Co je nového v České republice

Akutalizace, neděle 11.00:

Proc se musi Ceska televize zbavit spatnych novinaru

Akutalizace, neděle 1.30:

Některé záběry z ulic, zejména ty, které dokumentují zacházení policie se zadrženými, byly odvysílány vůbec poprvé. Poprvé dostal velký samostatný prostor i mluvčí INPEGu Viktor Piorecký a pro diváka, který Pioreckého nezná osobně, mohlo být takové setkání překvapivé.

Zdaleka nejvýraznější pointou filmu jsou ale zmíněné "denunciační" sekvence, které si vzaly na mušku zejména reportéra ČT Patrika Kaizra, známého vstřícným až služebným poměrem k policii, a v jednom poměrně krátkém, ale likvidačním záběru pak dialog reportéra TV Prima (domnívám se, že šlo o Jiřího Borovce) s podplukovníkem policie Husákem. Husák si pochvaluje, jak jednotky policie "vyčistily" Václavské náměstí, Borovec se ptá "A dostali ti drbani přes držku?" a Husák odpovídá: "To si pište."

Neméně působivý byl i rozhovor s Pioreckým na kameru. Na otázku, jaké jsou jeho dojmy z uplynulého týdne, si Piorecký začne stěžovat na média. V tu chvíli se kamera zastaví a novinářka i kameraman mu vysvětlují, že kritika médií do televize nesmí. Piorecký se brání, že je-li mluvčím, musí přece tlumočit stanovisko své organizace, ale nemá šanci: reportérka ho pobízí, ať tedy říká cokoli, že oni si to upraví podle potřeby (což, jak víme, posléze skutečně udělali).

Trochu nespravedlivý je dokument k Janu Urbanovi, jemuž je v něm rovněž vyhrazen medailon: podle informací autora této glosy nepůsobil Urban při summitu jako policejní konfident, jak z kontextu může vyznít, ale - stejně jako při povstání na Kavčích horách - byl svého druhu zpravodajským a operačním důstojníkem Hradu s důležitou doplňkovou "zviditelňovací" a "imagovou" agendou.

Hlavní otázkou, kterou si nad bezesporu pozoruhodným a přelomovým snímkem musíme položit, je, proč se televizní novináři odhodlali k tak drsné sebereflexi - a já odpověď neznám.

Na diváka, který Kaizra s Borovcem osobně nezná, muselo viděné zapůsobit jako zjevení: jsou toto reportéři, kteří se pak postavili před kameru a podali nestrannou zprávu o střetech policie s demonstranty? Vzkaz předaný divákovi byl brizantní a nedvojsmyslný: nevěřte tomu, co jsme vám kdy ukázali, záběry vysílané v září jsme pro vás sestříhali a reportáže zmanipulovali tak, jak jsme v té době považovali za správné. Kdybychom chtěli, ze stejného materiálu bychom sestavili drastický film o neskutečné brutalitě (a tuposti) zasahujících policistů.

Druhé poselství směřuje do vlastních řad: jak Kaizr, tak Borovec překročili mez tolerance novinářské komunity a přestali požívat práva kolegiální ochrany. Vůči oběma je film nelítostný a měl by znamenat konec jejich profesionální kariéry. Prostředky, jichž bylo použito, tj. odvysílání pracovního materiálu, jdou ale tak daleko za hranici novinářské etiky a slušnosti, že si nezadají se zveřejněním výpisů z mobilů radních ve Vítkových Faktech.

To je třetí poselství Zprávy o stavu světa: v české komunitě televizních novinářů platí zákon džungle a redakce zpravodajství jsou prostředím bez etiky. Kdokoli se znelíbí většině, bude zlikvidován a zapomenut. Brutálně, efektivně, bez ohledu na použité prostředky. (TP)

Aktualizace, sobota 16.00:

Měl jsem možnost na přelomu listopadu a prosince o případu podrobně hovořit s vyšetřovatelem, jemuž byl případ svěřen. Protože mě žádal v zájmu vyšetřování o maximální mediální diskrétnost, nepublikoval jsem dosud jeho informace; teď však už není důvod k mlčení.

Vyšetřovatel v hodnosti kapitána, jenž na mě učinil dojem velmi schopného a inteligentního muže, v rozhovoru naznačil, že existují enormní politické tlaky na nevyšetření případu, přestože způsob vyklizení statku, v celku i v jednotlivostech, evidentně nebyl v souladu se zákonem a došlo při něm k řadě excesů, které jsou důvodem k trestnímu stíhání pachatelů.

Nyní tedy došlo na jeho slova: případ mu byl odebrán a jeho nadřízený další vyšetřování znemožnil.

Vyhlídky na obrat jsou spíš hypotetické: Občanská demokratická strana a její vládní spojenec jsou příliš mocní, než aby dopustili potrestání kohokoli ze své privilegované kasty. Kdokoli čekal něco jiného, asi v dětství příliš věřil pohádkám. (TP)

Poznámka TP: Docela závidím kolegovi Kotrbovi optimismus, s nímž hledá v politických zprávách ČTK (nebo kteréhokoli jiného mainstreamového média) informace; ty tam samozřejmě jsou, ale výhradně jako prostředek a zástěrka manipulace. Kauza Pilip-Bubeník-Pithart - podobně jako "boj o svobodu slova v ČT" - je prvotřídním produktem mediálních manipulátorů. Pravda, ne všechny obrazy vyšly, jak plánováno (těžko se dalo čekat, že národ majoritně pojme Pilipovo věznění jako individualizovanou odplatu politické třídě za její výsady), ale rozzářené oči věznitelů po setkání s laskavým a moudrým Politikem (L. Pilipová), bázeň smíšená s obdivem ke smělému komunistickému vůdci (tj. recidiva podpory pro Miloševiče v době bombardování Srbska) nebo Klaus-hlupáček, který se musí omluvit za prostořekost, to jsou čísla stejně podařená jako Otakar Svoboda v přilbě za zvuků Louisovy trubky...

Smysl té otázky je zpětnovazební, marketingový: Splnila kampaň zamýšlený cíl? Už lidi věří, co jim bulíkujeme, nebo máme ještě chvíli ve vymývání mozků pokračovat? Pokud jsou výsledky zobrazeny takto, jenom v procentech a bez počtu hlasů, má obrovský význam "seed", který se tam (případně) zadá. Jestli je ten skript dobře napsaný, věřím, že má i parametr, kterým se dá předepsat výsledek a on k němu dospěje, aniž by se prozradil iregulárním chováním vzhledem k jednotlivým hlasům.

Nikolaj Savický ve svém článku neudělal nic jiného, než že důsledky Čulíkových předsudků popsal. Vysloužil si za to denunciaci, že je z ÚV SSM. Obávám se, že tady už skutečně jakákoliv diskuse končí. Kádrování je přiznáním, že argumenty docházejí. Savický přece neargumentuje jako zhrzená milenka, má odstup od věci.

Doporučuji čtenářům, aby si přečetli dnešní část Savického rozboru situace v České televizi a sami usoudili, zda má odstup od věci.Co se týče "denunciace", že byl Savický v ÚV SSM, stejně jako Bobošíková, rád bych tohle vyjasnil. Nečiním naprosto žádné závěry z toho, co mohla znamenat aktivní účast v  práci ÚV SSM koncem osmdesátých let - nebyl jsem u toho. Argumentuji jen, a to je myslím závažné, že není možné, aby Nikolaj Savický dokazoval, že Bobošíková jde neskrupulózně přes mrtvoly za jakéhokoliv režimu, tím, že byla v ÚV SSM, když tam pracoval taky. - A když už v Britských listech diskutujeme o postavení mužů a žen, je zajímavé zaznamenat poznámku Barbory Osvaldové z  FSV UK (není to první čtenářka BL, která na tuto důležitou věc poukazuje:

Az jednou opadnou vlny, bude mozna stat za analyzu, jak ceska verejnost vcetne p. Savickeho pojimala roli zeny v konfliktu CT.

Ano, je to velmi zajímavé. Veřejnost i televizní vzbouřenci byli bezpochyby rozhořčeni i tím, že se do vedoucí role v  ČT měla dostat žena - a vystupovala, podle tradičních představ patriarchální společnosti velmi "nežensky". (JČ)

Vláda ve středu napomenula tisk, že informuje nevhodně o připravovaném sčítání lidu, domů a bytů. Věděla ale vláda o tom, že dotazníky se dostanou do rukou soukromé firmě bez patřičné bezpečnostní prověrky, nebo se to dozvěděla až z médií? V případě, že platí druhá možnost, dovolím si vyslovit vážné pochybnosti o kompetenci této vlády k vydávání podobných doporučení...
Tomáš Pecina, Britské listy

Ministr odpověděl:

Nevím jakou bezpečnostní prověrku máte na mysli. Firma je vázána mlčenlivostí a za porušení jsou vysoké sankce. Vláda byla podrobně informována předsedkyní Českého statistického úřadu a vyslechla si i názory představitelů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Na základě podrobné diskuse rozhodla o svém stanovisku.

Připadá vám, že se odpověď s otázkou jaksi minula? Nám také... (TP)

V tvrzenich N. Savickeho mi nejsou nektere veci jasne. On rika, ze lide chteji a potrebuji ceskou tvorbu, ale pak zase tvrdi, ze kdyz nebude ceska tvorba podporovana CT, tak zanikne pod tlakem cizi komerce. Takze ji asi lidi chteji, ale ne moc, protoze jinak by ji nenechali zanikat. Pak by se ale melo diskutovat o tom, co podporovat (treba kvuli tomu, aby nezanikla ceska identita - tedy pokud o ni stojime), a zda je soucasny system podpory nejlepsi mozny, zda treba nejsou nekteri autori vylouceni, coz muze pro cele ceske spolecenstvi znamenat ztratu vnimani a uchovani nekterych pohledu na svet.

Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

"Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

Viz o tom v BL zde. (JČ)

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tomáš Pecina

Tomáš Pecina

Tomáš Pecina

Jsme si jisti, že příkaz "odstíhat" mluvčí (kteří se mimochodem od násilí při zasedání MMF/SB explicitně distancovali) je v nejlepších rukou: můžeme-li věřit Petru Cibulkovi, pan vyšetřovatel má pro boj s vnitřním nepřítelem optimální vzdělání:

KLOUBEK Martin, nar. 8. 7. 1950, člen KSČ od 16. 12. 1968. V roce 1985 VŠ VB, fakulta StB, VŠ KGB v SSSR, od 12. 5. 1987 výkon služby operačního důstojníka VŠ SNB. Dne 29. 6. 1990 podán návrh na povýšení do hodnosti kapitána... atd.

Tak impozantním životopisem se u dnešní policie může pochlubit málokdo...

Štěpán Kotrba

Informace uvedené ve Vašem článku považuji za účelově zmanipulované a neodpovídající průběhu jednání PK. Vzhledem k tomu, že se jednalo o uzavřené jednání PK nebudu se k těmto bludům a nesmyslným vývodům a účelovým spekulacím údajně pana poslance Ivana Davida vyjadřovat.

Předpokládám, že celý článek je z Vašich domněnek a nechce se mi věřit, že by se pan poslanec Ivan David k něčemu podobnému propůjčil.

Žádám Vás o zveřejnění tohoto mého stanoviska k Vašemu článku.

S pozdravem

Ing. Zdeněk Škromach

Odpověď Štěpána Kotrby:

Ztrapňujete se před čtenáři Britských listů opravdu zbytečně, sám a dobrovolně. Ale to je Vaše věc a vaše politická kariéra.

Věřte mi, že velmi rád zveřejním vaše stanovisko v plném znění, tučně a ještě i s Vaší fotografií.

Článek je opravdu od poslance Ivana Davida, napsán byl pro vnitrostranický časopis 3D, kde i vyšel, nebyl naší redakcí nijak krácen a nijak pozměňován, od pana poslance Davida je i souhlas s jeho přetištěním do knihy "V hlavních zprávách: Televize", která vyjde v pátek 9. února.

Toliko k faktům, a nyní k vašim domněnkám. Pouze proto, že se jednalo o uzavřené zasedání, považujete článek vašeho stranického kolegy za bludy, ke kterým se nebudete vyjadřovat? Panu poslanci Davidovi už je zřejmě na zvracení z poměrů ve vámi řízeném poslaneckém klubu ČSSD, a proto se rozhodl podělit se o své zkušenosti z "práce" klubu v kauze tak závažné (jakou krize v ČT bezesporu byla) se čtenáři. Čtenář má právo znát i zákulisí pletich, které někteří poslanci vytvářeli s obratností jim vlastní...

Poté, co jste reagoval tak, jak jste reagoval, se jeho motivům pro napsání článku stále méně divím. Začínám jim i rozumět.

Štěpán Kotrba, Britské listy

Jan Suchánek

Hned z kraje vyjasním to základní. Pan Tesař byl nejschopnější manažer, kterého jsem díky privatizaci v širých českých luzích potkal. A to říkám přesto, že jsem měl informace o tom, že měl vztah k tomu, že YSE fond snad jako jediný nemohl dostat licenci (Ježek: "podnikal jste podle paragrafu zákona, který se mi nelíbil"). Do IPB jsme se investičně pustili, protože se odstátňovala většina a Kožený s bankovními fondy vyklidili pole s respektem k síle fondů 1.investiční.

Tesař mohl do DR prosadit patolízaly a mohl mít klid. O mně bylo dokonce známo, že jsem již tehdy brojil proti bankovnímu incestu. To je, když měli být banky kontrolovány svými fondy. Mohu čestně prohlásit, že si tam na sebe usadil minimálně tři válečníky (Lobkowicz to nebyl) a tak to chvílemi jiskřilo jak nikde jinde. Bylo jasné, že se Tesař v zájmu banky tomu kritickému střetu vystavuje zcela záměrně. Dokonce IPB byla jediná, kde jsem byl schopen prosadit, aby akcionář mohl na valné hromadě mluvit. Žádný z mnoha novinářů se nešel zeptat paní Lívie, proč mne za předsednickým pultem na valné hromadě Spořitelny nepodpořila. Když už se připomíná Spořitelna, pak si vzpomínám, že jsme s Koženým marně bránili tomu, aby Klapal přistoupil na tlak ČNB a převzal ztráty AB banky. To by v IPB DR nikdy nedovolila.

Ke kontrole banky ze strany státu stačil jediný člověk. Je zajímavé, že v Parkinsonových zákonech se očistný efekt individualit zmiňuje. Jakmile se projednávalo něco, co bylo trochu nejasné, stačilo do pléna pronést poznámku "tomu snad nevěříte" či "vy o tom nemáte ponětí" a už nebyla šance, aby to jen tak prošlo. Nakonec stát tam měl přece jen kvalitního zástupce, pana Hrubého. Co však měl dělat, když zastupoval stát a musel držet basu s ČNB a to byly rozhodující zdroje potíží. Když se Češka přišel na společné jednání představenstva a DR zlobit za to, že Tesař nechodí na kobereček, tak jsem mu jménem akcionářů musel hrozit žalobou.

Je neuvěřitelné jak po letech komunismu a zkušenostech s regulací čehokoliv je poukazováno na ztrátu kontroly státu. Všichni, kdo tak volají, ať se Špidlou a spol. dají nejdřív dohromady dráhy a zdravotnictví. Pamatuji se, jak v probíhající privatizaci nesmyslně znělo, že by stát měl získávat další majetkové podíly prostřednictvím upisování nových emisí akcií. Vždyť k tomu vůbec prostředky ve FNM neměly sloužit.

Banka sama nemohla přežít z toho, co dostala do vínku od státu, a tak expandovala. Žádní skvělí klienti na trhu nebyli. Ti nejlepší šli k zahraničním bankám a ti dobří neměli důvod odcházet od KB. Noví podnikatelé zoufale čelili nepřátelskému prostředí. Velmi rychle se přišlo na to, že úvěrové obchody vedou ke ztrátám. A tady se dostával ke slovu Procházka. Zisky z investičního bankovnictví saturoval ztráty z úvěrování.

Musím říct, že jediným, kdo prosazoval, že v dané situaci se nemá půjčovat a celou aktivitu přesunout do investičního bankovnictví, to je k Procházkovi, jsem byl já. Na jeden špatný úvěr muselo vydělat padesát dobrých.

Nikdo si nebyl schopen připustit tu hrůzu. Jsem přesvědčen, že to bylo způsobeno obrovským optimismem, že bude bohatnout národ a tím se staré dluhy ztratí v růstu nového bohatství, na kterém se banka, díky svým schopnostem, bude významně podílet. V tomto růstu přijde strategický investor a všichni akcionáři na tom vydělají. To je správné a zdůvodnitelné podnikatelské riziko a banka na něj přistoupila.

Pokud Procházka banku zachraňoval, nečinil to nikdy na úkor fondů 1.IN. To chce vysvětlení. Fondy byly omezeny velikostí podílu na emisi akcií. Proto se nemohly podílet na investiční prémii za prodej majority. Tuto prémii mohl inkasovat jen ten, kdo měl dost hotovosti na skoupení menších podílů a nebyl regulován.

Zde jsem trochu omezen tím, že jako přímý konkurent Procházkových aktivit jsem se pro konflikt zájmů vyhýbal zasvěcení. Strategie banky počítala s tím, že špatní věřitelé propadnou svým majetkem i svými akciemi bance a Procházka to vše výhodně prodá. Současně probíhalo nezpochybňované a úspěšné budování IPB Group. Kdo může zpochybnit tak skvělou strategii? Závistivci, byrokrati, staromilci, zákonodárci a ČNB. Má zkušenost z osobního styku se zaangažovanými mi dovoluje tvrdit, že hnacím motorem všech útoků proti fondům, bankám a podnikání vůbec je zažraná závist, o kterou dřív komunisti opřeli svoji moc.

Odnesly to fondy i banky. Na klesajícím trhu byly banky a fondy nuceny prodávat své novelami norem nadlimitní kapitálové účasti. Kolik miliard ztrát za ignoraci moci? Operační a investiční omezení s fatálním dopadem na IPB vedly k záchranným operacím typu Bankovní holding. Tehdy jsem začal mluvit o nutnosti vystrčit z konglomerátu IPB čisťounkou a neposkvrněnou banku, z dcer udělat sestry a vlastnictví odsunout do zahraničí pod ochranu cizího práva a hlavně pod dohody o ochraně investic. Protože to nemohlo projít, začal opačný proces - strkání rodiny ven z banky. Udělat to bez poškození akcionářů a se souhlasem ČNB to muselo být tak složité až podezřelé, že podezřelost asi finálně zvítězila a vyprovokovala ozbrojený útok na banku.

Vraťme se k předchozím poškozením banky ze strany státu. Jen dva příklady. Banka již dávno fúzovala s, myslím, fondem Rychlého výnosu. Pro akcionáře banky jsme uhájili, že fúzující fond zaplatil nejen nominál akcií ale i ážio. Světe div se, finance vymyslely opět s oporou pouze ve vlastní ignoraci, že se z kapitálového vkladu musí platit daň ze zisku. Tenkrát skoro miliarda. Jak asi chyběla v kapitálové přiměřenosti?! Zamyslel se někdo kolik stálo na prestiži banky a jejich obchodech, když stát zavřel její představitele pouze pro vlastní ekonomickou ignoraci. To nebyla a dodnes není vina policistů. Ti se avými informačními technologiemi a nekontrolovatelnými zásahy státních zástupců (vše snad v dobrých tradicích Čeky) nemají k dispozici potřebné "know how" ani infrastrukturu, která by jim pomohla z chaosu, do kterého je případy z oblasti korporativního práva a investičních spekulací musí uvést. (Pro zájemce o aktuální případ policií asistovaného tunelování uvádím www.hyperlink.cz/prefa2.) Pokud mi redakce dovolí, tak bych se k policejnímu tématu ještě vrátil podrobněji.

Přitom v souvislosti s podezřelým nákupem budovy v centru Prahy šlo o geniální záměr! Měly vzniknout fondy investující do nemovitostí. To mělo umožnit bance realizaci zástav a podílníkům se podílet na efektech z nízkých zástavních cen. Do této strategie patřil i IPB REAL. Tenkrát však mnoho ochotných chtělo na žádost ČNB Tesaře a Procházku okamžitě odvolat a nahradit hodnými a bezkonfliktními. Stačili dva bojovníci v DR a hned se k té podlosti již nikdo nehlásil.

