Z krize v ČT nakonec přece jen vznikl komplot ODS
Pokus o předběžnou rekapitulaci
aneb
Česká televize: tak to tedy bylo? No nazdar!
Část 3.
(Část první je zde, část druhá je zde.)
Půdorys stávky
Obsazením newsroomu redaktory ČT se spor dostal do kvalitativně nové fáze. Toto jednání nemělo žádnou oporu v právních normách a ve skutečnosti bylo aktem zoufalství. Tandem Hodač - Bobošíková v čele ČT znamenal, že si nikdo z členů této redakce (s jednou výjimkou) nedovedl představit své další setrvání v ČT bez naprostého ponížení a bez újmy na cti. Několik případných kolaborantů by se asi po nějakou dobu udrželo, protože provoz zpravodajství je náročný na kvalifikované pracovní síly a sehnat naráz dvě stovky nových redaktorů s potřebnou profesní průpravou dá i v Praze dost velkou práci, ale delší perspektivou v ČT si z členů této redakce nemohl být jist doslova nikdo.
Obě strany dělaly zpočátku zcela amatérské chyby. Obsadit velín a pak do něj zvát na ochranu před policií senátorské hlídky, to byl hysterií okamžiku podmíněný omyl, za který ještě budou nejznámější aktéři oněch událostí pykat. Jiří Hodač a Jana Bobošíková se však pro změnu vůbec nevyznali v ČT, respektive v hlavní budově a v jejím technickém vybavení. V rozhodujících dnech, tj. zhruba do 27. nebo 28. prosince 2000, zřejmě ani nezjistili, že mají k dispozici všechny potřebné kapacity a prostředky na to, aby mohli nouzové zpravodajství bez větších problémů vysílat přímo z Kavčích hor. Zaměstnanci se však učili rychleji.
Teprve k 1. lednu 2001 byla vyhlášena regulérní stávka a až toho dne ztratilo nové vedení šanci vysílat z Kavčích hor. Mezitím však “Bobovize” vysílala, odkud se dalo. Od 23. prosince 2000 přitom už běžel boj generálního ředitele ČT o to, aby neposlušné zaměstnance odřízl od možnosti oslovovat veřejnost prostřednictvím obrazovky. Pokud se “vzbouřenci” dostali od 20. prosince 2000 mimo rámec zákona, pak je nové vedení hbitě dohnalo a od 23. prosince 2000 začalo s velkorysým porušováním zákonů také. Stupidním vypnutím vysílání obou programů ČT 27. prosince 2000 večer tento trend jenom vyvrcholil. Duplicita vysílání pokračovala dalších dvanáct dnů, kdy se tým Jany Bobošíkové marně pokoušel navodit iluzi, že chod ČT je v rukou nového vedení.
Vrcholným žertem v tomto oboru, trikem, který by neměl být zapomenut, byly bobovizní Zprávy a Události od 3. ledna 2001, 16:00, kdy se Dušica Zimová poprvé objevila před naklíčovaným pozadím prázdného newsroomu. Hodinu před začátkem stotisícové demonstrace na Václavském náměstí tak ještě na poslední chvíli chtěl tento tým vzbudit dojem, že se Hodačovu vedení konečně podařilo vzbouřené redaktory z velína vypudit. Doufám, že jsou záznamy tohoto vysílání někde archivovány a časem budou dostupné, neboť by se na nich daly výtečně učit manipulativní postupy v televizním zpravodajství.
Novopečený finanční ředitel ČT Jindřich Beznoska před jednáním Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR slíbil 4. ledna 2001, že když Parlament ČR odvolá Radu ČT, dají členové Hodačova vedení své funkce k dispozici. Od usnesení Poslanecké sněmovny z 5. ledna 2001, jedním dechem konstatujícím, že Jiří Hodač je legálně zvoleným ředitelem ČT a současně ho vyzývajícím k okamžité rezignaci, byla situace nového vedení neudržitelná. Přesto se Jana Bobošíková s nesmírnou urputností snažila své nevěřitelně špatné zpravodajství udržet až do 10. ledna 2001, kdy v této věci kapitulovala. Ani toto absolutní selhání ji však nepřimělo k rezignaci.
