Svobodný svět potřebuje vůdce, ale Clinton jím není
Tento komentář Hugo Younga vyšel v úterý 11. května 1999 v deníku Guardian.
To, čemu se říkávalo svobodný svět, potřebuje vedoucího představitele. Nominálně ho má. Není-li to prezident Bill Clinton, kdo jiný by to mohl být?
Jenže Clinton nechce nikoho vést. Hovoří o soucitu, slibuje, s onou strašnou upřímností, civěním do kamery, že se Kosovci vrátí do Kosova. Avšak není schopen pochopit, že skutečný státnický vůdce musí někdy pro správnou věc hodně riskovat. Clinton nepovede americký národ žádným směrem, o němž už Američané nevyjádřili mínění, že tím směrem chtějí jít.
Washington, jak poloválka o Jugoslávii pokračuje, je vtipem na hlavní město, je to místo zmatku, povrchní politiky a nikoliv zrovna malého množství zbabělství. Washington hovoří jazykem globální hegemonie a opakuje poučky morálního tažení. Washington ví, že žádná jiná mocnost se dnes nedokáže promenovat po světovém jevišti. Ruského prezidenta je nutno podpírat, má-li se objevit na veřejnosti, a Čína dokáže jenom to, že přiměje dav v ulicích, aby rozbil pár velvyslaneckých oken. Ale Washington se nechová jako supervelmoc. Washington není schopen dostát své odpovědnosti. Vážnost toho, o co jde v Kosovu, je něčím, čemu se Washington chce raději vyhnout.
Signální událostí při tomto úpadku bylo to, že Bílý dům sám loboval v Senátu proti senátní rezoluci, která měla dát prezidentovi pravomoc, aby užil "veškeré potřebné síly" k dosažení cílů NATO v Kosovu. Neznamenalo to, že by té síly americký prezident skutečně užil, jen to mělo potvrdit jeho existující válečné pravomoci. Ale Clinton nechtěl přijmout tuto odpovědnost. Ani ji nechtělo přijmout vedení Republikánské strany. Přijmout takovou rezoluci by bylo aktem odpovědnosti. Zablokovat ji znamenalo vyhnout se odpovědnosti za možné vyslání amerických vojsk do války.
Američtí zákonodárci se zachovali úhybně a zaslouží si pohrdání. A to, že prezident tento manévr podpořil, aby nemusel učinit těžké rozhodnutí, byl pozoruhodný čin sebepopření, který vypovídá mnohé o charakterové síle tohoto vedoucího představitele svobodného světa.
Trapná epizoda byla důsledkem nedávné historie. Kdyby Clinton naléhal na potvrzení svých válečných pravomocí, pocítil by důsledky ztráty morální autority po aféře s Lewinskou. Když prezidenti požadují, aby Kongres podpořil vojenskou akci Spojených států v národním zájmu, autorita prezidentského úřadu obyčejně stačí k tomu, aby prezidenta Senát podpořil.
Ale Clinton už nemá skoro žádnou autoritu prezidentského úřadu. V Kongresu čelí mnoha lidem, kteří jsou rozhněváni, že unikl sesazení z úřadu, a nejsou ochotni pro něj udělat nic. Takovéto záležitosti musí vysoká americká politika nyní brát v úvahu.
Odpor Washingtonu ke kosovské válce je však hlubší. Součástí nenávisti Republikánů vůči prezidentovi je jejich nyní stále více bezostyšný izolacionismus. Celé nynější vedení Kongresu vyjádřilo postupně názor, že Kosovo nestojí za to, aby kvůli němu šla Amerika do války. Někteří dokonce útočí i na letecké bombardování, přestože neohrožuje život žádného amerického letce.
Všichni tito politikové se stavějí proti vyslání pozemních vojsk do bojové situace. "Vyloučili jsme to navždy," řekl v neděli Bob Dole, republikánský prezidentský kandidát o možnosti vyslat pozemní vojska. Vzhledem k tomu, že Bob Dole patřil k hrstce politiků, který opakovaně žádali vyslání pozemních vojsk, musí to tedy být deprimující pravda.
Co to ale znamená? Zaprvé to znamená, že se Spojené státy vzdaly Miloševičovi. Po téměř dvou měsících bombardování všichni souhlasí ještě víc jednomyslně než v březnu, že bombardování samotné nemůže dosáhnout cílů NATO.
Avšak rozhodnutí Washingtonu nevyslat pozemní vojska znamená, že Spojené státy přinutily spojence k vyjednávání, které nepovede k vítězství a nepřesvědčí Kosovce, aby se vrátili domů. I kdyby nedošlo k dohodě, vyhlídky na trvalé bombardování bez pozemní podpory jsou nerealistické, brzo je začnou američtí občané považovat za právě tak nepřijatelné, jako je považují srbští občané. To však Washington definuje jako svou jedinou možnost.
Zadruhé, Clinton podtrhl pevnějším Evropanům koberec pod nohama. Koncept pozemní invaze, která by porazila polozničenou srbskou armádu, je nyní považován v Paříži a v Londýně za nejpraktičtější způsob dosažení válečných cílů. Jsou připraveni hrát podstatnou roli, zejména při poskytnutí velkého počtu vojáků. Ale pozemní invaze se nedá uskutečnit bez americké účasti na všech úrovních.
Je bolestně jasné, že Spojené státy jsou hlavní evropskou mocností a jestliže se Spojené státy rozhodnou odejít z Balkánu, nebude učiněno nic. O všem rozhoduje Washington a pravda je, že se Washington vyhýbá své odpovědnosti. Počet amerických občanů, kteří podporují pozemní invazi, sice nyní klesá, ale je stále na úrovni 43 procent, což je pozoruhodně mnoho, vzhledem k tomu, že američtí politikové váhají.
Je to důsledkem vysílání CNN. Nic v té věci neudělal americký prezident, jehož absence vojenské přípravy jde ruku v ruce s naprostou absencí jakékoliv politické přípravy. Jestliže se CNN začne nudit a nalezne nějaké zajímavější téma, američtí občané se přestanou trápit v této věci svým svědomím a americkým politikům zůstane jen čas na úvahy o tom, do jaké míry poškodili NATO, do jaké míry začne docházet na Balkáně k dominovému efektu, a na úvahy o dalších geopolitických otázkách, které Clinton prostě není schopen řešit.
Washingtonu v květnu 1999 chybí řádná vážnost. Květnatě se mluví o hrozném Miloševičovi. Mnoho lidí ve Washingtonu ví, že válka jde špatně a že obrovský rozdíl mezi cíli války a prostředky, které jsou jí dány k dispozici, je trapný.
Tito lidé vědí, co je třeba učinit. Vědí, že NATO, americká aliance, má sílu to udělat. Ale tito lidé nemají vůli. Raději se připravují na poloporážku, kterou budou nazývat vítězstvím. Hromadné zločiny proti lidskosti zůstanou nepotrestány.
Jsme svědky pomalého rozkladu americké cílevědomosti.