IPB pomocí Nomury hledala strategického partnera. Tím začal ten tolik medializovaný problém s auditory. V okamžiku, kdy audit měli dostat do ruky zahraniční investoři, musel obsahovat posouzení rizika investice do Česka. Proto zahraniční centrála rozhodla, že uzná za bezrizikové jen úvěry firmám se zahraničními vlastníky nebo garantované vládou, čímž reflektovali neprůstřelnou tuzemskou ochranu dlužníků. Vláda na garance nepřistoupila. Uvědomte si, že tímto přístupem byla oceněna jako bezcenná veškerá tuzemská aktiva kohokoliv z nás.

Logicky byl auditor vyměněn za méně absolutního. Žádný podvod. Nomura se rozhodla, že něco, tak skvělého jako je IPB, si koupí sama a to dokonce asi za 10 miliard. Prudká reakce malých vládních stran a klasické vyměknutí ODS vedly ke zpoždění o rok a snížení ceny. Mně se zdá, že si Nomura dokonce pohrála s kurzem koruny, aby si to ještě trochu zlevnila. Proč ne, když balkánští Češi mají na starost osobní vztahy.

Tady končí osobní vzpomínky a tak jen pár postřehů k dnešní situaci.

Požadavky Nomury na stejnou pomoc pro IPB jakou dostaly od státu ostatní banky by v zemi, kde je tak ctěn ideál rovnosti, neměl být zpochybněn. Všechny ostatní banky byly také jen veřejné akciové společnosti. Stát vlastnil jen pár akcií. Pokud si myslíme, že si náš pokřivený pohled na spravedlnost obhájíme před světem, pak naše balkánské maloměsto opravdu nemá naději. Další spor hrozí státu z pozoruhodného ujednání, že ČSOB má za IPB jejím akcionářům zaplatit cenu odvozenou od účetního auditu aktiv, které si z IPB nechá. To stát bude stát další řadu prohraných žalob. Nemůže přece rozhodnout, že my akcionáři IPB prodáme Poštovní spořitelnu, ČMHB, ČMSS, IPB Pojišťovnu, spoustu skvělých poboček atd za nominál jejich pořízení v účetnictví. Tržní cena toho co ČSOB zůstane je objektivně mnohonásobně vyšší a to určitě po čase nahlédne i nezávislý soud. Asi ne u nás doma.

Obvinění Procházky už v tom co bylo publikováno obsahuje směšný nesmysl. Už klasicky obchází skutečnost, že člen představenstva jedná jenom z vůle představenstva a ostatní členové se mohou vyvinit jen, když v záznamu z jednání představenstva je zaznamenán jejich protest. Škoda, kterou Procházka zavinil, vznikla prý tím, že ČSOB má pohledávku za Nomurou.

Jak bychom zbohatli, kdybychom mohli vyměnit naše pohledávky za Ruskem za pohledávky za Nomurou. Není riskantnější bankovní depozit v korunách? Celý problém je zjevně jinde.

Zkusme příklad. Pod hrozbou rozvodu uklidíte peníze prostřednictvím kamaráda do Karibiku. Tady vás mezitím po rudým převratu zavřou. Neměl jste čas a ani nápad to právně dostatečně ošetřit.

Kamarád nekamarád peníze už nikdy vaše děti neuvidí, protože jste prošvihnul všechny lhůty ve smlouvě. Pokud si myslíte, že Procházka kradl, pak nevíte, jak třeba skromně jezdil jen v Mondeu a že existenčně ho musel zajišťovat už jenom podíl na 1.IN z doby, kdy ještě 1.IN byla jen vizí.

Ptejme se spíš, proč získal důvěru Nomury a zda není škoda takový talent pro národ ztratit. Navíc podle našich zákonů nestačí objektivní škoda, musí být prokázán Procházkův úmysl. Pokud jste četli tento text pozorně, víte, že úmysl by prokázal snad jen prokurátor Urválek, či jak se jmenoval.

180 miliard ztráty je také jen zjevný nesmysl. ČSOB udělala úspěšný obchod, který určitě vejde do učebnic. Nikdo neví jakou laťku si nastavila. Vrátí úvěry, které mají i třeba jen 5% riziko ztráty? Ztráta pak vznikne jen tím, že stát si těch 95 % nezinkasuje. Vzhledem k tomu, že si stát v rozpočtu žádnou rezervu neudělal, je si jist, že zinkasuje všechno a pak, o čem se tu bavíme? Jestli je tu něco v nepořádku, pak uklízet musíme nejdřív ve vládě, pak teprve v bývalém vedení IPB. Když je řeč o rizicích, jaká je jistota, že korunu nepotká nedávný osud mexické, korejské, … měny? Kolik byste svěřili Grégrovi peněz, kdyby místo utrácení státních miliard musel u vás zazvonit u dveří? Taky by stálo za odpověď, kolik jsou v těch domněle ztracených pohledávkách pohledávky za sankčními úroky?

Na závěr už jen poznámku ke komentářům na předchozí článek k bankám obecně. Bezvýchodnost čišící z textu je jen zdánlivá. Národy nám konkurující mají také své problémy a stačí poslechnout aspoň dvě sdělení poskytnutá Mojžíšovi na Sinaji. Křivě nesvědčit a nekrást. Po zkušenostech s naší realitou přidám ještě, že bychom měli bránit, dokonce se k tomu proti své výchově nutit, i sousedův majetek. Krádeží je i neplacení závazků a úvěrů a nemůže to omluvit vůle k sociálnímu smíru. Neopakujte křivá svědectví, i kdyby je říkal někdo velmi autoritativní.

Nikolaj Savický

Půdorys stávky

Obě strany dělaly zpočátku zcela amatérské chyby. Obsadit velín a pak do něj zvát na ochranu před policií senátorské hlídky, to byl hysterií okamžiku podmíněný omyl, za který ještě budou nejznámější aktéři oněch událostí pykat. Jiří Hodač a Jana Bobošíková se však pro změnu vůbec nevyznali v ČT, respektive v hlavní budově a v jejím technickém vybavení. V rozhodujících dnech, tj. zhruba do 27. nebo 28. prosince 2000, zřejmě ani nezjistili, že mají k dispozici všechny potřebné kapacity a prostředky na to, aby mohli nouzové zpravodajství bez větších problémů vysílat přímo z Kavčích hor. Zaměstnanci se však učili rychleji.

Teprve k 1. lednu 2001 byla vyhlášena regulérní stávka a až toho dne ztratilo nové vedení šanci vysílat z Kavčích hor. Mezitím však “Bobovize” vysílala, odkud se dalo. Od 23. prosince 2000 přitom už běžel boj generálního ředitele ČT o to, aby neposlušné zaměstnance odřízl od možnosti oslovovat veřejnost prostřednictvím obrazovky. Pokud se “vzbouřenci” dostali od 20. prosince 2000 mimo rámec zákona, pak je nové vedení hbitě dohnalo a od 23. prosince 2000 začalo s velkorysým porušováním zákonů také. Stupidním vypnutím vysílání obou programů ČT 27. prosince 2000 večer tento trend jenom vyvrcholil. Duplicita vysílání pokračovala dalších dvanáct dnů, kdy se tým Jany Bobošíkové marně pokoušel navodit iluzi, že chod ČT je v rukou nového vedení.

Vrcholným žertem v tomto oboru, trikem, který by neměl být zapomenut, byly bobovizní Zprávy a Události od 3. ledna 2001, 16:00, kdy se Dušica Zimová poprvé objevila před naklíčovaným pozadím prázdného newsroomu. Hodinu před začátkem stotisícové demonstrace na Václavském náměstí tak ještě na poslední chvíli chtěl tento tým vzbudit dojem, že se Hodačovu vedení konečně podařilo vzbouřené redaktory z velína vypudit. Doufám, že jsou záznamy tohoto vysílání někde archivovány a časem budou dostupné, neboť by se na nich daly výtečně učit manipulativní postupy v televizním zpravodajství.

Novopečený finanční ředitel ČT Jindřich Beznoska před jednáním Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR slíbil 4. ledna 2001, že když Parlament ČR odvolá Radu ČT, dají členové Hodačova vedení své funkce k dispozici. Od usnesení Poslanecké sněmovny z 5. ledna 2001, jedním dechem konstatujícím, že Jiří Hodač je legálně zvoleným ředitelem ČT a současně ho vyzývajícím k okamžité rezignaci, byla situace nového vedení neudržitelná. Přesto se Jana Bobošíková s nesmírnou urputností snažila své nevěřitelně špatné zpravodajství udržet až do 10. ledna 2001, kdy v této věci kapitulovala. Ani toto absolutní selhání ji však nepřimělo k rezignaci.

V týdnu od 8. ledna 2001 se věci daly do pohybu. Rada ČT se na svém řádném zasedání odmítla zabývat hlasováním o odvolání generálního ředitele ČT Jiřího Hodače a rovněž ho odmítla vyzvat k rezignaci. Doplňující stanovisko Jany Dědečkové k tomuto návrhu pietně ponechávám v autentické podobě: “Nesouhlasím s výzvou k rezignaci a vyzývám státní orgány, aby zajistili pro GŘ J. Hodače veškeré podmínky, aby mohl řádně vykonávat svou funkci v souladu se zákonem o ČT”. Jak vyplývá ze zápisu, trojice Miroslav Mareš, František Mikš a Jana Dědečková houževnatě bránila Radě ČT, aby alespoň formálně uznala své pochybení, ačkoli o osudu Rady ČT a generálního ředitele ČT Jiřího Hodače už nemohlo být pochybnosti. V této chvíli však podle všeho už reprezentanti ODS v této radě jednali na základě politické instrukce, neboť si ODS vytvářela vhodný vyjednávací prostor pro jednání Poslanecké sněmovny v pátek 12. ledna 2001 a nemohla potřebovat, aby Rada ČT jako státní orgán přiznala chybu, které se dopustila.

