Svobodný svět potřebuje vůdce, ale Clinton jím není
Tento komentář Hugo Younga vyšel v úterý 11. května 1999 v deníku Guardian.
To, čemu se říkávalo svobodný svět, potřebuje vedoucího představitele. Nominálně ho má. Není-li to prezident Bill Clinton, kdo jiný by to mohl být?
Jenže Clinton nechce nikoho vést. Hovoří o soucitu, slibuje, s onou strašnou upřímností, civěním do kamery, že se Kosovci vrátí do Kosova. Avšak není schopen pochopit, že skutečný státnický vůdce musí někdy pro správnou věc hodně riskovat. Clinton nepovede americký národ žádným směrem, o němž už Američané nevyjádřili mínění, že tím směrem chtějí jít.
Washington, jak poloválka o Jugoslávii pokračuje, je vtipem na hlavní město, je to místo zmatku, povrchní politiky a nikoliv zrovna malého množství zbabělství. Washington hovoří jazykem globální hegemonie a opakuje poučky morálního tažení. Washington ví, že žádná jiná mocnost se dnes nedokáže promenovat po světovém jevišti. Ruského prezidenta je nutno podpírat, má-li se objevit na veřejnosti, a Čína dokáže jenom to, že přiměje dav v ulicích, aby rozbil pár velvyslaneckých oken. Ale Washington se nechová jako supervelmoc. Washington není schopen dostát své odpovědnosti. Vážnost toho, o co jde v Kosovu, je něčím, čemu se Washington chce raději vyhnout.
Signální událostí při tomto úpadku bylo to, že Bílý dům sám loboval v Senátu proti senátní rezoluci, která měla dát prezidentovi pravomoc, aby užil "veškeré potřebné síly" k dosažení cílů NATO v Kosovu. Neznamenalo to, že by té síly americký prezident skutečně užil, jen to mělo potvrdit jeho existující válečné pravomoci. Ale Clinton nechtěl přijmout tuto odpovědnost. Ani ji nechtělo přijmout vedení Republikánské strany. Přijmout takovou rezoluci by bylo aktem odpovědnosti. Zablokovat ji znamenalo vyhnout se odpovědnosti za možné vyslání amerických vojsk do války.
Američtí zákonodárci se zachovali úhybně a zaslouží si pohrdání. A to, že prezident tento manévr podpořil, aby nemusel učinit těžké rozhodnutí, byl pozoruhodný čin sebepopření, který vypovídá mnohé o charakterové síle tohoto vedoucího představitele svobodného světa.
Trapná epizoda byla důsledkem nedávné historie. Kdyby Clinton naléhal na potvrzení svých válečných pravomocí, pocítil by důsledky ztráty morální autority po aféře s Lewinskou. Když prezidenti požadují, aby Kongres podpořil vojenskou akci Spojených států v národním zájmu, autorita prezidentského úřadu obyčejně stačí k tomu, aby prezidenta Senát podpořil.
Ale Clinton už nemá skoro žádnou autoritu prezidentského úřadu. V Kongresu čelí mnoha lidem, kteří jsou rozhněváni, že unikl sesazení z úřadu, a nejsou ochotni pro něj udělat nic. Takovéto záležitosti musí vysoká americká politika nyní brát v úvahu.
Odpor Washingtonu ke kosovské válce je však hlubší. Součástí nenávisti Republikánů vůči prezidentovi je jejich nyní stále více bezostyšný izolacionismus. Celé nynější vedení Kongresu vyjádřilo postupně názor, že Kosovo nestojí za to, aby kvůli němu šla Amerika do války. Někteří dokonce útočí i na letecké bombardování, přestože neohrožuje život žádného amerického letce.
Všichni tito politikové se stavějí proti vyslání pozemních vojsk do bojové situace. "Vyloučili jsme to navždy," řekl v neděli Bob Dole, republikánský prezidentský kandidát o možnosti vyslat pozemní vojska. Vzhledem k tomu, že Bob Dole patřil k hrstce politiků, který opakovaně žádali vyslání pozemních vojsk, musí to tedy být deprimující pravda.
Co to ale znamená? Zaprvé to znamená, že se Spojené státy vzdaly Miloševičovi. Po téměř dvou měsících bombardování všichni souhlasí ještě víc jednomyslně než v březnu, že bombardování samotné nemůže dosáhnout cílů NATO.
Avšak rozhodnutí Washingtonu nevyslat pozemní vojska znamená, že Spojené státy přinutily spojence k vyjednávání, které nepovede k vítězství a nepřesvědčí Kosovce, aby se vrátili domů. I kdyby nedošlo k dohodě, vyhlídky na trvalé bombardování bez pozemní podpory jsou nerealistické, brzo je začnou američtí občané považovat za právě tak nepřijatelné, jako je považují srbští občané. To však Washington definuje jako svou jedinou možnost.
Zadruhé, Clinton podtrhl pevnějším Evropanům koberec pod nohama. Koncept pozemní invaze, která by porazila polozničenou srbskou armádu, je nyní považován v Paříži a v Londýně za nejpraktičtější způsob dosažení válečných cílů. Jsou připraveni hrát podstatnou roli, zejména při poskytnutí velkého počtu vojáků. Ale pozemní invaze se nedá uskutečnit bez americké účasti na všech úrovních.
Je bolestně jasné, že Spojené státy jsou hlavní evropskou mocností a jestliže se Spojené státy rozhodnou odejít z Balkánu, nebude učiněno nic. O všem rozhoduje Washington a pravda je, že se Washington vyhýbá své odpovědnosti. Počet amerických občanů, kteří podporují pozemní invazi, sice nyní klesá, ale je stále na úrovni 43 procent, což je pozoruhodně mnoho, vzhledem k tomu, že američtí politikové váhají.
Je to důsledkem vysílání CNN. Nic v té věci neudělal americký prezident, jehož absence vojenské přípravy jde ruku v ruce s naprostou absencí jakékoliv politické přípravy. Jestliže se CNN začne nudit a nalezne nějaké zajímavější téma, američtí občané se přestanou trápit v této věci svým svědomím a americkým politikům zůstane jen čas na úvahy o tom, do jaké míry poškodili NATO, do jaké míry začne docházet na Balkáně k dominovému efektu, a na úvahy o dalších geopolitických otázkách, které Clinton prostě není schopen řešit.
