Primitivnost americké zahraniční politiky
Andrew Stroehlein napsal podivuhodně rozporný
článek. Na jedné straně v něm opakuje svoji podporu akci NATO - a proč ne,
jestli to je jeho názor - ale místo toho, aby svým oponentům dokázal, jak
vojenská akce situaci vyřeší, nepředkládá víc než propagandistické fráze.
Výjimkou je jeho odvážné, byť nepřímé obvinění amerických presidentů z
komplicity na všech genocidách, které ve světě proběhly od prosince 1948,
protože stáli z rukama složenýma v klíně a nedělali nic. Není totiž pochyb
o tom, že Spojené státy byly vojensky i ekonomicky dost silné, aby
zakročily kdekoli ve světě.
Uchylovat se, tak jak to Andrew Stroehlein dělá, k argumentům o pomoci
ženě, kterou bije soused, je primitivní. V Kosovu nejde o rvačku v
domácnosti nebo v baru, při níž se prostě oddělí dvě strany.
Tvrzení, že neexistovalo lepší řešení kosovského problému než vojenská akce
vedená Američany, odráží primitivnost americké zahraniční politiky, jež
svými důsledky vyvolává antiamerikanismus. Andrew Stroehlein bohužel
používá adjektivum "primitivní" na nesprávném místě.
Je jistá možnost, nikoli příliš povzbudivá, že Andrew Stroehlein má pravdu,
a jiné řešení nebylo. Nikoli ovšem objektivně, ale proto, že si je
Američané a jejich spojenci nepřáli. To naznačuje diktát z Rambouillet.
V tom případě Andrew Stroehlein vskutku je, jak tón jeho článku odpovídá,
jediný chytrý mezi českými blbci, kteří jsou proti válce v Kosovu.
Jiří Jírovec
PS Já blbec jsem věřil, že to Clinton myslel se svým tvrzením o setrvání
Kosova (ať již v jakékoli formě) v Srbsku vážně. Proto je mi
nepochopitelné proč Bělehrad nedostal garance, že Kosovo je bez ohledu na
etnické složení od Srbska neoddělitelné. To mohl Západ udělat dávno před
Rambouillet.
O nic jiného bělehradské vládě nemohlo jít, zejména když si uvědomíme, že
jejím problémem nebyl poměr Albánců a Srbů - s tím žila velmi dlouho - ale
snaha o jeho využití pro odtrhnutí Kosova od Srbska. Znamenalo by to
samozřejmě odstavit nacionalisty, z nichž se posléze vytvořila KLA.
Existuje jediný důkaz, že by takovou garanci bělehradská vláda nepřijala?
To je ovšem minulost. Budoucnost
naznačuje
například bývalý konservativní premiér Británie, Sir Edward Heath:
"Musíme využít možnosti, které postupně vznikají (v kontextu jeho delšího
výroku jde o uvědomění si, že zbraně nic neřeší - poznámka JJ) a vytvořit
řádné mírové narovnání. A ne jen absolutně tvrdošíjně požadovat to, co
NATO formulovalo jako svoje požadavky. Když to učiníme (když bude NATO na
oněch požadavcích trvat), nedostaneme se nikdy nikam a situace se bude
zhoršovat. Musíme zkoumat, co je nejlepší narovnání, abychom mohli válku
ukončit a dospět k trvalé dohodě. Nebude to jednoduché, ale udělat se to
dá."
Pokud Andrew Stroehlein nepovažuje Sira Edwarda za senilního pablba, nechť
jeho uvážlivý postoj srovná s tímto citátem z
článku
novinářky Maggie O'Kanové:
"Jeden americký novinář, působící v Itálii, hovořil o informacích
(získaných od nejmenovaného velvyslance) ohledně toho, co se odehrálo mezi
italským premiérem Massimem D'Alemou, presidentem Clintonem a Clintonovým
poradcem pro národní bezpečnost Sandy Bergerem, čtrnáct dní před tím než
začala válka. "Co budeme dělat," ptal se D'Alema, "jestliže se přes
hranice začnou valit tisíce uprchlíků a Miloševič se odmítne vzdát?"
President Clinton prý pokrčil rameny a obrátil se na Bergera a zeptal se,
"Sandy, co budeme dělat pak?".
"Dál bombardovat", řekl Sandy. Clinton se obrátil zpátky k D'Alempovi a
řekl, "Dál bombardovat."
To je vskutku velmi názorná ukázka úrovně americké zahraniční politiky.
Ještě, že ji dostáváme po troškách. Nemyslíte, pane Stroehleine?