Během tohoto týdne rezignovali další členové Rady ČT (ovšem nikdo, navržený ODS) a několik hodin před další demonstrací na Václavském náměstí, 11. ledna 2001 kolem poledne, rezignoval ze zdravotních důvodů i Jiří Hodač. O den později se Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně usnesla, tentokrát na rozdíl od precedenčního rozhodnutí z 10. března 2000 právem, že ČT neplní své zákonem stanovené poslání, a odvolala poslední zbytek Rady ČT. Současně přijala nový (a velmi problematický) zákon o ČT. Začal se rýsovat mechanismus řešení horké fáze této krize.

Otevírání žumpy

Projevilo se to i po skončení horké fáze krize, tj. po rezignaci Jiřího Hodače 11. prosince 2001 a odvolání zbytku Rady ČT o den později. Jana Bobošíková a Jindřich Beznoska, kryti tou nejpodivnější figurkou celé akce, někdejší odborovou funkcionářkou a referentkou právního oddělení ČT Věrou Valterovou, kterou okolnosti katapultovaly do funkce zastupující generální ředitelky ČT, navzdory svému někdejšímu slibu setrvali v ČT. Smysl jejich počínání byl zřejmý: znemožnit ukončení stávky a návrat ČT k normálnímu provozu po co nejdelší dobu, jinými slovy: škodit ČT jako instituci, co nejvíce to půjde.

Po 12. lednu 2001 se jasně rýsovala jednoduchá možnost: Jana Bobošíková a Jindřich Beznoska odejdou, jak Beznoska o týden dříve veřejně slíbil, odbory se okamžitě dohodnou s Věrou Valterovou, a členové bývalého managementu, kteří dosud nepředali své funkce, je budou vykonávat až do zvolení prozatímního ředitele Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Toto řešení umožňovalo okamžitě ukončit stávku se všemi jejími negativními průvodními jevy a okamžitě se pustit do plné obnovy základních funkcí ČT. Takový postup byl ovšem v příkrém rozporu se zájmy nejméně dvou odlišných zájmových skupin, a proto byl pro Bobošíkovou a Beznosku nepřijatelný.

První důvod byl politický. ODS má pochopitelný zájem na diskreditaci ČT, neboť v důsledku nepříčetného jednání osob, které do Rady ČT nominovala, vyznívá zdánlivé vítězství stávkujících jako její citelná porážka. To lidé letory Václava Klause nebo Ivana Langera jistě nesou velmi nelibě. Druhý důvod, ekonomický, je stejně prostý: každý den, o který se oddálí návrat ČT k normálnímu fungování, prospívá zájmu TV NOVA a Vladimíra Železného. Jakkoli mohou existovat i další důvody co nejdelšího pobytu Beznosky a Bobošíkové v ČT, jsem přesvědčen že právě tyto dva hlavní motivy ovlivnily jejich setrvání v prakticky nevykonavatelných funkcích po 12. lednu 2001.

Jana Bobošíková a Jindřich Beznoska účinně zablokovali jednání odborů s vedením tím nejjednodušším způsobem: prostě setrvali na svých postech. Politováníhodnou postavou příběhu byla Věra Valterová, která měla jen zcela mlhavou představu nejen o výkonu funkce generálního ředitele ČT, ale také o roli, kterou ve skutečnosti sehrála. Svůj ostudný postoj nakonec velkolepě završila tím, že vážně přijala kandidaturu na prozatímního ředitele ČT a 6. února 2001 pronesla při veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR projev, který ji nejen demaskoval jako osobu odborně naprosto nezpůsobilou k řízení ČT, ale zajistil jí i čestné místo v dějinách českého denunciantství. Je smutné, že to nakonec bude s nejvyšší pravděpodobností právě ona, kdo ponese nejtěžší právní následky všeho, co se od rezignace Jiřího Hodače v ČT odehrálo.

Bobošíkové a Beznoskovi se podařilo v podstatě neutralizovat veškeré pro ČT dlouhodobě výhodné výsledky stávky. Neuvěřitelně zlepšili vyjednávací pozici ODS při jednání o prozatímním řediteli, ale především: postupem času zdiskreditovali stávkující v očích veřejnosti. Nápis STÁVKA na obrazovce, když se vlastně tři týdny prakticky nic nedělo, jenom popouzel diváky, kteří se logicky ptali, k čemu je to dobré. Demonstrativní přítomnost Jany Bobošíkové a otrlejších členů jejího týmu na Kavčích horách zase účinně provokovala redaktory zpravodajství ČT. Patová situace přitom vytvářela vhodné prostředí k oboustrannému vylévání špíny, z něhož však dlouhodobě budou těžit odpůrci televizního vysílání veřejné služby. Sami redaktoři zpravodajství tomu nevědomky účinně nahrávali.

Nejde ani tak o široce komentované použití výpisů z účtů služebních mobilních telefonů radních. V tomto případě šlo o veřejné činitele a  veřejný zájem. Nemohu celou kauzu hodnotit po právní stránce, ale domnívám se, že smysl výše zmiňovaných směrnic BBC by podobnému postupu televizních reportérů apriori nebránil, pokud by šlo o podezření z trestného činu nebo obecně nemorálního jednání veřejně činných osob, přičemž lhaní je za takové jednání pokládáno. Pokud tedy byla prostřednictvím zmíněných výpisů např. Jana Dědečková veřejně usvědčena ze lži v závažné věci, nebylo to jednání v rozporu se zmíněnými směrnicemi, které mj. upravují i způsob a okolnosti použití skryté kamery.

Méně korektní byla ve skutečnosti neustálá naivní a trapná snaha úporně dokazovat, jak neekonomicky si počínala Jana Bobošíková v době svého svérázného pokusu o zpravodajské vysílání. Jistě, účty soukromých firem jsou ve srovnání s běžnými cenami stejných služeb výrazně vyšší. To však v daném kontextu není nic zarážejícího, neboť Jana Bobošíková tyto služby objednávala v krajní nouzi (a na tom nic nemění skutečnost, že by pro všechny zúčastněné bez rozdílu udělala lépe, kdyby se do onoho pošetilého pokusu nikdy nepustila) a všichni potenciální dodavatelé to věděli. Je jen logické, že v takové situaci požadovali podstatně vyšší ceny, a to do jisté míry legitimně, neboť pro ně bylo poskytování služeb týmu Jany Bobošíkové z obchodního hlediska riskantní. Tuto okolnost však už ČT svým divákům neobjasnila. Reportéři ČT jsou však jen amatéry ve srovnání se svými protivníky.

Mediálně obratný Jindřich Beznoska, který už rychlým (a mimochodem: též neobyčejně podlým) zveličením významu nešťastného činu někdejšího finančního ředitele Ladislava Palusky dokázal zhoršit veřejně prezentovaný obraz stávkujících, kteří s tím vesměs neměli nic společného, dál pokračoval v  obviněních na adresu ČT. V Hospodářských novinách z 8. února 2001 například prohlásil: “K přehledu pořadů svázaných s osobami, které se nejvíc angažovaly na straně protestujících, máme vyjádření nestranných znalců. Ty náklady jsou skandální. Jestliže si někdo za 13 pořadů po 13 minutách, natáčených ve studiu jednou kamerou, naúčtuje osm miliónů korun, a přitom jde o naprostý propadák, pak asi chápete, jak takový rozpočtový schodek vzniká”.

Obvinění je zdánlivě konkrétní, ale ve skutečnosti naprosto neadresné. Trocha špíny tak ulpí na každém, kdo se připojil k protestu a je současně veřejně známý. Nevím, o jaký pořad jde, a nemohu tedy posoudit, zda je Beznoskovo obvinění oprávněné či nikoli. Zato vím, proč a jak vznikl v nepřijatém rozpočtu ČT schodek (mimochodem plně krytý z rezerv ČT). Nesouhlasím s jeho výší a domnívám, že z velké části nemusel v rozpočtu vůbec figurovat, ale jsem si také vědom toho, že žádným způsobem nesouvisel s důvody, které v rozhovoru uvedl Jindřich Beznoska. Proto jeho interview pokládám za další podlost, typickou pro praktiky některých členů Hodačova vedení.

Pro ilustraci: Jindřich Beznoska ve zmíněném rozhovoru, který okatě připomíná vystoupení Věry Valterové v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, obratně manipuloval i dalšími údaji. Zmínil se o sociálních výhodách pro zaměstnance ČT. Zapomněl dodat, že jejich systém byl v polovině 90. let přijat v takové podobě, která ČT umožnila jeho prostřednictvím čelit odlivu kvalifikovaných pracovníků do soukromého sektoru s výrazně vyšší platovou hladinou. Na okraj podotýkám, že byl vykalkulován tak, aby to ČT vyšlo podstatně levněji, než kdyby výší smluvních platů zkoušela soutěžit s TV NOVA nebo Prima TV. Nevím, jaký je Jindřich Beznoska finanční odborník, ale jako zručný metač bláta zasluhuje uznání.

Summa summarum

Cíle jednotlivých osob určitě nebyly totožné. Trojice odborně zcela nezpůsobilých, leč militantních radních ve složení Miroslav Mareš, František Mikš a Jana Dědečková, byla nesporně vedena dobrými úmysly a touhou očistit ČT od příživníků. Stranický zájem těchto členů Rady ČT, delegovaných ODS a vystupujících v době krize při hlasování jako monolitní blok, který po rezignaci Miloše Rejchrta Radě ČT jako takové bránil silou svých hlasů v hledání přijatelného kompromisu, jistě nelze podceňovat. Domnívám se však, že přinejmenším zpočátku (tj. prakticky až do událostí posledního prosincového týdne 2000) nehrál rozhodující roli.

Problém této skupiny spočíval v její chorobné podezíravosti vůči ČT, respektive vůči celému pražskému kulturnímu prostředí. Jejich předpojatost a (řečeno s E. H. Gombrichem) mentální nastavení dobře vyjádřila Jana Dědečková, když ve svém dopise předsedovi Poslanecké sněmovny Václavu Klausovi, se zarážející směsicí naivity, hlouposti a zavilé zloby napsala, že “ČT své poslání neplnila nikdy v minulosti a vždy sloužila jen partikulárním zájmům zaměstnanců a jejich příbuzných či přátelům, profesním skupinám, jednotlivým politikům” atd. Prohlásit něco takového v konfrontaci s dobře a podrobně zmapovaným vývojem této instituce (od katalogů všech vyrobených pořadů, seznamu ocenění, jichž ČT dosáhla na mnoha světových filmových a televizních festivalech atd., přes každoroční zprávy o hospodaření, potvrzované vždy nezávislým účetním auditem, až po podrobnou analýzu diváckého ohlasu, od zavedení elektronického měření sledovanosti v létě 1997 velice přesnou) vyžaduje povahu fanatika, jistého si svou pravdou a nenechávajícího se znervózňovat očividnými fakty.

