K Blairovým přeúslužným výrokům na adresu prezidenta G.W. Bushe

"Speciální" britsko-americké přátelství bylo vždycky jen iluzí

Shrnujeme komentář Geoffrey Wheatcrofta, který vyšel včera v týdeníku Observer. Nemají-li Spojené státy "speciální" vztah k Británii, o co menší ho asi mají vůči Střední Evropě... (JČ)

Tony Blair použil znovu ta podivná a zastaralá slova. Byl prvním šéfem státu, který telefonicky blahopřál příštímu americkému prezidentu a řekl Georgi W. Bushovi, že si "je jist, že speciální vztah mezi oběma zeměmi bude i nadále existovat".

To, co skutečně po mnoho let existuje, je britská iluze, kterou vyjadřuje právě tato britskými politiky často opakovaná fráze. Mnozí se už vyjádřili, že je tento speciální vztah tak speciální právě proto, že jen jedna strana ví o tom, že existuje. Tento výrok vyjadřuje skutečně podivné přesvědčení, že jsou Američané věčnými a přirozenými spojenci Britů. O novém prezidentu Bushovi se dá říci, že ani onen "vztah", ani tato iluze nepřežije nadcházející čtyři roky.

Je pravda, že má Británie těsné a trvalé styky se Spojenými státy. Ale to přesto neznamená, že jsou Američané vždycky na britské straně - ani nemají důvod k tomu, na ní být. Teprve nedávno opakovala baronka Thatcherová opět prázdné fráze o tom, jak jsou Američané naši nejvěrnější a nejstarší přátelé, kteří stáli vždycky na naší straně, na rozdíl od zlořečených Evropanů. Thatcherová nemá pojem o historické realitě, jak tento záchvat znovu dokázal.

Když jmenovala Thatcherová do Horní sněmovny historika Roberta Skidelského, bylo to jedno z jejích šťastnějších rozhodnutí. Otevřely by se jí oči, kdyby si přečetla poslední svazek jeho vynikajícího života ekonoma Keynese. Jak Skidelsky dokazuje, údajně altruistická dohoda "Lend-Lease" byla ve skutečnosti prostředkem, v jehož rámci za určitou omezenou vojenskou pomoc Hitlerem obležené Británii (kdyby Hitler býval Británii porazil, bylo by to pro Spojené státy katastrofou) vedli Američané proti Británii krutou hospodářskou válku, která Británii v podstatě zlikvidovala jako vývozní zemi.

Je ještě podivnější, že představa "speciálního britsko-amerického vztahu" přežila Suez z roku 1956. Ať už bylo při té eskapádě právo na jakékoliv straně, Edenova vláda se do ní dala s důvěrou, že Američané Británii podpoří, anebo se alespoň nebudou stavět proti. Ve skutečnosti Eisenhowerova vláda v této věci britské vládě podtrhla nohy, zastavila jí peníze a jasně jí ukázala, kdo tady rozhoduje.

Dnes jako vždycky prosazuje Washington soustředěně své vlastní zájmy. Je to tradice, která se za nové Bushovy vlády pozmění jen nebývalou měrou nového amerického izolacionismu. Bezpochyby bude Bushova zahraniční politika, pokud to tak lze vůbec nazvat, směsicí partikulárních zájmů, silně ovlivňovaných neznalostmi a předsudky. Taková byla často už Clintonova politika, avšak Clinton měl aspoň vnějškový nátěr kosmopolitanismu, který Bush nepředstírá.

Nemůže být větší kontrast mezi odcházejícím prezidentem, který studoval v Oxfordu, a novým prezidentem, který navštívil Evropu jenom jednou.

A přesto, i když jsme šokováni americkým zápecnictvím a jejich soustředěním na sebe samotné, mají bezpochyby sami vlastní legitimní kritiku.

Proč by totiž mělo 270 milionů Američanů, jejichž HDP je 7800 miliard dolarů, vojensky bránit 375 milionů Evropanů, jejichž HDP je celkem 8600 miliard dolarů? Proč musejí vydávat Spojené státy v poměru ke svému HDP skoro o polovinu více na obranu než Evopané (a dokonce dvojnásobek než Německo)? Proč bylo osmdesát procent vojenských letů, uskutečněných loni na Balkáně, uskutečněno Američany?