Všichni jsme ochotni páchat zlo
Tupá loajalita vůči naší sociální skupině a slepá poslušnost znamenají, že tyranie může vzniknout kdekoliv
První krok: rozdělte lidi na "nás" a "ty ostatní"
V experimentu ve škole bylo modrookým dětem řečeno, že jsou "lepší" než hnědooké děti. Modrooké děti pak hnědooké děti šikanovaly.
Druhý krok: poslouchejte slepě příkazy
Cestující na železnici poslechli příkaz neznámého muže, když ho doprovázel člověk v uniformě.
Třetí krok: působte jiným lidem bolest
Dobrovolníci s nadšením uštědřovali obětem potenciálně smrtelné elektrické rány.
Čtvrtý krok: nečinně ignorujte utrpení jiných
Fotbaloví fanoušci přišli na pomoc jen zraněnému člověku ze své vlastní smečky.
Pátý krok: vyhlazování obětí
Využíváním lidských sklonů k zlému lze usmrtit miliony lidí.
Psychologové se dlouho snažili přijít na kloub tomu, jak je možné, že se obyčejní lidé podílejí na páchání zvěrstev, jaké organizovali Hitler a Stalin.
Týdeník Observer informoval včera o experimentech, které se uskutečnily v Británii a které silně zpochybňují všeobecné přesvědčení Britů, že by v Británii nikdy nemohla vzniknout tyranie, jaké existují v jiných částech světa.
Výzkum, který se prováděl na Lancaster University, dokázal, že fotbaloví fanoušci nikdy zásadně nepřišli na pomoc zraněnému příslušníku ze skupiny fanoušků, podporujících opačný tým. Skryté kamery nafilmovaly jednotlivé fanoušky, podporující fotbalový klub Manchester United, kteří zcela ignorovali fanouška podporujícího soupeřící fotbalový klub z Liverpoolu (představoval ho herec), který se bolestí svíjel na podlaze. Když měl na sobě herec tričko klubu Manchester United, fanoušci mu pomohli v osmdesáti procentech případů. Když si vzal tričko fotbalového klubu Liverpool, drtivá většina fanoušků ho zcela ignorovala, prostě prošli s nezájmem kolem něho.
Výsledky tohoto průzkumu budou zahrnuty v televizním pořadu Five Steps to Tyranny, Pět kroků k tyranii, o podstatě zla, který se bude vysílat tento týden.
V jiném experimentu - také natočeném skrytými kamerami - se ukazuje, že většina lidí ve vlaku poslechne příkaz cizí, neznámé osoby, aby vstali a pustili ji sednout. Když je neznámý člověk doprovázen osobou v uniformě, poslechnou výzvy, aby vstali a pustili ho sednout, všichni bez výjimky.
Dr. Mark Levine psycholog, který připravil experiment s fotbalovými fanoušky, konstatoval: "Jsou to obyčejní lidé. Když se jich zeptáte, jestli by pomohli neznámému člověku, který se octl v nesnázích, řeknou vám, že ano. Ale ve skutečnosti to prostě neudělají. Když jsme se po experimentu ptali lidí, proč tomu člověku v bolestech nepomohli, odpověděli nám, že se jim bolest člověka v tričku klubu z Liverpoolu nezdála tak vážná."
Plukovník Bob Stewart, bývalý velitel vojsk OSN v Bosně, konstatuje, že jeho zkušenosti z Balkánu ho nenechaly na pochybách, že kdyby vznikly obdobné podmínky, ke stejným zvěrstvům by docházelo i v Británii. "Co způsobuje, že člověk jde jeden den se sousedem na pivo a druhý den ho chladnokrevně zastřelí? Dosud nerozumíme tomu, co způsobuje, že normálně dobří lidé začnou dělat takováhle zvěrstva. Dokud tomu neporozumíme, existuje možnost, že se to stane i tady."
Televizní program BBC argumentuje, že každodenní předsudky se rychle mohou vyvinou v otevřený útlak a dokonce i v genocidu. Prvním krokem směrem k tyranii, argumentuje pořad, je vytvoření "nás" a "nepřátel" na základě iracionálních předsudků. Útoky britského bulvárního tisku na imigranty ukazují, že Britové nejsou před takovýmito předsudky imunní.
Nový výzkum využívá i předchozích experimentů, jako byl experiment v jedné škole v americkém státě Iowa, kde učitelka Jane Eliottová rozdělila svou třídu přibližně desetiletých dětí na dvě skupiny, na skupinu modrookých a na skupinu hnědookých dětí a řekla modrookým, že jsou nadřazení nad hnědooké a hnědookým, že jsou hloupí a oškliví. Za pouhých několik hodin začali nadřazení modroocí své hnědooké spolužáky systematicky terorizovat.
Vyplývá z toho, že se málo změnilo od roku 1961, kdy zjistil Stanley Milgram, mladý psycholog na Yale University, jak lehce je možné proměnit normální občany v pachatele zla. Dobrovolníci se účastnili experimentu, jehož cílem bylo zjistit, jaké mají lidé schopnosti učit se. Bylo jim řečeno, aby dávali elektrické šoky neznámé osobě za plentou, když se jí nepodařilo úspěšně splnit jednoduché pamětní úkoly, a aby elektrické rány postupně zvyšovali, když osoba za plentou bude dělat opakovaně chyby. K Milgramovu zděšení se ukázalo, že dvě třetiny dobrovolníku byly ochotné dávat oběti potenciálně smrtící elektrické šoky, pokud je k tomu nabádala osoba v bílém plášti.
Profesor Philip Zimbardo ze Stanfordské univerzity konstatuje v tomto televizním pořadu, že více zločinů je spácháno jménem poslušnosti než neposlušnosti: "Skutečným nebezpečím jsou ti, kteří plní slepě rozkazy shora." Zimbardo zorganizoval v roce 1971 známý experiment na Stanford University, kdyby byli studentští dobrovolníci rozděleni v provizorním undergroundovém vězení na strážce a vězně. Experiment musel být zastaven, když začali strážci násilně útočit na vězně a někteří vězni utrpěli nervový kolaps.
"Ukázalo to, jak lehce a jak rychle se všechno vymkne z rukou. Během pouhých několika dní se začaly stráže chovat sadisticky a vězni patologicky." Zimbardo poznamenal, že měl experiment určité pozitivní výsledky: výsledky výzkumu byly využity při analýze vězeňských nepokojů, kterou prováděl americký Kongres.