Washingtonu v květnu 1999 chybí řádná vážnost. Květnatě se mluví o hrozném Miloševičovi. Mnoho lidí ve Washingtonu ví, že válka jde špatně a že obrovský rozdíl mezi cíli války a prostředky, které jsou jí dány k dispozici, je trapný.
Tito lidé vědí, co je třeba učinit. Vědí, že NATO, americká aliance, má sílu to udělat. Ale tito lidé nemají vůli. Raději se připravují na poloporážku, kterou budou nazývat vítězstvím. Hromadné zločiny proti lidskosti zůstanou nepotrestány.
Jsme svědky pomalého rozkladu americké cílevědomosti.
Jak na sebe pohlížejí Srbové
Tento článek, nazvaný "Emigranti v nepřátelském táboře", od Lindy Grantové, o Srbech v Británii, vyšel v sobotu 8. května v deníku Guardian. Překládám ho, neboť v něm nacházím některé zajímavé, i když možná jen vzdálené (nebo blízké?) paralely k českým postojům. JČ
Je to velký kostel a všichni přítomní stojí. K dispozici je několik židlí, ale jen několik jich je obsazených, na všech sedí staré ženy. V jedenáct hodin dopoledne je už venku asi sto lidí a další přicházejí. Křižují se při vstupu do kostela, líbají obraz Krista vedle vázy se zvonečky. Mladí muži v prošívaných bundách s unavenými tvářemi, jako by sem přišli rovnou z nočních klubů, si navzájem potřásají rukou. Staří muži stojí oblečeni do elegantních obleků. Ženy jsou také oblečeny elegantně. Mnozí tito lidé mají britské občanství, narodili se v Británii, bylo pro NATO - až do chvíle, kdy NATO začalo v Srbsku bombardovat jejich příbuzné.
Na zdech jsou pestrobarevné fresky. Kněz má žlutá roucha a mává stříbrnou kaditelnicí. Na kůru zpívá sbor bez doprovodu varhan. Všichni mlčí, ale není to formální ticho anglikánských bohoslužeb. Zavřu oči a jsem překvapena, že mi knězův zpěv připomíná něco velmi dobře známého z vlastního dětství - bohoslužby v synagoze.
Ale tito lidé jsou Srbové, tak to musejí být genocidní fašisté. Jsou terčem obviňování i po bombovém atentátu v Soho a po nedávné vraždě britské televizní novinářky Jill Dandové. Vím velmi dobře, co to znamená nenávidět jiné národnosti. Vychovali mě tak, abych nenáviděla Němce. Bojkotovali jsme německé výrobky. Nikdy nevstoupit na německou půdu, bylo naše motto.
Kongregace tohoto srbského ortodoxního kostela se skládá z mnoha mužů a žen, kteří bojovali pro britskou stranu, často v britských jednotkách, za druhé světové války. Byli demobilizováni, když Tito vytvářel komunistickou Jugoslávii, a rozhodli se zůstat v Británii. Žili tady skoro celý svůj život, a jejich děti a vnuci se narodili v této zemi.
Je tady matka a její dcera. Když se v březnu roku 1941 srbští generálové (nikoliv Chorvati, to byli fašisti) rozhodli, nerozvážným způsobem, postavit se Hitlerovi, matka, která byla tehdy dvacetiletou studentkou, mávala před britským velvyslanectvím v Bělehradu britskou vlajkou. Dnes vyjadřuje její dcera názory těchto zmatených a rozhněvaných návštěvníků srbského ortodoxního kostela na bombardování NATO: "Mám pocit obrovské tragédie, která se týká všech. Nejhorší je, že obyčejní lidé v Srbsku, kteří byli prozápadní, se nyní od Západu odvracejí. Západní mocnosti dělají práci za Miloševiče. Další, co učiní, bude, že od Západu odcizí mladou generaci v Rusku. Kdyby existovala konkrétní politika, kdyby existovala strategie, s cílem, jehož je zapotřebí dosáhnout... Ale politiku britská vláda nemá. Pociťuju zklamání, že je britská demokracie tak křehká, že musí využívat propagandy, že Clair Shortová, ministryně pro zahraniční rozvoj, nazývá labouristického poslance Tonyho Benna, kritika bombardování Srbska, v rozhlase mnichovanem. Démonizace Srbů jim příliš nepomáhá přijmout určitou míru odpovědnosti za své činy."
Rozpory ohledně bombardování Srbska vedou k tomu, že je Srbsko buď srovnáváno s nacistickým Německem, anebo je válka srovnávána s Vietnamem, Srbové jsou jako Vietnamci a Miloševič, dosti nepravděpodobným způsobem, je srovnáván s Ho Či Minem, snad proto, že Američané jsou na opačné straně. Avšak žádná válka není stejná jako jiná válka a není mnoho válek, v nichž je lehké definovat jasně síly dobra proti silám zla.
Začala jsem se zajímat o Srbsko už před lety. Začátkem roku 1993 jsem dostala dopis of člověka jménem Jasa Almuli, ohledně jednoho mého článku, v němž jsem se snažila zjistit, zda tvrzení, že Srbové v Bosně hromadně znásilňovali ženy, bylo pravda, anebo zda to byla válečná propaganda. Vzduchem lítala děsivá čísla: údajně Srbové znásilnili 50 000 žen. Tehdejší konzervativní ministr pro sociální služby Tim Yeo sliboval, že britská byrokracie nijak nebude stát v cestě úsilí bezdětných Britů adoptovat "děti, které se narodí v důsledku těchto znásilnění". Deník Daily Mail otiskl fotografii jednoho takového dítěte - nemluvně bylo krásné, až na to, jak mi řekl lékař, který ho rodil, že bylo to dítě počato před začátkem bosenské války.
Bosenské a chorvatské úřady nezaznamenaly žádný vzrůst porodnosti, ani vzrůst potratů. Samozřejmě, že docházelo v Bosně ke znásilněním. Znásilnění ve válce není nic nového. Nové bylo to, že toto byla první válka, v níž znásilnění zaznamenávala feministická organizace, shromažďovala o něm data.
Jasa chtěl, abych si uvědomila, že i srbské ženy v Bosně byly znásilňovány a že má v Bělehradě výborné styky s lidmi, kteří mi o tom mohou svědčit. Šla jsem ho navštívit, protože mě zajímal názor Srbů. Konec konců, stali se obětí prvního etnického očišťování této války, kdy bylo 600 000 Srbů násilně vyhnáno z Krajiny v Chorvatsku pravicovou nacionalistickou vládou, a Západ v té věci vůbec neprotestoval.
