Jak na sebe pohlížejí Srbové
Tento článek, nazvaný "Emigranti v nepřátelském táboře", od Lindy Grantové, o Srbech v Británii, vyšel v sobotu 8. května v deníku Guardian. Překládám ho, neboť v něm nacházím některé zajímavé, i když možná jen vzdálené (nebo blízké?) paralely k českým postojům. JČ
Je to velký kostel a všichni přítomní stojí. K dispozici je několik židlí, ale jen několik jich je obsazených, na všech sedí staré ženy. V jedenáct hodin dopoledne je už venku asi sto lidí a další přicházejí. Křižují se při vstupu do kostela, líbají obraz Krista vedle vázy se zvonečky. Mladí muži v prošívaných bundách s unavenými tvářemi, jako by sem přišli rovnou z nočních klubů, si navzájem potřásají rukou. Staří muži stojí oblečeni do elegantních obleků. Ženy jsou také oblečeny elegantně. Mnozí tito lidé mají britské občanství, narodili se v Británii, bylo pro NATO - až do chvíle, kdy NATO začalo v Srbsku bombardovat jejich příbuzné.
Na zdech jsou pestrobarevné fresky. Kněz má žlutá roucha a mává stříbrnou kaditelnicí. Na kůru zpívá sbor bez doprovodu varhan. Všichni mlčí, ale není to formální ticho anglikánských bohoslužeb. Zavřu oči a jsem překvapena, že mi knězův zpěv připomíná něco velmi dobře známého z vlastního dětství - bohoslužby v synagoze.
Ale tito lidé jsou Srbové, tak to musejí být genocidní fašisté. Jsou terčem obviňování i po bombovém atentátu v Soho a po nedávné vraždě britské televizní novinářky Jill Dandové. Vím velmi dobře, co to znamená nenávidět jiné národnosti. Vychovali mě tak, abych nenáviděla Němce. Bojkotovali jsme německé výrobky. Nikdy nevstoupit na německou půdu, bylo naše motto.
Kongregace tohoto srbského ortodoxního kostela se skládá z mnoha mužů a žen, kteří bojovali pro britskou stranu, často v britských jednotkách, za druhé světové války. Byli demobilizováni, když Tito vytvářel komunistickou Jugoslávii, a rozhodli se zůstat v Británii. Žili tady skoro celý svůj život, a jejich děti a vnuci se narodili v této zemi.
Je tady matka a její dcera. Když se v březnu roku 1941 srbští generálové (nikoliv Chorvati, to byli fašisti) rozhodli, nerozvážným způsobem, postavit se Hitlerovi, matka, která byla tehdy dvacetiletou studentkou, mávala před britským velvyslanectvím v Bělehradu britskou vlajkou. Dnes vyjadřuje její dcera názory těchto zmatených a rozhněvaných návštěvníků srbského ortodoxního kostela na bombardování NATO: "Mám pocit obrovské tragédie, která se týká všech. Nejhorší je, že obyčejní lidé v Srbsku, kteří byli prozápadní, se nyní od Západu odvracejí. Západní mocnosti dělají práci za Miloševiče. Další, co učiní, bude, že od Západu odcizí mladou generaci v Rusku. Kdyby existovala konkrétní politika, kdyby existovala strategie, s cílem, jehož je zapotřebí dosáhnout... Ale politiku britská vláda nemá. Pociťuju zklamání, že je britská demokracie tak křehká, že musí využívat propagandy, že Clair Shortová, ministryně pro zahraniční rozvoj, nazývá labouristického poslance Tonyho Benna, kritika bombardování Srbska, v rozhlase mnichovanem. Démonizace Srbů jim příliš nepomáhá přijmout určitou míru odpovědnosti za své činy."
Rozpory ohledně bombardování Srbska vedou k tomu, že je Srbsko buď srovnáváno s nacistickým Německem, anebo je válka srovnávána s Vietnamem, Srbové jsou jako Vietnamci a Miloševič, dosti nepravděpodobným způsobem, je srovnáván s Ho Či Minem, snad proto, že Američané jsou na opačné straně. Avšak žádná válka není stejná jako jiná válka a není mnoho válek, v nichž je lehké definovat jasně síly dobra proti silám zla.