K Blairovým přeúslužným výrokům na adresu prezidenta G.W. Bushe
"Speciální" britsko-americké přátelství bylo vždycky jen iluzí
Shrnujeme komentář Geoffrey Wheatcrofta, který vyšel včera v týdeníku Observer. Nemají-li Spojené státy "speciální" vztah k Británii, o co menší ho asi mají vůči Střední Evropě... (JČ)
Tony Blair použil znovu ta podivná a zastaralá slova. Byl prvním šéfem státu, který telefonicky blahopřál příštímu americkému prezidentu a řekl Georgi W. Bushovi, že si "je jist, že speciální vztah mezi oběma zeměmi bude i nadále existovat".
To, co skutečně po mnoho let existuje, je britská iluze, kterou vyjadřuje právě tato britskými politiky často opakovaná fráze. Mnozí se už vyjádřili, že je tento speciální vztah tak speciální právě proto, že jen jedna strana ví o tom, že existuje. Tento výrok vyjadřuje skutečně podivné přesvědčení, že jsou Američané věčnými a přirozenými spojenci Britů. O novém prezidentu Bushovi se dá říci, že ani onen "vztah", ani tato iluze nepřežije nadcházející čtyři roky.
Je pravda, že má Británie těsné a trvalé styky se Spojenými státy. Ale to přesto neznamená, že jsou Američané vždycky na britské straně - ani nemají důvod k tomu, na ní být. Teprve nedávno opakovala baronka Thatcherová opět prázdné fráze o tom, jak jsou Američané naši nejvěrnější a nejstarší přátelé, kteří stáli vždycky na naší straně, na rozdíl od zlořečených Evropanů. Thatcherová nemá pojem o historické realitě, jak tento záchvat znovu dokázal.
Když jmenovala Thatcherová do Horní sněmovny historika Roberta Skidelského, bylo to jedno z jejích šťastnějších rozhodnutí. Otevřely by se jí oči, kdyby si přečetla poslední svazek jeho vynikajícího života ekonoma Keynese. Jak Skidelsky dokazuje, údajně altruistická dohoda "Lend-Lease" byla ve skutečnosti prostředkem, v jehož rámci za určitou omezenou vojenskou pomoc Hitlerem obležené Británii (kdyby Hitler býval Británii porazil, bylo by to pro Spojené státy katastrofou) vedli Američané proti Británii krutou hospodářskou válku, která Británii v podstatě zlikvidovala jako vývozní zemi.
Je ještě podivnější, že představa "speciálního britsko-amerického vztahu" přežila Suez z roku 1956. Ať už bylo při té eskapádě právo na jakékoliv straně, Edenova vláda se do ní dala s důvěrou, že Američané Británii podpoří, anebo se alespoň nebudou stavět proti. Ve skutečnosti Eisenhowerova vláda v této věci britské vládě podtrhla nohy, zastavila jí peníze a jasně jí ukázala, kdo tady rozhoduje.
Dnes jako vždycky prosazuje Washington soustředěně své vlastní zájmy. Je to tradice, která se za nové Bushovy vlády pozmění jen nebývalou měrou nového amerického izolacionismu. Bezpochyby bude Bushova zahraniční politika, pokud to tak lze vůbec nazvat, směsicí partikulárních zájmů, silně ovlivňovaných neznalostmi a předsudky. Taková byla často už Clintonova politika, avšak Clinton měl aspoň vnějškový nátěr kosmopolitanismu, který Bush nepředstírá.
Nemůže být větší kontrast mezi odcházejícím prezidentem, který studoval v Oxfordu, a novým prezidentem, který navštívil Evropu jenom jednou.
A přesto, i když jsme šokováni americkým zápecnictvím a jejich soustředěním na sebe samotné, mají bezpochyby sami vlastní legitimní kritiku.
Proč by totiž mělo 270 milionů Američanů, jejichž HDP je 7800 miliard dolarů, vojensky bránit 375 milionů Evropanů, jejichž HDP je celkem 8600 miliard dolarů? Proč musejí vydávat Spojené státy v poměru ke svému HDP skoro o polovinu více na obranu než Evopané (a dokonce dvojnásobek než Německo)? Proč bylo osmdesát procent vojenských letů, uskutečněných loni na Balkáně, uskutečněno Američany?
Vstup do Evropské unie jako lék na chabost národa?
Připojení Česka k Evropské unii je daleko složitější věc, než se podle politických komentářů v novinách zdá. Přece nejde jen o to, na které datum Evropani stanoví naše přijetí mezi sebe, nebo o to, jestli budeme mít stejně hlasů jako třeba Portugalci, či míň. Řekl bych, že máme víc myslet i veřejně psát o tom, proč vlastně nemůžeme být přijati teď hned! Opravdu je to jenom v bolševické zaostalosti zákonodárství, soudnictví, partajnictví, bankéřství? Naši poslanci přece nemají slušný důvod nepřijmout rovnou souvislé "evropské" zákony - jenomže to by je vláda a poslanci (včetně jejich rádců) museli taky umět evropsky vymyslet a napsat.
Už na začátku 90. let jsem soukromě navrhoval, abychom se na dvacet let prodali jako kolonie třeba Holandsku. To jsou demokrati, dobří obchodníci, přátelé Česka. Malý, ale vytrvalý národ se státní tradicí lepší než všichni Němci a Francouzi dohromady, nevytahovali by se nad námi tolik, a my bychom dneska už měli devět deset let zavedenou dobrou policii, soudy, školství, banky, vzdělávací kanály v televizi - a taky bychom potkávali veřejné činitele, kteří se neholedbají svými frťany ani netřískají o zeď cizím telefonem. Pro spoustu lidí je až do hluboké dospělosti důležité mít kolem sebe dobrý model kulturního chování a poctivého jednání. (Samozřejmě nejsou všichni Holanďani svatí, co je to za námitku - jde přece o obecnou úroveň a o výši procenta poctivosti a slušnosti.) Nebál bych se ztráty jazyka a národních zlozvyků - jen se všimněte, kolik našich lidí beztak pořád ještě nemůže číst ani mluvit anglicky, německy, francouzsky, popř. jak hotentotsky to lámou... Populární kabelová televize pořád ještě nemá inteligentní kanál v angličtině. (No CNN se k takovým prostě nepočítá, a National Geographic není společenský...)
My bychom jako kolonie bohužel platili tím, že kus našeho národního důchodu by odcházel do ciziny, ale rozhodně nevěřím, že by se přítomností cizích úředníků, učitelů, soudců zbrzdil vývoj schopné české populace pro veřejné posty - cožpak u nás za deset let svobody narostlo tolik nezaujatých a nezkorumpovaných soudců, pracovitých i inteligentních poslanců, samostatně myslících a přitom moderních ministrů nebo ochotných a informovaných státních úředníků? Kde jsou? Podařilo se sice odstranit nejnehoráznější výstřelky popřevratové chvástavosti, žvavosti nebo arogance, ale chodíte si dnes rádi pro řidičák, občanku, živnosťák? Rádi sledujete přenosy z Parlamentu, a je pro vás snadné a příjemné vyjednávat se svým poslancem, jak se má chovat při hlasování o věcech, které se vás dotýkají, milí voliči? Jsou vaše oprávněné stížnosti ve správě obratem vyřešeny, a bojí se u nás lumpové, že je soud natošup pošle za katr? Vytvořila se u nás inteligentní a přísná veřejnoprávní televize? Tak až ano, sečteme ty roky... Vsadil bych se, že za míň než deset let toho nedosáhneme.
