Epicentrum, Jan Čulík a novinářský aktivismus
Milý pane Čulíku,
mediální dění kolem agentury Epicentrum a nadace Člověk v tísni (při ČT) mě naplňuje údivem: mezi novináři je přece všeobecně známo, že Epicentrum je v Rusku "zaháčkované", a produkce Člověka v tísni, zejména v případě kosovské krize, měla blíž ke skandování "Cuba sí, Yankee no!" než k opravdové novinařině.
V posledním čísle Reflexu je článek Milana Niče z RFE, oslavující žurnalistický aktivismus. Nič v něm skládá Procházkové a Štětinovi tečný kompliment: měl byste si ho přečíst, abyste pochopil, čeho jste se vlastně dopustil. Informaci, kterou všichni novináři vědí, jste nekriticky vypustil mezi lid, který měl být udržován v nevědomosti a zbožné úctě ke svým obskurním modlám (stejně jako je udržován v úctě ke stále podivnější modle jménem Václav Havel).
Vaše racionální argumentace, že je přinejmenším podivné, když se Epicentrum jmenuje stejně jako PR agentura politika, kterého české Epicentrum doložitelně nekriticky oslavuje, nemá, jak se zdá, na oponenty žádný účinek. Odvolejte, omluvte se, nekritizuje slavnější kolegy! Stádnost a licoměrnost takového jednání jsou poněkud děsivé.
Jistě si pamatujete, že ze stejné Jugoslávie, ze které šířila nadace Člověk v tísni proalbánskou propagandu, vysílal své reportáže i John Simpson (BBC), a to způsobem, který vyprovokoval podrážděnou reakci britské vlády. To je ovšem skutečný novinář; BBC tehdy Simpsona podržela a postupně se ukazuje, že jeho zpravodajství bylo objektivnější, než čím zásobovali domácí sdělovací prostředky ostatní novináři (o těch českých ani nemluvě).
Vyznamenání propagandistky Procházkové novinářskou cenou chápu jako stavovskou urážku a vyjadřuji Vám tímto uznání, že jste měl odvahu nazvat černé černým a bílé bílým, i za cenu, že Vás kvůli tomu případně přestanou zvát do rozhlasu nebo že třeba nebudete smět psát do Literárních novin.
S pozdravem,
T.P.
