Boj o způsob uchvácení moci
Jedním z diskutovaných témat posledních dní je novela volebního zákona. Sdělovací prostředky se předhánějí v odsuzování modelu navrženého ČSSD a ODS, aniž by ovšem blíže vysvětlily, o jaký model se vlastně jedná, proč je špatný.
A tak lze tvrdit pouze tolik, že navržený, schválený a nepodepsaný volební zákon umožňuje straně, která získá cca 30 % hlasů sestavit většinovou vládu. Jiný faktický poznatek nemám.
Domnívám se, společně s ukřivděnými čtyřkoaličníky, že volební zákon je významným prvkem každé demokracie a diskuse nad ním by se neměla omezit pouze na dva stranické sekretariáty. Domnívám se, na rozdíl od (všech?) politických představitelů České republiky, že volební zákon je natolik významným prvkem každé demokracie, který si zaslouží diskusi veřejnou. Žel, diskuse jakákoli není v Čechách oblíbenou zábavou.
Nevybavuji si, kromě jediného vystoupení pana Kuenhla, žádnou alternativu, která by byla veřejně postavena proti návrhu ČSSD a ODS. A tato alternativa byla pouhou kopií senátních voleb - dvoukolový většinový systém. Dovolím si tvrdit, že se jedná o nešťastné řešení, nešťastný návrh. Následná vystoupení, v nichž vynikal guru Čtyřkoalice, pan Havel, neobsahovala logické jádro a nesla se pouze v emocionální hladině, patřičně presentované a sloužící pouze k manipulaci nevědomým davem.
Dovolím si tvrdit, že nový volební zákon není špatný.
Jakékoli volby jsou totiž pouze určitým přepočtem (lépe řečeno transformací) hlasů voličů v počet mandátů. Základním způsobem tohoto přepočtu může být (a je) opravdu poměrný volební systém. Každá strana má tolik procent mandátů, kolik procent voličů se jí podařilo oslovit. Na jednu stranu od tohoto pomyslného středu leží první extrém - většinový systém, kdy vítěz získá 100 % a ostatní nic, na druhou stranu lze dosadit druhý extrém - zastoupení každé volené strany stejným počtem poslanců (zdánlivě hloupost, ale vzpomeňme si na Sněmovnu lidu Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, kde češi i slováci byli zastoupeni rovným dílem).
Na této úsečce lze vynést systémy "poměrného zastoupení" s "různě posílenými" "většinovými prvky". Jestliže jsou předem stanovena jednoznačná pravidla, pak systémy na této úsečce lze nazvat spravedlivými - dávají všem rovnou šanci na úspěch. Zároveň nelze pochybovat, že pro každý systém lze najít odůvodnění: o výhodách poměrného i většinového zastoupení bylo napsáno již mnohé, poslední z uvedených modelů umožňuje prosazení standardně nevyslyšitelných - národnostním menšinám, ekologickým aktivistům a podobně. (Každý z uvedených systémů lze ovšem také velmi dobře kritisovat.)
Ovšem jsou i jiné systémy, které se uvedené metodologii vymykají, leží nad či pod zmiňovanou úsečkou. Tyto systémy již předem upřednostňují některé strany, zpravidla strany středové, a poškozují jiné, zejména na okraji politického spektra. Uplatňují jiná měřítka na strany a na koalice. Tyto systémy jsou nespravedlivé.
Debata - veřejná debata - se měla, dle mého soudu, vést tímto směrem. Opakuji - návrh ČSSD a ODS není nespravedlivý, protože všem stranám dává stejné výchozí možnosti: ať silnou stranou bude ČSSD, Čtyřkoalice, KSČM či ODS, zvítězí. Otázka pak zní kde na volební úsečce se má Česká republika nacházet.
V debatě se měly předem vyloučit systémy nespravedlivé či zdůvodnit, proč někdo bude (positivně či negativně) diskriminován. Tak se ovšem nestalo.
Je třeba ptát se proč. Tvrdím, že odpovědí je analysa volebního systému do senátu České republiky.