Začala jsem se zajímat o Srbsko už před lety. Začátkem roku 1993 jsem dostala dopis of člověka jménem Jasa Almuli, ohledně jednoho mého článku, v němž jsem se snažila zjistit, zda tvrzení, že Srbové v Bosně hromadně znásilňovali ženy, bylo pravda, anebo zda to byla válečná propaganda. Vzduchem lítala děsivá čísla: údajně Srbové znásilnili 50 000 žen. Tehdejší konzervativní ministr pro sociální služby Tim Yeo sliboval, že britská byrokracie nijak nebude stát v cestě úsilí bezdětných Britů adoptovat "děti, které se narodí v důsledku těchto znásilnění". Deník Daily Mail otiskl fotografii jednoho takového dítěte - nemluvně bylo krásné, až na to, jak mi řekl lékař, který ho rodil, že bylo to dítě počato před začátkem bosenské války.
Bosenské a chorvatské úřady nezaznamenaly žádný vzrůst porodnosti, ani vzrůst potratů. Samozřejmě, že docházelo v Bosně ke znásilněním. Znásilnění ve válce není nic nového. Nové bylo to, že toto byla první válka, v níž znásilnění zaznamenávala feministická organizace, shromažďovala o něm data.
Jasa chtěl, abych si uvědomila, že i srbské ženy v Bosně byly znásilňovány a že má v Bělehradě výborné styky s lidmi, kteří mi o tom mohou svědčit. Šla jsem ho navštívit, protože mě zajímal názor Srbů. Konec konců, stali se obětí prvního etnického očišťování této války, kdy bylo 600 000 Srbů násilně vyhnáno z Krajiny v Chorvatsku pravicovou nacionalistickou vládou, a Západ v té věci vůbec neprotestoval.
Nepociťovala jsem sympatie k Srbům, ani k druhé straně, jen jsem měla pocit, že sdělovací prostředky o tom řádně neinformují a že se mi nesděluje všechno, co jsem chtěla vědět.
Byla jsem si vědoma, že bych mohla Srby lehce umístit do oné pohodlné brázdy nenávisti, kterou v mé mysli vyryli mí rodiče pro Němce. Je to těžké, nemít nepřítele, obětního beránka, jemuž můžete být morálně nadřazený - ať jsou to mocní, peněz chtiví Američané, pokud jste na levici, anebo "falešní žadatelé o asyl", pokud jste na pravici.
Šla jsem navšívit Jasu, protože bydlel na nejironičtějším místě národa, který byl odepsán jako genocidní násilníci. Do té doby, než ho válka v Bosně donutila o rok předtím opustit Bělehrad, byl předsedou židovské obce v Bělehradě a stále je ještě čestným prezidentem bělehradské organizace lidí, kteří přežili holocaust. Bydlel v bytě v londýnské čtvrti Hampstead. Byl novinářem v důchodu, který působil v Londýně v sedmdesátých letech jako informační pracovník pro jednu jugoslávskou investiční banku. Vrátil se do Británie, protože tu žijí dvě jeho děti.
Tou dobou se nikdo příliš nezajímal o to, kdo jsou Srbové anebo co si myslí. Požádala jsem šéfredaktory různých novin, aby mě vyslali do Bělehradu, ale řekli mi, že všechno důležité se děje v Bosně, tam je válka a brutalita. Jde o tragédii a utrpení národa, který je terorizován zlým nepřítelem. Jménem Srbů hovoří Slobodan Miloševič a ten hovoří velmi výmluvně.
Když zahájilo NATO bombardování Srbska, šla jsem Jasu navštívit znovu. Bydlel nyní v sociální bytě v severním Finchley. V důsledku celoživotní podpory liberálního komunismu si vydělal na skromné, ale pohodlné stáří. Jeho mysl byla stále tak aktivní jako když mu bylo 22, v první den německého bombardování Bělehradu v roce 1941. Chápal přesně, co je fašismus a řekl si, "Budu se vyhýbat Němcům", a vydal se pěšky na černohorské pobřeží, kde měl štěstí, že padl do rukou Italům.
V létě 1992 jsem se seznámila v Londýně s Nebojsou, žadatelem o asyl, a požádala jsem ho, aby mi vysvětlil válku. "Srbové nikdy nesloží zbraně, dokud nepomstí krev, která byla prolita v bitvě o Kosovo, kdy jsme byli poraženi Turky a strávili jsme dalších 500 let pod otomanským impériem," řekl pevně. "Bylo to v roce 1389. Právě jsme vzpomínali šestistého výročí této bitvy. Ať se děje v Bosně cokoliv, není to nic ve srovnání s tím, co se stane, až válka dospěje do Kosova. Kosovo je všechno. Bosna není nic."