Nepociťovala jsem sympatie k Srbům, ani k druhé straně, jen jsem měla pocit, že sdělovací prostředky o tom řádně neinformují a že se mi nesděluje všechno, co jsem chtěla vědět.
Byla jsem si vědoma, že bych mohla Srby lehce umístit do oné pohodlné brázdy nenávisti, kterou v mé mysli vyryli mí rodiče pro Němce. Je to těžké, nemít nepřítele, obětního beránka, jemuž můžete být morálně nadřazený - ať jsou to mocní, peněz chtiví Američané, pokud jste na levici, anebo "falešní žadatelé o asyl", pokud jste na pravici.
Šla jsem navšívit Jasu, protože bydlel na nejironičtějším místě národa, který byl odepsán jako genocidní násilníci. Do té doby, než ho válka v Bosně donutila o rok předtím opustit Bělehrad, byl předsedou židovské obce v Bělehradě a stále je ještě čestným prezidentem bělehradské organizace lidí, kteří přežili holocaust. Bydlel v bytě v londýnské čtvrti Hampstead. Byl novinářem v důchodu, který působil v Londýně v sedmdesátých letech jako informační pracovník pro jednu jugoslávskou investiční banku. Vrátil se do Británie, protože tu žijí dvě jeho děti.
Tou dobou se nikdo příliš nezajímal o to, kdo jsou Srbové anebo co si myslí. Požádala jsem šéfredaktory různých novin, aby mě vyslali do Bělehradu, ale řekli mi, že všechno důležité se děje v Bosně, tam je válka a brutalita. Jde o tragédii a utrpení národa, který je terorizován zlým nepřítelem. Jménem Srbů hovoří Slobodan Miloševič a ten hovoří velmi výmluvně.
Když zahájilo NATO bombardování Srbska, šla jsem Jasu navštívit znovu. Bydlel nyní v sociální bytě v severním Finchley. V důsledku celoživotní podpory liberálního komunismu si vydělal na skromné, ale pohodlné stáří. Jeho mysl byla stále tak aktivní jako když mu bylo 22, v první den německého bombardování Bělehradu v roce 1941. Chápal přesně, co je fašismus a řekl si, "Budu se vyhýbat Němcům", a vydal se pěšky na černohorské pobřeží, kde měl štěstí, že padl do rukou Italům.
V létě 1992 jsem se seznámila v Londýně s Nebojsou, žadatelem o asyl, a požádala jsem ho, aby mi vysvětlil válku. "Srbové nikdy nesloží zbraně, dokud nepomstí krev, která byla prolita v bitvě o Kosovo, kdy jsme byli poraženi Turky a strávili jsme dalších 500 let pod otomanským impériem," řekl pevně. "Bylo to v roce 1389. Právě jsme vzpomínali šestistého výročí této bitvy. Ať se děje v Bosně cokoliv, není to nic ve srovnání s tím, co se stane, až válka dospěje do Kosova. Kosovo je všechno. Bosna není nic."
Spojila jsem se znovu s Nebojsou, když začalo bombardování Srbska. "Proč je pro vás Kosovo tak důležité?" zeptala jsem se.
"Není to racionální. Není to logické," odpověděl. "Prostě to tak je. Nemá to nic společného s Miloševičem, je to otázka totožnosti srbského národa. Každý Srb je ochoten zemřít za Kosovo. Jestliže vyšle NATO pozemní jednotky, vrátím se a budu bojovat o Kosovo."
Ale proč? Existuje vtip, který o sobě vyprávějí sami Srbové. Dva srbští astronauté přistanou na měsíci. Jeden z nich druhého astronauta zastřelí a zvolá: "Prohlašuji tuto zemi za srbské území." Ale proč bylo třeba toho druhého Srba zastřelit? Protože, odpovídá astronaut, tam, kde byla prolita srbská krev, se země stává srbským územím.
"Nikdo neví, jak budou Srbové psychicky reagovat na ztrátu Kosova," řekla mi jedna žena v kostele. Kosovo je skála, na níž si Srbové postavili svou národní totožnost, a pár bomb nezničí něco, co vzniklo během staletí.
Před několika lety se zeptal Jasa svých srbských přátel, jestli by nebylo možno považovat Kosovo nikoliv za srdce, ale za zanícený úd, který je nejlépe amputovat. "Zbavte se Kosova," řekl jim. "Nestojí to za to. Je to jako kámen kolem krku Srbska." Ale Srbové tak uvažovat neumějí. Kosovo je jejich Jeruzalém. Ani chytří lidé, intelektuálové, tak neumějí uvažovat. Měj syn se ptá svých přátel, pokračoval Jasa, kteří pracují v rafinérii, kterou nyní zničilo NATO. "Chcete v Kosovu žít? Ne. Tak proč se ho nevzdáte? Ale oni nemohou."
Někdy ti lidé, kteří žijí uprostřed určité kultury, ale nejsou její přímou součástí, rozumějí této kultuře lépe, než její nositelé, kteří ji nikdy nezpochybňují a nikdy si nekladou otázky ohledně svých vlastních názorů a svého hodnotového systému. Proto jsem chtěla, aby mi Jasa vysvětlil, kdo jsou Srbové.
Jasova rodina žila v Srbsku od 16. století, od vyhnání židů ze Španělska v roce 1492. Je neobvyklé pro tu část světa, že Jasa zaznamenal osobně i při své historické práci jen velmi málo antisemitismu. Jeho otce Isaaca přejmenovali jeho zákazníci na Zarka. Jeden z nich byl starostou Kragujevace, to je tam, co NATO nedávno zlikvidovalo automobilku. Byli tak blízcí přátelé, že starosta požádal Jasu, aby mu byl svědkem na svatbě. Není to zážitek, o němž by mohlo svědčit mnoho polských židů.
Jasa je starší, než vypadá. Narodil se v roce 1918 v Bukurešti, "náhodou", protože jeho matka uprchla do Rumunska, když byl Bělehrad poprvé v tomto století (celkem se to stalo třikrát) bombardován. Jaké to bylo, vyrůstat mezi Srby? "Nemůžete být Srbem, když jste se nenarodil ze srbské matky a otce," říká. "Přijmou vás jako žida, nebudou vás jako žida pronásledovat, ale nemůžete se stát jedním z nich. A vy jim to nevyčítáte. Nevím, zda jsou Britové upřímní, když říkají, že britští židé jsou Britové."
