Čas pro změnu aneb stagnace v Čechách
Pavel Tychtl
An English version of this article is here in the current issue of the Electronic New Presence.
Nedávno odpovědělo několik nevládních organizací v České republice na otázku studentky, která se zabývala jejich vztahem k vládním úřadům, že "spolupráce je dobrá a neustále se zlepšuje". Na otázku týkající se vzájemné spolupráce mezi těmito nevládními organizacemi odpověděla většina, že "v podstatě neexistuje".
Bylo jasné, že většina lidí v těchto nevládních organizacích si prostě nechce pálit prsty přílišnou kritičností vládních představitelů.
Domnívám se, že je tato reakce velmi častá. Je výmluvným rysem stavu současné veřejné debaty v České republice. I nevládní organizace, které by měly být nositeli a motivem změn a pro něž by mělo být typické, aby zaujímaly vůči skutečnosti kritický postoj, prostě brání status quo a v mnoha otázkách zaujímají velmi konformní postoje.
Veřejnou debatu v České republice často utváří nebo spíše ovládá skupina lidí, kteří si rádi říkají elity. Tento establishment je aktivní v mnoha oblastech veřejného života - od univerzitní sféry přes politickou sféru až k sféře nevládních organizací.
Mezi členy těchto elit existuje velké množství osobních svazků - přátelských i nepřátelských - a těmi jsou pak určovány profesionální styky.
Proto mnoho zaměstnanců nevládních organizací odmítá kritizovat své kamarády ve vládě, protože je znají "už dlouho" a vědí, že "se s nimi vždycky nějak dohodnou".
V mnoha případech je jasné, že nynější česká společnost pokračuje ve své maloburžoazní tradici, kdy v každém městě rozhodovala a vládla skupina nejrespektovanějších občanů.
Pokud je něco v české společnosti trvale přítomného, je to tato provinční tradice, kterou také velmi podstatně využívali komunisté - určovali pravidla "řádného" chování, jehož součástí byl způsob oblékání, veřejné vystupování, kulturní život a všeobecný životní styl.
I nejostřejší antikomunisté souhlasili s útoky režimu proti "máničkám" a jiným podezřelým individuím, pokud odpovídaly tyto útoky jejich provinčnímu vkusu.
Dnes jsou terčem útoků cizinci a přistěhovalci, kteří se odmítají asimilovat a jsou tak "nedzvořilí", že vypadají úplně jinak než místní lidi.
Je nemožné řádně pochopit české chování, pokud si nejsme vědomi této tradice "obyčejného člověka", který pln respektu naslouchá často banálním pravdám, které vycházejí z úst "respektovaných" osob. Kromě toho, "respekt" a autorita jsou obyčejně založeny na oficiálním titulu, nikoliv na osobním charismatu.
To je důvodem, proč se odehrává dnes v České republice tak málo kritických diskusí, které by vzbudily zájem kohokoliv mimo hranice českého maloměsta.
Univerzitní pracovníci v oblasti sociálních věd se také málokdy vydávají mimo známé hranice a věnují se problémům, které možná trápily českou společnost v devatenáctém století, které však sotva zaujmou někoho ve století jednadvacátém.
Jedním příkladem je diskuse - anebo spíše absence diskuse - o nacionalismu. Bohatství myšlenek, které se už dávno staly společnou součástí intelektuální debaty v severní Americe a v celé řadě evropských zemí, ještě nedospělo do České republiky, anebo tam pronikly jen v přibližné verzi, vzdálené původnímu znění. Proto je debata o nich tím víc zaujatá.
Ve své knize Imagined Communities přišel historik a politolog Benedict Anderson s myšlenkou, že národní komunity nejsou přirozenými historickými konfiguracemi, ale sociokulturními konstrukcemi, které vznikly v důsledku hlubokých změn ve vnímání času - pojmu "věčného národa", rozšíření knihtisku, rychle se šířící gramotnosti a celé řady dalších faktorů. Anderson hovoří o "imaginárních komunitách", protože moderní národy jsou sjednocovány prostřednictvím symbolů a nikoliv prostřednictvím osobních styků mezi jednotlivými členy komunity.