A my si myslíme, že po nás má Evropská unie chňapnout, anebo v ní ani být nechceme, protože jsme dokonce lepší! Evropské unii může jít jistě o rozšíření svých trhů, aby nám prodala svoje zboží, a aby její občani měli tudíž zaměstnání ve fabrikách, které zboží vyrobí. Jenže na to, aby u nás byla většina obyvatel schopna evropské zboží nakupovat, by si většina lidí musela na to v dobré práci vydělat. Takže by EU měla k nám investovat, aby si tu kupce nagenerovala. Ale to je právě ouraz: zákazníci schopní nakupovat jsou taky schopní konkurovat v práci západoevropským zaměstnancům, nebo mají podniky, schopné zatlačit na trhu firmy západoevropské. Evropští politici tedy mají rozpor a problém.
Oč líp by se jim řešil, kdyby mohli uvažovat jinak: že chtějí přijmout postkomunistické státy do Unie proto, aby byl klid a mír v Evropě, aby se v ní nedostávali politici k moci díky své "charismatické osobnosti", která pro svou zpupnou vládu potřebuje masy manipulovatelných nevzdělanců. Evropani by mohli chtít, aby se pak v sjednocené Evropě neservaly hordy zfanatizovaných ignorantů pod vedením zkorumpovaných kariéristických politiků. Kdyby Západní Evropě šlo o takové sjednocení, musela by do nás investovat víc než jen do bank a fabrik. Musela by promyšleně a s bedlivou kontrolou otevřít fondy na podporu nejen průmyslu, ale taky společnosti vůbec, na rozvoj profesních dovedností i třeba na podporu výchovy učitelů i dětí ve škole k tomu, že učit se celý život je zajímavé a vítané. Musela by nám dát peníze do projektů rozvoje funkční gramotnosti a rozvoje občanství, na což u nás sponzora najdete jen sotva, protože on musí dávat na fotbal...A ještě by si Unie musela hlídat, aby ty granty nevyplýtvali její ani naši vykukové na své pseudovědecké výzkumy ani na špičkové platy zaměstnanců nadací, nebo aby je úředníci neodčerpali do kapes svých kamarádíčků v dodavatelských firmách pro zavedení počítačových myší.
Dokážou takto v EU myslet? Můžeme se domnívat, že tam o sjednocování Evropy rozhodují lidé moudřejší než například naše české elity? Můžeme mít důvěru, že západoevropské elity jsou zodpovědnější než naše, kterým vůbec nejde o to, aby všichni Češi byli šikovnější, inteligentnější a schopnější než dřív, ale jde jim hlavně o to, aby oni sami jako politici, majitelé podniků nebo profesoři co nejnápadněji vynikli nad (zanedbané) ostatní?
Myslím, že tak či onak bude EU přece jen znamenat pro naše zhůvěřilé politiky, tvůrce zákonů, mediální vůdce atd. poměrně přísné měřítko a takový dohled nad zodpovědností, jaký domácí scéna nebyla zatím s to vyvinout. V tom je naše naděje, i když se jí nesmíme dát ukolébat. Kolonií jsme se nestali, a tak se musíme snažit sami, aby evropské dotace nevedly nakonec jen k vyšší spotřebě předražených hadrů, tlustých aut nebo plytkých filmů.
Nacionalismus, ČR a Evropská unie:
Proč se posmíváte Ludvíku Vaculíkovi?
Vážený pane šéfredaktore,
k příspěvku nazvanému "Nacionalismus a úroveň Lidových novin a
Ludvíka Vaculíka" a obsahujícímu úryvky z článků Ludvíka Vaculíka
jste přičinil závěrečnou poznámku v tom smyslu, že jste se jim dost
smáli.
Mě by zajímalo s kým a proč. Váš smích, jestli jej správně chápu, má
zřejmě být nejen vyjádřením nesouhlasu s obsahem citovaného textu,
nýbrž i projevem soucitu nad hloupostí jeho autora. Dokonce jste
nakousl i důvod nesouhlasu s textem: "hodně velké neporozumění
Evropské unii".
Mohu vás požádat o obšírnější vysvětlení vašeho názoru na uvedený
text? Smích jím rozhodně není.
S úctou,
Lubomír Ptáček
Vážený pane Ptáčku,
komukoliv, kdo trochu zná provoz v Evropské unii, přijde tato Vaculíkova naivně dětská formulace směšná. Proto se tomu usměje či směje každý, kdo tady pár měsíců či let žije, nebo když to přeložím do angličtiny
Vaculík má ovšem pravdu, (pokud to tak myslí), že čeští politikové mnohdy zaujímají k nyní "spřáteleným mocnostem" (zejména USA) obdobně servilní postoj, jaký za komunismu zaujímali vůči Sovětskému svazu.
Pane Ptáčku,
Evropská unie nemá v podstatě zájem o své rozšíření do střední Evropy. Inteligentních a prozíravých politiků, kteří by chápali, že intenzivní infrastrukturní i ekonomická pomoc středo a východoevropským zemím by vedla dlouhodobě ke stabilizaci evropského kontinentu, je dost málo: většina politiků je motivována krátkodobým, sobeckým, nacionalisticko-ekonomickým zájmem. Kromě toho, kdyby skutečně zahájili intenzivní pomoc žadatelským zemím, odpůrci by to jistě kvalifikovali jako imperialimus.
Vyjednávání v Evropské unii je založeno na střetu jednotlivých sobeckých zájmů. Ten, kdo křičí nejvíc, dostane nejvíc. Žádný obecný standard neexistuje. Bude-li se nějaká země naoko tvářit jako zhrzená, obávám se, že Evropská unie ji prostě pomine.
Jediným možným způsobem, jak se může ČR stát členem EU - zdůrazňuji, že si myslím, že by to bylo pro ČR nesmírně výhodné, už proto, že by vznikla pro české studenty možnost - zřejmě zadarmo - studovat na západmích univerzitách (i když tato možnost už v podstatě existuje v Německu a pro určitý počet postgraduálních stipendistů ve Velké Británii)- je, že se ČR intenzivně a rychle efektivními strukturními změnami právního systému a státní správy a oživením ekonomiky připraví na vstup, bude se o něj velmi energicky a velmi věcně na všech úrovních ucházet, a zároveň velmi tvrdě vyjedná podmínky vstupu - ne že se čeští politikové úslužně skloní před Západem, to by mohlo mít drsné ekonomické následky.