Kořeny základního omylu této trojice “posledních spravedlivých” spočívaly v tom, že si aktivitu odborných sdružení typu České filmové a televizní akademie (ČFTA), svazu filmových a televizních pracovníků FITES a dalších organizací na podporu vedení ČT vykládali jako utilitární snahu zájmových skupin dále parazitovat na rozpočtu ČT, vytvářeném z podstatné části z veřejných finančních prostředků. Toto primitivní a v zásadě mylné vidění (neboť prakticky všichni ti, kdo se v této věci od samého začátku angažovali, si mohou snadno vydělat výrazně více v komerčním sektoru, než v ČT) jim zabránilo s reprezentanty těchto sdružení jednat.

Je symptomatické, že ve výše citovaném prohlášení Rady ČT z 20. prosince 2000 se vůbec nehovoří o smyslu činnosti ČT, o jejím poslání, struktuře služeb, kterou poskytuje, ale pouze a jedině o kontrole hospodaření. Oponentům Rady ČT však šlo o finanční aspekt fungování ČT až v poslední řadě. Doložil jsem už dříve, že základním společným zájmem členů všech těchto sdružení a celé odborné veřejnosti je dobré hospodaření ČT bez problémů a skandálů. Vytunelovaná a skandály zmítaná ČT je to poslední, co mohou potřebovat. Kdyby si radní uvědomili jenom tento jediný fakt, snad by jim došlo, že zájem protestujících byl až do volby Jiřího Hodače v něčem jiném.

Členové Rady ČT se nikdy hlouběji nezabývali historií ČT, smyslem její existence a analýzou jejího fungování. Ti aktivnější a iniciativnější z nich si vytvořili určitý předsudek a přizpůsobovali mu své vnímání reality. Shodou okolností je v této iluzi utvrzovaly Britské listy, i když jsem přesvědčen, že jak Jan Čulík, tak Tomáš Pecina měli původně na mysli něco jiného, než to, co z jejich textů vyčetla Jana Dědečková a spol. Oponentům Rady ČT z řad odborné veřejnosti však šlo především o to, udržet kontinuitu české nekomerční filmové a televizní tvorby a její nezbytné zázemí. Velkou roli tu sehrává letitá neokázalá spolupráce ČT s vysokými školami, zejména s FAMU a FSV UK v Praze. Naprostá většina mladých filmových a televizních režisérů, kameramanů, scenáristů a dramaturgů profesionálně debutuje právě v ČT, jejíž role je v tomto smyslu v České republice nezastupitelná.

V listopadu 2000 se stalo, že Rada ČT hovořila o jedné věci, její oponenti o druhé, ale obě strany se domnívaly, že hovoří o tomtéž. Logickým důsledkem toho bylo naprosté vzájemné nepochopení, znásobené naprosto kategorickou nechutí Rady ČT hlasu odborné veřejnosti jakkoli naslouchat. Tato situace vyústila až do kolektivního stihomamu Rady ČT a do přípravy puče v ČT.

Slovo puč užívám záměrně. Ze dvou navzájem nezávislých zdrojů (velmi nerad se odvolávám na takový pramen, ale v tomto případě nemohu jinak) jsem získal informaci, že Jiří Hodač, jehož volba byla výsledkem kompromisu poté, co se Janě Dědečkové nepodařilo prosadit jmenování Kateřiny Fričové generální ředitelkou ČT bez výběrového řízení, měl být pouze reprezentativní figurou v čele ČT, zatímco skutečné řízení instituce měli představ některých radních zajišťovat Kateřina Fričová, Jana Bobošíková a Petr Sládeček*). Pokládám to za poměrně pravděpodobné. V té chvíli však už agilní skupinka uvnitř Rady ČT alespoň v úvahách zdaleka překročila rámec tehdy platného zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, neboť jí nikterak nepříslušelo zabývat se personálními otázkami řízení ČT s výjimkou ředitelů studií Brno a Ostrava.

Úskalím, na němž ztroskotal záměr pučistů, byly do jisté míry osobní vlastnosti Jiřího Hodače. Muž, který měl být podle jejich představ Pinochetem, se ukázal být spíše generálem Janajevem, a podle toho celá akce také dopadla. Po jeho volbě však už do hry vstupovaly jiné zájmy, než jenom velmi naivní a ve svých důsledcích ničivý záměr Rady ČT podrobit si televizi veřejné služby, přímo zasahovat do jejího řízení a přizpůsobit ji obrazu svému. Mnohá fakta dosud nevyplula na povrch a proto zatím nelze přesně zjistit všechny motivy a souvislosti, ale leccos už se rýsuje poměrně zřetelně. Jedna z věcí, které začínají být zřejmé, je to, že Jiří Hodač se nakonec stal spíše obětí svých nadekretovaných spolupracovníků, než skutečným pachatelem toho, co se odehrávalo pod jeho jménem.

Zásluhou Jany Bobošíkové a Jindřicha Beznosky, kteří i po své zdánlivé prohře dokázali udržet ČT déle než tři týdny v patové situaci a postarali se o to, aby z obrazovky nezmizel onen dnes už směšný nápis STÁVKA, se podařilo znehodnotit prakticky vše, čeho stávkující zaměstnanci dosáhli. Dobré jméno ČT je těžce poškozeno, její důvěryhodnost nadlouho ztracena, její perspektiva nejasná. Zákon o ČT je v mnoha ohledech horší, než byl ten předchozí (k tomuto tématu se ještě v budoucnosti vrátím). Snaha po odpolitizování Rady ČT skončila tím, že o novém řediteli rozhoduje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přímo. V této chvíli ještě není možné, aby politická elita podnikla s využitím nové legislativy další masivní útok na nezávislost televize veřejné služby. Vzpoura ještě zcela nedozněla a veřejnost by pravděpodobně prudce reagovala na příliš okatou aroganci moci.

První náznaky ataku se však již objevují. Znovu se vynořil starý nápad Vladimíra Železného odebrat ČT reklamu v hlavním vysílacím čase. Když bude ČT podezřelá z plýtvání, bude mít takové opatření reálnou šanci proniknout do české mediální legislativy. ČT, mnohem silněji než dříve závislá na rozhodnutí poslanců dovolit zvýšení televizního poplatku, bude jistě poddajnější a slouhovštější než hrdá a nezávislá instituce veřejné služby, kterou chtěla být. Komerční televize přijde k penězům a volená politická reprezentace bude mít “svou” televizi. Co víc si lze přát?

A pointa? Soudy se budou dlouho vypořádávat s následky činnosti tzv. nového vedení ČT i stávkujících zaměstnanců. Právní odpovědnost za dění uplynulých dvou měsíců však s největší pravděpodobností ponesou dva lidé, kteří k tomu přijdou jak slepí k houslím: Jiří Hodač a Věra Valterová. Členové Rady ČT, kteří z hlouposti a odborné nezpůsobilosti celou katastrofu rozpoutali, za to zaplatili tím, že přišli o příjemnou prebendu, kterou mohli bezstarostně pobírat další čtyři roky. Lidé, kteří ČT poškodili zcela vědomě a plánovitě, jsou beztrestní a ještě si opatří příjemné kapesné ve výši nejméně dvou měsíčních platů vrcholových manažerů ČT.

Závěrem

Václav Žák

A kazdého, kdo ho upozorní, ze existují evidentní fakta, ze Mathého hospodarení v CT bylo podstatne odlisné od jeho optiky, povazuje za sprezence "neformálních struktur".

O.K., to je jeho právo. Musí se pak ale pripravit na to, ze se mnoha lidem bude jeho postoj jevit jako postoj zhrzené milenky, která si od Ivana Kytky slibovala roli nositelky kultury do zaostalých Cech.

Nesouhlasím vsak s panem Savickým v jeho hodnocení role rady. Zde mám, myslím, skutecne pravdu Jan Culík. Rady - v nemeckém modelu - jsou skutecne porotami. Jenze porotami, které operují s profesionálne pripravenými podklady. CT vsak - dodnes (a to byla chyba reditele Mathého) nemá monitorig vysílání, nemá sama pro sebe rozbory, jak plní svou verejnoprávní funkci. A rada, to je druhá potíz, nemá profesionálne zpracovanou kritiku televizního vysílání a televizního monitoringu.

Výsledek je jasný: radní hodnotí televizi podle toho, na co se koukali v televizi, prípadne co jim kdo zavolal. To je katastrofa. Predstavte si, ze by americké poroty rozhodovaly podle toho, co jim rekla domovnice v ulici, kde se stala vrazda.

Existuje známá poucka, ze kdyz se rozhoduje kolektivne podle spatne pripravených podkladu a jeste pod tlakem, inteligence kolektivu se nescítá, ale odecítá. Kolektiv pak rozhoduje podle svého nejhloupejsího clena. K analýze pana Savického - pokud si uvedomíme tuto obecnou zásadu - není co dodat.

Rada České televize se zejména v prosinci 2000 zachovala amatérsky. Nikolaj Savický je však proti ní dost zaujatý. Přečtěte si - rozumnou - zprávu Rady ČT Poslanecké sněmovně ze dne 5. 1. 2001; obsahuje celou řadu závažných faktů, které nelze jen bagatelizovat poukazem na údajnou neprofesionalitu Rady. O těchto skutečnostech se příliš nediskutuje.

Na Savického článku mě mrzí silná míra idealizace stavu České televize i systematické, drobné vynechávky faktů, které se někdy zdají být jen stylistickými rozhodnutími ("o některých věcech se už nemusíme zmiňovat, protože by to text příliš přetížilo") jenže ve svém souhrnu vytvářejí zkreslující obraz. Zcela falešné je například tvrzení Nikolaje Savického, že za Ivo Mathého bylo zpravodajství České televize možná sice nevýrazné, ale objektivní.