Zatímco zakládaly starověké společnosti svou totožnost na bezprostřední osobní interakci, moderní národy jsou typickou ukázkou symbolické interakce. Tuto interakci do velké míry zprostředkovává školský systém, který utváří představu, jak má vypadat "typický" příslušník národa a standardní národní kultura a tradice. Stejně důležité jsou prostředky hromadné komunikace, které také hrají velkou roli při utváření národní tradice.
Utváření, nebo spíše výroba tradice je v angloamerické literatuře celou samostatnou kapitolou. Tak jako v případě národních komunit, i v debatě o tradici se poukazuje na to, že jsou tradice stejnými konstrukcemi jako národy. Nejsou žádným způsobem mýtické, jejich původ je naprosto racionální a spočívá v představě jedinečné kolektivní minulosti národa.
Celá řada autorů, jako například Eric Hobsbawm ve své knize Nations and Nationalism since 1781, uvádí obdobné argumenty. I když existuje mnoho definic národa, které se snaží vysvětlit jeho existenci prostřednictvím objektivních měřítek, jako je společný jazyk, území a historie, je možné najít celou řadu národů, pro něž neplatí ani jedno z těchto měřítek.
Tak lze říci, že existenci národa neurčuje národ samotný, ale soubor kulturních a historických okolností. O této dlouhodobé debatě se hovoří v angloamerické literatuře jako o debatě mezi "modernisty", totiž těmi, kdo jsou přesvědčeni, že "národy neexistují od začátku času", a že nemusejí "existovat navždy", a "primordialisty", kteří věří, že "národy jsou přirozené společenské konfigurace, které uspokojují lidskou potřebu a budou existovat i nadále".
Jednou velkou výhodou tohoto druhu debaty je to, že organizuje fakta v mezinárodním kontextu a ukazuje, že se v mnoha ohledech od sebe evropské národy ve snaze se navzájem přetrumfnout příliš neliší.
V České republice takováto debata neexistuje, a pokud k ní dojde, má silně emocionální charakter střetu zájmů mezi představiteli "skutečné vědy" a "obdivovateli povrchních teorií", které jsou v současnosti v módě. Někteří místní "primordialisté" využívají argumentů, které byly součástí arzenálu nacionalistických vědců v devatenáctém století.
Jaký má smysl takováto debata, ptá se český čtenář. Národ či nenárod, obyčejného Čecha přece zajímají úplně jiné problémy než nějaká abstraktní diskuse o nacionalismu.
Odpověď je jednoduchá: je to důležité, protože tyto debaty určují, mimo jiné, charakter českého školství a schopnost České republiky komunikovat s ostatním světem.
Jiným dobrým důvodem je to, že kritická sebereflexe odhalí množství předsudků, které jsou častou podvědomou součástí každodenních názorů.
Je nutné vést základní debatu o českém pojetí národa, i když je tento proces bolestný a může otřást mnoha "pravdami", o nichž jsme předpokládali, že jsou samozřejmé.
Jiná oblast, která je silně postižena absencí otevřené debaty o pojmu národa, je školství. Utvoření národa a národních států bylo hlavně motivováno úsilím vyvinout vzdělávací metodu, která by člověku umožnila orientovat se v novém moderním světě.
Cílem bylo poskytnout, prostřednictvím standardizovaného vzdělání, lidem možnost komunikovat a integrovat se bez ohledu na místní či regionální svazky. To vyžadovalo jednotnou národní totožnost. V českém kontextu to umožnilo celé řadě obyvatel maloměst zjistit, že jejich svět se rozkládá dál než jen k hranicím vedlejšího města či vesnice a že jsou schopni, díky vzdělání, které se jim dostalo, najít práci a začít život ve větších městech.
Dnešní svět, naproti tomu, vyžaduje schopnost komunikovat v nejrůznějších kulturních prostředích a integrovat se do nich. Zatímco byla základem úspěšné kariéry v devatenáctém století schopnost hovořit národním jazykem, dnes je nutné umět jazyků víc a být schopen dešifrovat různé kulturní symboly a zvyky, aby se člověk dokázal orientovat v různých prostředích. Svým způsobem je nutné, aby byl člověk ráno Čechem, odpoledne Britem a večer Malajcem.