Ale předstírat o EU nezájem a myslet si, že Bruselu začne Česká republika chybět?
Obávám se, že mnoho lidí v západní Evropě ani neví, kde Česká republika je. Je to "někde na Východě".
S pozdravem,
JČ
O reklamě a ředitelích sdělovacích prostředků
Vazeny pane Culiku,
jak dlouho funguji reditele sdelovacich prostredku v cizich zemich? V Cechach se ve verejnopravni CT i v komercnich denicich (MfD, LN) stridaji jako apostolove na prazskem orloji. Mozna to znamena, ze lidi uz nebavi sledovat pokroucene a neuplne informace, vedeni sdelovacich prostredku to vnima jako nedostatecnou sledovanost (ctenost), tak se situaci snazi vyresit personalnimi zmenami, ale protoze se pritom nemeni styl informovani verejnosti, mihaji se reditele a sefredaktori v rychlem sledu.
Tahle hypoteza neobstoji ohledne Prava a Novy. Ti take neinformuji optimalne, ale sefredaktor ci reditel je stale stejny. Nejspise proto, ze je soucasne vlastnikem. Take mohou byt lepe zamereni na svoji cilovou skupinu, ktere styl jejich informaci vyhovuje, nebo pripadny ubytek ctenaru a divaku resi jinak (nebo kombinace vsech techto faktoru).
Jakou hypotezu mate Vy?
Ad reklama: Prikladem neobjektivniho informovani jsou napr. clanky v sobotnich LN o reklame od Ireny Skurovcove "Go, Vladeno, odvaz se! Kdo jsou ti lide, kteri nam dovedou prodat uplne vsechno" a "Reklama nema delat z lidi hlupaky". Tyhle clanky ale z lidi hlupaky delaji, protoze pouze srovnavaji ruzne typy reklamnich kampani a delaji melke sondy do zpusobu uvazovani reklamnich pracovniku. Vyzivaji se v popisu drobnych rozdilu v manipulaci, ale podstatou teto manipulace se nezabyvaji.
Autorka prijima reklamu jako poznanou nutnost (tento termin pouzivam vedome, cimz chci naznacit, ze ruzne typy ideologii se cloveku snazi vnutit predstavu, ze od nekterych veci neni uniku): "Reklama je zkratka vsudypritomna a at chceme nebo ne, zpravidla nas nejak dostane." Reklamni pracovnik Daniel Ruzicka: "Kdyz na to tak pomyslim, tak reklama je hodne zodpovedna cinnost. Zasahne spoustu lidi a my musime myslet na to, ze muze ovlivnit jejich vkus, navyky..."
To je od nich sice hrozne mile, ze jsou tak zodpovedni a tak moc na nas mysli, ale domnivam se, ze spoustu lidi by nejvic potesili tim, kdyby je vubec zadnou reklamou neotravovali.
V BL jste uvadel informace o americkem vynalezu, ktery umoznuje odreklamovani televiznich programu. Myslim, ze tam stalo, ze 90% lidi reklamu preskakovalo. Dalo by se to vysvetlit taky tak, ze 90% lidi je otravovano informacemi, o ktere nestoji, aby v nich byly vzbuzeny potreby, ktere nemaji. A pak si za to jeste zaplati v cenach vyrobku. Toto byla napr. dulezita informace, ktera mi v clanku chybela: kolik procent v cenach vyrobku je tvoreno vydaji za reklamu. Taky tam nebylo nic o tom, jak se muze necilova populace, kterou reklama nezajima, branit. Stanice, kde me obtezuji reklamami, nesleduji, do obchodu a hospod, kde vyrvavaji komercni stanice, nechodim, ale pred ohyzdnymi blboardy neni uniku. I kdyz jejich poselstvi nevnimam, esteticky kazi scenerii.
Emil Zátopek v Katovně
Házet bláto má patrně Jan Rejžek v pracovní náplni. V poslední Katovně vylil svůj kyblík špíny na Emila Zátopka. Rejžek, který nikdy neběžel dál, než na tramvaj, kopl do člověka, který se už nemůže bránit. Přesně to nazval Vladimír Just - hyenismus. Ano, pane Rejžku, dopustil jste se hyenismu.
Aby v tom Rejžek nebyl sám, zaštítil se autoritou a podal důkaz. Autoritou měl být pan Frolík a důkazem jeho kniha Špion vypovídá. Na 320 stranách (4. vydání INDEX Köln) je Zátopek zmíněn dvakrát, cituji:
"Agent vyjíždí buď jako turista, fotbalový či hokejový fanda, člen kulturní delegace. Tak například byl používám Emil Zátopek a mnozí jiní."
"Však i o Zátopkovi psaly exulantské noviny, hlásila Svobodná Evropa, psala Černá kniha a desítky spisovatelů-historiků, zabývajících se rokem 1968 jako o zářném příkladu obětavosti a vlastenectví, a zatím šlo o provokatéra, který se stýkal s Kožuchem a Lažnou a nosil jim zprávy i o ministru Pavlovi."
To, že pro Rejžka je autoritou špion Frolík, nepotřebuje dalšího komentáře. Jen bych připomněl, že v dobách temna byla cesta na Západ důvodem zájmu StB. I občan, který jel navštívit příbuzné, se musel dostavit k pohovoru, jak se chovat, s kým se stýkat a s kým ne. Natož světově známý atlet.
Rok 68 podal svědectví o občanské statečnosti Emila Zátopka. Je v TV archivech uloženo (a Rejžek to jistě viděl), jak Emil po okupaci mluvil k občanům. Pro lidi to byla povzbudivá slova, pro Rejžka provokace. A to ani nezmiňuji statečný Emilův postoj, kdy odmítl jet na olympiádu, pokud soudruzi nepustí také Jungwirta. A že je znal, nic nedal na jejich sliby, ale podmínil si, že s Jungwirtem bude v jednom letadle.
Líto mi bylo Dany Zátopkové. Na jejím místě bych udělal dvě věci:
1. Dal bych Rejžkovi plnou moc, ať si počte ve svazku. Aby už konečně měl jasno, aby se nemusel odvolávat na špiony, aby mohl říct ano, Zátopek udal toho a toho za to a to.
2. Podal bych na Rejžka trestní oznámení.
Pokud to paní Dana neudělá, pak by se úkolu očistit Zátopka mohl ujmout právě Vl. Just.
Poznámka JČ: O příslušnosti Emila Zátopka k StB psala svým nenapodobitelným způsobem také Jiřina Fuchsová na Fóru BL (převzato do Britských listů zde).