"Srbové jsou milý národ - nejen že mají vynikající smysl pro humor v obtížných a tragických situacích, ale jsou velmi pohostinní a přátelští. Srbové, jako všichni lidi, mají některé špatné vlastnosti, ale neřekl bych, že jsou krutí, jak jsou nyní líčeni na Západě."
Jasa se vrátil do Bělehradu dva měsíce po osvobození, jako novinář a liberální komunista, který věřil ve smíšené hospodářství a hrál významnou roli v boji proti Stalinově propagandě, což bylo součástí Titova úsilí zabránit, aby byla Jugoslávie pod vlivem Východu i Západu. Je to důležitá charakteristika srbského pojetí individuality, že se rozhodli být nezávislí.
Titova Jugoslávie nikdy nepotlačila historickou vzpomínku na porážku v Kosovu, která nakonec vedla k tomu, že bylo Srbsko včleněno do otomanského impéria a Srbové byli proměněni v negramotnou třídu manuálních pracovníků. A jak by býval dokázal komunismus zlikvidovat to, co bylo velkým srbským literárním úspěchem, cyklus ústně tradované poezie, epiku, kterou sebrali v devatenáctém století během velkého evropského národního obrození srbští folkloristé. Ukolébavky, které matky zpívaly svým dětem, měly kořeny v tomtéž cyklu. Vyprávějí příběh o tom, jak knížete Lazara požádal prorok Eliáš (v podobě jestřába, který - nepravděpodobným způsobem, přinášel zprávu od Panny Marie, čímž se zkombinoval Starý i Nový Zákon), aby si zvolil mezi královstvím na zemi a na nebi. Pokud si zvolí království na nebi, Srbsko bude zničeno, ale paralelní Srbsko bude vybudováno v nebi, skutečný a dokonalý národ.
Ve své knize Srbové, historie, mýtus a zničení Jugoslávie (Yale University Press) argumentuje Tim Judah, že příběh prince Lazara "poskytuje Srbům vysvětlení pro jejich útlak Turky. Také to ztotožnilo celý národ s ústředním důvodem křesťanství - totiž se vzkříšením. Jinými slovy, Lazar zvolil impérium na nebesích, tedy pravdu a spravedlnost, takže jednoho dne bude stát vzkříšen. Pozemské království bylo odmítnuto a přijaty byly vyšší ideály - nutnost oběti - a tato volba se srovnává s pokušením Kristovým." Judah ukazuje, jak začala tato metafora znamenat, že byl Kristus vzkříšen, aby Srbové nemohli prohrát. Posvátná půda Kosova jim bude navrácena zrovna tak, jak byl Jeruzalém navrácen židům.
Nebojsa, který opustil Bělehrad v roce 1989, se mi snažil vysvětlit, jak dokonce i pro jeho ateistickou generaci, která vyrostla za Titova komunismu, prosycuje srbská ortodoxní víra národní charakter a jedná jako opoziční síla proti západnímu materialismu a globálnímu hospodářství, o němž si mnozí myslí, že se je NATO snaží bombardováním Srbsku vnutit. "Náboženství pro nás není jen náboženství," uvedl. "To, co jsme, existuje nad hmotným světem. Ani po dobu pěti set let turecké nadvlády tento pocit nikdy nezmizel." Tento pocit mystického života, paralelní skutečnosti, živí Srby i nyní ve válce, v níž nemají skoro žádné spojence. Umožňuje jim to nalézt útočiště v představě, že je jejich věc spravedlivá. Možná budou poraženi, ale v nebeské říši zvítězí.
Epický lidový básnický cyklus integroval Kosovo do tkáně srbské společnosti: je to daleko víc než nudné školní cvičení pro ospalé děti. A možná že Srbové si ani neuvědomují, že tyto básně obsahují sémě nenávisti, které vede k tomu, proč je svět nyní vidí jako fašisty. Judah poukazuje na to, že v jedné básni, Horský věnec, se hovoří o tom, jak se Srbové pomstili Černohorcům, kteří přešli k islámu: "Zapálili jsme turecké domy/ aby nezbyla ani stopa / po těchto skutečných ďáblových služebnících/ ... a jejich domy jsme zapálili, všechny jejich mešity, malé i velké/ nechali jsme jen jednu prokletou hromadu/ aby jí kolemjdoucí občané mohli pohrdat." A toto, jak píše Judah, je standardní text v jugoslávských učebnicích, jemuž se běžně učily i bosenské muslimské děti.
Ani jeden Srb, s nímž jsem hovořila, nemluvil o Albáncích v Kosovu jinak než jako o nediferencované mase lidí, o nepříteli. Velmi často, a od vzdělaných lidí, jsem slyšela, že se "moc rychle rozmnožují". Etničtí Albánci a Srbové spolu sice žili vedle sebe staletí, ale Albánci jsou považováni za vetřelce. Tón, který Srbové používají, když hovoří o Albáncích, mi připomíná, jak někteří Izraelci hovoří o Palestincích: že jsou zaostalí, jsou to cizinci, je jich příliš mnoho a jsou na nesprávném místě.
Srbské reakce na etnické očišťování jsou různé, ale většinou končí v kolektivním popírání, že se něco takového děje. Jasa například tvrdí: "Kde jsou důkazy těch zvěrstev? Je to propaganda NATO." V každém případě, má-li se Srbsko zbavit KLA (kterou, jak je Jasa přesvědčen, financuje CIA, stejně tak, jako financovala Contras v Nikaragui) je nutno vyhnat celé obyvatelstvo. Válka nemá nic společného s humanitními ideály, je to americké spiknutí na ovládnutí světa Spojenými státy.
"Tito lidé nejsou ve skutečnosti Kosované, jsou to ilegální přistěhovalci z Albánie a měli by táhnout, odkud přišli," řekl jeden srbský žadatel o britský politický asyl. "Když jsem byl v osmdesátých letech v Kosovu na vojně, mého nejlepšího přítele zavraždil Albánec. I když měli autonomii, utlačovali nás. Teď se Srbové jen sami chrání."
Všichni Srbové, s nimiž jsem hovořila, zastávají názor, že Albánci nejsou vyháněni, že utíkají před bombardováním. Když jsem namítla, že etničtí Albánci byli vyhánění z Kosova už předtím, než bylo bombardování zahájeno, bylo mi řečeno, že to nebyli skuteční uprchlíci, ale dezertéři z jugoslávské armády.