Dnešní české školy nepodporují toto chování. Jak jinak lze interpretovat skutečnost, že v celé řadě disciplín na pedagogické fakultě Karlovy univerzity není vůbec nutné studovat cizí jazyk? Nebo že učebnice, které se používají v základních i na vysokých školách opakují stále tytéž staré národní mýty, převzaté z národního kronikáře Aloise Jiráska?
Kde je kritický přístup, který by odhalil možnost různých interpretací historických skutečností? Není snad nejlepší začít s mladou generací a poukázat na to, že národní totožnost není samozřejmá a identifikovat některé její výhody a nevýhody?
Učitelé a rodiče se nemusejí bát, že se mladá generace "odnárodní" a stane se neslanými nemastnými světoobčany bez jasných vlastností, že budou putovat světem ztraceni a bez kormidla národních kořenů. Naopak, budou moci rozhodnout o vlastní národní totožnosti na základě svobodné volby. Budou hledat inspraci a podněty v jiných kulturních prostředích daleko přirozeněji.
Možná by mělo být prvním krokem přeložit a vydat alespoň některé základní knihy o národech a nacionalismu a učinit je povinnou četbou na všech katedrách společenských a humanitních věd. byl by to v každém případě krok k moderní společnosti, která je možná nejistá ohledně sebe samotné, ale která neustále všechno zpochybňuje a o všem přemýšlí.
Pavel Tychtl
Autor je sociolog a ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům v České republice.
Úpadek českých bot
Je načase skoncovat s ekonomickým nacionalismem v České republice
Sean Hanley
An English version of this article is available in the current issue of the Electronic New Presence weekly.
Od nejnižších bulvárních novin až po nejvyšší intelektuální časopisy se v českých sdělovacích prostředcích znovu a znovu vrací jedno věčné téma: česká národní povaha. Takže by asi nemělo nikoho překvapovat, že Česká televize vysílá jednou měsíčně investigativní pořad jménem - jak jinak - Ta naše povaha česká. Nedávno se divákovi dostalo trochu fantazie o botách.
Pořad se zabývá postoji veřejnosti, politickými skandály, lidskými příběhy a všeobecně "sondami do života" z České republiky - všechno jsou to náměty, o nichž se usuzuje, že jsou hluboce objevné, co se české národní povahy týče. Občas však tento pořad odhalí náhodou trochu víc o Češích, než jeho tvůrci zamýšleli.
Stalo se to v nedávném vydání tohoto pořadu, který se věnoval poněkud neočekávanému rysu české národní situace: úpadku českých bot. Mnoho čtenářů tento námět asi překvapí. Česká republika je známá v zahraničí především tím, že vaří pivo a vyrábí automobily Škoda a nikoliv stylovou obuví.
Takoví čtenáři však zjevně nic nevědí o Tomáši Baťovi, obuvnickém králi ze dvacátých a třicátých let, o osobě, jíž se Československo dostalo nejblíže k vytvoření českého Rockefellera. Baťa a jeho syn Jan dovezli do Čech techniku hromadné výroby amerického stylu a průkopnickou "týmovou práci". Proměnili relativně malý obuvnický podnik ve Zlíně, na východě dnešní České republiky, v embryo multinacionálního koncernu. Není tedy divu, že "česká bota" vyvolává hřejivost nostalgické národní hrdosti.
Baťova nemilosrdná, avšak paternalistická verze kapitalismu vyšla po druhé světové válce velmi rychle z módy. V roce 1945 převzal Baťovy továrny stát a později byly znárodněny, i když firma sama existovala dál v zahraničí.
Avšak, jak odhalil pořad Ta naše povaha česká, čeští výrobci obuvi nejsou v současnosti příliš šťastní a vyjadřovali se otevřeně kriticky. Zahraniční konkurence zatlačuje český obuvnický průmysl do defenzívy. Nikdo dnes už nechce české boty, ani Češi. Nejsou peníze na investice a na modernizaci. Vláda by měla zasáhnout dotacemi a oživit tento průmyslový sektor.
Vlna levné obuvi, vyrobené na Dálném Východě, odrazuje české zákazníky od koupě českých bot. Avšak, jak vysvětlil jeden český výrobce bot, který byl v pořadu Ta naše povaha česká interviewován, jde o víc, než o hospodářský problém určitého průmyslového sektoru. Skutečně. Je ohrožena česká národní totožnost. Levná obuv, vyrobená ve východní Asii, vysvětloval obuvník, "neodpovídá našim zvyklostem, je nevhodná pro naše slovanské nohy."