Osobně zastávám názor, že Zátopek byl především sportovec, ale kompromisy v padesátých letech zajisté dělat musel; od toho ho neočišťuje ani jeho emocionální vystoupení v roce 1968 proti sovětské okupaci. Když v českých antikomunistických taženích neočistila silná prodemokratická angažovanost v druhé polovině šedesátých let a pak hrdý odpor proti komunismu v letech sedmdesátých, popř. osmdesátých, někdejší spisovatele-komunisty a pak disidenty (Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Milan Kundera a další) - proč by měla být zamlčována zjevná Zátopkova spolupráce s komunistickým režimem i v těch nejvražednějších padesátých letech? Zátopek měl jistě smůlu, že se narodil tak, aby jeho vrcholové sportovní úspěchy shodou okolností vpadly zrovna do této pohnuté doby, bohužel však je nesporné, že jeho úspěchy byly nejméně zneužity komunistickou propagandou k větší slávě teroristického režimu. Za to on asi nemohl, nemohl se proti tomu ani bránit, ale nacionalistické ohledy by nám dnes neměly zabraňovat tuto skutečnost prostě konstatovat.
Kdo je tady nevolníkem ?
Otevřený dopis producentovi ing. Florianovi, jednomu z autorů textu v BL
Vážený pane inženýre,
dovoluji si Vám a ostatním producentům poskytnout text, který je reakcí
na
článek Kdo je tady nevolníkem, uveřejněný v Britských listech. S
jednotlivými podpisy producentů a přišpendleným textem jsem se také měla
možnost seznámit na nástěnce přímo v budově ČT Brno, proto jsem se také
rozhodla následující dopis dát na vědomí i ostatním zaměstnancům. Po
důsledném přečtení výše zmíněného jsem byla upřímně ráda, že žiji v této
zeměpisné poloze a v r. 2000, a ne v Číně v době "kulturní revoluce", a
ulevilo se mi, že se veřejně nemusím vzdávat svých rodičů a přiznat chyby,
kterých jsem se nedopustila.
Ale proč se obracím nejvíce na Vás, když, vedle Vás, je dalších osm
podpisů ? Protože jste pro mě vždycky znamenal jistou mravní konstantu v
brněnském studiu, protože jsem si Vás vážila za vstup do podzemní církve,
v
té době tak riskantní pro Vás i Vaši rodinu. Už samotná vážnost kněžského
poslání přece garantuje žití v pravdě a nabádání téhož nejen věřícím.
Protože jsem do poslední chvíle nevěřila, že byste byl schopen tvrdit, že
jsem Vám odevzdávala "totálně nepřipravené pořady", jak uvádí text, když
jsem Vám odevzdávala scénáře naprosto v pořádku, což mohou dosvědčit ti, s
kterými reálně pracuji - totiž asistenti produkce. Nikdy jste mě přece
neupozornil, ústně, ani písemně, na jakýkoli nedostatek, týkající se mé
práce, nikdy jste nezpochybnil moje dramaturgické záměry a jednotlivé
náměty
pro pořady cyklu Čas pro rodinu. Jste tentýž pan Florian, který rozhořčeně
komentoval chování producenta Roberta Fuksy vůči mé osobě ? Tehdy bylo
podle Vás na úrovni až nepochopitelné osobní nenávisti.
Dovoluji si tvrdit, že jsme vytvořili s Bohuslavem Rychlíkem "tandem" s poměrně
prokazatelnými tvůrčími úspěchy - viz. existující pořady o Ludvíku Kunderovi,
čtyřdílný dokument s Ludvíkem Vaculíkem, dokumenty z cyklu Intolerance? o rasově
motivovaných vraždách apod., a nepamatuji si, že by nás kdy někdo a proč
měl
varovat, ani z jakého důvodu by nám měl dávat novou příležitost ( viz text
producentů). Dodnes je pro mne otázkou , proč jste spolu s ostatními
producenty ( navíc s paní Kučerovou, p. Tučkem, p. Levovou, p. Souchopem a
p. Aujezdským jsem pracovně nikdy nepřišla do styku!) připojil svůj podpis
pod tuto větu, cituji: " Mýlil by se ovšem ten, kdo by se domníval, že B.
Rychlík přistoupil k práci s minimální pokorou, že by se pokoušel
zvládnout
základní postupy dramaturgické přípravy pořadu, že by vyvinul byť
minimální
aktivitu v úsilí o poznání televizních technologií. Místo toho vytvořil s
manželkou ( posléze rovněž zaměstnankyní ČT) tandem." Tímto tvrzením jste
zpochybnili výsledky porot domácích i zahraničních , které práci režiséra
Rychlíka hodnotí podstatně jinak, o čemž svědčí jejich rozhodnutí udělit
mu
ceny právě za dramaturgický přínos a svébytné režie. Dokonce jednu
mezinárodní cenu přivezl právě Vaší redakci a ještě nedávno jste mu
nabízel
spolupráci, která se měla týkat dokumentu o zemřelém opatu Opaskovi!
Přestože jsem manželkou režiséra Rychlíka, což bylo v textu na rozdíl od
jiných rodinných vztahů ve studiu patřičně zdůrazněno , musím Vás pro
pořádek upozornit také na to, že v říjnovém infu se o B. Rychlíkovi a mých
projektech píše dokonce několikrát, mj. i to, že, cituji, "cyklus
Intolerance? se za necelé dva roky vysílání stal jedním z pilířů veřejné
služby.a.ke spolupráci se podařilo získat špičky české
okumentaristiky." nebo " cenu města Českého Krumlova převzal garant a
dramaturg brněnského publicistického cyklu Intolerance? Břetislav Rychlík
za
pořad Asanace paměti." atd. Je možné, že v jednom studiu mohou vedle
sebe
existovat tak naprosto protichůdné názory na práci svých zaměstnanců?
Jakou výpovědní hodnotu má Váš společný text tváří tvář daným a
nezpochybnitelným skutečnostem? A jakou morální hodnotu mají nyní Vaše
podpisy ?
A jak vnímám jednotlivé podpisy pod tímto textem já? Jako osobní
selhání,
jako projev pudu sebezáchovy . Ale neodsuzuji nikoho, protože nevím, jaké
tlaky a okolnosti v tom sehrály roli. Jsem ráda, že jsem obstála sama
před
sebou a děkuji všem, kdo mně vyjádřili a vyjadřují podporu.
Přesto všechno se těším na novou a důstojnější spolupráci v příštím roce
2001, kde mě čeká coby dramaturga celkem třináct dílů cyklu Času pro
rodinu,
dokonce zařazené na nedělní odpoledne na ČT 1 ( což považuji za úspěch
brněnského studia ) a na další práci v cyklu Český cirkus.
