Léky na Alzheimerovu chorobu měly být už dávno hrazeny
Iva Holmerová
(Iva Holmerová je výkonná předsedkyně alzheimerovské společnosti.)
Předmět: Alzheimerova choroba české žurnalistiky, Britské listy, 7.června 2001
Vážený pane redaktore,
Před týdnem jsem si se zájmem přečetla Váš článek v Britských listech. Velmi si vážím Vaší snahy polemizovat s názory médií, protože to je jistě třeba. Váš článek jsem přečetla opravdu pečlivě a věřím, že i Vy se rozhodnete mým řádkám věnovat pozornost svoji.
V úvodu Vám musím vysvětlit a upozornit Vás, že nejsem nestranná: pracuji jako geriatr, vedu jedno z malých gerontologických zařízení, které jsme uvedli v život od roku 1992 a které je snad i docela pěkné a moderní (v evropském slova smyslu a srovnání). Patřím k zakládajícím členům České alzheimerovské společnosti, která vznikla v roce 1998 také díky pomoci obdobné britské společnosti a Alzheimer Disease International.
Nejsem nestranná ještě z dalšího důvodu: přibližně od doby, kdy jsem se začala angažovat pro tuto společnost z jakéhosi snad spíše profesního pocitu, že u nás dosud cosi chybí, začala se tato nemoc pomalu připravovat u mně blízkého rodinného příslušníka. Včas jsme naštěstí dospěli k diagnóze, nasadili jsme léky, které má již druhým rokem, začali jsme vzdorovat tomu osudu, který je v tomto případě dědičný. Úspěšně. Zažíváme jako rodina jeden z velmi typických případů u nás: nemocná/ý (promiňte ty tajnosti) zatím normálně žije a pracuje, platí zdravotní pojištění (vlastně je nás víc, kteří pojištění platíme) a - platíme si také léky (zatím Aricept, protože Exelon byl hůře tolerován a Reminyl je tu jen krátce na trhu a možná bude dražší..). Jsem lékařka, dcera novinářka, ale není to v Čechách až taková legrace ty léky každý měsíc platit, to mi věřte. Žijeme jinak (ne tolik z finančních důvodů - to ta nemoc). Věříte ale, že jsme docela šťastní?
Dovolím si několik poznámek k Vašemu článku:
Tu paní, na jejíž srdceryvné záběry poukazujete, dost dlouho znám právě z naší společnosti. Ta neměla štěstí celé rodiny. Je vdova, zůstala sama právě s maminkou a malou dcerkou. Shodou okolností je novinářka. Na volné noze. Čím více se o maminku starala, tím méně psala. Léky pořídila z úspor (velké prostě nebyly) pak si je už nemohla dovolit… Teď má maminku v ústavu, který je jakž tak slušný - a platí také, ale aspoň si na to může vydělat. Pokud vím, a to bych Vám asi neměla říkat, ani její zdravotní stav (tu dceru myslím) po té kalvárii není moc dobrý. Kdyby se ovšem nestarala vůbec - to by bylo jiné: maminka by skončila v psychiatrické léčebně, nic by neplatila třeba i několik let a ještě by se jí hezky spořil celý důchodeček maminky i příplatek za bezmocnost, jenom by ho zdědila a koupila si pak třeba auto. Mohla si to tedy zařídit úplně jinak v našem systému a nefňukat, kdyby ovšem nebyla trapně sentimentální a nechtěla se tak tvrdošíjně starat.
Co se týká srdceryvných záběrů a pohledů na nemocné v ústavech: pro mne nebyly tak hrozné (promiňte mi tu profesionální deformaci). Pro správnost a úplnost měli ještě podle mého názoru ukázat přikurtované a utlumené pacienty, permanentní cévky a sondy, které jsou často zbytečné, a hlavně hodně hluboké proleženiny…
K zástupci firmy: nevnímala jsem osobně, že by byl zobrazen jako hodný. Je to prostě byznysmen - to ví myslím každý informovaný divák, tak hloupý národ zase nejsme. Pokud se týká těch nabídek na limitování nákladů, hovořil o nich on sám (přikládám doslovný zápis pořízený z videozáznamu). Co se týká oné hrozby se stažením léku: to je jistě jasný obchodní fígl, ale co bychom dělali Vy i já na jeho místě, pane redaktore, kdybychom měli zboží, které se neprodává?
K „démonizujícím záběrům“ na mluvčího ministerstva: myslíte, že neřekl, co řekl? Co se týká toho zpomalování démonizované osoby: myslíte, že to bylo technikou? Já jsem si celý ten klip přepsala. Pokud mluvil onen jak říkáte démonizovaný, šlo mi to jako při školním diktátu. On je ten pán opravdu trochu zpomalený ve všech záběrech, to ten pan redaktor udělat nemohl, mluvčí by mluvil hlubším hlasem a poznalo by se to, to vím i já netechnik. Jiným jsem nestačila - ani tomu přeučenému americkému byznysmenovi, který se naučil tak brilantně česky, proto na Vás možná dělal dojem hodného pána právě pro tu milou měkkou češtinu.
Ještě si dovolím vysvětlení k vysoké ceně: ta cena je srovnatelná s cenou jiných srovnatelných preparátů. V žádném případě není vyšší než v jiných zemích se srovnatelnou ekonomikou.
Jaký je ale Váš názor na to, že se od července budou, a to plně, hradit z veřejného zdravotního pojištění anorektika (léky proti chuti k jídlu, na zhubnutí), jejichž cena je ještě navíc přemrštěná (až od 42% vyšší než v SRN, mám-li správné informace). Ty přípravky (léky snad ani neříkám) stojí v měsíční dávce stejně jako léky na Alzheimerovu chorobu, které se (pro změnu) hradit nebudou ani částečně. Ministerstvo tu překonalo zákon, který nemohlo u léků na Ach překonat, nepotřebovalo ekonomické analýzy, které u Ach vyžadovalo, najednou se prostředky našly - a obézních u nás není opravdu málo a nějaká další záminka pro předepsání komu chceme se při české tvořivosti určitě najde. Hradit se budou, od července, opakuji.
Mně se to ale také nelíbí, a s tím s Vámi souhlasím. Ne ten klip. Ten mi připadal naopak velmi informovaný (zatížený informacemi?). Ta situace se mi vůbec nelíbí. To, že se z léků staly všeléky. Že ty léky měly být už dávno slušně (nikoli snad úplně) hrazeny. Měly být k dispozici pacientům, měly být včas nasazeny a zase vysazeny a nahrazeny jinými podle progrese onemocnění. Tu situaci jsme ale (a to mi pane redaktore věřte) nezpůsobili ani my, ani firmy, které včas o úhradu požádaly. Tu situaci zavinilo právě a jenom (bohužel - bez jakékoli další démonizace) Ministerstvo zdravotnictví a možná i ti, kteří mají na jeho činnost dohlížet.
Velmi ráda, budete-li mít o to zájem, Vám poskytnu další informace. Celou anabázi o oněch lécích Vám zasílám již nyní.
Těším se na Vaší odpověď
V úctě a s pozdravem
Prim. MUDr. Iva Holmerová
Výkonná místopředsedkyně České alzheimerovské společnosti
V Praze 13. června 2001