Ivo Mathé poslal v této příležitosti svůj polemický článek, reagující na můj rozhovor s Ivanem Kytkou ze  září 1998. Je v Britských listech na tomto místě. Musím přiznat, že mě argumenty Ivo Mathého v kontextu mezinárodního povědomí o étosu a praxi profesionální televizní práce - nepřesvědčují. Až příliš často, zdá se mi, subjektivně interpretuje fakta, aby vyznívala jako sebereklama v jeho prospěch. Připomíná to Vladimíra Železného. Ti dva pánové se našli! A hlavně, Ivo Mathé nemá naprosto tušení o úrovni profesionální televizní žurnalistiky - viz jeho nehorázné tvrzení, že Jednadvacítka patřila za doby jeho vlády v ČT k nejlepším pořadům tohoto druhu v Evropě!

Ještě jednu drobnost, a mrzí mě, že tento příklad začíná být opravdu poněkud osobní, nedá se ale nic dělat.

Nikolaj Savický má možná pravdu, když píše, že Janu Bobošíkovou "výstižně charakterizuje", že byla koncem osmdesátých let aktivní v ÚV SSM - Savický to vidí jako "výmluvné svědectví o bezbřehé touze po kariéře a po moci za všech okolností a v kterémkoli režimu". - Nevím, být panem Savickým, já bych něco takového asi nenapsal - on totiž Nikolaj Savický, jak o tom píše na jiném místě dnešních Britských listů Štěpán Kotrba, byl činný na tom federálním ÚV SSM koncem osmdesátých let taky.

Štěpán Kotrba

http://blisty.internet.cz/0102/20010207e.html#04

Nedivím se Nikolaji Savickému, že tak přesně zná minulost Jany Bobošíkové. Musí ji znát. On sám totiž působil ve stejné době jako aktivista (rozuměj - na rozdíl od ZVOLENÉ Bobošíkové - nevolený spolupracovník, který se dobrovolně a sám přihlásil a s chutí zpracovával nějaký úkol) odd. kultury ÚV SSM a vysokoškolského oddělení ČÚV SSM. Odtud jej znám i já. Vedoucím oddělení kultury byl tehdy dr. Ivan Chocholouš, porevoluční vydavatel Playboye... Pořádaly se výstavy mladých výtvarníků, dělaly se společné projekty s mladými filmaři i kunsthistoriky, svazáci spolupracovali s vedením Národní i Městské galerie na cyklech přednášek o umění starém i novém. Oddělení kultury spolupořádalo přednášky o kinematografii spojené s prohlídkou filmů (a to i těch "trezorových") - přednášel zde mj. i pozdější děkan FAMU Jan Bernard, tlumočil i jeden významný rocker, pro nějž to byl nezanedbatelný zdroj příjmů... Díky aktivitám Ivana Chocholouše a party lidí kolem něj mnoho mladých lidí tehdejší doby vidět díla do té doby skrývaná. Ta doba byla už poznamenána erozí ideologií Bilaků a Müllerů, poznamenaná Gorbačovem a perestrojkou, poznamenaná tušenou změnou. Ve stejnou dobu působila v SSM i současná místopředsedkyně Parlamentu Petra Buzková.

Není divu, že řada mladých vysokoškoláků té doby (včetně mne či Nikolaje Savického) viděli příležitost v "politickém oteplení" a byli stále odvážnější. SSM podporoval finančně mnoho projektů - studentské časopisy a kulturní akce - a to i pořádané těmi lidmi, kteří režimu příliš nakloněni nebyli a mnohdy odpor proti strnulým pořádkům minulosti dávali nepokrytě najevo. Díky SSM žila Porta, díky SSM žily rockové festivaly mladých kapel a kluby mládeže, díky SSM žilo Hnutí Brontosaurus, díky SSM žily rozsáhlé výstavy, mapující umění mladých té doby. SSM podporoval a financoval mimo jiné i časopis Kavárna AFFA, který vydával budoucí "studentský vůdce" Martin Mejstřík, podporoval a kryl před zlou vůlí pedagogů-skalních komunistů i časopis, který vytvářeli studenti VŠUP - mj. i Michal Cihlář, bratři Cabanové, přispíval tam i Jaroslav Róna a další z mých spolužáků... Díky SSM jsem mohl já v klubu 007 na Strahově uvést soubor recitálů o literatuře beat generation, se čtením z Ferlinghetiho, Corsy, Kerouaca. Díky klubům pod záštitou radnice a SSM fungovala i Jana Koubková a řada jazzmanů, Vladimír Kovářík a jeho Zelené peří s recitály mladých básníků. Díky financím a aktivitě pionýrské organizace SSM, Domu dětí a mládeže Julia Fučíka, ÚKDŽ a nakladatelství Albatros vyrůstala i studentka s literárním talentem Alena Müllerová v kolektivu Klubu mladých autorů.

Někteří z tehdy mladých zůstali mladí dodnes, někteří se stali "profesionálními" revolucionáři, jiní zmoudřeli a začali se živit svou odborností, někteří se za sebe styděli a "zapomněli". Znám i takové...

Nechci se Nikolaje Savického dotknout, protože jeho činnost sponzorovanou SSM považuji dodnes za záslužnou, a přál bych mu, kdyby tak smysluplnou byla i jeho současná práce v ČT. Díky němu a jeho přátelům se mnoho mladých lidí seznámilo v Městské knihovně s dějinami umění od gotiky po současnost. Neseděli bezcílně na nároží či v hospodě, nepíchali si tehdy módní pervitin, seděli a poslouchali zajímavé přednášky mladých historiků o dobách dávno minulých. Některé ze Savického přednášek, které pak SSM vydával i jako brožované knížky, mám ještě někde doma v knihovně... Chci jej jen upozornit, že jeho "obrácení Ferdyše Pištory" na primitivní antikomunismus nevěřím, a to ani tehdy, pokud by dotyčný měl své svědomí čisté. A Nikolaj Savický svědomí čisté mít může. Snad. Domnívám se, že Jana Bobošíková v tomto ohledu mít může též svědomí čisté a co skrývat nemá. Touha po kariéře u mladého kunsthistorika byla také daleko silnější jeho opatrnosti "neušpinit se kolaborací" se svazáky a komunisty... Touha vyniknout a něco dokázat byla vlastní mnoha lidem...

Mladý kunsthistorik Savický se též ušpinil (viděno optikou dnešních militantních cibulkovských epigonů) dostatečně, aby neměl jakékoliv právo vyjadřovat se k osudu a motivům kohokoliv druhého. Ani nenáviděné a všemi poplivávané ředitelky zpravodajství Bobošíkové. Žádný "étos České televize" nemůže ospravedlnit flagrantní ztrátu paměti, soudnosti a vlastní minulosti.

Petr Jánský

Když český občan v Thajsku pašuje drogy a je odsouzen k neskutečnému trestu v příšerném vězení, ministerstvo zahraničí se angažuje standartní cestou, t.j. pro českého občana udělá jen to, co musí. Když se dva naivní čeští občané na soukromé cestě nechají přistihnout a sebrat na Kubě, od pana presidenta přes papeže, spřátelené země, vládu a parlament jsou všichni nestandartně aktivní. Nejsme sice ochotni před Fidelem kleknout a sepnout ručky, ale pošleme tam předsedu senátu, kterého si Castro vychutná. Nejprve několikrát odloží přijetí Pitharta a pak na mezinárodním ekonomickém fóru prohlásí, že požaduje omluvu a že česká ambasáda v Havaně je špionážní centrum (což pánové Pilip a Bubeník potvrdili).

I přes mezinárodní ostudu se Pithart s Castrem sešel. O čem spolu 6 hodin jednali, vědí jen oni dva. Rozhodně bych nechtěl být v kůži P. Pitharta, který pro ty dva nezodpovědné občany udělal víc, než pro svoje děti. Možná sepnul i ručky. Castro si nechal potvrdit na papír, že Pilip s Bubeníkem jsou blbci a že se omlouvají, a pak je pustil. Doma byla velká sláva, z letiště až na Hrad ovace nebraly konce. Pak jsme se dověděli, že se vlastně paradoxně otevřel prostor pro změnu vztahů s Kubou. Komunisté pláčou dojetím a já posílám špionům amatérům Pilipovi s Bubeníkem slova S. K. Neumanna: Vám poděkování a lásku ...

Poznámka JČ: Když podporovali v sedmdesátých a v osmdesátých letech západní aktivisté za lidská práva disidenty v Československu a byli občas chyceni, nikdo na Západě nevystoupil s estébáckým argumentem, že tito lidé např. pašováním českých knih ze Západu do Československa porušili československé zákony - svoboda je nedělitelná. Pokud tedy skutečně jeli Pilip a Bubeník na Kubu nezištně podpořit tamější disidenty (což nevíme), měli bychom je jen pochválit, i když podle informací, které máme k dispozici, se zdá, že jejich "mise" byla velmi neobratná a není vyloučeno, že zbytečně dostali celou řadu místních lidí do průšvihu.

Poznámka TP: Ale než s chválením začneme, měli bychom I. Pilipovi a J. Bubeníkovi položit několik zvídavých dotazů:

1. Kolik peněz jste u sebe měli v okamžiku zadržení? Bylo to více nebo méně než 100 tisíc dolarů?

2. Jaká data byla na harddisku notebooku, který u vás našli? Byla data zašifrovaná, aby nemohla kubánské disidenty kompromitovat?

3. Jaké další předměty kromě počítače a tiskovin jste svým kontaktům přivezli?

4. Co jste prozradili při výslechu? Sdělili jste vyšetřovatelům jména a adresy osob, s nimiž jste se setkali nebo měli setkat? Neohrozili jste je tím?

Jan Paul

To se stalo základní interpretační chybou, díky níž je tento problém na veřejnosti prezentován jednostranně. Snaha o objektivní posouzení se tak smrskla jen na zkoumání té účelové argumentace, že sprejeři vlastně hledají svoji individualitu a vytvářejí výtvarné hodnoty. Nezřídka se ozývají hlasy ( např.Lidové noviny z 27.1.v článku Chytili sprejera...), že spor o graffiti je spor o právo zanechat grafický otisk své existence kdekoliv se mi zlíbí a že ze společenského hlediska jde jen o míru tolerance k takovému protestu.