Spojila jsem se znovu s Nebojsou, když začalo bombardování Srbska. "Proč je pro vás Kosovo tak důležité?" zeptala jsem se.
"Není to racionální. Není to logické," odpověděl. "Prostě to tak je. Nemá to nic společného s Miloševičem, je to otázka totožnosti srbského národa. Každý Srb je ochoten zemřít za Kosovo. Jestliže vyšle NATO pozemní jednotky, vrátím se a budu bojovat o Kosovo."
Ale proč? Existuje vtip, který o sobě vyprávějí sami Srbové. Dva srbští astronauté přistanou na měsíci. Jeden z nich druhého astronauta zastřelí a zvolá: "Prohlašuji tuto zemi za srbské území." Ale proč bylo třeba toho druhého Srba zastřelit? Protože, odpovídá astronaut, tam, kde byla prolita srbská krev, se země stává srbským územím.
"Nikdo neví, jak budou Srbové psychicky reagovat na ztrátu Kosova," řekla mi jedna žena v kostele. Kosovo je skála, na níž si Srbové postavili svou národní totožnost, a pár bomb nezničí něco, co vzniklo během staletí.
Před několika lety se zeptal Jasa svých srbských přátel, jestli by nebylo možno považovat Kosovo nikoliv za srdce, ale za zanícený úd, který je nejlépe amputovat. "Zbavte se Kosova," řekl jim. "Nestojí to za to. Je to jako kámen kolem krku Srbska." Ale Srbové tak uvažovat neumějí. Kosovo je jejich Jeruzalém. Ani chytří lidé, intelektuálové, tak neumějí uvažovat. Měj syn se ptá svých přátel, pokračoval Jasa, kteří pracují v rafinérii, kterou nyní zničilo NATO. "Chcete v Kosovu žít? Ne. Tak proč se ho nevzdáte? Ale oni nemohou."
Někdy ti lidé, kteří žijí uprostřed určité kultury, ale nejsou její přímou součástí, rozumějí této kultuře lépe, než její nositelé, kteří ji nikdy nezpochybňují a nikdy si nekladou otázky ohledně svých vlastních názorů a svého hodnotového systému. Proto jsem chtěla, aby mi Jasa vysvětlil, kdo jsou Srbové.
Jasova rodina žila v Srbsku od 16. století, od vyhnání židů ze Španělska v roce 1492. Je neobvyklé pro tu část světa, že Jasa zaznamenal osobně i při své historické práci jen velmi málo antisemitismu. Jeho otce Isaaca přejmenovali jeho zákazníci na Zarka. Jeden z nich byl starostou Kragujevace, to je tam, co NATO nedávno zlikvidovalo automobilku. Byli tak blízcí přátelé, že starosta požádal Jasu, aby mu byl svědkem na svatbě. Není to zážitek, o němž by mohlo svědčit mnoho polských židů.
Jasa je starší, než vypadá. Narodil se v roce 1918 v Bukurešti, "náhodou", protože jeho matka uprchla do Rumunska, když byl Bělehrad poprvé v tomto století (celkem se to stalo třikrát) bombardován. Jaké to bylo, vyrůstat mezi Srby? "Nemůžete být Srbem, když jste se nenarodil ze srbské matky a otce," říká. "Přijmou vás jako žida, nebudou vás jako žida pronásledovat, ale nemůžete se stát jedním z nich. A vy jim to nevyčítáte. Nevím, zda jsou Britové upřímní, když říkají, že britští židé jsou Britové."
"Srbové jsou milý národ - nejen že mají vynikající smysl pro humor v obtížných a tragických situacích, ale jsou velmi pohostinní a přátelští. Srbové, jako všichni lidi, mají některé špatné vlastnosti, ale neřekl bych, že jsou krutí, jak jsou nyní líčeni na Západě."
Jasa se vrátil do Bělehradu dva měsíce po osvobození, jako novinář a liberální komunista, který věřil ve smíšené hospodářství a hrál významnou roli v boji proti Stalinově propagandě, což bylo součástí Titova úsilí zabránit, aby byla Jugoslávie pod vlivem Východu i Západu. Je to důležitá charakteristika srbského pojetí individuality, že se rozhodli být nezávislí.
