu. Bohatství myšlenek, které se už dávno staly společnou součástí intelektuální debaty v severní Americe a v celé řadě evropských zemí, ještě nedospělo do České republiky, anebo tam pronikly jen v přibližné verzi, vzdálené původnímu znění. Proto je debata o nich tím víc zaujatá.
Ve své knize Imagined Communities přišel historik a politolog Benedict Anderson s myšlenkou, že národní komunity nejsou přirozenými historickými konfiguracemi, ale sociokulturními konstrukcemi, které vznikly v důsledku hlubokých změn ve vnímání času - pojmu "věčného národa", rozšíření knihtisku, rychle se šířící gramotnosti a celé řady dalších faktorů. Anderson hovoří o "imaginárních komunitách", protože moderní národy jsou sjednocovány prostřednictvím symbolů a nikoliv prostřednictvím osobních styků mezi jednotlivými členy komunity.
Zatímco zakládaly starověké společnosti svou totožnost na bezprostřední osobní interakci, moderní národy jsou typickou ukázkou symbolické interakce. Tuto interakci do velké míry zprostředkovává školský systém, který utváří představu, jak má vypadat "typický" příslušník národa a standardní národní kultura a tradice. Stejně důležité jsou prostředky hromadné komunikace, které také hrají velkou roli při utváření národní tradice.
Utváření, nebo spíše výroba tradice je v angloamerické literatuře celou samostatnou kapitolou. Tak jako v případě národních komunit, i v debatě o tradici se poukazuje na to, že jsou tradice stejnými konstrukcemi jako národy. Nejsou žádným způsobem mýtické, jejich původ je naprosto racionální a spočívá v představě jedinečné kolektivní minulosti národa.
Celá řada autorů, jako například Eric Hobsbawm ve své knize Nations and Nationalism since 1781, uvádí obdobné argumenty. I když existuje mnoho definic národa, které se snaží vysvětlit jeho existenci prostřednictvím objektivních měřítek, jako je společný jazyk, území a historie, je možné najít celou řadu národů, pro něž neplatí ani jedno z těchto měřítek.
Tak lze říci, že existenci národa neurčuje národ samotný, ale soubor kulturních a historických okolností. O této dlouhodobé debatě se hovoří v angloamerické literatuře jako o debatě mezi "modernisty", totiž těmi, kdo jsou přesvědčeni, že "národy neexistují od začátku času", a že nemusejí "existovat navždy", a "primordialisty", kteří věří, že "národy jsou přirozené společenské konfigurace, které uspokojují lidskou potřebu a budou existovat i nadále".
Jednou velkou výhodou tohoto druhu debaty je to, že organizuje fakta v mezinárodním kontextu a ukazuje, že se v mnoha ohledech od sebe evropské národy ve snaze se navzájem přetrumfnout příliš neliší.
V České republice takováto debata neexistuje, a pokud k ní dojde, má silně emocionální charakter střetu zájmů mezi představiteli "skutečné vědy" a "obdivovateli povrchních teorií", které jsou v současnosti v módě. Někteří místní "primordialisté" využívají argumentů, které byly součástí arzenálu nacionalistických vědců v devatenáctém století.
Jaký má smysl takováto debata, ptá se český čtenář. Národ či nenárod, obyčejného Čecha přece zajímají úplně jiné problémy než nějaká abstraktní diskuse o nacionalismu.
Odpověď je jednoduchá: je to důležité, protože tyto debaty určují, mimo jiné, charakter českého školství a schopnost České republiky komunikovat s ostatním světem.
Jiným dobrým důvodem je to, že kritická sebereflexe odhalí množství předsudků, které jsou častou podvědomou součástí každodenních názorů.
Je nutné vést základní debatu o českém pojetí národa, i když je tento proces bolestný a může otřást mnoha "pravdami", o nichž jsme předpokládali, že jsou samozřejmé.
Jiná oblast, která je silně postižena absencí otevřené debaty o pojmu národa, je školství. Utvoření národa a národních států bylo hlavně motivováno úsilím vyvinout vzdělávací metodu, která by člověku umožnila orientovat se v novém moderním světě.
Cílem bylo poskytnout, prostřednictvím standardizovaného vzdělání, lidem možnost komunikovat a integrovat se bez ohledu na místní či regionální svazky. To vyžadovalo jednotnou národní totožnost. V českém kontextu to umožnilo celé řadě obyvatel maloměst zjistit, že jejich svět se rozkládá dál než jen k hranicím vedlejšího města či vesnice a že jsou schopni, díky vzdělání, které se jim dostalo, najít práci a začít život ve větších městech.
Dnešní svět, naproti tomu, vyžaduje schopnost komunikovat v nejrůznějších kulturních prostředích a integrovat se do nich. Zatímco byla základem úspěšné kariéry v devatenáctém století schopnost hovořit národním jazykem, dnes je nutné umět jazyků víc a být schopen dešifrovat různé kulturní symboly a zvyky, aby se člověk dokázal orientovat v různých prostředích. Svým způsobem je nutné, aby byl člověk ráno Čechem, odpoledne Britem a večer Malajcem.
Dnešní české školy nepodporují toto chování. Jak jinak lze interpretovat skutečnost, že v celé řadě disciplín na pedagogické fakultě Karlovy univerzity není vůbec nutné studovat cizí jazyk? Nebo že učebnice, které se používají v základních i na vysokých školách opakují stále tytéž staré národní mýty, převzaté z národního kronikáře Aloise Jiráska?
Kde je kritický přístup, který by odhalil možnost různých interpretací historických skutečností? Není snad nejlepší začít s mladou generací a poukázat na to, že národní totožnost není samozřejmá a identifikovat některé její výhody a nevýhody?
Učitelé a rodiče se nemusejí bát, že se mladá generace "odnárodní" a stane se neslanými nemastnými světoobčany bez jasných vlastností, že budou putovat světem ztraceni a bez kormidla národních kořenů. Naopak, budou moci rozhodnout o vlastní národní totožnosti na základě svobodné volby. Budou hledat inspraci a podněty v jiných kulturních prostředích daleko přirozeněji.
Možná by mělo být prvním krokem přeložit a vydat alespoň některé základní knihy o národech a nacionalismu a učinit je povinnou četbou na všech katedrách společenských a humanitních věd. byl by to v každém případě krok k moderní společnosti, která je možná nejistá ohledně sebe samotné, ale která neustále všechno zpochybňuje a o všem přemýšlí.
Pavel Tychtl
Autor je sociolog a ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům v České republice.