Podobně, i když v objektivnější snaze referoval Týden č.6 v titulku Ulice jako čtvrtka papíru, který končí bulvárními prognózami o potencionální válce mezi sprejery a společností. Tento text pak uzavírá odvážné tvrzení, že řešení (jako by ho sněmovna nepřinesla) tohoto problému bude v nedohlednu! Zcela konkrétní míru účelového nepochopení a naivity pak projevil článek „Jednou bude viset:v bance“ v tomtéž čísle, kde autorka v tendenčním článku nejen legalizuje poškozování životního prostředí, ale graffiti recenzuje v jakési umělecké rovině, aniž by se přitom vážně dotkla její podstaty.

To jsou jasná novinářská klišé, která pak nastolují otázky, zda je stříkání na zeď umění a nebo jen poškozování cizí věci. Zarážející je v této souvislosti devalvace slovních významů, jako je malba a obraz a tvorba a dílo. Je pro nás typické, že často složitě hledáme významy tam, kde jednoduše nejsou, a různým konáním dosazujeme úmysly, jež nemají.

Především je třeba oponovat demagogickému tvrzení, že graffiti je umění a ti, co je vytvářejí, jsou dokonce umělci. Umění je ale vždy něco původního, neopakovatelného a jedinečného, ve své individuální snaze vytvořit hodnotou cosi trvalého, kdežto graffiti ze své povahy tyto ambice nemá a využívá jen osvědčené předlohy. Sprejeři proto nevytvářejí ve smyslu umělecké hodnoty nic autentického, protože kopírují a napodobují různé styly a způsoby stříkání „dekorativních“ obrazců. Není to snaha sdělit závažnější myšlenky ale klišé, které se násobí a projevuje v naučených typech a ve způsobech grafického vyjádření schématického znaku.

„Stříkači“ sice mluví o prožitku a o hledání vlastní identity i „tvůrčího výrazu“, ale je to jen alibistické tvrzení, kterému bohužel řada publicistů naivně věří. Vlastní tvůrčí identitu totiž nelze najít v napodobování a opakování již použitých a vypreparovaných vzorů. Ani expresivní charakter stříkaných obrazců není ještě hodnotou, neboť je formálně určen samoúčelným způsobem pracovního postupu. Sprejová technika totiž omezuje autora ve svých jednostranných možnostech a výsledkem jsou návzájem stylově podobné symboly, zbavené emocionálního prožitku skutečné tvorby.

Díky tomu a právě proto jsou tyto práce bezcenné a nemají žádnou – natož uměleckou hodnotu i přesto, že mnozí považují graffiti subjektivně za estetický zážitek. Snažit se sprejery ukáznit na předem určených plochách je iluze, protože nedisponují vědomou snahou své „dílko“ někam esteticky včlenit, ale egoistickou ambicí za každou cenu provést svůj „podpis“ kdykoliv a kdekoliv.

Je s podivem, jak média rozumí „potřebám“ sprejerů, kteří tvrdí, že jednají z niterných pohnutek uměleckého sebevyjádření. To ale nikdy nemůže být na úkor destrukce, protože hodnotná umělecká tvorba v sobě nese pozitivní zdroje a je tvořena skrze ně. Nemá cenu zmiňovat škody které sprejeři svojí činností způsobují, neboť jsou dostatečně známé. Jejich jednání proto nelze nikdy pochopit, jak se o to mnozí snaží. Omluvit chování výtržníka který ví co činí a poškozuje cizí majetek nerespektováním pravidel je těžký precedens a nikoliv uznání práva jedince svobodně se vyjadřovat. Sprejerství je projevem asociálního chování a jako takové je nutné ho posuzovat.

Poslanecká sněmovna rozhodla tvrdě, ale správně, neboť jde o velice závažný společenský jev. Stříkání po zdech je sice „výpotkem“ konzumní civilizační kultury, ale poškozuje bez rozdílu všechny. Je laciné, když JUDr.Tomáš Sokol poukazuje na to, že sprejerství je stejné vandalství jako objíždění aut korunou a že poškozování cizího majetku už v zákoně máme. Nevidět ale rozdíl mezi autem, autobusovou zastávkou a třeba vzácnou architektonickou památkou je ignorantství.

Sériově vyráběné auto v minimální společenské hodnotě totiž neodkazuje výrazně k žádné kulturní ani historické tradici. V tomto kontextu jsou pak projevem právnické hlouposti tvrzení, že novela zákona posílá do vězení sprejery i přesto, že se nijak neobohacují a nevzniká jim při kreslení graffiti žádný prospěch. Probůh, cožpak ti vzdělaní lidé neví, že předmětem soudního jednání může být (a většinou je) i vzniklá škoda?

Psáno pro Hospodářské noviny

Poznámka JČ: Moje matka udiveně během vánoční návštěvy: "Jak to, že tady v té Británii nemáte žádné grafitti na zdech?"

Jan Hora

S úžasem sleduji debatu v Britských listech, která se odvinula od tvrzení, že muži jsou (v průměru) lepšími matematiky nežli ženy.

Tak to již bývá – lidé obvzláště diskutují o věcech, kterým nerozumí či rozumí jen velmi málo. (Není, myslím, náhoda, že se této diskuse neúčastní občas na stránkách Britských listů diskutující pedagog MFF UK v Praze. Nepochybně by dovedl shrnout do několika vět své zkušenosti se studenty, kdo má jaký zájem, talent, nadání.) Nechci diskutující osočovat a vyjadřovat se o nich přezíravě, ale ... jediné zrnko rozumu jsem našel v textu, který napsal pan Pinkava: „...je taky dobra na matiku - mozna ze bych v jejim veku spis mel rict, ze je dobra na pocty...", které nepochybně ve víru slov zaniklo. Omlouvám se, toť vše, ač jsem se snažil číst pozorně.

Živím se matematikou. Od první třídy základní školy až do posledního semestru matematicko-fysikální fakulty UK v Praze jsem se pohyboval s cejchem člověka – matematika, zpravidla nadaného matematika. Nyní, když jsem již devátým rokem zaměstnán, odvážím se tvrdit, že za celý svůj život jsem se mezi svými vrstevníky (ne však pouze spolužáky) setkal s jediným člověkem (shodou okolností mužem), o němž bych si dovolil tvrdit, že je talentovaný matematik (ovšem orientoval se na fysiku). Všichni ostatní se kolem matematiky motali, v lepším případě se jí věnovali.

Matematika totiž není to stejné co počty. Počtář není matematik. Dokonce ani technicky zdatný počtář není matematik. Jenomže lidé, kterým je tato problematika cizí, oba pojmy považují za ekvivalentní.

Problém všech veřejných diskusí je stále jen jeden, ale lidé jsou nepoučitelní. Je zapotřebí definovat o čem se hovoří, v daném případě co považuji za matematiku. Je matematika dovednost zpaměti násobit dlouhá přirozená čísla? Je matematika schopnost dosazovat do vzorečků a v úpravách nedělat chyby? Není, ale veškerá „matematika" na základní škole a v prvních třech ročnících v matematické třídě gymnasia nebyla o ničem jiném. (Pro mnohé nešťastníky studující na jiných středních a vysokých školách veškerá "matematika" nebyla/není o ničem jiném.) Hovořit tedy zde o talentu na matematiku je nanejvýše odvážné.

Lidé matematice nerozumějí či ji přímo neznají. Ale dokážou dělat soudy více než kategorické. (Omlouvám se za osobní výpad, ale, pane Čulíku, jste kompetentní posoudit matematické nadání Vaší dcery? Dovedl byste charakterisovat matematiku a stanovit mez, na níž dochází k přerodu počtů v matematiku?)

Vzpomínám si na příhodu, v níž jeden spolužák vyřešil obtížný příklad a jiný, který mimochodem k výsledku nedospěl, velmi rychle a elegantně zdůvodnil, že úloha je naprosto zcestná. Kdo z nich byl „lepším matematikem"?

Abych se však vrátil zpět k počátku problému. Odhaduji, že člověk, který je matematicky talentovaný, je maximálně jeden z padesáti, možná sta tisíc. To je hrozně malé číslo na to, aby se spolehlivě mohlo říci kdo je v průměru talentovanější: muži či ženy, běloši či černoši? Avšak – má-li kdo zájem, provedu seriosní statistické šetření, které dopadne tak, jak si bude zadavatel představovat. Účtovat si budu pouze náklady na získání podkladních dat.

(Navíc, kdo posuzuje „matematické nadání"? Jistě ne matematicky nadaní.)

Protože se považuji za matematika (ikdyž ne talentovaného), nedá mi, abych se nevyjádřil i k následující otázce, k rozdílu mezi muži a ženami. V matematice definuji mnoho systémů, které jsou uspořádané, vyberu-li si dva libovolné prvky, mohu říci, že jeden z nich je „větší" než druhý, případně že oba jsou stejně „velké". Definuji však ještě větší množství systémů, které uspořádány nejsou. Jsem pak schopen vybrat dva prvky, prohlásit, že jsou jiné, ale ani jeden nebude „větší" než ten druhý. Lidská společnost bezpochyby náleží do druhé skupiny systémů. Lidé jsou navzájem různí. Muži jsou jiní než ženy, nejsou ani lepší, ani horší, ani stejní. Ženy jsou jiné než muži, nejsou ani lepší, ani horší, ani stejné. Naneštěstí však (zpravidla matematikou nepoznamenaná, často ovšem i poznamenaná) veřejnost ve chvíli, kdy se o dvou objektech prohlásí, že nejsou stejné, považuje za nezbytné, aby jeden byl lepší a druhý horší.

Muži a ženy jsou navzájem jiní. Jakékoli přemítání o tom, že jedni jsou lepší než druzí či že oba jsou stejní je zbytečná ztráta času, hodná bláznů.

A matematiku jsem nedefinoval. Neumím to. Mé vnímání matematiky je totiž pocitové, nikoli slovní, a nedokážu najít spolehlivou, srozumitelnou a jednoznačnou ekvivalenci mezi pocity a slovy.