Hodilo se pro pořad, který se zabývá národními stereotypy, že hlavními viníky v tomto případě byli údajně vietnamští trhovci, kteří prodávají levnou obuv vyrobenou v Asii za drasticky nízké ceny. Jak se zdá, tito ďábelští Orientálci odlákávají českou veřejnost, takže už neplní svou vlasteneckou povinnost platit za dražší, doma vyrobenou obuv.
A jak vám řekne mnoho Čechů bez váhání, Vietnamci jsou zcela zjevně podezřelí. Hovoří nesrozumitelným jazykem, jedí podivnou stravu a při podnikání systematicky podvádějí daňový úřad (je podivné, že tohle je přesně názor, který zastává mnoho občanů ze Západní Evropy, žijících v ČR, právě ohledně Čechů).
Aby snad nikomu neušla pointa tohoto bohulibého pořadu, jeho tvůrci se rozhodli to sami tvrdě zdůraznit. V montáži, na kterou by býval byl hrdý dr. Goebbels, ukazovaly zpomalené, z nepřímých úhlů natočené záběry, jak jde pár neslovanských bot devítek z ruky do ruky. To bylo podbarveno orientálně znějící hudbou, signalizující zlovolné nebezpečí. Ano, bylo to podtrženo velmi jasně: za každým párem falešných bot číslo devět se skrývá žluté nebezpečí...
Představil jsem si televizní diváky po celé české zemi, jak se s hrůzou chytají opěradel svých křesel, dívají se na vlastní prsty u nohy a vyměňují si znepokojené pohledy vlasteneckých obav. Bezpochyby má Obranu slovanských nohou přesně na mysli i bývalý český premiér Václav Klaus, když nyní hovoří o tom, že je nutno odložit vstup do Evropské unie a a znovu prosadit vlastenectví a "český národní zájem".
Rozhodl jsem se provést určitý výzkum. Zjevným počátečním bodem byl Zlín, který není příliš daleko od chaty rodičů mé manželky na moravském venkově. Zlín je živé město s mnoha modernistickými úřady z cihel a ze skla a dosud působí jako průmyslové město z dvacátých a třicátých let.
Tehdy vedl Baťa svou firmu jako svého druhu stát ve státě. Stavěl silnice, poskytoval podnikové byty, provozoval nemocnice a školy a také ovládal místní komunální úřad prostřednictvím vlastní kandidátky "baťovců", kteří volili Baťu starostou.
V roce 1990 si koupila zahraniční firma Baťa ve Zlíně některé své původní podniky, ale už nemá takovou moc jako kdysi. Provozuje však Muzeum obuvi, které založil Baťa, a tam jsem šel kvůli svému výzkumu.
Muzeum je umístěno v suterénu administrativní budovy Baťových závodů, v sedmnáctipatrovém "mrakodrapu", který postavil Jan Baťa v roce 1938 a který byl tehdy nejvyšší budovou v Evropě. Muzeum nabízí malou, dobře zorganizovanou a příjemně kosmpolitní výstavu bot během staletí: špičaté střevíčky středověkých dvořanů, české a holandské dřeváky z 19. století, ruské vesnické lýkové láptě, africké sandály ze sloní kůže, vyšívané turecké střevíčky, nemluvě o na míru vyrobených sportovních botách č. 57 pro sovětského hráče házené, a samozřejmě, spoustu bot od Bati. Velmi zajímavé a informativní.
Ale co kulturní význam Českých Bot? Anebo Slovanských Nohou?
A náhle jsem skutečně zaslechl to kouzelné slůvko, "slovanská noha". Obrátil jsem se rychle a přistoupil jsem ke skupině českých důchodců, které provázela průvodkyně, abych zachytil, co jim průvodkyně sděluje. Musel jsem slyšet špatně. Průvodkyně vysvětlovala techniku výroby obuvi v devatenáctém století a nečinila to ze zjevného slovanského úhlu. Chystal jsem se, zklamán, k odchodu, když tu jsem si povšiml dvou maličkosti v oddělení historie výroby bot.