Titova Jugoslávie nikdy nepotlačila historickou vzpomínku na porážku v Kosovu, která nakonec vedla k tomu, že bylo Srbsko včleněno do otomanského impéria a Srbové byli proměněni v negramotnou třídu manuálních pracovníků. A jak by býval dokázal komunismus zlikvidovat to, co bylo velkým srbským literárním úspěchem, cyklus ústně tradované poezie, epiku, kterou sebrali v devatenáctém století během velkého evropského národního obrození srbští folkloristé. Ukolébavky, které matky zpívaly svým dětem, měly kořeny v tomtéž cyklu. Vyprávějí příběh o tom, jak knížete Lazara požádal prorok Eliáš (v podobě jestřába, který - nepravděpodobným způsobem, přinášel zprávu od Panny Marie, čímž se zkombinoval Starý i Nový Zákon), aby si zvolil mezi královstvím na zemi a na nebi. Pokud si zvolí království na nebi, Srbsko bude zničeno, ale paralelní Srbsko bude vybudováno v nebi, skutečný a dokonalý národ.
Ve své knize Srbové, historie, mýtus a zničení Jugoslávie (Yale University Press) argumentuje Tim Judah, že příběh prince Lazara "poskytuje Srbům vysvětlení pro jejich útlak Turky. Také to ztotožnilo celý národ s ústředním důvodem křesťanství - totiž se vzkříšením. Jinými slovy, Lazar zvolil impérium na nebesích, tedy pravdu a spravedlnost, takže jednoho dne bude stát vzkříšen. Pozemské království bylo odmítnuto a přijaty byly vyšší ideály - nutnost oběti - a tato volba se srovnává s pokušením Kristovým." Judah ukazuje, jak začala tato metafora znamenat, že byl Kristus vzkříšen, aby Srbové nemohli prohrát. Posvátná půda Kosova jim bude navrácena zrovna tak, jak byl Jeruzalém navrácen židům.
Nebojsa, který opustil Bělehrad v roce 1989, se mi snažil vysvětlit, jak dokonce i pro jeho ateistickou generaci, která vyrostla za Titova komunismu, prosycuje srbská ortodoxní víra národní charakter a jedná jako opoziční síla proti západnímu materialismu a globálnímu hospodářství, o němž si mnozí myslí, že se je NATO snaží bombardováním Srbsku vnutit. "Náboženství pro nás není jen náboženství," uvedl. "To, co jsme, existuje nad hmotným světem. Ani po dobu pěti set let turecké nadvlády tento pocit nikdy nezmizel." Tento pocit mystického života, paralelní skutečnosti, živí Srby i nyní ve válce, v níž nemají skoro žádné spojence. Umožňuje jim to nalézt útočiště v představě, že je jejich věc spravedlivá. Možná budou poraženi, ale v nebeské říši zvítězí.
Epický lidový básnický cyklus integroval Kosovo do tkáně srbské společnosti: je to daleko víc než nudné školní cvičení pro ospalé děti. A možná že Srbové si ani neuvědomují, že tyto básně obsahují sémě nenávisti, které vede k tomu, proč je svět nyní vidí jako fašisty. Judah poukazuje na to, že v jedné básni, Horský věnec, se hovoří o tom, jak se Srbové pomstili Černohorcům, kteří přešli k islámu: "Zapálili jsme turecké domy/ aby nezbyla ani stopa / po těchto skutečných ďáblových služebnících/ ... a jejich domy jsme zapálili, všechny jejich mešity, malé i velké/ nechali jsme jen jednu prokletou hromadu/ aby jí kolemjdoucí občané mohli pohrdat." A toto, jak píše Judah, je standardní text v jugoslávských učebnicích, jemuž se běžně učily i bosenské muslimské děti.
Ani jeden Srb, s nímž jsem hovořila, nemluvil o Albáncích v Kosovu jinak než jako o nediferencované mase lidí, o nepříteli. Velmi často, a od vzdělaných lidí, jsem slyšela, že se "moc rychle rozmnožují". Etničtí Albánci a Srbové spolu sice žili vedle sebe staletí, ale Albánci jsou považováni za vetřelce. Tón, který Srbové používají, když hovoří o Albáncích, mi připomíná, jak někteří Izraelci hovoří o Palestincích: že jsou zaostalí, jsou to cizinci, je jich příliš mnoho a jsou na nesprávném místě.