Miloševič zůstává u moci proto, že rozumí srbské mentalitě a umí jí velmi dobře využívat. Jeho vzestup začal, když pronesl v roce 1987 slavnou řeč. Navštívil tehdy jako šéf Ligy komunistů Kosovo, a tak se s ním sešli rozhněvaní příslušníci srbské menšiny, kteří si stěžovali na útlak. "Nikdo se nesmí odvážit vás porazit," vykřikl. "Jugoslávie bez Kosova neexistuje! Jugoslávie by se bez Kosova rozložila! Jugoslávie a Srbsko se nevzdá Kosova!" Tento projev roznítil latentní srbský nacionalismus, který se pokoušel zabránit rozkladu Jugoslávie na jednotlivé země. Rozpad Jugoslávie Srby těžce postihl, ve všech regionech, které požadovaly nezávislost, žila četná srbská menšina. Její budoucnost začala být nejistá, jak rychle dokázalo vyhnání Srbů z Chorvatska. Ale Miloševič, komunistický aparátník, Srbům sděloval, že se srbská totožnost zrodila v klášterech a na bojištích Kosova, že bez toho nejsou Srbové ničím. Pro Srby je nemožné přijmout názor, že by kolébka jejich náboženství byla v zahraničí, zapomínají na to, že kolébka křesťanství je v zemi, která není křesťanská.
Je ironické, že lidé, kteří opravdu žijí v těch kosovských klášterech, systematicky odmítali a odmítají být manipulováni Miloševičovou propagandou. Otec Sava, zástupce opata v klášteře Visoki Decani v Kosovu, opakovaně protestoval proti útlaku etnických Albánců v Kosovu jménem záchrany duchovního dědictví Srbů. Klášter poskytuje útočiště srbským i albánským uprchlíkům. Otevřeně se protiví Miloševičovu režimu. "Řekl bych, že podstata našeho nedorozumění s bělehradským režimem spočívá v tom, že my se staráme o lidi, kteří tady žijí, kdežto oni v Bělehradu se starají o své politické zájmy," konstatuje Otec Sava v rozhovoru, který je na internetové stránce kláštera. "Před několika lety jsme varovali, že jejich politika vůči Kosovu a Metohiji je chybná a že nakonec povede nutně ke krveprolévání, a to se také stalo. Po dlouhá léta byla založena politika Bělehradu na nerealistických představách a na útlaku, což je posilovalo separatismus."
Jedním z velkých překvapení pro Američany bylo, že se Srbové po několika dnech bombardování nevzepřeli svému představiteli. Proč ne? Ještě před dvěma lety se konaly po dlouhé měsíce masové demonstrace proti Miloševičovi a pokusům jeho strany zfalšovat výsledky komunálních voleb. Pokusy selhaly, ale koalice opozičních stran, která doufala, že převezme moc, se rozložila hašteřením svých vedoucích představitelů. Jeden z nich, Vuk Draškovič, byl přijat do Miloševičovy vlády a v minulých dnech byl zase z vlády propuštěn.
To, že se Srbům nepodařilo zbavit se svého vedoucího představitele, je v očich světa činí ještě více vinnými. Jestliže je Miloševič fašista a páchá-li genocidu, proč se ho nezbaví? Protože jsou Srbové také fašisté? Nebo že jsou pod tak fašistickým útlakem, že jim NATO musí pomoci?
Srovnáváme-li válku proti Srbům s válkou proti nacistům, mnoho lidí si natolik zvyklo na to, považovat bělehradský režim za fašistický, že se už ani neptá, jestli je to pravda.Ti, kdo žijí v Bělehradě, kdo chodí na rockové koncerty, kdo se dívají na satelitu na CNN, kdo telefonují a e-mailují přátelům v zahraničí, nemají pocit, že žijí ve fašistické zemi, a mnozí z nich jsou příslušníky opozice. Zeptala jsem se Marka Mazowera, vysokoškolského učitele historie na Sussexské univerzitě a autora knihy Dark Continent: Europe's Twentieth Century (Temný kontinent: Evropa ve dvacátém století, Penguin), jestli je Srbsko fašistické.
"V meziválečné Evropě byli fašisté pravicoví, většinou antikonzervativní a v každém případě antikomunističtí a antikapitalističtí, aspoň rétorikou," kostatuje. "Někteří byli antisemitští, jiní nikoliv. Docházelo k tomu při rozkladu demokracie a při vzniku sebevědomých pravicových a levicových států jedné strany. Pokud vím, Miloševič není příliš antikonzervativní, protože v jeho zemi nejsou žádní konzervativci v evropském slova smyslu. Není antikomunista - v jeho případě by to bylo trochu obtížné, a není ani příliš antikapitalistický. Tak co vlastně zbývá?
Extrémní nacionalismus, který využívá velmi násilných prostředků pro nacionalistické cíle. A i v tomto případě si musíte dávat pozor, protože musíte vysvětlit pokračující přítomnost Maďarů ve Vojvodině a muslimů v Sanjaku. Jinými slovy, Miloševičův stát nepožaduje etnickou čistotu v rasovém smyslu, jak ji požadovali nacisté, ale vyžaduje politickou nadvládu Srbů: ani Maďaři ve Vojvodině ani muslimové v Sanjaku tuto nadvládu neohrožují. Kosovští Albánci ale ano, zejména jakmile začali bojovat. Takže asi není správné charakterizovat Miloševiče jako fašistu, i když je to strašlivý člověk."
Svrhnout Miloševiče je těžké, protože většina lidí, která by ho asi svrhla, už ze Srbska dávno emigrovala. Za posledních deset let odešlo ze Srbska asi 100 000 Srbů. Žijí v exilu v Británii, v Americe, v Kanadě, v Austrálii a na Novém Zélandě. Nejprve odešli ze Srbska z hospodářských důvodů, pak, aby unikli válce, a nakonec, aby unikli přetrvávajícímu Miloševičovu režimu. Setkala jsem se v Nebojsově bytě s šesti mladíky, kteří žádají v Británii o politický asyl. Dragon, bývalý vysokoškolský učitel ekonomiky na srbské univerzitě přišel do Británie před dvěma lety. Nyní pracuje na nočních službách v supermarketu Sainsbury's. O vlně emigrace z Jugoslávie říká: "Tragédie je, že máme tendenci řešit své problémy jako jednotlivci. Chtěli jsme být součástí světa a nesnažili jsme se přinést zvyklosti světa do naší země. Ale žádná země nemůže vydržet, když z ní neustále odcházejí nejmladší a nejvzdělanější lidi. Stál jsem tam v ulicích při těch demonstracích po mnoho dní. Co se stalo? Očekávali jsme, že bude Miloševič rozumný, že odstoupí, ale jemu je to jedno. Jemu je jedno, jestli ho lidé podporují nebo ne. Pro nás je nejhorším trestem, že musíme s ním žít."