Tento dopis jsem nezamýšlela jako útok proti komukoli, je jen odrazem mé
vnitřní potřeby obeznámit Vás i s mým náhledem na vzniklou situaci. Přeji
Vám všem pěkné prožití svátku pokoje a míru.
P.S. Dáno na vědomí rovněž Britským listům.
15.12. 2000
PhDr. Monika Rychlíková, dramaturg tvůrčí skupiny Jiřího Floriana, Česká
televize Brno
Z podnětu celé řady významných brněnských kulturních osobností, jakými jsou např. šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík, hudební skladatel Martin Dohnal, nebo nakladatel Jan Šabata, jeden z největších žijících moravských básníků Jiří Kuběna atd., vypracovala kontrolní skupina generálního ředitele ČT Zprávu o situaci v ČT Brno. Zpráva ve většině bodů potvrzuje naše pochybnosti, týkající se systémových chyb ve vedení studia,
a v řadě oblastí je i výrazně rozšiřuje. Je ostudné, že jste po celé léta nečinně přihlíželi, jak se ve vašem studiu natáčí skryté reklamy, jak se zde - pro ČT nevýhodně - "obchoduje" se soukromými firmami zaměstnanců ČT a museli jste si být vědomi i krize v oblasti dramaturgie, která se nejvýrazněji podepsala na celkovém úpadku vysílání brněnského studia v posledních letech.
Jak ze Zprávy generálního ředitele vyplývá, byly naše obavy
o brněnské studio více než oprávněné a nešlo tedy ani tak o naši ambicióznost, jako spíše o vaši nepochopitelnou laxnost. Tu si lze vysvětlit buď osobním profitem na některých nekalých praktikách brněnského vedení, nebo naprostou
zaslepeností, případně nedostatkem odvahy. Z desítek rozhovorů se zaměstnanci ČT Brno totiž víme, že námi kritizované věci jsou v brněnském studiu víceméně obecně známými fakty.
Na závěr dovolte malou poznámku o mém tzv. "amatérismu". Myslím, že váš výrok na toto téma svědčí o vaší naprosté dezorientaci v kulturním dění.
Jako režisér spolupracuji převážně s profesionálními subjekty (např.
s Klicperovým divadlem v Hradci Králové, s Českým rozhlasem, s Posádkovou hudbou Brno, s ČT apod.). Mých projektů se pravidelně účastní naprosto špičkové osobnosti současného nekomerčního a experimentálního umění (Josef Daněk, Marian Palla, Jan Steklík, nositel ceny Jindřicha Chalupeckého - Jiří Surůvka atd.). V uměleckém centru Skleněná louka, kde jsem dramaturgem, vystupují např. členové Fluxu - Ben Patterson nebo Milan Knížák a celá řada
kulturním lidem známých světových umělců - Jon Rose (Austrálie), Bob
Ostertag (USA) atd.
V ČT jsem režíroval dosud necelou desítku uměleckých a publicistických pořadů, mezi nimiž byly i pořady řemeslně velmi konvenční a tradiční, takže jste je i vy mohli alespoň zaznamenat (např. půlhodinový Salón z Florianovy Staré Říše a Březinovy Nové Říše).
Nejvtipněji tuto situaci zřejmě popsal Jan Gogola jr., z jehož reakce na váš text si zde dovolím část ocitovat: "za amatéra je v osobě Zdenka Plachého navíc označen režisér například pořadů "Umělci pro NATO" a "Střežený Parnass", které patří k jedněm z mála audiovizuálních děl u nás vytvořených v rámci stávajících trendů ve světovém umění, pro které je charakteristické mimo jiné to, že jako umění nevypadá. Jde o skryté a proto subverzivní prolínání veřejného kontextu s elitářským, v tomto případě o provokativní výsměch umělců společenské identifikaci například s vojenskými či kunsthistorickými
a myšlenkovými strukturami. Neznalost kontextu soudobého myšlení mne po mých zkušenostech s Českou televizí u jejích producentů nepřekvapuje, nicméně považovat za amatérské něco, čemu nerozumím a o čem především nic nevím, je již projevem slaboduchosti typu zápisů do knih návštěv na výstavách moderního umění:"Toto by namalovala i naše dcera..."."
Reforma státní správy v Praze - cui bono?
V událostech provázejících spor a následné usmíření pražského primátora s poslanci klubu ODS v zastupitelstvu hlavního města poněkud zapadlo rozhodnutí rady hlavního města Prahy č. 1468 přijaté dne 28. 11. o návrhu té části Statutu hlavního města Prahy, která má upravovat rozdělení výkonu státní správy mezi město (magistrát) a jeho městské části (úřady městských částí). Převážná část sdělovacích prostředků o něm jen zkratkovitě referovala v tom smyslu, že Praha má mít 22 obvodů (k Praze 1-15 přibudou Horní Počernice, Letňany, Kbely, Radotín, Řepy, Uhříněves, Újezd nad Lesy), což má vést k přiblížení výkonu státní správy občanům (jednoduše řečeno - státní správa je to, o čem rozhodují jmenovaní úředníci, samospráva je to, o čem rozhodují volení zastupitelé). Skutečnost ale není zdaleka tak jednoznačná, jak by se mohlo z některých zjednodušených nebo přímo zavádějících komentářů zdát.
Především není správné tvrdit, že v Praze vznikne sedm nových obvodů, resp. že Praha má mít napříště obvodů dvacet dva. Podle dosud platného zákona o územním členění státu z roku 1960 se území hlavního města Prahy stále dělí (a bude dělit i nadále) na 10 obvodů, podle nichž jsou uspořádány soudy, státní zastupitelství, vojenské správy a s určitými diferencemi i finanční úřady (podle tohoto zákona přísluší pravomoc vytvořit nebo zrušit obvod v hlavním městě Praze do 31. 12. 2000 vládě a od 1. 1. 2001 Parlamentu, nikoliv zastupitelstvu hlavního města Prahy. V hlavním městě Praze je proto obvodů stále 10 a nikoliv 15, jak se někdy chybně soudí, když se městské části Praha 11 až 15, nesoucí nešťastné číselné a nikoliv slovní názvy, vzniklé po r. 1994 s těmito obvody zaměňují. Je s podivem, že nový zákon o hlavním městě Praze se vůbec nesnažil vnést do této věci jasno.