Srbské reakce na etnické očišťování jsou různé, ale většinou končí v kolektivním popírání, že se něco takového děje. Jasa například tvrdí: "Kde jsou důkazy těch zvěrstev? Je to propaganda NATO." V každém případě, má-li se Srbsko zbavit KLA (kterou, jak je Jasa přesvědčen, financuje CIA, stejně tak, jako financovala Contras v Nikaragui) je nutno vyhnat celé obyvatelstvo. Válka nemá nic společného s humanitními ideály, je to americké spiknutí na ovládnutí světa Spojenými státy.
"Tito lidé nejsou ve skutečnosti Kosované, jsou to ilegální přistěhovalci z Albánie a měli by táhnout, odkud přišli," řekl jeden srbský žadatel o britský politický asyl. "Když jsem byl v osmdesátých letech v Kosovu na vojně, mého nejlepšího přítele zavraždil Albánec. I když měli autonomii, utlačovali nás. Teď se Srbové jen sami chrání."
Všichni Srbové, s nimiž jsem hovořila, zastávají názor, že Albánci nejsou vyháněni, že utíkají před bombardováním. Když jsem namítla, že etničtí Albánci byli vyhánění z Kosova už předtím, než bylo bombardování zahájeno, bylo mi řečeno, že to nebyli skuteční uprchlíci, ale dezertéři z jugoslávské armády.
Miloševič zůstává u moci proto, že rozumí srbské mentalitě a umí jí velmi dobře využívat. Jeho vzestup začal, když pronesl v roce 1987 slavnou řeč. Navštívil tehdy jako šéf Ligy komunistů Kosovo, a tak se s ním sešli rozhněvaní příslušníci srbské menšiny, kteří si stěžovali na útlak. "Nikdo se nesmí odvážit vás porazit," vykřikl. "Jugoslávie bez Kosova neexistuje! Jugoslávie by se bez Kosova rozložila! Jugoslávie a Srbsko se nevzdá Kosova!" Tento projev roznítil latentní srbský nacionalismus, který se pokoušel zabránit rozkladu Jugoslávie na jednotlivé země. Rozpad Jugoslávie Srby těžce postihl, ve všech regionech, které požadovaly nezávislost, žila četná srbská menšina. Její budoucnost začala být nejistá, jak rychle dokázalo vyhnání Srbů z Chorvatska. Ale Miloševič, komunistický aparátník, Srbům sděloval, že se srbská totožnost zrodila v klášterech a na bojištích Kosova, že bez toho nejsou Srbové ničím. Pro Srby je nemožné přijmout názor, že by kolébka jejich náboženství byla v zahraničí, zapomínají na to, že kolébka křesťanství je v zemi, která není křesťanská.
Je ironické, že lidé, kteří opravdu žijí v těch kosovských klášterech, systematicky odmítali a odmítají být manipulováni Miloševičovou propagandou. Otec Sava, zástupce opata v klášteře Visoki Decani v Kosovu, opakovaně protestoval proti útlaku etnických Albánců v Kosovu jménem záchrany duchovního dědictví Srbů. Klášter poskytuje útočiště srbským i albánským uprchlíkům. Otevřeně se protiví Miloševičovu režimu. "Řekl bych, že podstata našeho nedorozumění s bělehradským režimem spočívá v tom, že my se staráme o lidi, kteří tady žijí, kdežto oni v Bělehradu se starají o své politické zájmy," konstatuje Otec Sava v rozhovoru, který je na internetové stránce kláštera. "Před několika lety jsme varovali, že jejich politika vůči Kosovu a Metohiji je chybná a že nakonec povede nutně ke krveprolévání, a to se také stalo. Po dlouhá léta byla založena politika Bělehradu na nerealistických představách a na útlaku, což je posilovalo separatismus."
Jedním z velkých překvapení pro Američany bylo, že se Srbové po několika dnech bombardování nevzepřeli svému představiteli. Proč ne? Ještě před dvěma lety se konaly po dlouhé měsíce masové demonstrace proti Miloševičovi a pokusům jeho strany zfalšovat výsledky komunálních voleb. Pokusy selhaly, ale koalice opozičních stran, která doufala, že převezme moc, se rozložila hašteřením svých vedoucích představitelů. Jeden z nich, Vuk Draškovič, byl přijat do Miloševičovy vlády a v minulých dnech byl zase z vlády propuštěn.