Dvoukolový většinový systém je nespravedlivý. Jestliže se voliči budou chovat přirozeně, tedy k volebním urnám druhého kola přijdou všichni, jejichž kandidát uspěl v kole prvním, a z ostatních voličů někteří přijdou a jiní ne s tím, že volit budou sobě bližšího z postoupivších kandidátů, dochází ve druhém kole ke zcela zjevnému zvýhodnění kandidáta té strany, která je středovější. V závislosti na volební účasti to může znamenat, že i nejsilnější politická strana zůstane bez mandátu a naopak ten, kdo v prvním kole skončil s významnou ztrátou druhý nakonec zvítězí. (Toto se také, v prvních senátních volbách, stalo.) I tento systém umožňuje, aby strana s třicetiprocentní voličskou podporou za určitého rozložení volebních preferencí získala nadpoloviční počet mandátů - avšak jen za předpokladu, že se jedná o stranu středovou. (Zde je také vidět poctivost a možná i inteligenci českých novinářů, politologů a politiků - byl-li volební úspěch koalice lidovců a ODA respektive Čtyřkoalice presentován jako ocenění schopnosti domluvit se, nejednalo se o nic jiného než o nepravdu - naivní nedomyšlenost či drzou manipulaci, v úměře přímé k inteligenci a nepřímé k poctivosti .)
Je tedy zřejmé, že Čechy by v představách mnohých politiků měly být ovládány skupinou lidí, kteří si jako prostředek k dosažení svého cíle zvolili průměrnost. Nevyhraněnost. Plochost. Proč?
Zdá se, že společnost tíhne buď k "pravici" či k "levici" (nebo k čemukoli vyhraněnému; souhlasím s názorem, že uvedené termíny pomalu ztrácejí smysl) - a proto nelze-li nově obsadit jednu ze dvou rozhodujících poloh (což se zjevně nepodařilo US), je potřeba zakročit jinak: vytvořením či bráněním systému, kde menšina se stane či je jazýčkem na vahách a tedy získá vliv neúměrný svému postavení, anebo systému, kde silné strany budou volebním zákonem oslabeny tak, aby se dva prali a třetí smál.
Domnívám se, že zápas Zeman, Klaus versus Havel, Kuenhl, Kasal je zápasem o moc, nikoli střetem ideí o směřování české společnosti. Z uvedených největší inteligenci prokázal Václav Klaus, jako první si zvolil a vybudoval silnou stranu. V jeho stopách kráčel méně bystrý Miloš Zeman - zaplnil druhý pól, docela dobře si však dovedu oba pány představit v opačných rolích: Miloše Zemana jako předsedu ODS a Václava Klause jako předsedu ČSSD. Josef Lux kdysi vsadil na kartu prostřednosti, ve své době se to ukázalo jako správná taktika, avšak přehnané ambice tohoto politika vehnala silné ke spolupráci a nynějšímu radikálnímu řezu. Zcela vyhořeli Václav Havel a ostatní; jejich dnešní zápas je snaha získat moc jinými prostředky nežli vytvořením třetí silné strany, o níž není zřejmé má-li v České republice své místo, avšak zjevně její vybudování je nad síly kohokoli ze zmiňovaných.
Boj o moc, k němuž dochází, není čistý. Všichni hráči hrají nefér hru. A zcela podle očekávání ti, kteří jsou v dané chvíli silnější, určují pravidla (což je sprosté, ale kdo by je měl určit - EU, USA či Rusko?), ti, kteří jsou v dané chvíli slabší, faulují (což je sprosté, ale proč nevyužít všech možností, které se jim dávají?).
Nelze s jistotou tvrdit, jak boj o moc dopadne. Zvítězí-li Václav Klaus, v dané chvíli nejschopnější a nejsilnější hráč neoblíbený komentátory zápasu, či Václav Havel, na rozdíl od předešlého významně slabší, avšak s podporou médií. Z rovného boje by patrně vyšel lépe první z jmenovaných, tím spíše, že společně s Milošem Zemanem oslovují největší část voličů a dávají společnosti řád či aspoň pravidla, a Čtyřkoalice by se změnila na fanklub Václava Havla. Václav Klaus ovšem udělal ovšem také nejvíce viditelných chyb a, jak již bylo uvedeno, média nejsou nestranná.
Avšak ať již se Čechy dočkají kohokoli, z dlouhodobého pohledu se jedná o lhostejnou záležitost. Boj o moc bude ukončen a mocní se budou chovat stejně či podobně jak by se chovali jejich poražení soupeři. Budou muset.
Avšak ať již se Čechy dočkají kohokoli, bude jen loutkou. A loutkař zůstane nepoznán. (Ostatně, nabízí se otázka, nejedná-li se pouze o velké divadlo, ve kterém za nitky tahá jediný člověk či jediná skupina a současné dění je jen hledání nejvhodnějšího způsobu ujařmení a nejvhodnějšího leníka.)