V týdnu od 8. ledna 2001 se věci daly do pohybu. Rada ČT se na svém řádném zasedání odmítla zabývat hlasováním o odvolání generálního ředitele ČT Jiřího Hodače a rovněž ho odmítla vyzvat k rezignaci. Doplňující stanovisko Jany Dědečkové k tomuto návrhu pietně ponechávám v autentické podobě: “Nesouhlasím s výzvou k rezignaci a vyzývám státní orgány, aby zajistili pro GŘ J. Hodače veškeré podmínky, aby mohl řádně vykonávat svou funkci v souladu se zákonem o ČT”. Jak vyplývá ze zápisu, trojice Miroslav Mareš, František Mikš a Jana Dědečková houževnatě bránila Radě ČT, aby alespoň formálně uznala své pochybení, ačkoli o osudu Rady ČT a generálního ředitele ČT Jiřího Hodače už nemohlo být pochybnosti. V této chvíli však podle všeho už reprezentanti ODS v této radě jednali na základě politické instrukce, neboť si ODS vytvářela vhodný vyjednávací prostor pro jednání Poslanecké sněmovny v pátek 12. ledna 2001 a nemohla potřebovat, aby Rada ČT jako státní orgán přiznala chybu, které se dopustila.
Během tohoto týdne rezignovali další členové Rady ČT (ovšem nikdo, navržený ODS) a několik hodin před další demonstrací na Václavském náměstí, 11. ledna 2001 kolem poledne, rezignoval ze zdravotních důvodů i Jiří Hodač. O den později se Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně usnesla, tentokrát na rozdíl od precedenčního rozhodnutí z 10. března 2000 právem, že ČT neplní své zákonem stanovené poslání, a odvolala poslední zbytek Rady ČT. Současně přijala nový (a velmi problematický) zákon o ČT. Začal se rýsovat mechanismus řešení horké fáze této krize.
Otevírání žumpy
V této době už reziduum tzv. nového vedení ČT evidentně jednalo na politickou objednávku. Tvrdím, že volba Jiřího Hodače nebyla výsledkem záměrného komplotu ODS. Přesto je z vývoje situace naprosto zřejmé, že Jana Bobošíková, Dušica Zimová a Antonín Zelenka prokazatelně jednali ve prospěch této politické strany (zda jí tím prospěli v očích jejích tradičních, leč méně fanatických voličů, to je otázka). Velmi pravděpodobně k ní má dobré vztahy i finanční ředitel Jindřich Beznoska, ačkoli za jeho setrváváním v ČT jsou mnohem zřetelněji vidět finanční zájmy než jakési ideologické důvody nebo partajní pozadí.
Projevilo se to i po skončení horké fáze krize, tj. po rezignaci Jiřího Hodače 11. prosince 2001 a odvolání zbytku Rady ČT o den později. Jana Bobošíková a Jindřich Beznoska, kryti tou nejpodivnější figurkou celé akce, někdejší odborovou funkcionářkou a referentkou právního oddělení ČT Věrou Valterovou, kterou okolnosti katapultovaly do funkce zastupující generální ředitelky ČT, navzdory svému někdejšímu slibu setrvali v ČT. Smysl jejich počínání byl zřejmý: znemožnit ukončení stávky a návrat ČT k normálnímu provozu po co nejdelší dobu, jinými slovy: škodit ČT jako instituci, co nejvíce to půjde.
Po 12. lednu 2001 se jasně rýsovala jednoduchá možnost: Jana Bobošíková a Jindřich Beznoska odejdou, jak Beznoska o týden dříve veřejně slíbil, odbory se okamžitě dohodnou s Věrou Valterovou, a členové bývalého managementu, kteří dosud nepředali své funkce, je budou vykonávat až do zvolení prozatímního ředitele Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Toto řešení umožňovalo okamžitě ukončit stávku se všemi jejími negativními průvodními jevy a okamžitě se pustit do plné obnovy základních funkcí ČT. Takový postup byl ovšem v příkrém rozporu se zájmy nejméně dvou odlišných zájmových skupin, a proto byl pro Bobošíkovou a Beznosku nepřijatelný.
První důvod byl politický. ODS má pochopitelný zájem na diskreditaci ČT, neboť v důsledku nepříčetného jednání osob, které do Rady ČT nominovala, vyznívá zdánlivé vítězství stávkujících jako její citelná porážka. To lidé letory Václava Klause nebo Ivana Langera jistě nesou velmi nelibě. Druhý důvod, ekonomický, je stejně prostý: každý den, o který se oddálí návrat ČT k normálnímu fungování, prospívá zájmu TV NOVA a Vladimíra Železného. Jakkoli mohou existovat i další důvody co nejdelšího pobytu Beznosky a Bobošíkové v ČT, jsem přesvědčen že právě tyto dva hlavní motivy ovlivnily jejich setrvání v prakticky nevykonavatelných funkcích po 12. lednu 2001.