Jak nyní víme, namísto toho, aby bombardování přimělo Srby svrhnout Miloševiče, je obrátilo proti Západu. A tito Srbové, kteří žijí v Británii, vidí v televizi reportáže o vyhánění Albánců, nejsou vystaveni propagandě Bělehradu, přesto však nejsou výjimkou. Jak večer pokračuje, tito mladí muži, pijící bacardi a coca colu, jsou stále více rozhněvaní a je stále víc frustrující jim naslouchat.
Odmítají věřit, že většina obyvatel Británie podporuje letecké útoky, protože jsou lidé v Británii dojati lidským osudem uprchlíků, a že to není nějaký generální ďábelský plán NATO, které chce ovládnout svět. Vyrostli s cenzurovanými sdělovacími prostředky, a tak se snaží v britských novinách číst mezi řádky.
Argumentují, do určité míry oprávněně, že jsou Srbové málo reprezentováni v západních sdělovacích prostředcích, že jim Západ nerozumí. Když se jich zeptám, proč se tedy nedají dohromady a nezaloží organizace, které by vyžadovaly přístup do západních sdělovacích prostředků, odpovídají bezmocně. "Ale oni by nám to nedovolili." Kdo by vám to nedovolil? Prý sdělovací prostředky.
Všechno tohle zkreslené myšlení je přímým důsledkem toho, že to jsou příslušníci generace, která je v chaosu mezi komunismem a kapitalismem. Jsou to lidé bez zkušenosti, lidé, kteří nevědí, že je možné aktivně rozhodovat o vlastní budoucnosti, aniž by musel člověk dělat jediné - bojovat podle starého srbského zvyku až do smrti proti velké přesile, bez konkrétního cíle, jen s odporem na mysli. Nejvíc jsou hrdi na to, že jsou obětmi. V tomto konfliktu se považují za židy, za oběti historie, a zdá se jim nepochopitelné, že svět udělil roli obětí Albáncům, opačné straně.
Nemají rozhodnost židů ze dvacátého století aktivně utvářet svou vlastí budoucnost. Nejsou schopni se odstříhnout od minulosti. Ve snaze to učinit, museli by se začít organizovat - museli by začít vytvářet alternativní systém, jenže, v důsledku komunismu je nyní slovo "systém" pro ně sprostým slovem.
Nebojsa se posmívá představě, že Američané, kteří mají jen dvousetletou historii, chtějí učit Srby, jejichž historie je tisíciletá, co mají dělat a jak mají myslet. Všichni muži hovoří opakovaně o rozpadu Jugoslávie, ale jen Srbové dále mluví o své zemi jako o "Jugoslávii" i dnes. Jsou jako oni Palestinci, jimž se říká Odmítači, kteří jsou přesvědčeni, že jednoho dne budou Izraelci vyhnáni z Izraele a oni dostanou svou zemi zpět. Ale jsou také jako ti Izraelci, kteří sice vědí, co se páchá proti Palestincům jejich jménem, ale odmítají to přiznat.
Nikdo nemůže žít bez totožnosti, která je širší než jeho osobnost. Proto existují národní totožnosti. V samotě kláštera Decani pochopil Otec Sava úkol, který stojí před Srby: ne, že se musejí vzdát své národní totožnosti, ale musejí ji vytvořit nově. "Osud srbských lidí na všech územích, kde Srbové žijí, a především v Kosovu závisí na schopnosti nás všech uvědomit si novou politickou realitu v Evropě a ve světě a zároveň si zachovat živoucí vazbu na naši tradici, na naše náboženství a kulturu. Dospělost národa se projevuje v tom, že dokáže překonat svou minulost a pochopit svou historickou zkušenost tak, jako prostředek k lepšímu životu v současnosti."
Jenže národní totožnost si nově nevytvoříte, když jste terčem bombardování, ale jednoho dne, až tahle krvavá válka skončí, si Srbové budou muset vybrat mezi živením vzpomínky na slavnou minulost a poněkud obtížnějším úkolem plánování pro zítřek.
Dá se to dokázat. Vyrostla jsem z dítěte, které nenávidělo Němce, v dospělou osobu, která má německé přátele; jsou částí té studentské generace ze šedesátých let, která se vyrovnala s minulostí, snažila se vytvořit pro německou novou národní totožnost a vytvořila poválečný německý modernismus a pacifismus.
Byla jsem dítětem v zemi arogantního britského impéria a jsem teď dospělým člověkem v zemi, kde žijí Britové, kteří nejsou posedlí tím, že jsme dvakrát porazili v tomto století "slavným způsobem zlořečené Němce", ale zaujímají své místo v Evropském společenství, Britové, kteří uznávají, že Británie už není světovou mocností, ale je mnohonárodnostním státem, Angličané, kteří dovolují, aby se Británie pokojným způsobem rozčlenila, třeba i na nezávislé Skotsko, Anglii a Wales. Žít v přitomnosti nebo v budoucnosti - mimo bombardování, mimo válku: to je volba, kterou budou Srbové muset učinit sami.
Ve válkách jdou tragédie a nekompetentnost ruku v ruce
Tento komentář Davida Aaronovitche vyšel v úterý 11. května v deníku Independent.
Ve válkách, dokonce i v nezbytných válkách, dochází k zásahům čínských vyslanectví. Z morálního hlediska není rozdílu mezi smrtí nevinných čínských diplomatů a smrtí nevinných srbských civilistů, které zabila zbloudilá bomba, odeslaná mým a vaším jménem. Ale vybombardování velvyslanectví zjevně ohrožuje možnosti budoucího politického narovnání v rámci OSN. A oslabuje to podporu pro NATO v západních zemích, protože se taktika NATO lehce stane terčem posměchu.