Marta Čertíková

Nejdřív zkusme rozebrat tvrzení "muži jsou vyšší než ženy", které má podobný charakter, ale přitom je názornější, měřitelnější a méně kontroverzní.

Věta "muži jsou vyšší než ženy" platí v tom smyslu, že průměrná výška muže, dejme tomu 175 cm, je větší než průměrná výška ženy, řekněme 165 cm. Výška žen je rozložena v jakési "Gaussově křivce" kolem hodnoty 165 - pro jednoduchost uvažujme, že 16% žen má výšku od 165 do 170, 14% od 170 do 175, 10% od 175 do 180 a 10% nad 180 a že podobně jsou rozloženy i výšky menší než 165. Pro výšku mužů platí podobné rozložení, jen je posunuté o 10 cm. Přesná čísla neznám, ale jistě by se dala někde vyhledat.

Platí-li hodnoty uvedené v předchozím odstavci, znamená to, že muž průměrné výšky (175) je vyšší než 80% žen a menší než zbývajících 20% žen. Že ženy vyšší než 175 cm, kterých je 20%, přijdou-li do nějaké běžné společnosti, třeba na ples, musí počítat s tím, že aspoň polovina přítomných mužů bude menší než ony.

Platí-li, že rozdíl mezi průměrnou výškou mužů a žen není 10 cm, ale 5 cm, pak muž průměrné výšky je menší než třetina žen. A kdyby ten rozdíl byl třeba jen centimetr nebo méně, byl by muž průměrné výšky menší než téměř polovina žen. Ale stále by platilo tvrzení "muži jsou vyšší než ženy" a deset nebo dvacet nejvyšších lidí na světě by pravděpodobně byli samí muži. Podobně jako menší rozdíl mezi průměrnými výškami se projevuje i větší rozptyl výšek jednotlivých lidí kolem těchto "středních hodnot".

A teď prosím účastníky diskuse, aby si podobným způsobem zkusili promyslet taky větu "muži jsou v matematice lepší než ženy". Aby si uvědomili, že toto tvrzení může platit, a zároveň třetina (nebo třeba téměř polovina) žen může být v matematice lepší než průměrný muž. Aby si uvědomili, že fakt, že mezi pár desítkami nejoceňovanějších světových matematiků nejsou skoro žádné ženy, není v žádném rozporu s tvrzením, že průměrná žena je v matematice lepší než třetina nebo skoro polovina mužů. A že už vůbec z toho neplyne, že potěšení z matematiky je v rozporu s ženskou přirozeností.

Moc si vážím toho, že přístup k matematickému (i jinému) vzdělání není komplikován barvou pleti, národností, pohlavím, náboženským vyznáním nebo třeba výškou postavy, alespoň dnes a v naší zemi. A hlavním důvodem, proč se k této diskusi přidávám, je mé přání, aby nám to vydrželo i do budoucna.

Dalibor Matušínský

Když už jste mne oslovil přímo, neodolal jsem a našel jsem si celkové výsledky zmiňovaných testů.

Vyplývá z nich, že poměr získaných bodů chlapců a dívek z ČR je v testovaných předmětech následující:

Matematika  1,03

Fyzika      1,07

Chemie      1,08

Přírodopis  1,028

Zeměpis     1,08

Což značí, že ve VŠECH těchto předmětech získali kluci v průměru vyšší bodové ohodnocení, nejvíce však o 8%. Ovšem matematika, která byla vybrána jako příklad, je paradoxně předmětem, ve kterém byli hoši a dívky svými výsledky nejbližší!!! Největší rozdíly jsou ve fyzice (asi ty moje modely a motorky, co se Vám tolik nelíbily) a chemii (to opravdu netuším, proč, možná je to dáno důrazem na tvorbu názvosloví a chemické rovnice, což je v češtině založeno na matematice-počtu valenčních elektronů jednotlivých prvků) a zeměpise, což je pro mne naprostá záhada, protože zeměpis se u nás učí jako hromada dat k zapamatování a v tom jsou holky fakt lepší. Možná je to dáno strukturou otázek při testech, která se liší od způsobu zkoušení na našich školách.

Matematika a přírodopis, dva poměrně nesourodé předměty, ve kterých jsou si kluci a dívky téměř rovni, kladou otázku, jak je to možné? V přírodopise je to snadno vysvětlitelné-větší objem dat, méně techniky, spíše důraz na znalost faktů nežli jejich použití (to v chemii může být jiné). Že by i matematika na českých školách sloužila jako zdroj definic a ne jako návod k počítání?

Ale co zeměpis? Možná, že ten kluky prostě víc baví (pamatuji si, že my jsme na škole měli takovou hru - vystříhali jsme si vlajky všech států a museli jsme poznat, co je to za stát a jak se jmenuje jeho hlavní město. Prostě nás to bavilo).

I tohle vysvětlíte mužským šovinismem?

Zajímavé je, že zatímco ve všech testovaných předmětech získali vyšší bodové ohodnocení kluci, lepší známky ze všech těchto předmětů mají holky. Co to znamená? Asi tolik, že učitelky, kterých je v ČR značná převaha, dávají dívkám za stejné znalosti lepší známky nežli klukům. To je může demotivovat a vést k menšímu úsilí při výuce, netuším, jestli je to tak. Možná tím učitelé tak trochu trestají do puberty přicházející kluky za jejich drzost při vyučování, kdo ví. A možná tím odměňují úpravu sešitů dívek. A možná měl pravdu Vámi kritizovaný nepřítel žen, který napsal, že holky se víc učí pro pana učitele a kluci víc pro život. Kdož ví?

Mně z toho vyplývá, že pokud je někdo na českých školách šikanován, pak spíše chlapci, než dívky. Nebo se u nás používá jakási pozitivní diskriminace dívek, kdy za stejné znalosti dostávají lepší známky. Z toho byste ovšem mohl mít radost :)))

Poznámka JČ: Ano, ale otázka byla jiná. Proč se vyskytly tyto rozdíly právě jen v oněch čtyřech "fundamentalistických" (?) zemích: (Izrael, Tunisko, Írán, ČR)?

Poznámka TP: Soudě podle vášnivosti diskuse v BL bych řekl, že šlo o statistickou chybu.

Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba

Přesně to vysvětlil poněkud užaslým novinářům na páteční tiskové konferenci místopředseda ČSÚ pro bezpečnost Jan Matějček. Když se Štěpán Kotrba vehementně dožadoval odpovědi na konkrétní a věcné bezpečnostní otázky, např. jak je to se zabezpečením objektu a počítačové sítě a zda jsou prověřeny všechny osoby, které přijdou s počítačovým systémem obsahujícím data do styku, byl pokárán a mluvčí ČSÚ mu udělila time-out, aby se dostalo i na ostatní novináře. Několikaminutové naprosto nekvalifikované blábolení bezpečnostního šéfa ČSÚ nakonec ale přineslo ovoce: uvěřila mu mladá reportérka TV Nova, která do příspěvku iniciativně zařadila i ilustrační záběr na bankovní sejf.

Silné byly vizuální zážitky z tiskové konference. Medvěda s medvědářkou připomínali v čele tiskovky předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Karel Neuwirt a předsedkyně Českého statistického úřadu Marie Bohatá. Zatímco ta ve svém proslovu akcentovala harmonickou shodu, která provázela jednání obou úřadů (ÚOOÚ prý "pochopil a akceptoval" nutnost zjišťovat o občanech i naprosto nestatistické údaje), K. Neuwirt byl jiného názoru: kolonku pro jméno a adresu jeho úřad s výhradami přijal, ale v žádném případě se nedomnívá, že je nutné udávat rodná čísla (protože hned po skončení tiskovky svolal Neuwirtův úřad na úterý tiskovku vlastní, můžeme se nadít reprízy v opačném gardu: medvědář a medvědice).

Ke gaudiu vnímavějších novinářů uvedla M. Bohatá i dva, jak řekla, "takzvané bezpečnostní experty", Jana Janku a Vladimíra Smejkala, u nichž ČSÚ narychlo objednal znalecké posudky, zda je sčítání lidu bezpečné (Britské listy požádaly podle zákona o svobodném přístupu k informacím o náklady těchto expertíz). Janka se v krátkém projevu blýskl postřehem, že dotazníky jsou jen "slabým odvarem" toho, co o občanech chce vědět ve svých dotaznících Julius Meinl při žádosti o věrnostní kartu (který zákon ukládá tyto dotazníky vyplňovat, expert Janka neupřesnil).

Vladimír Smejkal byl v těžké pozici, protože sám před několika měsíci sčítání napadl a prohlásil, že si odkládá stranou deset tisíc na pokutu. Nyní takticky připustil, že dotazníky možná vyplní, ale v žádném případě je nesvěří sčítacímu komisaři; předá je prý osobně předsedkyni ČSÚ (skoro totéž později prohlásil v rozhovoru s T. Pecinou i K. Neuwirt: věru cenný náznak občanům, do jaké míry mohou důvěřovat státní správě!).

Smejkal poměrně ostře napadl zákon o sčítání lidu i jeho praktickou realizaci ČSÚ a za největší bezpečnostní riziko celého procesu označil soukromou firmu Deltax Systems, která bude dotazníky zpracovávat. "Kdybych já byl v jejich pozici, věděl bych, se jak k datům dostat," řekl Smejkal. Přítomný ředitel Deltaxu Ladislav Mach nebyl přitom schopen vysvětlit ani to, jak jeho firma prověřila osoby, které budou pracovat s dotazníky a s jejich databázemi, ani proč Deltax dosud nemá prověrku od Národního bezpečnostního úřadu: s vysvětlením, že žádnou vlastně nepotřebuje (přestože o ni požádal), se smířil pouze přítomný archetyp naivity-předsedkyně ČSÚ. Když se jí Štěpán Kotrba pokoušel objasnit, že kontrola nad podobným souborem dat je otázkou bezpečnosti státu, neváhala se před kamerami spektakulárně zhrozit nad takovou opovážlivostí.

Závěr z páteční tiskovky je nanejvýš tristní: jestliže dosud panovaly nad způsobem zajištění shromažďovaných dat rozpaky, nyní je střídá zděšení: osobní data nejenže zneužita být mohou, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou též zneužita budou.