Jaderný deštník pro spojence do dobrého počasí?
An English version of this article is in the current issue of the Electronic New Presence.
České kňourání nad povinnostmi, které ČR ukládá členství v NATO, pokračovalo po celých minulých čtrnáct dní a dosáhlo rekordně nízkého bodu, když premiér Miloš Zeman i ministr zahraničních věcí Jan Kavan otevřeně odmítli poslat česká vojska pro jakoukoliv budoucí ofenzívu proti Bělehradu. Václav Havel, který v této věci zastává odlišný názor než česká vláda a je v této otázce zjevně izolován, řekl ve Washingtonu televizi CNN, že česká vojska bezpochyby budou pozemním operacím NATO pomáhat.
Mezitím se vydala do Albánie rota 140 vojáků pěší brigády polské armády z Podhale. Má tam posílit spojenecké jednotky hlídkovou službou na velitelských stanovištích NATO.
Doufali jsme, že když před čtrnácti dny český parlament schválil rezoluci, povolujících transportům NATO tankovat a projíždět Českou republikou, do určité míry to posílí postoje české politické třídy vůči Severoatlantickému společenství (viz tento článek z minulého týdne). Zdá se však, že to bylo jen přání otcem myšlenky.
Čeští politikové v této záležitosti naprosto nezaujali státnický postoj a neprojevují skoro žádnou podporu pro spravedlivou akci NATO. Asi polovina obyvatelstva stále odmítá letecké údery NATO a ještě zápornější postoj zaujímá vůči užití pozemních vojsk.
Samozřejmě, NATO si v očích České republiky, tohoto nového členského státu bez politického směru a cíle, nevytváří velmi dobrý obraz. Bombardování televizních stanic vytváří dojem, že se NATO něčeho bojí, a pošetilé zásahy střel na nesprávné cíle nepomáhají věci NATO, ani neposilují důvěru občanů v NATO. Tyto události, které, jak doufáme, jsou jen projevem nekompetence, kazí pověst NATO nejen v České republice, ale po celém světě.
A čím déle se politikové z členských zemí NATO budou domnívat, že se budou moci vyhnout pozemní válce - ať už prostřednictvím pomoci KLA, prostřednictvím vítězství ve "válce propagandy", prostřednictvím dalšího bombardování nebo prostřednictvím ruských mírových plánů - tím více bude tento neefektivní způsob vedení války působit další trapné "chyby" a problémy v oblasti public relations pro Brusel a Washington. Smutná pravda je, že čím dříve dojde k pozemní válce, tím méně lidí bude v dlouhodobé perspektivě usmrceno.
Avšak česká veřejnost zaujímala vůči NATO relativně záporný postoj od samého počátku a bombardování tento pocit v ČR jen znásobilo.
Je podivné, že v národě, kde se na Mnichov 1938, na nechvalně známý políček mezinárodní komunity, uštědřený Československu, stále vzpomíná, jako by to bylo včera, to, že Bělehrad potlačuje právo Kosovanů na sebeurčení, lidi v České republice příliš nevzrušuje. Zdá se, že to jsou nyní Češi, kdo nemají zájem - jak to řekl ve třicátých letech o Československu britský premiér Neville Chamberlain - "o tu vzdálenou zemi, o níž nevědí nic".
Stále vládne politika jediného muže
Už téměř tři roky se Česká republika potácí politicky bez většinové vlády a nynější sociálně demokratická vláda zcela absurdně má pouhých 74 z 200 křesel v důležité dolní komoře českého parlamentu. Vláda existuje pouze v důsledku podpory od Občanské demokratické strany, s níž si sociální demokraté domluvili po loňských červnových volbách pochybnou "opoziční smlouvu". Vzhledem k tomu, že po bratrovražedném rozštěpu z konce roku 1997 není dnes Občanská demokratická strana skoro ničím jiným, než kultem osobnosti kolem jediné osoby, tato dvoustranická dohoda v podstatě znamená, že další rozvoj České republiky velkou měrou závisí na bývalém premiérovi Václavu Klausovi, na člověku, který se daleko více zajímá o vlastní moc než o tragický osud Kosova nebo o pokračující politickou krizi v České republice.
To, že na začátku Klaus obvinil NATO z vytvoření uprchlické krize, bylo pro něho jen začátek. I když nebyl pozván na nedávný washingtonský summit NATO, Klaus si dal záležet na tom, aby ho tam bylo vidět v různé přidružené tříšti kolem vrcholné schůzky. Přičlenil se k tolika západním pochybovačům, které dokázal nalézt v zákulisí, aby ospravedlnil doma v ČR vlastní protiintervenční stanovisko. Václav Klaus je klíčovou postavou české politiky, ať už sedí na jakékoliv židli, a tento jeho postoj zavání cynickým, oportunistickým populismem.
Je to asi takové, jako když britští konzervativní euroskeptikové vždycky jaksi zapomínají, že to byla Margaret Thatcherová, která podepsala Maastrichtskou smlouvu se všemi přísliby, že vznikne jednotná evropská měna a společná obranná a zahraniční politika.
Stejně tak nyní zapomínají stoupenci nové Klausovy linie, skeptické vůči NATO,, že to byly Klausovy vlády z let 1992- 1996 a 1996-1997, které připravily veškerou půdu pro vstup České republiky do Severoatlantického společenství.