To, oč se v novém Statutu hlavního města Prahy, který má ještě před Vánoci schvalovat zastupitelstvo města, především jedná, je právě rozdělení výkonu státní správy mezi hlavní město Prahu (Magistrát hl. m. Prahy) a městské části (úřady městských částí), protože nový zákon o hlavním městě Praze vychází z toho, že tato záležitost bude řešena právě ve Statutu (zákon svěřuje kompetence ve státní správě hlavnímu městu Praze a ponechává zastupitelstvu města možnost upravit takto jejich rozdělení). Účelem výše zmíněného rozhodnutí rady hlavního města Prahy je tedy předurčit městské části, jejichž úřady budou vykonávat státní správu a zároveň vymezit, pro jaké území (pro jaké městské části) ji budou vykonávat. Nejde tedy o žádné nové správní obvody ale jen o rozdělení městských částí do kategorií podle rozsahu Statutem svěřené státní správy.
Abychom lépe porozuměli dosahu tohoto rozhodnutí, musíme nejprve stručně popsat dnešní stav. Členění hlavního města na městské části, kterých je dnes 57, má své kořeny v období před r. 1989, kdy na přelomu 60. a 70. let došlo k administrativnímu rozšíření území města o sousední historické obce, jimž byl ponechán status místních národních výborů a z nichž, jakož i z někdejších ONV, se po r. 1990 staly městské části. S jistým zjednodušením lze říci, že podle dnes platného Statutu (jeho účinnost končí 31. 12. 2000) existují z hlediska rozsahu svěřené státní správy v zásadě tři typy městských částí. Prvním typem jsou městské části (nazvěme je A) vykonávající státní správu jen v minimálním rozsahu a jen pro své území (např. městské části Benice, Nedvězí, Lipence, Křeslice). Druhým typem jsou městské části (nazvěme je B - dnes 27 městských částí - např. městská část Letňany, Radotín, Horní Počernice, Suchdol, Zbraslav, Libuš, Uhříněves) vykonávající státní správu v zásadě na úrovni pověřeného obecního úřadu, v nichž působí stavební, živnostenské a matriční úřady (tyto tři úřady ale nejsou ve všech těchto 27 městských částech současně) a které tuto působnost vykonávají i pro území městských částí typu A. Konečně třetím typem jsou městské části (nazvěme je C - dnes městské části Praha 1 až 15) vykonávající státní správu v zásadě na úrovni okresního úřadu (jde např. o záležitosti dávek státní sociální podpory, vydávání občanských průkazů nebo záležitosti civilní služby), které tuto působnost vykonávají i pro území městských částí A a B.
Tato diferenciace na tři typy městských částí odpovídá uspořádání státní správy na ostatním území státu, kde státní správu vykonávají obce, pověřené obecní úřady, resp. stavební, matriční a živnostenské úřady, a okresní úřady. Má tomu tak podle návrhu druhé fáze reformy veřejné správy být i po zrušení okresních úřadů k 31. 12. 2002, kdy má dojít k přesunu kompetencí z dnešních 73 okresních úřadů na tzv. pověřené obce III. stupně, kterých má být cca 200. Jinými slovy, v obcích a městech, kde se státní správa vykonává dosud, bude se vykonávat ve stejném rozsahu i nadále a v některých případech dojde k rozšíření kompetencí (místo dnešních 73 okresních úřadů jich bude "jakoby oněch cca 200).
Co tedy z tohoto pohledu znamená rozhodnutí rady hlavního města Prahy č. 1468? Ve svých důsledcích jednak rozšíření počtu úřadů městských částí vykonávajících státní správu na úrovni okresního úřadu z dnešních 15 na 22 a zároveň redukci počtu stavebních, matričních a živnostenských úřadů z dnešních 27 také na 22. Jak vidno, o přiblížení výkonu státní správy občanům jde tedy jen zčásti. Je sice pravda (za předpokladu, že bude tento model schválen pražským zastupitelstvem), že např. záležitosti, které dnes občané Radotína, Zbraslavi, Lipenců, Lochkova a Velké Chuchle museli vyřizovat na úřadě městské části Praha 5 (např. ony dávky státní sociální podpory), si budou moci vyřídit na úřadě v Radotíně. Negativem je ale to, že záležitosti, které si mohli občané Zbraslavi a Lipenců dosud vyřídit na stavebním, matričním nebo živnostenském úřadě na Zbraslavi, budou vyřizovat rovněž v Radotíně (to se bude týkat např. i občanů Suchdola ve vztahu k úřadu městské části Praha 6, občanů Ďáblic, Březiněvse a Dolních Chaber ve vztahu k úřadu městské části Praha 8 nebo občanů Libuše ve vztahu k městské části Praha 12). Na jednu stranu se tedy výkon státní správy k občanům přiblíží, zároveň se ale v jiných věcech bez rozumného důvodu vzdálí a proto lze takové řešení sotva hodnotit jednoznačně pozitivně. Jde o systém "všechno nebo nic", kdy má městská část vykonávat státní správu buďto v plném nebo naopak v jen minimálním rozsahu, nic mezi tím.
K čemu tato zdánlivě nepochopitelná šachová partie s kompetencemi je? Účelem "erformy" je vytvořit 22 takzvaně "homogenních" úřadů městských částí (viz rozhovor s ředitelem Magistrátu hl. m. Prahy Z. Zajíčkem v internetových Pražských novinách ze dne 22. 11. 2000, kde uvedl, že "jde v první řadě o to, aby všechny úřady vypadaly pokud možno stejně a aby každý úřad městské části, který bude vykonávat státní správu v Praze, vykonával všechny agendy prvního stupně. Velmi lapidárně řečeno, všechny budou mít dopravu, stavební úřad, matriky, občanské průkazy atd. Pro vás to znamená, že budete přesně vědět, co na úřadě najdete a co si tam můžete vyřídit bez ohledu na to, zda jste v Praze 1, nebo Praze 15."). To znamená, vrátíme-li se k výše popsaným typům městských částí A, B a C, že mají napříště existovat jen městské části typu A a B, přičemž typ B vznikne sloučením dnešních typů B a C.
Zarážející je to, že návrh na přesun kompetencí z místa na místo neprovází, stejně tak jako před rokem u přípravy vládního návrhu zákona o hl. m. Praze, žádná analýza stávajícího stavu (především z hlediska kvality vykonávané státní správy, z hlediska odborné způsobilosti úředníků a z hlediska finančních prostředků vynakládaných na výkon státní správy, to vše doplněné případným průzkumem na téma "Jak jsou občané se stávajícím stavem spokojeni") a chybí i jakýkoliv rozbor možných důsledků (zejména těch finančních) navrhovaného modelu v praxi, nemluvě o srovnání navrhovaného řešení s dnešním stavem a vyhodnocení možných přínosů.