Nemělo by být. Nekompetentnost, tragédie a válka jdou dohromady. Zničení opatství Monte Casino za druhé světové války byla strašlivá věc, stejně jako nepovedená zkouška na vylodění Spojenců do Normandie, která se konala na Slapton Sands v Devonu a při níž přišly stovky Američanů o život. V roce 1944 informace o této tragédii potlačila cenzura, aby se neoslabila válečná morálka. Dnes by to bylo hlavní zprávou týdne. Neposuzujeme efektivnost armádní intervence tím, že využíváme nadřazených vlastních informací - jen se prostě snažme udělat co nejlépe to, co je v našich silách. Pozemní invaze do Kosova, kterou si přeji, by nebyla o nic krvavěji strašlivá a byla by plná chybně vystřelených bomb, asi ještě více než nynější letecká válka.
Problém je, že "nekompetentnost" poskytuje příhodný klacek proti NATO pro ty lidi, kdo se stavějí proti intervenci NATO, a také sdružuje ty lidi, kteří jsou sice pro vojenský zásah, jen ale v tom případě, pokud se odehraje rychle a nepředkládá nám žádná morální dilemata.
A představa nekompetentnosti či naivnosti může být neobyčejně pružná. Minulý týden si dokonce jeden komentátor stěžoval, že se vede válka o Kosovo zrovna letos, kdy se budou konat v Rusku důležité volby - vyplynulo mu z toho, že inteligentní politikové by buď tu válku vedli loni anebo by počkali až do roku 2000. Dodneška jsem slyšel jen jednou, že stoupenec války o Kosovo použil "nelidského" eufemismu "kolaterální škody" (namísto toho, aby hovořil o mrtvých a raněných), a to ještě jen v uvozovkách. Odpůrci války o Kosovo argumentují, že těchto eufemismů pro usmrcování civilistů politikové a generálové užívají běžně. Není to pravda.
A pak se protestuje proti "démonizaci" Srbů jako celého národa (což jsem neslyšel nikdy) a proti "démonizaci" pana Miloševiče. Jeden velmi slušný a poctivý novinář, kterého velmi dobře znám, mi vysvětloval, že je nutno dělat rozdíl mezi Slobodanem, což je vychytralý, ale v podstatě civilizovaný člověk, a šílenými, vražednými etnickými očišťovateli v Kosovu. Minulou sobotu psal televizní kritik jednoho významného kvalitního deníku obdobně a doporučil Tonymu Blairovi, aby se díval na BBC 2 na tříhodinovou reprízu brilantního dokumentárního seriálu The Death of Yugoslavia, Smrt Jugoslávie.
Doufám, že se na to Tony Blair skutečně díval. Zaprvé by mu to připomnělo, že Miloševič měl vždycky velmi těsné styky s paranoidními, zločineckými srbskými elementy. V roce 1988 jich využíval pro agitaci pro ukončení kosovské autonomie a dokonce je vyslal do Vojvodiny (kde žije velká maďarská menšina).
Avšak Kosovo 1999 by mělo být viděno v kontextu události v roce 1992, k nimž došlo v bosenském městě Zvornik. Tam, než začala válka, vstoupily do převážně muslimského města polovojenské jednotky, vedené Vojislavem Šešeljem, rasistickým fašistou, který je Miloševičovým náměstkem, zavraždily několik tisíc osob a vyhnaly z města další desetitisíce lidí. Jak to formuloval Šešelj v pozoruhodném rozhovoru pro tento dokumentární film, "Miloševič nám nic nerozkazoval. Jen nás požádal - Potřebujeme vaše bojovníky na takovém a takovém místě." A Šešelj poslechl.
Nejprve nemohli bosenští muslimové a zahraniční vlády prostě uvěřit, že by někdo mohl spáchat takové bezprecedentní zvěrstvo. Možná, že nechtěli nikoho "démonizovat". Pak, když byli šokováni pravdou, Bosňané požádali Američany o zahraniční intervenci, aby je zachránili. "Nejsme a nemůžeme být světovým četníkem," řekl James Baker, ministr zahraničních věcí ve vládě George Bushe. Nyní víme, jak dobře fungovalo toto řešení.
Dnes mají ti, kdo jsou proti válce, velký problém, jak vysvětlit jednomyslný názor kosovských Albánců, že by válka měla pokračovat, a jak smířit svědectví o masakrech s názorem, že si Srbové nezaslouží bombardování. Tak je instruktivní zkoumat nedávný dopis 674 "univerzitních učitelů a spisovatelů", včetně Tariqa Aliho a Noama Chomského, jak se jim podařilo vyrovnat se s touto potíží.
Dopis se zmiňuje o etnickém očišťování v Kosovu jen takto: "Letecké útoky NATO povzbuzují odplatu vůči kosovskému obyvatelstvu od nejhorších srbských ultranacionalistů." Povzbuzují "odplatu"! Takže přimělo k této "odplatě" už samo očekávání leteckých úderů srbské polovojenské jednotky, že se začaly na kosovském obyvatelstvu mstít už předtím, než bombardování začalo?
A dopis pak hovoří o srbských "polovojenských jednotkách, které usmrcují bojovníky KLA." Aha, tak ony usmrcují bojovníky KLA. Vůbec nezabíjejí všechny ty civilisty, o nichž máme tolik svědectví, jen bojovníky KLA. A jen "odplatou".
Vzhledem k tomu, co je známo, jsou tyto formulace bizarní. Proč tedy tato vyhýbavost? Je to proto, aby dokument mohl tvrdit, že existuje k válce alternativa. Jediná alternativa, kterou tito akademičtí pracovníci a spisovatelé navrhují, je tato. "Zorganizování balkánské konference, na niž se budou účastnit zástupce všech států a národních komunit v těchto státech."
Zjevně, jestliže jste dospěli k závěru,. že je Miloševič krutý, lživý manipulátor, který už zorganizoval usmrcení tisíců civilistů, bylo by poněkud obtížné přimět mnohé lidi, aby s ním konferovali. Taková konference by byla poněkud nesmyslná - bylo by to pozvání pro Miloševiče a jeho gangy dokončit to etnické očišťování.
Plakal bych pro tyto ubohé univerzitní pracovníky, kdyby už všechny moje slzy netekly za Kosovce. Tak vidíte, jste na univerzitě, připravujete do tisku knihu, dopisujete seminární přednášku, o víkendu letíte na mezinárodní konferenci, a najednou dostanete fax, text, který máte na konci podepsat.
