Britské listy

Článek “S výjimkou globálního oteplování, stav Země se ekologicky zlepšuje” (BL 11. 6.) vychází z knihy “The Skeptical Environmentalist” od Bjorna Lomborga. Ačkoli kniha (kterou jsem zatím osobně nečetl) jistě obsahuje obsáhlejší argumentaci, kterou nebylo možné vměstnat do omezeného prostoru v článku, dovolím si na některé pasáže reagovat.

Nic proti boření mýtů, ale konstatování “v podstatě nejsou lesy na této planetě ohroženy” zavání hrubou demagogií. Je pravda, že lesnatost v některých státech světa stoupá. Týká se to zejména států vyspělých. Při míře odlesnění, kterou v minulých stoletích utrpěla západní Evropa, však zvětšování plochy lesů není takovým problémem. Krom toho se musíme podívat také na stav evropských lesů. Stejnověké smrkové plantáže oslabené emisní zátěží totiž rozhodně nelze považovat za důkaz dobrého stavu planety.

Poněkud jinak se jeví problematika kácení lesů v tropickém pásu. Dost dobře nechápu, jak může někdo údaj o zmenšení amazonského pralesa o 15 % doprovodit slůvkem “jen”. Mluvíme tady o křehkém ekosystému s největší biodiverzitou a obrovským vlivem na globální klima. Právě v Amazonii dochází zřejmě k největšímu vymírání druhů. O jeho rozsahu však můžeme pouze spekulovat. Důvod je prostý. Drtivá většina (řádově miliony) druhů z amazonského pralesa dosud nebyla ani vědecky popsána. Tyto druhy mizejí z povrchu planety, aniž bychom věděli o jejich existenci. V této souvislosti mi připadá nepodstatné dohadovat se o tom, jestli každý den vymře pět, deset nebo sto druhů živočichů a rostlin. Krom toho - není prales jako prales. Část vykáceného území tropických deštných lesů se znovu zalesní, ale vzniklý les je druhotný. Jinými slovy druhově chudší a méně stabilní.

Pan Lomborg má do určité míry pravdu v tom, že úsilí o záchranu některých druhů bylo úspěšné. Některé v článku zmíněné argumenty bych však označil za přinejmenším podivné.V Africe skutečně dochází ke sterilizaci slonic, dokonce i k regulačnímu odstřelu divoce žijících slonů. Důvodem tohoto smutného (ale nutného) počínání se však stala malá rozloha národních parků a rezervací. Tyto ubohé zbytky přirozeného prostředí už nikdy neuživí tak početná stáda slonů a dalších zvířat, jaká se zde v minulosti pásla. Slonům dnes nehrozí bezprostřední vyhynutí, ale argumentace tímto případem je zavádějící.

Celá řada druhů díky enormnímu úsilí ochránců přírody, vědců a zoologických zahrad přežila magický rok 2000. Objevil se ale další problém. Kam s nimi? Jejich přirozené prostředí je (navzdory páně Lomborgovým optimistickým vizím) v troskách a my tyto druhy udržujeme v zoologických zahradách. Z toho samozřejmě plyne mnoho těžko řešitelných problémů. Nejdůležitější však je, že populace jakéhokoli druhu čítající několik desítek jedinců nemůže být bez možnosti návratu do přírody trvale životaschopná. Nehledě na fakt, že zoologické zahrady nejsou nafukovací a všechny ohrožené druhy prostě nezachrání.

Tak by se dalo v polemice s článkem pokračovat, ale do toho se pouštět nehodlám. Přestože se závěry pana Lomborga nesouhlasím, soudím, že naše současná situace je v jednom ohledu lepší než dříve. Alespoň část lidstva si totiž uvědomuje, že příroda je nešetrnými lidskými zásahy ohrožena. Právě díky tlaku veřejného mínění a nevládních organizací se určité environmentální hrozby zmenšily. Určití lidé to pak mohou (nebo chtějí) považovat za důkaz o idylickém stavu našeho i celoplanetárního ekosystému. Osobně doufám, že jejich názor nepřevládne.

Jiří Řehounek

PS: Mimochodem - zajímalo by mě, kde se ve středověkém Londýně braly emise oxidů dusíku, přízemního ozónu, uhlovodíků a těžkých kovů v takových koncentracích, že vzduch byl horší než dnes. Alespoň podle pana Lomborga.

Poznámka JČ: Předpokládám, že informace o stavu ovzduší před staletími získávají vědci ze sedimentů, případně ze starých stromů, atd.