Má-li napříště v Praze působit celkem 22 místo dnešních 15 úřadů městských částí vykonávajících státní správu prakticky na úrovni okresního úřadu (!), pak se nelze nezeptat, zda to povede k nárůstu počtu úředníků a v jakém rozsahu, jaké náklady s tím budou spojeny (budovy, kancelářské vybavení, platy úředníků, náklady spojené s předáváním archivů a dokumentace, náklady spojené s vyškolením úředníků) a jak se tato položka promítá do návrhu rozpočtu hlavního města Prahy na r. 2001. Absence jakýchkoliv relevantních ekonomických dat překvapuje o to víc, že povinnost vypracovat takovou finanční analýzu vyplývá ze zákona č. 576/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech, podle kterého v návrzích obecně závazných vyhlášek obcí musí navrhovatel uvést předpokládané finanční dopady. Nic takového ale návrh, který předpokládá rozsáhlé přesuny kompetencí, neobsahuje.
Diskutabilní je rovněž vymezení nových "správních obvodů" z hlediska přirozené spádovosti a dopravní dostupnosti, kde na první pohled zarazí především sloučení Radotína a Zbraslavi oddělených řekou Berounkou s jediným dopravním spojením nebo přičlenění Čakovic, které přirozeně patří k Letňanům, do správního obvodu s centrem ve Kbelích.
"Správní obvody" nejsou přes veškeré proklamace vůbec homogenní z hlediska počtu obyvatel. Mají tak vedle sebe existovat na straně jedné správní obvod zahrnující městské části Praha 4 a Kunratice o celkovém počtu cca 140 tis. obyvatel nebo správní obvod zahrnující městské části Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice a Přední Kopanina o celkovém počtu asi 111 tis. obyvatel a na straně druhé správní obvod zahrnující městské části Újezd nad Lesy, Klánovice, Běchovice a Koloděje o celkovém počtu necelých 12 tis. obyvatel nebo správní obvod zahrnující městské části Uhříněves, Královice, Nedvězí, Benice a Kolovraty o celkovém počtu ani ne 7 tis. obyvatel (!). Pro srovnání - tento "správní obvod" bude mít jako celek méně obyvatel než např. jednotlivé městské části Libuš (7 tis. obyvatel) nebo Zbraslav (7 800 obyvatel), které mají být samy pouze součástmi jiných "správních obvodů".
Aby tato navrhovaná "reforma" nevedla, jak se opakovaně zdůrazňuje, k tomu, že to budou mít občané na úřady dál než dosud (viz výše uváděné příklady Libuše, Suchdola, Ďáblic nebo Zbraslavi), měly by se podle představ tvůrců "reformy" zejména stavební, živnostenské a matriční odbory, které tvoří součást úřadů těch městských částí, které nebudou centry nových "správních obvodů", stát detašovanými pracovišti. A tady už zůstává rozum stát úplně. Tyto odbory (nově detašovaná pracoviště) by nadále vykonávaly stejné činnosti jako dosud, jen pod hlavičkou jiné městské části a úředníci v nich působící by přestali být zaměstnanci té městské části, v níž detašované pracoviště sídlí, a stali by se zaměstnanci té, která je centrem správního obvodu (např. tedy zaměstnanci městské části Zbraslav působící dnes v jejím stavebním, matričním nebo živnostenském odboru by se stali zaměstnanci městské části Radotín, zůstali by ale na svých místech v budově úřadu na Zbraslavi, obdobně by se vedlo úředníkům ze Suchdola vůči městské části Praha 6 nebo úředníkům Ďáblic vůči městské části Praha 8). V praxi by se tedy jednalo jen o výměnu štítků na dveřích a nikoliv o reformu nehledě k tomu, že by se tím popíral sám princip homogenních úřadů, na němž mají být nové obvody založeny. Pokud by totiž měl vzniknout nepřehledný systém detašovaných pracovišť, těžko by všechny úřady vypadaly stejně (viz výše citovaný rozhovor s ředitelem Magistrátu) a občan by sotva věděl, co na kterém úřadě najde a co si tam může vyřídit.
S uvažovanou existencí detašovaných pracovišť je ale spojena celá řada dalších otázek V jakých budovách by uvažovaná detašovaná pracoviště sídlila? Pokud by to bylo v budovách nových, jde o další (dosud nikým nevyčíslené) náklady navíc, pokud by měla sídlit tam, kde dnes jako odbory úřadů městských částí působí (viz výše zmíněná "výměna štítků"), kdo a jak by financoval jejich provoz (elektřina, vodné, stočné, kancelářské vybavení, počítače, platy úředníků)? Ta městská část, kde budou sídlit nebo ta, do jejíhož úřadu budou nyní jako detašované pracoviště funkčně patřit? A jak by se náklady na provoz vyúčtovávaly? Kdo bude příjemcem správních poplatků za vykonávané činnosti a pokut za delikty (např. ve stavebním řízení jich není málo)? A jak by se tato "reforma" odrazila v rozpočtech městských částí na r. 2001? Mnoho otázek bez odpovědí svědčících o tom, jak "dobře" je celá záležitost připravena.
Návrh je veden výlučně politickými (tlak ODS na koaličního partnera ČSSD) a nikoliv odbornými hledisky a uplatnění tohoto modelu výkonu v praxi povede buďto ke zhoršení dostupnosti výkonu státní správy (větší územní obvody pro její výkon) nebo k nepřehlednému systému detašovaných pracovišť popírajícímu proklamovaný princip "zjednodušení a zpřehlednění" výkonu státní správy v hlavním městě Praze. Ať tak či onak, bude mít v každém případě za následek dosud ani přibližně nevyčíslené výdaje z rozpočtu města a městských částí spojené s rozšiřováním oněch 7 úřadů městských částí, které se mají stát centry nových "správních obvodů". Pro srovnání uveďme, že zatímco na úřadech dnešních městských částí Praha 1-15 působí od 200 do 350 úředníků, v úřadech oněch 7 městských částí je to jen mezi 30 až 70. Má-li všech těchto 22 úřadů vykonávat stejné kompetence jako dnešní úřady Prahy 1-15, těžko věřit tomu, že by to nevedlo k nárůstu úředníků. O kolik a s jakými náklady ovšem zatím nikdo nevyčíslil.
Tato "reforma" tak v mnohém připomíná vznik krajů, kdy se nejprve na mapě nakreslily hranice a teprve poté se začalo zjišťovat, co to bude znamenat. O jejích skutečných motivech se lze jen dohadovat, ale vezmeme-li v úvahu stranickou příslušnost starostů stojících v čele městských částí, které se mají stát centry nových "správních" obvodů a uvědomíme-li si, že se celá věc podstatným způsobem dotýká dosavadních stavebních úřadů v okrajových městských částech a že územní rozvoj metropole přitahující investory bude probíhat právě na jejích okrajích, nelze se vyhnout myšlence, že může být z mnoha důvodů velmi výhodné dostat právě tyto stavební úřady pod "politickou" kontrolu.
Mgr. Josef Vedral, Ph.D.
člen zastupitelstva městské části Praha - Zbraslav
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