Jana Bobošíková a Jindřich Beznoska účinně zablokovali jednání odborů s vedením tím nejjednodušším způsobem: prostě setrvali na svých postech. Politováníhodnou postavou příběhu byla Věra Valterová, která měla jen zcela mlhavou představu nejen o výkonu funkce generálního ředitele ČT, ale také o roli, kterou ve skutečnosti sehrála. Svůj ostudný postoj nakonec velkolepě završila tím, že vážně přijala kandidaturu na prozatímního ředitele ČT a 6. února 2001 pronesla při veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR projev, který ji nejen demaskoval jako osobu odborně naprosto nezpůsobilou k řízení ČT, ale zajistil jí i čestné místo v dějinách českého denunciantství. Je smutné, že to nakonec bude s nejvyšší pravděpodobností právě ona, kdo ponese nejtěžší právní následky všeho, co se od rezignace Jiřího Hodače v ČT odehrálo.
Bobošíkové a Beznoskovi se podařilo v podstatě neutralizovat veškeré pro ČT dlouhodobě výhodné výsledky stávky. Neuvěřitelně zlepšili vyjednávací pozici ODS při jednání o prozatímním řediteli, ale především: postupem času zdiskreditovali stávkující v očích veřejnosti. Nápis STÁVKA na obrazovce, když se vlastně tři týdny prakticky nic nedělo, jenom popouzel diváky, kteří se logicky ptali, k čemu je to dobré. Demonstrativní přítomnost Jany Bobošíkové a otrlejších členů jejího týmu na Kavčích horách zase účinně provokovala redaktory zpravodajství ČT. Patová situace přitom vytvářela vhodné prostředí k oboustrannému vylévání špíny, z něhož však dlouhodobě budou těžit odpůrci televizního vysílání veřejné služby. Sami redaktoři zpravodajství tomu nevědomky účinně nahrávali.
Nejde ani tak o široce komentované použití výpisů z účtů služebních mobilních telefonů radních. V tomto případě šlo o veřejné činitele a veřejný zájem. Nemohu celou kauzu hodnotit po právní stránce, ale domnívám se, že smysl výše zmiňovaných směrnic BBC by podobnému postupu televizních reportérů apriori nebránil, pokud by šlo o podezření z trestného činu nebo obecně nemorálního jednání veřejně činných osob, přičemž lhaní je za takové jednání pokládáno. Pokud tedy byla prostřednictvím zmíněných výpisů např. Jana Dědečková veřejně usvědčena ze lži v závažné věci, nebylo to jednání v rozporu se zmíněnými směrnicemi, které mj. upravují i způsob a okolnosti použití skryté kamery.
Méně korektní byla ve skutečnosti neustálá naivní a trapná snaha úporně dokazovat, jak neekonomicky si počínala Jana Bobošíková v době svého svérázného pokusu o zpravodajské vysílání. Jistě, účty soukromých firem jsou ve srovnání s běžnými cenami stejných služeb výrazně vyšší. To však v daném kontextu není nic zarážejícího, neboť Jana Bobošíková tyto služby objednávala v krajní nouzi (a na tom nic nemění skutečnost, že by pro všechny zúčastněné bez rozdílu udělala lépe, kdyby se do onoho pošetilého pokusu nikdy nepustila) a všichni potenciální dodavatelé to věděli. Je jen logické, že v takové situaci požadovali podstatně vyšší ceny, a to do jisté míry legitimně, neboť pro ně bylo poskytování služeb týmu Jany Bobošíkové z obchodního hlediska riskantní. Tuto okolnost však už ČT svým divákům neobjasnila. Reportéři ČT jsou však jen amatéry ve srovnání se svými protivníky.