"Ano, ale to bylo v době, kdy jsme mysleli, že bychom se mohli stát obětí útoku a potřebovali jsme ochranu," je téměř slyšet odpověď. "Nemysleli jsme si, že to bude znamenat, že budeme muset pomáhat jiným, kteří jsou obětí útoků."
Klaus, neslavně známý hrdina "populistické privatizace" prostřednictvím kupónů, které začátkem devadesátých let přislíbily, že milióny jednotlivých českých občanů zbohatnou, nyní využívá populisticky co nejvíce ve svůj prospěch veřejné pochybnosti a obavy z NATO.
Smíšené signály
Naštěstí je situace v Praze o něco složitější - ale jen o málo. Lehce lze rozeznat v přístupu českých politiků smíšené signály.
Poté, co Václav Havel otevřeně podpořil českou účast v nynější akci NATO, sociálně demokratická vláda reagovala rychle a oslabila prezidentovy výroky. Ministr zahraničí Jan Kavan prohlásil, že se české jednotky nebudou podílet na pozemní invazi a zoufale se pokusil interpretovat Havlova slova tak, že Česká republika poskytne podporu mírovým sborům až po uzavření příměří. Posléze o víkendu Havel promluvil, ke Kavanově úlevě, kompromisničtějším jazykem a Kavan, který nechce zdůrazňovat žádné rozpory, doufal, že se celá věc o víkendu ujasní.
Opoziční strany, včetně ODS, se rychle postavily v kontroverzi na Havlovu stranu, i když mnozí jejich členové kritizují možnost pozemní invaze už týdny. Podle ČTK souhlasila většina poslanců s Havlem. Avšak ODS, Unie svobody a KDU-ČSL jsou pravděpodobně hlavně motivovány svou nedůvěrou vůči Kavanovi a automaticky zápornou, opoziční reakcí vůči vládě, než autentickou podporou Havlovu postoji.
A Havel skutečně zastával morální postavení. Projev, který pronesl ve čtvrtek 29. dubna před společným zasedáním kanadského parlamentu, ať už se ukáže v dlouhodobější perspektivě, že měl pravdu nebo ne, vstoupí bezpochyby do historie jako jeden z nejdůležitějších projevů konce tohoto století.
Havel konstatoval, že bombardování Jugoslávie společenstvím NATO zahájilo novou éru mezinárodních vztahů. Nová filozofie je založena na etickém postoji, kdy je možno porušit národní suverenitu jménem ochrany lidí.
Podle zprávy tiskové kanceláře Reuter Havel uvedl: "Tato válka dává přednost lidským právům před právem států... Vidím to jako důležitý precedens pro budoucnost... Bylo nyní řečeno jasně, že není přípustné masakrovat lidi, vyhánět je z domovů, zacházet s nimi špatně a zbavovat je majetku... Je to pravděpodobně první válka, která kdy byla vedena nikoliv jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot."
Česká vláda nebyla ochotna zaujmout tak vizionářský postoj: navzdory Kavanovu úsilí zahladit nejednotu, využil neomaleně 1. května premiér Miloš Zeman konfliktu s prezidentem před pochybující českou veřejností ve prospěch vlády. Zeman tvrdil, že Havel věděl o tom, že česká vláda odmítá vyslat vojáky pro pozemní ofenzívu do Jugoslávie, už před cestou do Washingtonu a pokusil se vytvořit dojem, že prezidentova slova byla jen idealistickou rétorikou.
Trvalé pochybnosti
Bohužel, každý, kdo má určitou zkušenost z české politické scény, musí zastávat skeptický postoj vůči těmto "smíšeným signálům" mezi prezidentem, vládou a opozicí. Většina politických projevů za poslední týden se zdá být kouřovou clonou, kamufláží od politiků, kteří chtějí hrát trapně jednoduchou dvojí hru: chtějí předstírat, že na mezinárodní scéně poskytují válce o Jugoslávii podporu, ale na domácí scéně se podbízejí izolacionismu, nebo ještě něčemu horšímu.
Čeští politikové jednají na základě populismu, chybí jim směr a jsou obklopeni pochlebovači. Snaží se prodat národu iluzorní "jednosměrnou alianci", v jejímž rámci údajně dostanou Češi výhody ochrany od Severoatlantického společenství, ale nebudou muset za to nic platit.
Havel, i když zůstává daleko populárnější než vláda, je z mnoha hlasů, ozývajících se z ČR, jen jediný rozumný hlas.
Minulý týden jsme vyjádřili naději, že široký parlamentní souhlas s tím, aby NATO mohlo využívat pro svůj transport české území, bude snad bodem obratu a že vznikne v otázce zahraniční politiky mezi českými politickými představiteli jednota. Nyní se zdá, že to hlasování bylo spíše jen netypickou výjimkou a nikoliv začátkem jasného uvažování v Praze.
Při přípravě na vyslání polských vojsk, které budou pomáhat spojeneckým operacím, konstatoval polský ministr obrany Janusz Onyszkiewicz: "Tím, že se Polsko stalo 12. března členem NATO, vstoupilo do aliance, jejímž cílem není pouze sebeobrana, ale také vytváření míru v Evropě."
Je obtížné si představit, že by nějaký český politik přijal tak vážnou politickou odpovědnost tak nekompromisně.