A tak se stáváte apologetou největšího zločinu proti lidskosti, spáchaného v Evropě od druhé světové války.
Dávám přednost svému svědomí před jejich.
Přistěhovalec Teng
Pane Čulíku,
tuhle mi jeden Číňan vyprávěl, co ho potkalo při emigraci do Kanady. Kdyby
to dostal do ruky někdo jiný než já, tak by z toho možná byl zajímavý
filmový scénář nebo třeba kniha. V mých silách není víc než primitivní
přetlumočení, které by možná mohlo čtenáře BL i tak zajímat.
JJ.
Přistěhovalec Teng
Před několika dny se ve dveřích mé pracovny objevil Číňan. Takový
normální, který vedle kteréhokoli svého soukmenovce vypadá jako jeho
dvojče. A je stejně neodhadnutelného věku.
Přišel s tím, že od nás odchází, protože se vrací na universitu. Vyměnili
jsme tedy několik zdvořilostí, jak daný okamžik žádal, a pak se hovor
stočil na témata zajímající, jak říkají diplomaté, obě zúčastněné strany.
A v jeho rámci jsem vyslechl příběh, který čtenářům BL předkládám.
Číňan, říkejme mu třeba Teng, dokončil doma universitu a pak se mu zachtělo
změny. Získal povolení k cestě do Kanady, kde hodlal pokračovat ve studiu
jako postgraduální student.
"To není žádný problém," říkají Tengovi na kanadské universitě. "Přineseš
ověřený diplom, dvanáct tisíc doláčů a máš na rok vystaráno." Diplom Teng
má, tolik peněz nikoli. A tak přijímá dobrou radu: "Budeš-li legálním
přistěhovalcem", povídají, "budeš platit jen tolik co Kanaďani, tedy
takovou třetinu".
Na úřadu přes přistěhovalectví jsou na Tenga hodní. Má dobrou vysokou
školu, domluví se anglicky a navíc pověst jeho vlasti umožňuje státi se
politickým uprchlíkem snadno a rychle.
Na první pohled formalita. Interview, pár podpisů, štempl a bude
potvrzení, že je úředně povoleným přistěhovalcem neboli "landed
immigrantem".
Teng, byvše vyzván, přijde na úřad a tam je vskutku řeč o formalitě. "Jsme
tak říkajíc very sorry", povídají Tengovi, "ale o tenhle papír musíš
formálně zažádat zvenku".
Bledost Tengovy tváře vyvolá úředníkův soucit. "Hele, Teng, tohle je kvůli
tomu, aby se nám lidi nehrnuli do Kanady jen tak," vysvětluje úředník, "v
tvým případě to je jen formalita. Půjdeš na americký konsulát, tam ti
bouchnou vízum do pasu a pojedeš do Buffala. Tam si podepíšeš ty svoje
papíry a bude po ptákách".
Teng učiní, jak úředník naznačil. S americkým vízem v pase a obsílkou, kdy
se má v americkém Buffalu dostavit na kanadský úřad, dojíždí na hranici, co
je hned u Niagárských vodopádů.
"Proč jedeš do USA?", ptá se John, či jak se pasák na americké straně
hranice jmenuje. Teng vysvětlí o co jde, leč místo úředního úsměvu vytasí
John psací prostředek a vízum v pase přeškrtne. Možná při tom utrousí něco
jako "Teng, ty se mi nelíbíš" nebo "to by moh říct každej, že si jede pro
nějakej papír", ale na pronesených zdvořilostech až tak nesejde. Počítá se
výsledek.
Teng se domůže slyšení u Johnova nadřízeného. Boss ale nehodlá Johna
shodit a tak dělá blbce ze sebe: nemůže prý po Johnovi nic opravovat.
Teng se vrácí z od temně hučící Niagáry, do Toronta a spěchá na spřátelený
úřad pro přistěhovalce.
"To je mrzuté", povídají. "Tyhle papíry se nedají posílat poštou, na to je
předpis". A radí Tengovi, aby si našel právníka, který by rozšmodrchal
kličky paragrafů.
V tomto okamžiku můžeme přeskočit několik let. Papíry pořád nejsou, ale to
neznamená, že se nic neděje. Právě naopak. Jiný úd stejného úřadu si
povšimne, že se jim po Torontu motá jakýsi Teng, který se neobtěžuje
vyzvednout si papíry v Buffalu. Je tedy v Kanadě nelegálně a tak úřad,
kde jeden úd neví co činí druhý, rozhoduje o jeho deportaci. Kanada není
holubník.
Tenga hledá policie o čemž on ani jeho právník nemá tušení. Zapracuje
náhoda. Teng cosi opravuje na autě. Projíždějící policista se zeptá, co
se děje a pak z nedostatku jiné činnosti vyťuká poznávací značku auta do
počítače.
Počítač je vševědoucí, a tak Teng tráví noc v lapáku. Z hrozící deportace
sejde, protože právník taky ví svoje. Navíc všechno je vlastně v pořádku
až na tu formalitu se zatracenou bumážkou, která trčí v Buffalu a je
Tengovi nedostupná, protože je týž je díky Johnově škrtu v USA osobou
nevítanou.
Pak kdosi přijde na to, že by se ten papír asi nemusel posílat poštou, ale,
že by ho mohl přivést nějaký úředník, co tam jezdí.
Stane se a Teng se po letech - jichž bylo od skončení jeho čínských studií
právě o něco víc než pět - dočkává vytouženého potvrzení a rozradostněn
spěchá na universitu.
"Jsme very, very sorry", povídají na universitním studijním oddělení ještě
zdvořileji než na přistěhovalcích, "ale máš, Tengu, smůlu. Svoje diplomy
si můžeš strčit třeba za pokrývku hlavy, protože jsou starší pěti let.
Jestli ti na študování tak záleží, máme místo v prvním ročníku".
Vzali mi čtyři roky nejproduktivnějšího života, končí Teng svůj příběh
studenta třetího ročníku. A v místě, kde by Čech dodal "ty kurvy
byrokratický" nasadí bezvýrazný úsměv.
Vstává se židle, dává moji visitku do tašky, a se slovy "ale Kanadu mám
rád" se jde rozloučit s Američanem, který sedí ve vedlejší místnosti a s
Johny na hranicích nemá nic společného.
Jiří Jírovec