Mediálně obratný Jindřich Beznoska, který už rychlým (a mimochodem: též neobyčejně podlým) zveličením významu nešťastného činu někdejšího finančního ředitele Ladislava Palusky dokázal zhoršit veřejně prezentovaný obraz stávkujících, kteří s tím vesměs neměli nic společného, dál pokračoval v obviněních na adresu ČT. V Hospodářských novinách z 8. února 2001 například prohlásil: “K přehledu pořadů svázaných s osobami, které se nejvíc angažovaly na straně protestujících, máme vyjádření nestranných znalců. Ty náklady jsou skandální. Jestliže si někdo za 13 pořadů po 13 minutách, natáčených ve studiu jednou kamerou, naúčtuje osm miliónů korun, a přitom jde o naprostý propadák, pak asi chápete, jak takový rozpočtový schodek vzniká”.
Obvinění je zdánlivě konkrétní, ale ve skutečnosti naprosto neadresné. Trocha špíny tak ulpí na každém, kdo se připojil k protestu a je současně veřejně známý. Nevím, o jaký pořad jde, a nemohu tedy posoudit, zda je Beznoskovo obvinění oprávněné či nikoli. Zato vím, proč a jak vznikl v nepřijatém rozpočtu ČT schodek (mimochodem plně krytý z rezerv ČT). Nesouhlasím s jeho výší a domnívám, že z velké části nemusel v rozpočtu vůbec figurovat, ale jsem si také vědom toho, že žádným způsobem nesouvisel s důvody, které v rozhovoru uvedl Jindřich Beznoska. Proto jeho interview pokládám za další podlost, typickou pro praktiky některých členů Hodačova vedení.
Pro ilustraci: Jindřich Beznoska ve zmíněném rozhovoru, který okatě připomíná vystoupení Věry Valterové v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, obratně manipuloval i dalšími údaji. Zmínil se o sociálních výhodách pro zaměstnance ČT. Zapomněl dodat, že jejich systém byl v polovině 90. let přijat v takové podobě, která ČT umožnila jeho prostřednictvím čelit odlivu kvalifikovaných pracovníků do soukromého sektoru s výrazně vyšší platovou hladinou. Na okraj podotýkám, že byl vykalkulován tak, aby to ČT vyšlo podstatně levněji, než kdyby výší smluvních platů zkoušela soutěžit s TV NOVA nebo Prima TV. Nevím, jaký je Jindřich Beznoska finanční odborník, ale jako zručný metač bláta zasluhuje uznání.
Summa summarum
Když se na celou krizi v ČT z přelomu let 2000/2001 podíváme s odstupem, zjistíme, že výrok Václava Havla o podobnosti počátku této krize s komunistickým pučem roku 1948 má mnohem hlubší opodstatnění, než se mohlo zdát v době, kdy jej prezident republiky vyslovil. K tomu tvrzení je však nutno dodat jeden důležitý korektiv: nebyl to pokus o puč ODS nebo jiné politické strany. Byl to puč, připravený malou skupinkou osob zčásti v Radě ČT, zčásti účelově seskupených kolem radní Jany Dědečkové.
Cíle jednotlivých osob určitě nebyly totožné. Trojice odborně zcela nezpůsobilých, leč militantních radních ve složení Miroslav Mareš, František Mikš a Jana Dědečková, byla nesporně vedena dobrými úmysly a touhou očistit ČT od příživníků. Stranický zájem těchto členů Rady ČT, delegovaných ODS a vystupujících v době krize při hlasování jako monolitní blok, který po rezignaci Miloše Rejchrta Radě ČT jako takové bránil silou svých hlasů v hledání přijatelného kompromisu, jistě nelze podceňovat. Domnívám se však, že přinejmenším zpočátku (tj. prakticky až do událostí posledního prosincového týdne 2000) nehrál rozhodující roli.
Problém této skupiny spočíval v její chorobné podezíravosti vůči ČT, respektive vůči celému pražskému kulturnímu prostředí. Jejich předpojatost a (řečeno s E. H. Gombrichem) mentální nastavení dobře vyjádřila Jana Dědečková, když ve svém dopise předsedovi Poslanecké sněmovny Václavu Klausovi, se zarážející směsicí naivity, hlouposti a zavilé zloby napsala, že “ČT své poslání neplnila nikdy v minulosti a vždy sloužila jen partikulárním zájmům zaměstnanců a jejich příbuzných či přátelům, profesním skupinám, jednotlivým politikům” atd. Prohlásit něco takového v konfrontaci s dobře a podrobně zmapovaným vývojem této instituce (od katalogů všech vyrobených pořadů, seznamu ocenění, jichž ČT dosáhla na mnoha světových filmových a televizních festivalech atd., přes každoroční zprávy o hospodaření, potvrzované vždy nezávislým účetním auditem, až po podrobnou analýzu diváckého ohlasu, od zavedení elektronického měření sledovanosti v létě 1997 velice přesnou) vyžaduje povahu fanatika, jistého si svou pravdou a nenechávajícího se znervózňovat očividnými fakty.