První byl nápis, který vyrobila jakási vlastenecká společnost nebo národně založený cech řemeslníků a byl vystaven v uměle vytvořené obuvnické dílně z 19. století. Byl to seznam více než jednoho sta "nesprávných" domácích výrazů pro různé části boty, odvozených z němčiny, a jejich "správné" české ekvivalenty. Správnost byla definována podle slovníku, který napsal v devatenáctém století český nacionalistický slovníkář Josef Jungmann, který si doslova vymyslel stovky takových termínů, když nebyl k dispozici vhodně slovanský původ. Jaksi jsem měl pocit, že méně národně vášniví výrobci obuvi, kteří se nestarali o Jungmannovy neologismy, pravděpodobně prosperovali víc, protože měli české i německé zákazníky.
Druhá věc byl lis na kůži. Byl to první stroj, který byl uveden do Baťovy továrny v roce 1910. Návštěvníci byli informováni, že "sloužil po dobu 80 let", totiž do roku 1990, kdy byla továrna prodána zpět původním majitelům.
A zde mně civěly do tváře důvody úpadku české obuvi a úpadku mnoha dalších odvětví českého výrobního průmyslu: skutečnost, že pro mnoho výrobců jsou otázky národní totožnosti důležitější než podnikatelské styky s vnějším světem, a děsivá technologická zaostalost, jejíž kořeny spočívají v komunistickém období.
Česká obuv byla mýtem. V moderní době je bota jenom bota, není to součástí ničího kulturního dědictví. Oba Baťové to před padesáti léty dobře chápali. V současnosti nemusíte být naivně nadšeným stoupencem globalizace, máte-li si uvědomit, že pokusy učinit selhávající průmysl České republiky otázkou "národní povahy" nepovedou k ničemu.
V dnešním světě snad ještě existuje místo pro národní hospodářskou strategii, i když je to menší místo než kdysi. Avšak taková národní hospodářská strategie musí být mnohem chytřejší, než byla představa podpory pro "národní kapitál", která vedla k mnoha selháním programu české kupónové privatizace v devadesátých letech anebo než nynější politická móda pro státem sponsorovanou "revitalizaci" neúspěšných firem, která jde ruku v ruce s ochranářstvím a vytlačováním vietnamských obchodníků a jiných cizinců z trhu pracovních sil.
V devadesátých letech hovořilo mnoho budoucích českých průmyslníků o Baťově sociálním paternalismu a o hrdosti na český národní charakter jeho impéria, protože to pro ně byla výmluva pro přezaměstnanost v jejich nově privatizovaných podnicích, kterou financovaly úvěry ze státních bank a nikoliv zahraniční investoři. Tito průmyslníci se ale z některých Baťových činů vůbec nepoučili.
Baťa sice také občas vyjednával o daňových úlevách, ale tento Výrobce bot pro svět dostal svou firmu z hospodářských potíží uprostřed krize v meziválečné Evropě směsicí investic, inovací a občasného drastického utahování opasků (jednou snížil platy svých dělníků o čtyřicet procent, ránu zmírnil slevami ve svých obchodech).
Avšak Baťovy boty, které ve třicátých letech dobyly svět, a xenofobně zaměřený hospodářský nacionalismus, který tak komicky ilustroval pořad Ta naše povaha česká, mají alespoň jednu věc společnou. Oba jevy nyní patří do muzea.
Můžeme jenom doufat, že si tohle čeští voliči a politikové konečně uvědomí a přestanou šlapat na prsty Evropské unii, aby je její noha jednou nevykopla.
Mírová operace
Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál
Ruští výsadkáři prý sice dorazili do Kosova jako první omylem, ale když už tam byli, tak rovnou zůstali. Někoho to znepokojilo, někoho příliš ne. Zmatená a protichůdná vyjádření z Moskvy se nakonec možná vysvětlí (ruští politici se s ruskými generály dohodnou, kdo vlastně rozhoduje) a třeba se ukáže, že v této mírové operaci je každá ruka dobrá.