To, že se Srbům nepodařilo zbavit se svého vedoucího představitele, je v očich světa činí ještě více vinnými. Jestliže je Miloševič fašista a páchá-li genocidu, proč se ho nezbaví? Protože jsou Srbové také fašisté? Nebo že jsou pod tak fašistickým útlakem, že jim NATO musí pomoci?
Srovnáváme-li válku proti Srbům s válkou proti nacistům, mnoho lidí si natolik zvyklo na to, považovat bělehradský režim za fašistický, že se už ani neptá, jestli je to pravda.Ti, kdo žijí v Bělehradě, kdo chodí na rockové koncerty, kdo se dívají na satelitu na CNN, kdo telefonují a e-mailují přátelům v zahraničí, nemají pocit, že žijí ve fašistické zemi, a mnozí z nich jsou příslušníky opozice. Zeptala jsem se Marka Mazowera, vysokoškolského učitele historie na Sussexské univerzitě a autora knihy Dark Continent: Europe's Twentieth Century (Temný kontinent: Evropa ve dvacátém století, Penguin), jestli je Srbsko fašistické.
"V meziválečné Evropě byli fašisté pravicoví, většinou antikonzervativní a v každém případě antikomunističtí a antikapitalističtí, aspoň rétorikou," kostatuje. "Někteří byli antisemitští, jiní nikoliv. Docházelo k tomu při rozkladu demokracie a při vzniku sebevědomých pravicových a levicových států jedné strany. Pokud vím, Miloševič není příliš antikonzervativní, protože v jeho zemi nejsou žádní konzervativci v evropském slova smyslu. Není antikomunista - v jeho případě by to bylo trochu obtížné, a není ani příliš antikapitalistický. Tak co vlastně zbývá?
Extrémní nacionalismus, který využívá velmi násilných prostředků pro nacionalistické cíle. A i v tomto případě si musíte dávat pozor, protože musíte vysvětlit pokračující přítomnost Maďarů ve Vojvodině a muslimů v Sanjaku. Jinými slovy, Miloševičův stát nepožaduje etnickou čistotu v rasovém smyslu, jak ji požadovali nacisté, ale vyžaduje politickou nadvládu Srbů: ani Maďaři ve Vojvodině ani muslimové v Sanjaku tuto nadvládu neohrožují. Kosovští Albánci ale ano, zejména jakmile začali bojovat. Takže asi není správné charakterizovat Miloševiče jako fašistu, i když je to strašlivý člověk."
Svrhnout Miloševiče je těžké, protože většina lidí, která by ho asi svrhla, už ze Srbska dávno emigrovala. Za posledních deset let odešlo ze Srbska asi 100 000 Srbů. Žijí v exilu v Británii, v Americe, v Kanadě, v Austrálii a na Novém Zélandě. Nejprve odešli ze Srbska z hospodářských důvodů, pak, aby unikli válce, a nakonec, aby unikli přetrvávajícímu Miloševičovu režimu. Setkala jsem se v Nebojsově bytě s šesti mladíky, kteří žádají v Británii o politický asyl. Dragon, bývalý vysokoškolský učitel ekonomiky na srbské univerzitě přišel do Británie před dvěma lety. Nyní pracuje na nočních službách v supermarketu Sainsbury's. O vlně emigrace z Jugoslávie říká: "Tragédie je, že máme tendenci řešit své problémy jako jednotlivci. Chtěli jsme být součástí světa a nesnažili jsme se přinést zvyklosti světa do naší země. Ale žádná země nemůže vydržet, když z ní neustále odcházejí nejmladší a nejvzdělanější lidi. Stál jsem tam v ulicích při těch demonstracích po mnoho dní. Co se stalo? Očekávali jsme, že bude Miloševič rozumný, že odstoupí, ale jemu je to jedno. Jemu je jedno, jestli ho lidé podporují nebo ne. Pro nás je nejhorším trestem, že musíme s ním žít."
Jak nyní víme, namísto toho, aby bombardování přimělo Srby svrhnout Miloševiče, je obrátilo proti Západu. A tito Srbové, kteří žijí v Británii, vidí v televizi reportáže o vyhánění Albánců, nejsou vystaveni propagandě Bělehradu, přesto však nejsou výjimkou. Jak večer pokračuje, tito mladí muži, pijící bacardi a coca colu, jsou stále více rozhněvaní a je stále víc frustrující jim naslouchat.