Kořeny základního omylu této trojice “posledních spravedlivých” spočívaly v tom, že si aktivitu odborných sdružení typu České filmové a televizní akademie (ČFTA), svazu filmových a televizních pracovníků FITES a dalších organizací na podporu vedení ČT vykládali jako utilitární snahu zájmových skupin dále parazitovat na rozpočtu ČT, vytvářeném z podstatné části z veřejných finančních prostředků. Toto primitivní a v zásadě mylné vidění (neboť prakticky všichni ti, kdo se v této věci od samého začátku angažovali, si mohou snadno vydělat výrazně více v komerčním sektoru, než v ČT) jim zabránilo s reprezentanty těchto sdružení jednat.
Je symptomatické, že ve výše citovaném prohlášení Rady ČT z 20. prosince 2000 se vůbec nehovoří o smyslu činnosti ČT, o jejím poslání, struktuře služeb, kterou poskytuje, ale pouze a jedině o kontrole hospodaření. Oponentům Rady ČT však šlo o finanční aspekt fungování ČT až v poslední řadě. Doložil jsem už dříve, že základním společným zájmem členů všech těchto sdružení a celé odborné veřejnosti je dobré hospodaření ČT bez problémů a skandálů. Vytunelovaná a skandály zmítaná ČT je to poslední, co mohou potřebovat. Kdyby si radní uvědomili jenom tento jediný fakt, snad by jim došlo, že zájem protestujících byl až do volby Jiřího Hodače v něčem jiném.
Členové Rady ČT se nikdy hlouběji nezabývali historií ČT, smyslem její existence a analýzou jejího fungování. Ti aktivnější a iniciativnější z nich si vytvořili určitý předsudek a přizpůsobovali mu své vnímání reality. Shodou okolností je v této iluzi utvrzovaly Britské listy, i když jsem přesvědčen, že jak Jan Čulík, tak Tomáš Pecina měli původně na mysli něco jiného, než to, co z jejich textů vyčetla Jana Dědečková a spol. Oponentům Rady ČT z řad odborné veřejnosti však šlo především o to, udržet kontinuitu české nekomerční filmové a televizní tvorby a její nezbytné zázemí. Velkou roli tu sehrává letitá neokázalá spolupráce ČT s vysokými školami, zejména s FAMU a FSV UK v Praze. Naprostá většina mladých filmových a televizních režisérů, kameramanů, scenáristů a dramaturgů profesionálně debutuje právě v ČT, jejíž role je v tomto smyslu v České republice nezastupitelná.
V listopadu 2000 se stalo, že Rada ČT hovořila o jedné věci, její oponenti o druhé, ale obě strany se domnívaly, že hovoří o tomtéž. Logickým důsledkem toho bylo naprosté vzájemné nepochopení, znásobené naprosto kategorickou nechutí Rady ČT hlasu odborné veřejnosti jakkoli naslouchat. Tato situace vyústila až do kolektivního stihomamu Rady ČT a do přípravy puče v ČT.
Slovo puč užívám záměrně. Ze dvou navzájem nezávislých zdrojů (velmi nerad se odvolávám na takový pramen, ale v tomto případě nemohu jinak) jsem získal informaci, že Jiří Hodač, jehož volba byla výsledkem kompromisu poté, co se Janě Dědečkové nepodařilo prosadit jmenování Kateřiny Fričové generální ředitelkou ČT bez výběrového řízení, měl být pouze reprezentativní figurou v čele ČT, zatímco skutečné řízení instituce měli představ některých radních zajišťovat Kateřina Fričová, Jana Bobošíková a Petr Sládeček*). Pokládám to za poměrně pravděpodobné. V té chvíli však už agilní skupinka uvnitř Rady ČT alespoň v úvahách zdaleka překročila rámec tehdy platného zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, neboť jí nikterak nepříslušelo zabývat se personálními otázkami řízení ČT s výjimkou ředitelů studií Brno a Ostrava.