Jakkoli totiž z Kosova odchází srbská armáda a policie, jednotlivci rozhodnutí střílet se už objevili. Úkolem vojáků mírových sil je odzbrojit v Kosovu jak Srby, tak Albánce. A je to úkol jak pro Brity anebo Francouze, tak i pro Rusy. A bude to i úkolem našich vojáků, kteří se zúčastní této mise.
Je typické, že se u nás rozhořela politická debata o tom, na kolik peněz nás přijde rota, kolik by stál prapor a na co pak máme či nemáme peníze v deficitním rozpočtu. Zdá se že stát vedou účetní a jiní účetní jim komplikují život z opozice.
Přitom důležitější, než kolik našich vojáků se na mírové operaci bude podílet, je vysvětlit proč se jí zúčastní. Mělo by se o tom hovořit dříve, než některý z nich šlápne na minu, anebo ho trefí kulka ostřelovače.
Politici by měli přesvědčovat občany, že i s tímto rizikem posílají vojáky vynutit v Kosovu pro obyčejné lidi jako jsme my normální život, tedy mír. Měli by říct, že není podstatné na kolik nás to přijde, protože jde o správnou věc.
Jenomže: Pomáháme proto, že bychom se museli stydět, kdybychom nepomohli? Anebo vysíláme "nějaké ty vojáky aby se neřeklo"? Čeká je nebezpečné poslání. Jistě, berou to jako svou práci, nicméně: Nejen oni, ale také my, občané, bychom měli mít jistotu, že v případě zranění, či úmrtí bude o ně a o jejich rodiny postaráno lépe, než jak tomu bylo v podobných misích v minulosti.
Ani o tom naši účetní nemluví. A snad je to nakonec lepší: Opět by z toho byla pouze trapná debata o prázdné kase.
14.6.1999
Kosovo: Podařilo se nám vytvořit evropský Vietnam?
Pane Čulíku, ve své poznámce k článku I. Hoffmana (BL 12.6.99) jste napsal, že "NATO a skupina G8 doufá, že v Kosovu budou žít i Srbové v rámci mnohonárodnostní společnosti" Hodlá snad NATO a G8 pokračovat v té komedii?
Mluvčí Pentagonu Kenneth Bacon přece prohlásil (Slovo 8.6.99), že nemyslí, že Kosovo bude velmi šťastné místo pro Srby. Až začnou kosovští Albánci proudit zpět do této provincie, předpokládáme, že mnoho Srbů opustí Kosovo, dodal.
Dokonce i agentura AP si všimla, že představitelé NATO se týdny bouřili proti srbským pokusům o etnický apartheid, avšak s eventuálním exodem Srbů se, jak se zdá, poměrně snadno smiřují.
Kanadský komentátor George Jonas (BL 8.6.99, M. Kaláb: Srbové jsou obětmi pokrytectví Západu) přesně definoval rozpory v politice západních zemí.
President Clinton mluví o morálce multikulturalismu, jenže hlásat nejprve, že země nemají být organisovány podle etnických hranic, a potom požadovat samosprávu pro jednu skupinu na jediném základě etnického původu je takovým příkladem rozporů...
Takže to, co se vnucuje Jugoslavii není rozhodně multikulturalismus, ale etnický separatismus.
Ostatně se NATO vmanévrovalo vlastní pílí do velmi delikátní situace. Napřed vyvolalo samo exodus kosovských Albánců, kterému nezabránilo. Teď, zdá se aspoň podle Pentagonu, nebude nic namítat proti exodu Srbů.
Zbude mu rozbité Kosovo, do kterého se vrátí zatím neznámý počet albánských uprchlíků. UCK bude prosazovat samostatnost Kosova bez ohledu na to, že NATO vždy trvalo na celistvosti Jugoslavie.
Buď NATO couvne a projeví se tak jako mimořádně proradný spolek, nebo bude (k čemuž se zavázalo) trvat na svém s použitím síly. UCK zahájí partyzánskou válku, prostě da capo al fine, jak se to označuje v hudbě.
Začneme znovu od začátku naplněni hrdostí, že se nám na konec ten evropský Vietnam přece jen podařilo vytvořit. Pak už zbývá jen povolat srbské poradce, poklepat si na vlastní rameno a prohlásit "Pane Sadílek, to jste provedl dokonale", pokud ovšem v NATO tu klasickou českou veselohru znají.