Odmítají věřit, že většina obyvatel Británie podporuje letecké útoky, protože jsou lidé v Británii dojati lidským osudem uprchlíků, a že to není nějaký generální ďábelský plán NATO, které chce ovládnout svět. Vyrostli s cenzurovanými sdělovacími prostředky, a tak se snaží v britských novinách číst mezi řádky.
Argumentují, do určité míry oprávněně, že jsou Srbové málo reprezentováni v západních sdělovacích prostředcích, že jim Západ nerozumí. Když se jich zeptám, proč se tedy nedají dohromady a nezaloží organizace, které by vyžadovaly přístup do západních sdělovacích prostředků, odpovídají bezmocně. "Ale oni by nám to nedovolili." Kdo by vám to nedovolil? Prý sdělovací prostředky.
Všechno tohle zkreslené myšlení je přímým důsledkem toho, že to jsou příslušníci generace, která je v chaosu mezi komunismem a kapitalismem. Jsou to lidé bez zkušenosti, lidé, kteří nevědí, že je možné aktivně rozhodovat o vlastní budoucnosti, aniž by musel člověk dělat jediné - bojovat podle starého srbského zvyku až do smrti proti velké přesile, bez konkrétního cíle, jen s odporem na mysli. Nejvíc jsou hrdi na to, že jsou obětmi. V tomto konfliktu se považují za židy, za oběti historie, a zdá se jim nepochopitelné, že svět udělil roli obětí Albáncům, opačné straně.
Nemají rozhodnost židů ze dvacátého století aktivně utvářet svou vlastí budoucnost. Nejsou schopni se odstříhnout od minulosti. Ve snaze to učinit, museli by se začít organizovat - museli by začít vytvářet alternativní systém, jenže, v důsledku komunismu je nyní slovo "systém" pro ně sprostým slovem.
Nebojsa se posmívá představě, že Američané, kteří mají jen dvousetletou historii, chtějí učit Srby, jejichž historie je tisíciletá, co mají dělat a jak mají myslet. Všichni muži hovoří opakovaně o rozpadu Jugoslávie, ale jen Srbové dále mluví o své zemi jako o "Jugoslávii" i dnes. Jsou jako oni Palestinci, jimž se říká Odmítači, kteří jsou přesvědčeni, že jednoho dne budou Izraelci vyhnáni z Izraele a oni dostanou svou zemi zpět. Ale jsou také jako ti Izraelci, kteří sice vědí, co se páchá proti Palestincům jejich jménem, ale odmítají to přiznat.
Nikdo nemůže žít bez totožnosti, která je širší než jeho osobnost. Proto existují národní totožnosti. V samotě kláštera Decani pochopil Otec Sava úkol, který stojí před Srby: ne, že se musejí vzdát své národní totožnosti, ale musejí ji vytvořit nově. "Osud srbských lidí na všech územích, kde Srbové žijí, a především v Kosovu závisí na schopnosti nás všech uvědomit si novou politickou realitu v Evropě a ve světě a zároveň si zachovat živoucí vazbu na naši tradici, na naše náboženství a kulturu. Dospělost národa se projevuje v tom, že dokáže překonat svou minulost a pochopit svou historickou zkušenost tak, jako prostředek k lepšímu životu v současnosti."
Jenže národní totožnost si nově nevytvoříte, když jste terčem bombardování, ale jednoho dne, až tahle krvavá válka skončí, si Srbové budou muset vybrat mezi živením vzpomínky na slavnou minulost a poněkud obtížnějším úkolem plánování pro zítřek.
Dá se to dokázat. Vyrostla jsem z dítěte, které nenávidělo Němce, v dospělou osobu, která má německé přátele; jsou částí té studentské generace ze šedesátých let, která se vyrovnala s minulostí, snažila se vytvořit pro německou novou národní totožnost a vytvořila poválečný německý modernismus a pacifismus.
Byla jsem dítětem v zemi arogantního britského impéria a jsem teď dospělým člověkem v zemi, kde žijí Britové, kteří nejsou posedlí tím, že jsme dvakrát porazili v tomto století "slavným způsobem zlořečené Němce", ale zaujímají své místo v Evropském společenství, Britové, kteří uznávají, že Británie už není světovou mocností, ale je mnohonárodnostním státem, Angličané, kteří dovolují, aby se Británie pokojným způsobem rozčlenila, třeba i na nezávislé Skotsko, Anglii a Wales. Žít v přitomnosti nebo v budoucnosti - mimo bombardování, mimo válku: to je volba, kterou budou Srbové muset učinit sami.