Úskalím, na němž ztroskotal záměr pučistů, byly do jisté míry osobní vlastnosti Jiřího Hodače. Muž, který měl být podle jejich představ Pinochetem, se ukázal být spíše generálem Janajevem, a podle toho celá akce také dopadla. Po jeho volbě však už do hry vstupovaly jiné zájmy, než jenom velmi naivní a ve svých důsledcích ničivý záměr Rady ČT podrobit si televizi veřejné služby, přímo zasahovat do jejího řízení a přizpůsobit ji obrazu svému. Mnohá fakta dosud nevyplula na povrch a proto zatím nelze přesně zjistit všechny motivy a souvislosti, ale leccos už se rýsuje poměrně zřetelně. Jedna z věcí, které začínají být zřejmé, je to, že Jiří Hodač se nakonec stal spíše obětí svých nadekretovaných spolupracovníků, než skutečným pachatelem toho, co se odehrávalo pod jeho jménem.
Zásluhou Jany Bobošíkové a Jindřicha Beznosky, kteří i po své zdánlivé prohře dokázali udržet ČT déle než tři týdny v patové situaci a postarali se o to, aby z obrazovky nezmizel onen dnes už směšný nápis STÁVKA, se podařilo znehodnotit prakticky vše, čeho stávkující zaměstnanci dosáhli. Dobré jméno ČT je těžce poškozeno, její důvěryhodnost nadlouho ztracena, její perspektiva nejasná. Zákon o ČT je v mnoha ohledech horší, než byl ten předchozí (k tomuto tématu se ještě v budoucnosti vrátím). Snaha po odpolitizování Rady ČT skončila tím, že o novém řediteli rozhoduje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přímo. V této chvíli ještě není možné, aby politická elita podnikla s využitím nové legislativy další masivní útok na nezávislost televize veřejné služby. Vzpoura ještě zcela nedozněla a veřejnost by pravděpodobně prudce reagovala na příliš okatou aroganci moci.
První náznaky ataku se však již objevují. Znovu se vynořil starý nápad Vladimíra Železného odebrat ČT reklamu v hlavním vysílacím čase. Když bude ČT podezřelá z plýtvání, bude mít takové opatření reálnou šanci proniknout do české mediální legislativy. ČT, mnohem silněji než dříve závislá na rozhodnutí poslanců dovolit zvýšení televizního poplatku, bude jistě poddajnější a slouhovštější než hrdá a nezávislá instituce veřejné služby, kterou chtěla být. Komerční televize přijde k penězům a volená politická reprezentace bude mít “svou” televizi. Co víc si lze přát?
A pointa? Soudy se budou dlouho vypořádávat s následky činnosti tzv. nového vedení ČT i stávkujících zaměstnanců. Právní odpovědnost za dění uplynulých dvou měsíců však s největší pravděpodobností ponesou dva lidé, kteří k tomu přijdou jak slepí k houslím: Jiří Hodač a Věra Valterová. Členové Rady ČT, kteří z hlouposti a odborné nezpůsobilosti celou katastrofu rozpoutali, za to zaplatili tím, že přišli o příjemnou prebendu, kterou mohli bezstarostně pobírat další čtyři roky. Lidé, kteří ČT poškodili zcela vědomě a plánovitě, jsou beztrestní a ještě si opatří příjemné kapesné ve výši nejméně dvou měsíčních platů vrcholových manažerů ČT.
Závěrem
ČT potřebuje reformu. Přichází éra digitálního televizního vysílání, která zcela změní přístup diváků k televizi jako takové. Televize veřejné služby bude v tomto novém prostředí muset najít své místo, svou úlohu, svou legitimitu. V průběhu roku 2000 položila ČT základy pro potřebné systémové změny a koncem listopadu 2000 se na chvíli dokonce zdálo, že ruku v ruce s odbornou veřejností - a teď mám na mysli nejen televizní pracovníky, ale také reprezentanty vědy, vysokých škol, národních kulturních institucí nebo charitativních organizací - předloží přesvědčivou vizi svého dalšího rozvoje. Bezprecedentním způsobem se otevřela kritice, začala mnohem pečlivěji naslouchat svým divákům a těm, kteří její služby potřebují nejvíce. To vše je nyní ztraceno a její výchozí pozice je nesrovnatelně horší, než byla před pouhými dvěma měsíci. Nedávno zesnulá Rada ČT si vybudovala opravdu důstojný pomník - z rozvalin.
