Sprejeři, umělci nebo zločinci?
Rozhodnutí poslanecké sněmovny v minulých dnech udělalo definitivní tečku za dohady, zda je stříkání po zdech umění anebo vandalství. Především média vedla v posledních letech pozoruhodné diskuze k tomuto společenskému problému a rozumování to bylo vskutku napínavé. Mnozí totiž viděli v graffiti jen svobodné jednání jednotlivce, který má právo na jakékoliv vyjádření.
To se stalo základní interpretační chybou, díky níž je tento problém na veřejnosti prezentován jednostranně. Snaha o objektivní posouzení se tak smrskla jen na zkoumání té účelové argumentace, že sprejeři vlastně hledají svoji individualitu a vytvářejí výtvarné hodnoty. Nezřídka se ozývají hlasy ( např.Lidové noviny z 27.1.v článku Chytili sprejera...), že spor o graffiti je spor o právo zanechat grafický otisk své existence kdekoliv se mi zlíbí a že ze společenského hlediska jde jen o míru tolerance k takovému protestu.
Podobně, i když v objektivnější snaze referoval Týden č.6 v titulku Ulice jako čtvrtka papíru, který končí bulvárními prognózami o potencionální válce mezi sprejery a společností. Tento text pak uzavírá odvážné tvrzení, že řešení (jako by ho sněmovna nepřinesla) tohoto problému bude v nedohlednu! Zcela konkrétní míru účelového nepochopení a naivity pak projevil článek „Jednou bude viset:v bance“ v tomtéž čísle, kde autorka v tendenčním článku nejen legalizuje poškozování životního prostředí, ale graffiti recenzuje v jakési umělecké rovině, aniž by se přitom vážně dotkla její podstaty.
To jsou jasná novinářská klišé, která pak nastolují otázky, zda je stříkání na zeď umění a nebo jen poškozování cizí věci. Zarážející je v této souvislosti devalvace slovních významů, jako je malba a obraz a tvorba a dílo. Je pro nás typické, že často složitě hledáme významy tam, kde jednoduše nejsou, a různým konáním dosazujeme úmysly, jež nemají.
Především je třeba oponovat demagogickému tvrzení, že graffiti je umění a ti, co je vytvářejí, jsou dokonce umělci. Umění je ale vždy něco původního, neopakovatelného a jedinečného, ve své individuální snaze vytvořit hodnotou cosi trvalého, kdežto graffiti ze své povahy tyto ambice nemá a využívá jen osvědčené předlohy. Sprejeři proto nevytvářejí ve smyslu umělecké hodnoty nic autentického, protože kopírují a napodobují různé styly a způsoby stříkání „dekorativních“ obrazců. Není to snaha sdělit závažnější myšlenky ale klišé, které se násobí a projevuje v naučených typech a ve způsobech grafického vyjádření schématického znaku.
„Stříkači“ sice mluví o prožitku a o hledání vlastní identity i „tvůrčího výrazu“, ale je to jen alibistické tvrzení, kterému bohužel řada publicistů naivně věří. Vlastní tvůrčí identitu totiž nelze najít v napodobování a opakování již použitých a vypreparovaných vzorů. Ani expresivní charakter stříkaných obrazců není ještě hodnotou, neboť je formálně určen samoúčelným způsobem pracovního postupu. Sprejová technika totiž omezuje autora ve svých jednostranných možnostech a výsledkem jsou návzájem stylově podobné symboly, zbavené emocionálního prožitku skutečné tvorby.
Díky tomu a právě proto jsou tyto práce bezcenné a nemají žádnou – natož uměleckou hodnotu i přesto, že mnozí považují graffiti subjektivně za estetický zážitek. Snažit se sprejery ukáznit na předem určených plochách je iluze, protože nedisponují vědomou snahou své „dílko“ někam esteticky včlenit, ale egoistickou ambicí za každou cenu provést svůj „podpis“ kdykoliv a kdekoliv.
Je s podivem, jak média rozumí „potřebám“ sprejerů, kteří tvrdí, že jednají z niterných pohnutek uměleckého sebevyjádření. To ale nikdy nemůže být na úkor destrukce, protože hodnotná umělecká tvorba v sobě nese pozitivní zdroje a je tvořena skrze ně. Nemá cenu zmiňovat škody které sprejeři svojí činností způsobují, neboť jsou dostatečně známé. Jejich jednání proto nelze nikdy pochopit, jak se o to mnozí snaží. Omluvit chování výtržníka který ví co činí a poškozuje cizí majetek nerespektováním pravidel je těžký precedens a nikoliv uznání práva jedince svobodně se vyjadřovat. Sprejerství je projevem asociálního chování a jako takové je nutné ho posuzovat.
Poslanecká sněmovna rozhodla tvrdě, ale správně, neboť jde o velice závažný společenský jev. Stříkání po zdech je sice „výpotkem“ konzumní civilizační kultury, ale poškozuje bez rozdílu všechny. Je laciné, když JUDr.Tomáš Sokol poukazuje na to, že sprejerství je stejné vandalství jako objíždění aut korunou a že poškozování cizího majetku už v zákoně máme. Nevidět ale rozdíl mezi autem, autobusovou zastávkou a třeba vzácnou architektonickou památkou je ignorantství.
Sériově vyráběné auto v minimální společenské hodnotě totiž neodkazuje výrazně k žádné kulturní ani historické tradici. V tomto kontextu jsou pak projevem právnické hlouposti tvrzení, že novela zákona posílá do vězení sprejery i přesto, že se nijak neobohacují a nevzniká jim při kreslení graffiti žádný prospěch. Probůh, cožpak ti vzdělaní lidé neví, že předmětem soudního jednání může být (a většinou je) i vzniklá škoda?
Psáno pro Hospodářské noviny
Poznámka JČ: Moje matka udiveně během vánoční návštěvy: "Jak to, že tady v té Británii nemáte žádné grafitti na zdech?"
